Antropologický seminář

Místo: Ústav antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, Kotlářská 2, 611 37 Brno

Čas: čtvrtek, od 15.00 hodin (přednáška + diskuse, trvání kolem 90 minut)

Vedoucí semináře: prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc.

Program přednášek antropologického semináře

21. září 2017

PhDr. Marie Pardyová, CSc., Ústav archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Sarkofágy – nejen média inhumačního kultu ve starověkých civilizacích

Inhumační pohřby byly spojeny s uložením ostatků do schránek odpovídajících rozměru ležícího těla – od neolitu to byly vydlabané kmeny, později v Egyptě kamenné skříně geometrického nebo antropomorfního tvaru s výzdobou odrážející představy o sepulkrálním kultu. Středomořské kultury většinou vycházely z egyptské inspirace, kterou si přizpůsobily vlastní tradici. Ojedinělé jsou doklady sarkofágů určených pro pohřby místních vládců v mínojském Řeku a na Kypru. Řekové zvyk převzali z oblasti Lýkie v dnešním Turecku, kde se těžil i vhodný kámen, o němž se tradovalo, že napomáhá rozkladu ostatků. Tam také vznikl název sarkofágos. Pro místní vládce je vytvářeli řečtí sochaři, a ti je svým umem záhy povznesli do kategorie umění. V dnešní Itálii Etruskové od 6. století př. n. l. používali velké terakotové urny s pololežícími postavami, rovněž konvenčně označované jako sarkofágy. Pravoúhlé kontejnery se zde uplatnily až v helénistické době, většina z nich byla tesána z místního sopečného tufu, v malé míře i z importovaného řeckého mramoru. Ve významu sarkofágové produkce patří jednoznačné prvenství civilizaci římského císařství. Z inhumace, dříve doplňkového ritu se stává převažující způsob pohřbívání od počátku 2. století n. 1., a to v důsledku změny spirituality a víry v nesmrtelnost duše. Římské sarkofágy měly bohatě zdobená průčelí, uplatňovaly se na nich mytologické výjevy s motivem odloučení, heroické smrti nebo věčného spánku. Repertoár se postupně rozšířil i na scény z občanského života, okázalé bitevní a lovecké výjevy, nebo naopak scény z filozofických debat. Vzhledem k trvalému zájmu tak vzniklo nové odvětví umělecké produkce, trvalá poptávka ve 3. století sochařům nahrazovala nedostatek státních zakázek reprezentativního umění. Nebylo tedy problémem, aby průběžně od konce 3. století dílny přešly na výrobu sarkofágů s křesťanskou tematikou, přičemž ikonografie zjednodušených SZ i NZ motivů se rodila na základě adaptace pohanských předloh. Prostřednictvím tohoto kanálu v římském prostředí mohlo vzniknout a etablovat se křesťanské umění, a obrazový projev tak mohlo předat dál i christianizovanému středověku. V souvislosti se zánikem antického světa sice končí jeho umělecká produkce, ale ne význam sarkofágů. V rámci sekundárního úzu byly okázalé mramorové exempláře z dob antiky nadále užívány k pohřbům významných osobností – králů i církevních hodnostářů. Tak vlastně byly neustále na očích a ve vhodnou dobu jejich mistrně vytesané obrazové výjevy posloužily k inspiraci umělcům jako byli Nicola Pisano, nebo Giotto di Bondone, a podílely se tak i na znovuzrození umění v rané renesanci.

 

5. října 2017

Mgr. Libor Šimek, Ústav antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity

ESP* – jak rozvinout vaše mimosmyslové vnímání

Věda se nachází na křižovatce mezi stávajícím paradigmatem a novým doslova kvantovým. Jak jsme na tom s našimi schopnostmi? Můžeme vidět či vytušit budoucnost? Lze vědecky ověřit mimosmyslové vnímání? Existuje vůbec? Nebo existuje pouze v říši kartářů a pánů ze společnosti Sisyfos? Odpověď na tyto skandální otázky se dozvíte na semináři.

A možná přijde i kouzelník…

*extrasensory perception

 

12. října 2017

Enkulturace studentek a studentů 1. ročníku oboru Antropologie

(Zajišťují studentky a studenti 2. ročníku oboru Antropologie.)

