LOŠÁKY
výskyt, ekologie a rozšíření ve střední Evropě
se zvláštním zřetelem k České a Slovenské republice

 
Petr Hrouda
 
Ústav botaniky a zoologie (dříve Katedra botaniky),
Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita, Kotlářská 2, 611 37 Brno, Česká republika


 
 


ÚVOD

Systematické zařazení studovaných rodů

Oddělení: Basidiomycota - houby stopkovýtrusné, třída: Basidiomycetes, podtřída: Agaricomycetidae, řád: Thelephorales - plesňákotvaré, čeleď: Bankeraceae - bělozubovité, resp. řád: Cantharellales - lišákotvaré, čeleď: Hydnaceae - lišákovité (rod Hydnum) .
Zdroj: 9. vydání Dictionary of the Fungi (Kirk et al. 2001); naproti tomu Pegler et al. (1997) řadí do čeledi Bankeraceae pouze rody Bankera a Phellodon, zatímco Hydnellum a Sarcodon řadí do čeledi Thelephoraceae.
Do práce nejsou zahrnuty podobné, leč víceméně nepříbuzné rody z čeledí Auriscalpiaceae, Hericiaceae ani jiné rody hub s hydnoidním (ostnitým) hymenoforem (typy resupinátní a gelatinózní).


Historický přehled

"... rod Hydnum L., který byl naprosto nepřirozený a zahrnoval formy, ani zdaleka sobě nepodobné, které měly toliko společnou jednu vlastnost: hymenium na kuželovitých výrůstcích." Takto charakterizuje onen parpůvodní rod Cejp ve své Monografii Hydnaceí republiky Československé (Cejp 1928), kde podává vcelku vyčerpávající přehled vývoje názorů na tuto skupinu, i když poznamenaný tím, že rody Calodon a Sarcodon (viz později) se Cejp ve své práci nezabýval. Větší část následujícího přehledu (pochopitelně jen do roku 1928) je převzata z této jeho práce a samozřejmě doplněna o pozdější taxonomické změny a poznatky novějších autorů.
Předně musím poopravit úvodní tvrzení – Linné (1753) popisuje pouze druhy Hydnum auriscalpium, Hydnum imbricatum, Hydnum repandum a Hydnum tomentosum, tedy vše druhy stipitátní; rozsáhlý rod Hydnum zahrnující kromě těchto i typy s keříčkovitou plodnicí, resupinátní nebo dokonce gelatinózní, je dílem až jeho následovníků. Fries (1821), stejně jako autoři před ním (i když například Albertini a Schweinitz už oddělovali kloboukaté lošáky do podrodové skupiny Hydna), uvádí jediný, velký rod Hydnum. I on ale již provádí jeho vnitrorodové dělení; pozemní kloboukaté lošáky zahrnuje do skupiny Mesopus. Friesova rozdělení se (alespoň zčásti, pokud jde o pozemní kloboukaté rody; rody resupinátní a dřevní byly v průběhu 19. století beze zbytku odděleny jako samostatné) drželi ještě mnozí pozdější autoři, a to i v době, kdy už se prosazovaly jsko oprávněné mnohé samostatné rody.
Tato doba přichází s pracemi Karstena, Quéleta a dalších. Karsten v letech 1879-1882 správně odlišil rody Hydnellum, Phellodon, Sarcodon a Tyrodon (do tohoto rodu spadaly dnešní druhy rodů Bankera a Hydnum), aby o několik let později akceptoval rod Calodon v Quéletově pojetí. Quélet do tohoto rodu zahrnoval druhy, jež Karsten řadil pod Phellodon a Hydnellum; Karsten sem nejprve přeřadil pouze druhy rodu Hydnellum, ale později přiřadil i rod Phellodon, který tímto degradoval na podrod rodu Calodon. Dalším autorem, který provedl taxonomické změny, byl Schroeter (1888), který dělí rod Hydnum na 6 podrodů, mj. Phellodon Karsten a Tyrodon Karsten, a navíc vytváří dva vlastní nové rody, z nichž Pheaodon J. Schroeter zahrnuje hnědovýtrusé druhy dřívějších rodů Calodon a Sarcodon; toto rozdělení od něj následně přejímá Hennings. Též Patouillard (1887) odděluje od sebe bělovýtrusý rod Hydnum (řadí jej mezi rody skupiny Leucospori) a "barevnovýtrusé" Calodon a Sarcodon (ze skupiny Chromospori), stále však v rámci jedné čeledi Hydnaceae.
Patouillard (1900) již řadí vedle sebe čeledi Hydnaceae a Thelephoraceae. Na přelomu století přibývá správných, resp. dnes považovaných za správné, taxonomických interpretací a na scénu vstupují američtí autoři. Banker (1906) akceptuje Karstenovy rody Phellodon, Hydnellum a Sarcodon. Téměř půl století po Bankerovi jsou to opět Američané, Coker a Beers, kteří rozpoznávají odlišnost některých druhů dosud řazených do rodu Sarcodon a popisují nový rod Bankera (Coker et Beers 1951). Jejich neplatně publikované jméno (chybí latinská diagnóza) následně validizuje Pouzar (1955). Zatím poslední slovo patří Holanďanům: roku 1961 popisuje Donk samostanou čeleď Bankeraceae (dnes nejsou autoři jednotni v názoru na její šíři, přesněji na zařazení rodů Hydnellum a Sarcodon do čeledi Bankeraceae nebo Thelephoraceae) a o 14 let později shrnuje Maas Geesteranus veškeré dosavadní poznatky i výsledky svých dvacetiletých studií do zatím poslední monografie (Maas Geesteranus 1975).
Poslední výrazná změna, k níž v této skupině doošlo, nebyla taxonomická, ale nomenklatorická. Dlouholeté spory o typifikaci jména Hydnum L.: Fr. byly ukončeny na 13. botanickém kongresu v Sydney 1981, kde byl jako typový druh jména Hydnum L.: Fr. konzervován druh Hydnum repandum L.: Fr. Jméno Dentinum S. F. Gray se tak stalo definitivně pouze synonymem jména Hydnum, zatímco hnědovýtrusé rody dříve řazené pod jméno Hydnum musí být jednoznačně řazeny do rodu Sarcodon P. Karst. a jejich kombinace s rodovým jménem Hydnum jsou s konečnou platností synonymy.


Ekologie a fenologie


Lze předpokládat, že všechny druhy rodů Bankera, Phellodon, Hydnellum, Sarcodon (i Hydnum) žijí v ektomykorrhize se stromy (Arnolds 1989). Tento předpoklad je založen na přímém důkazu u některých druhů (viz dále) a podle Arnoldse i na nepřímých důkazech z terénních pozorování.
Výskyt plodnic je omezen na přímé sousedství živých stromů, a to i v oblastech s rozptýlenými stromy. Většina známých saprotrofních stopkovýtrusých hub z podobných stanovišť není omezena na okolí stromů.
Většina druhů má určitý stupeň hostitelské specificity.
Lošáky se nikdy nenacházejí poblíž stromů, o nichž je v Evropě známo, že ektotrofní mykorrhizu obvykle netvoří, např. Acer, Aesculus, Ulmus, Fraxinus, ačkoli tyto stromy mohou růst na jiných vhodných stanovištích.
Mnoho druhů preferuje půdy jen s velmi tenkou vrstvou hrabanky a humusu. Poblíž plodnic lošáků nebyl pozorován žádný zvýšený rozklad hrabanky (dekompozice ligninu). Z vlastních pozorování mohu potvrdit, že na stanovištích, která jsem v roce 1991 navštívil, se tloušťka povrchové humusové vrstvy pohybovala v maximálním rozpětí od 1 do 7 cm, v průměru pak mezi 2 až 5 cm.
Studované druhy rostou převážně na kyselých, písčitých půdách (Pegler et al. 1997) - viz též následující tabulku popisující chemické vlastnosti půd na stanovištích, kde byly lošáky sbírány v roce 1991:
humusová vrstva (3-5 cm pod povrchem) písčitá nebo hlinitá půda (hlouběji než 3-5 cm)
min. průměr max. min. průměr max.
pH / H2O 3.1   3.65 3.95 3.75 4      4.2  
pH / KCl 2.2   2.57 2.9   2.75 3.2   3.75
Ca (mg / 100 g) 24.74 63.05 152.97 11.71 13.37 20.40
K (mg / 100 g) 9.41 35.11 82.29 3.80 6.79 11.29
Na (mg / 100 g) 3.68 9.59 13.95 3.68 5.91 8.41
Mg (mg / 100 g) 1.45 7.20 15.50 0.55 1.18 3.58
N (%) 0.39 0.92 1.30 0.09 0.13 0.85
C (%) 25.28 57.71 92.88 0.77 9.29 27.61