Enkulturace (neologismus z řečtiny: en, „v, dovnitř“ a latiny: cultura, „pravidly společnosti ovlivňovaný život“), proces učení, jímž si člověk v průběhu svého života osvojuje kulturu (artefakty, sociokulturní regulativy, ideje) dané společnosti nebo pospolitosti. Jedná se o proces vrůstání do kultury, v jehož průběhu se jedinec stává integrálním článkem a nositelem kultury své společnosti (v tomto případě Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity). V dětském věku má rozhodující význam vliv rodiny, v průběhu dospívání sílí role sekundárních institucí a sociálních skupin (v tomto případě studentek a studentů 2. ročníku oboru Antropologie). Jde o proces vědomý (výchova a vzdělávání) i nevědomý (mimovolná percepce a nápodoba). Enkulturace probíhá ve dvou základních fázích. První z nich je zásadní a je spjatá s dětským věkem a obdobím dospívání. Druhá fáze, která má spíše doplňkový charakter, probíhá v dospělosti a souvisí s učením se novým profesním a životním rolím, kulturními změnami nebo proměnami ekosystému. Skutečnost, že jedinec dosáhl žádoucího stupně enkulturace, je ve většině společností demonstrovaná prostřednictvím iniciačních rituálů. Enkulturace jako výlučná vlastnost druhu Homo sapiens vyplývá z geneticky dané dispozice učit se kultuře. Představuje dynamický adaptační mechanismus, jehož prostřednictvím se člověk přizpůsobuje způsobu života, který je typický pro jeho společenství. Enkulturace má jak komplexní, tak výběrový charakter, neboť i když se promítá do všech oblastí kultury, nikdy u jedince neústí v poznání celého kulturního systému, ale pouze jeho určitých oblastí a dimenzí.

19. října 2017

Mgr. Svatava Bardynová, DiS. – MUC. Vojtěch Cink – Mgr. Leoš Ševčík; uvede Lucie Ráčková z Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity

Psychedelická subkultura

Užívání látek měnících vědomí je fenomén táhnoucí se lidskou historií. V současnosti má mnoho podob – od tajnůstkářského uzavřeného psychonautství přes různé festivaly až po užívání v rámci rituálního kontextu. K psychedelikům neodmyslitelně patří set a setting. Set – vnitřní nastavení, setting – vnější okolnosti, za kterých je psychedelikum použito. Přednášející, členové České psychedelické společnosti, představí nevhodný set a setting na různých festivalech a péči o lidi s takovou zkušeností – projekt Psy-Care, dále výzkumné a potenciálně léčebné aspekty užití psychedelik. Na závěr bude nastíněna i problematika tradice, rituálu a domorodých kultur, kde tyto praktiky ještě skomírají.

 

26. října 2017

Prof. PhDr. Jaroslav Čukan, CSc. – Doc. PhDr. Boris Michalík, Ph.D., Katedra manažmentu kultúry a turizmu, Filozofická fakulta, Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre

Slovenská svadba vo Vojvodine v júli 2017: Ekonomické a etnokultúrne kontexty

Cieľom prednášky je prostredníctvom vizuálnej dokumentácie predstaviť priebeh všetkých podstatných fáz svadobných obyčajových tradícií v prostredí slovenskej enklávy v Srbsku a objasniť najrôznejšie funkčné, sociálne,priestorové a časové súvislosti.

 

2. listopadu 2017

Mgr. Bc. Věra Bártová, Ústav antropologie Přírodovědecká fakulty Masarykovy univerzity

Mají v klášteře prázdniny?

Kláštery jsou nedílnou součástí krajiny České republiky avšak v dnešní době už si málokdo uvědomuje jejich přítomnost. Málokdo tuší, kolik se jich vůbec u nás nachází nebo jak moc jsou obsazené. Setkání s jejich obyvateli v centru města tak může nám běžným občanům připadat jako setkání s jiným světem. Čemu se v klášteře věnují a jak tráví svůj každodenní život církevní představitelé? Můžou se sbalit a vyrazit si třeba na dovolenou?

 

9. listopadu 2017

Prof. RNDr. Zdeněk Opatrný, CSc., Laboratoř buněčné biologie a biotechnologie rostlin Katedry fyziologie rostlin Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze

Má mít divočina ustláno na růžích?

Pojmy zachování, obnova či návrat „divočiny“ patří již řadu let do slovníku zastánců ochrany přírody a krajiny. Jsou předmětem dlouhých diskusí mezi odborníky a laickou veřejností, aniž by v řadě případů jedna, druhá či více stran byly za jedno v tom, co si pod nimi představují. Obecně vzato, měla by být smyslem existence různých národních parků ochrana tamních zachovalých původních přírodních rostlinných a živočišných společenstev. V krajních případech pak jejich obnova, využívající nejmodernějších poznatků o přírodních procesech, jejichž spolupůsobením tato společenstva kdysi vznikla. Nejcitlivějším příkladem relevantních sporů na dané téma v českém prostředí je bezesporu Národní park Šumava. Opravdu stačí pro naplnění takového cíle pouhé, legislativně zakotvené, vytvoření „bezzásahové divočiny“? Dočkáme se tak, byť v časovém horizontu několika desítek až stovek let, onoho původního jedlobukového lesa či dokonce pralesa? Nebo jsme jen – či zejména, nevědomě – či záměrně, mystifikováni určitou postfaktologickou ideologií? Jaká asi divočina nejspíš na těchto legislativních růžích vznikne?

 

16. listopadu 2017

Doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc., Sexuologický ústav VFN v Praze a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy

Sexuální deviace

Stručná historie medicinalizace sexuálně deviantních zájmů a preferencí. Postavení sexuálních minorit v moderní společnosti. Aktuální názory na diagnostiku a léčbu patologických deviací (parafílií) a různých sexuálních závislostí a zájmů.