Stupeň hostitelské specificity je u různých našich druhů různý. Minimum sledovaných druhů se vyskytuje jen pod jedním druhem dřeviny (snad jen druhy rodu Bankera), několik jich je vázáno na listnaté lesy (Phellodon confluens, Hydnellum spongiosipes, Sarcodon joeides), většina je vázána obecně na jehličnaté a nemálo je i druhů indiferentních.
Ektomykorrhizní vazba byla dokázána u Bankera fuligineo-alba - u tohoto druhu byla syntetizována v čisté kultuře s Pinus banksiana (Danielson 1984). Mykorrhizu druhů Sarcodon imbricatus, Phellodon niger, Hydnellum peckii a Hydnum rufescens se smrkem popisuje Agerer (1991, 1992, 1993), resp. Agerer et al. (1996).
Lošáky jsou houbami podzimního aspektu s maximem výskytu v srpnu až říjnu. Za mimořádně příznivých podmínek (teplé jaro, dostatek srážek) je možno tyto druhy nalézt i dříve (červenec, nejčasnější nález zaznamenán 12. 6.); těchto nálezů je však minimum, stejně jako nálezů pozdějších (kde jde spíše o nálezy zaschlých, již "mrtvých" plodnic).


Materiál a metodika


Zdroje údajů:
  • Studium a revize materiálu z herbářů (zkratky uvedeny podle: Hradílek et al. 1992, Vozárová et Sutorý 2001 /CZ+SK/, Index Herbariorum): B (Berlin, D), BP (Budepest, H), BRA (Bratislava, SK), BREM (Bremen, D), BRNM, BRNU (Brno, CZ), CB (České Budějovice, CZ), DR (Dresden, D), FMM (Frýdek-Místek, CZ), GLM (Görlitz, D), GJO, GZU (Graz, A), HBG (Hamburg, D), IB (Innsbruck, A), JE (Jena, D), KR (Karlsruhe, D), KRAM (Kraków, PL), LI (Linz, A), LIM (Liberec, CZ), LIT (Litoměřice, CZ), LOD (Lódź, PL), LZ (Leipzig, D), M (München, D), MJ (Jihlava, CZ), MSTR (Münster, D), OLM, OLP (Olomouc, CZ), OP (Opava, CZ), OSM (Ostrava, CZ), OVMB (Bruntál, CZ), PL (Plzeň, CZ), PRC, PRM (Praha, CZ), STU (Stuttgart, D), W, WU (Wien, A), WA (Warszawa, PL), WRSL (Wroclaw, PL). Významnou měrou přispěl Josef Herink, který laskavě poskytl nejen materiál ze svého soukromého herbáře, ale i záznamy o nálezech, jež ve svém herbáři nemá, obsahující ještě asi jednou tolik údajů.
    Základní znaky, na nichž je založeno odlišení kritických druhů: morfologie spor, přítomnost nebo nepřítomnost přezek v hyfách a barevná reakce dužniny v roztoku KOH.
  • Literární zdroje: Excerpovány byly časopisy Czech Mycology (dříve Česká mykologie), Mykologický sborník - Časopis čs. houbařů, Mykologické listy (CZ), Spravodajca slovenských mykológov (SK), Mikológiai Közlemények Clusiana (H), Österreichische Zeitschrift für Pilzkunde (A), Zeitschrift für Mykologie (dříve Zeitschrift für Pilzkunde), Regensburger Mykologische Schriften, Hoppea, Südwestdeutsche Pilzrundschau, Boletus, Mykologisches Mitteilungsblatt, Westfälische Pilzbriefe (D), Acta Mycologica, Polish Botanical Journal a Fragmenta Floristica et Geobotanica (PL). Vedle řady jednotlivých záznamů byly hlavními zdroji literárních dat publikace Velký fotoatlas hub z jižních Čech (Papoušek 2004), Mycoflora Slovaca (Škubla 2003), Verbreitungsatlas der Großpilze Deutschlands (Krieglsteiner 1991), Die Pilzflora des Ulmer Raumes (Enderle 2004), Die Großpilze Baden-Württembergs (Krieglsteiner 2000), Die Großpilze Niedersachsens und Bremens (Wöldecke 1998) a články Buchmann (1998), Krieglsteiner (1999, 2004) a Otto (1989, 1992, 1997).
    Je samozřejmé, že tato stránka nepodává kompletní přehled o výskytu stipitátních lošáků v celé oblasti. Jelikož je založena na studiu materiálu z vybraných herbářů a literárních zdrojů, další data a materiál nepochybně zůstávají opomenuty, nicméně výběr obsahuje největší herbářové sbírky v regionu, a tak by měl být základem pro vytvoření celkového pohledu na situaci ve středoevropské oblasti.

  • Zpracovávání poznatků o jednotlivých druzích:
  • Klíče k určování jednotlivých rodů s důrazem na přesné určení + souhrnný klíč všech kloboukatých lošáků s důrazem na praktické použití možné i v terénu (vedoucí k orientačnímu určení). Klíč zahrnuje kloboukaté rody včetně Hydnum a v práci jinak nezahrnutého rodu Auriscalpium; nezahrnuje rody resupinátní anebo s keříčkovitou plodnicí typu Hericium.
  • V popisech druhů je kladen důraz na výběr znaků prakticky použitelných a diagnostických. Je-li zmíněno vylučování tekutin u živých plodnic, jde o gutaci. Oproti tomu u exsikátů jde o vylučování krystalků látky neznámého složení (Maas Geesteranus 1975). U druhů osobně pozorovaných málo (nedostatečně reprezentativní vzorek) nebo vůbec jsou přejímány údaje z popisů v literatuře (Maas Geesteranus 1956, 1957, 1958, 1961, 1975, Nikolajeva 1961, Pegler et al. 1997). Rozměry spor jsou uváděny podle Maase Geesterana (1975).
  • Pro každý druh jsou komentovány změny jeho výskytu ve 20. století. Obecný trend v ČR, shodný u většiny druhů, je následující: prudký nárůst počtu sběrů po druhé světové válce (vysvětlení je dvojí - buďto se zvýšil počet a aktivita mykologů anebo předválečné nálezy nebyly často dokladovány), následovaný menším či větším poklesem výskytu přibližně po roce 1970 a opětnou "renesancí výskytu" po roce 1990. Komentář týkající se změn v četnosti výskytu (poklesu) vychází převážně pouze z údajů z ČR – výskyt zpracovávaných druhů na Slovensku je systematicky dokladován příliš krátkou dobu (zhruba od 70. let) na to, aby bylo možno činit dlouhodobé závěry.
  • Komentář k doprovodným dřevinám vychází z literárního údaje (Maas Geesteranus 1975), který diskutuji na základě údajů z československých (příp. i dalších středoevropských) nálezů. U druhů, u nichž je k dispozici dostatečný počet údajů, je uvedeno i procentuální zastoupení nejčastějších doprovodných dřevin na lokalitách. Snahou bylo též zachytit určité časové změny v zastoupení doprovodných dřevin u jednotlivých druhů. Většina druhů žádné výrazné změny nevykazuje. Pokud přece některé druhy určitý posun v zastoupení doprovodných dřevin vykazují, je obecný trend následující: spektrum dřevin se zužuje, houby jsou více nalézány pod jednou, nejčastější dřevinou.
  • Údaje o rozšíření nemusí být zcela směrodatné, protože do jisté míry spíše než výskyt jednotlivých druhů zachycují aktivitu sběratelů (za nejprouzkoumanější oblasti lze v českých zemích považovat střední Čechy, jižní Čechy, Českomoravskou vysočinu a okolí Brna, na Slovensku podtatranskou oblast od Kysuce  po Spiš); v případě této práce byla snaha tento faktor v komentářích eliminovat.
    Ve většině případů "recentní výskyt" zahrnuje záznamy z uplynulých 30 let. (Není to vždy striktně dodrženo a může se lišit druh od druhu, ale v globálu "recentní" znamená přibližně "od 70. let".) Zvolená třicetiletá doba se může zdát dlouhou, ale přihlíží ke skutečnosti, že v řadě oblastí neprobíhá pravidelný průzkum a v případě volby kratšího časového úseku by byla značná pravděpodobnost nezohlednění některých lokalit, kde se přitom druh může stále vyskytovat.