 

23. listopadu 2017

Prof. RNDr. Ivo Budil, DSc., Metropolitní univerzita Praha

Antropologie a spiritualismus

Vystoupení sester Foxových ve Spojených státech amerických v roce 1848 zahájilo pozoruhodnou éru ve vývoji moderního západního myšlení, která se vyznačovala rozšířením víry v komunikaci s duchy a záhrobím. Nové módě podlehly nejen široké vrstvy v Severní Americe, Velké Británii, Francii, Německu a dalších zemích, ale také přední představitelé uměleckých, politických a vědeckých elit. Velmi aktivním propagátorem spiritualismu byl například slavný anglický literát a tvůrce postavy Sherlocka Holmese Arthur Conan Doyle. Spoluautor Darwinovy evoluční teorie Alfred Russel Wallace a skotský antropolog Andrew Lang, kteří byli přesvědčenými spiritualisty, požadovali, aby se spiritualistickými úkazy zabývalo specializované odvětví antropologických věd. Zakladatel moderní antropologie Edward Burnett Tylor začlenil spiritualismus do svého evolucionistického výkladu vývoje náboženství. Přednáška se zaměří na příčiny nebývalého úspěchu spiritualismu na prahu moderní doby a důvody jeho marginalizace ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století.

 

30. listopadu 2017

Doc. RNDr. Eva Jozífková, Ph.D., Katedra biologie Přírodovědecké fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem

Hormony, které se podílejí na vazbě mezi lidmi

Hormon oxytocin ovlivňuje a zprostředkovává sociální a emoční chování savců včetně člověka. Vysoké hladiny kortizolu bývají spojovány se stresem a stresovou reakcí. Testosteron bývá vnímán jako hormon spojený s bojem, dominancí a sexuálním vzrušením. Chování člověka však neovlivňuje jen kombinace hladin hormonů. Regulace se odehrává i prostřednictvím receptorů pro tyto hormony. Studie doložily rozdíl v chování nositelů odlišných alel, odlišného počtu opakování DNA sekvencí, rozdíly dané přítomností odlišných bází v genech pro tyto receptory. Jsou známy rozdíly v chování dané metylací DNA. Genetické a epigenetické poznatky o vlivu konkrétní podoby genu na chování nabírají značné tempo. Podíváme se na některé příklady.

 

7. prosince 2017

Doc. dott. Giuseppe Maiello, Ph.D., Katedra marketingové komunikace – Vysoká škola finanční a správní, Praha

Varianty panslavismu jako politické mýty

Wolfgango Giusti (1901–1980), jeden ze zakladatelů slovanských studií v Itálii, uveřejnil v prvních letech druhé světové války zajímavou studii o panslavismu. Jeho pohled měl více variant: v některých případech byl panslavismus funkční k místní formě opětovného rozkvětu (italsky risorgimento) nacionalismu, v jiných případech sloužil jako nástroj moci a expanze Ruska (Sovětského svazu). Giusti nepovažoval panslavismus za jednotné hnutí vlastní a originálně vytvořené v rámci „velké slovanské rodiny“, ale za přetvoření inspirací, založených jednak na francouzském osvícenství a jednak na německém idealismu. Přednáška bude prezentovat původní aspekty Giustiho pohledu s cílem poskytnout další konkrétní zdroj výkladu středoevropského panslavismu. Bude též zdůrazněno, jak v antropologii 19. století a částečně i ve 20. století, měla otázka etnogeneze Slovanů velký význam nejen v českém, respektive v širším „slovanském“ prostředí, ale i jinde.

 

14. prosince 2017

Mgr. Jaroslav Šejvl, Klinika adiktologie 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a VFN v Praze

Kdo nekalí s námi, kalí proti nám…

„Drogy, tvrdý drogy, měkký drogy, alkohol není droga a je legální, dva jointy jsou legální ….“ – terminologický chaos, nedostatečné právní vědomí a „novinářské“ znalosti  v oblasti návykových látek, takový je náhled laické společnosti na spletitou oblast adiktologie, na právní úpravu nakládání, držby, manipulace a obchodu s návykovými látkami. Cílem semináře je ujasnit si, zda jeden joint marihuany je porušením zákona, či není, a pokud je, tak jakého. Zda „hulení“ jointa v partě, kde koluje mezi jednotlivci, je právní problém, či není, zda pěstování marihuany a lysohlávek je porušením zákona, a zda jsou vlastně cigarety a alkohol legální, nebo nikoli? V době adventního času, snad i vtipnou, veselou a nenásilnou formou si ujasnit a utříbit některé znalosti, a případně i prohloubit mýty o návykových látkách, a mnohé další s drobným předvánočním překvapením…


Ústav Antropologie
Přírodovědecká fakulta
Masarykova Univerzita
Kotlářská 2
611 37 Brno

tel.: 54949 1432
email: anthrop@sci.muni.cz


Pracoviště ústavu:

Kotlářská 2
611 37 Brno

Vinařská 5
603 00 Brno