  •  


    SPECIÁLNÍ ČÁST

      Klíč čeledí a rodů československých kloboukatých lošáků
    • 1 ) Výtrusy amyloidní; drobná lžičkovitá plodnice s excentrickým třeněm
    ... Auriscalpium, čeleď Auriscalpiaceae
    • 1*) Výtrusy neamyloidní; plodnice různě velké, od drobných až po relativně mohutné, s centrálním třeněm
      • 2 ) Výtrusy zcela hladké, výtrusný prach bílý až okrový; plodnice masitá
      ... Hydnum, čeleď Hydnaceae
      • 2*) Výtrusy bradavčité až ostnité, výtrusný prach bílý nebo hnědý; plodnice tuhá nebo masitá
        • 3 ) Výtrusný prach bílý, výtrusy krátce elipsoidní až oválné, jemně ostnité; plodnice, zejména po usušení, voní po maggi
          • 4 ) Plodnice masitá, nikdy neprorůstá větvičkami či trávou
          ... Bankera
          • 4*) Plodnice tuhé konzistence, mívá v sobě zarostlé větvičky, trávu aj. předměty
          ... Phellodon
        • 3*) Výtrusný prach hnědý nebo hnědo-rezavý, výtrusy spíše nepravidelného tvaru, jemně až hrubě bradavčité nebo zubaté; plodnice nikdy nevoní po maggi
          • 5 ) Plodnice masitá, nikdy neprorůstá větvičkami či trávou
          ... Sarcodon
          • 5*) Plodnice tuhé konzistence, mívá v sobě zarostlé větvičky, trávu aj. předměty
          ... Hydnellum

    Srovnání charakteristických znaků studovaných rodů ukazuje následující tabulka.
    Rod Plodnice Výtrusy V. prach Vůně
    Bankeramasitá, růst ukončenýoválné, jemně ostnité, stěna hyalinníbílýmaggi
    Phellodontuhá, růst neukončenýoválné, jemně ostnité, stěna hyalinníbílýmaggi
    Hydnellumtuhá, růst neukončenýnepravidelné, hrubě bradavčité, stěna hnědě zbarvenáhnědýrůzná u různých druhů - žádná, aromatická, moučná, atd.
    Sarcodonmasitá, růst ukončenýnepravidelné, hrubě bradavčité, stěna hnědě zbarvenáhnědýrůzná u různých druhů - žádná, aromatická, moučná, atd.
    Hydnummasitá, růst ukončenýkulovité až eliptické, hladké, stěna hyalinníbílý

    Předchozí klíč rodů a následné klíče druhů u jednotlivých rodů jsou založeny jak na zjevných znacích, tak na znacích na první pohled "neviditelných", jako jsou znaky na výtrusech, reakce s KOH apod. a měly by vést k jednoznačnému a spolehlivému určení. Ne vždy má však určující k dispozici mikroskop, či chemická činidla. Tato skutečnost mě vedla k sestavení klíče založeného pouze na vizuálních makroznacích (do značné míry na barvách); tento klíč je zároveň klíčem souhrnným pro celou sledovanou skupinu - hlavním důvodem pro tento počin je snaha o vyloučení případů, kdy například chyba v určení rodu vede automaticky k chybnému určení druhu, k nimž může dojít při několikastupňovém určování. Tento klíč je klíčem pouze orientačním, nemusí a v některých případech ani nemůže vést k přesnému určení (od toho jsou tu výše zmíněné klíče rodů a druhů), jeho úkolem je spíše navést určujícího do určité skupiny druhů nebo k pravděpodobnému druhu.
    • 1 ) Drobná lžičkovitá plodnice s excentrickým třeněm
    ... Auriscalpium vulgare
    • 1*) Plodnice různé velikosti s centrálním třeněm (jasně zřetelným anebo potlačeným díky ostnům, sbíhajícím až k jeho bázi)
      • 2 ) Plodnice masitá, nikdy neprorůstá větvičkami a trávou
        • 3 ) Klobouk světle oranžový až oranžový, třeň stejně zbarvený, ostny bělavé až oranžové
        ... viz Hydnum: H. albidum, H. ellipsosporum, H. repandum, H. rufescens
        • 3*) Klobouk většinou tmavěji zbarvený, uplatňují se různé odstíny hnědé
          • 4 ) Dužnina zbarvena růžově, lilákově, fialově
          ... viz Sarcodon: S. fuligineoviolaceus, S. joeides (neznámy z ČR)
          • 4*) Dužnina jinak zbarvena (bělavě až hnědě)
            • 5 ) Klobouk nerozpraskaný, výrazně sametový; třeň na bázi oranžově plstnatý
            ... Sarcodon martioflavus (neznám z ČR)
            • 5*) Klobouk hladký nebo rozpraskaný, nejvýš jemně sametový; třeň bez oranžové plsti
              • 6 ) Báze třeně šedo- (až černo-) -zelená
              ... viz Sarcodon: S. fennicus, S. glaucopus, S. scabrosus, S. lepidus, S. regalis (poslední 2 neznámy z ČR)
              • 6*) Třeň na bázi nijak odlišně zbarven
                • 7 ) Povrch klobouku v dospělosti roztrhán ve výrazné, zvláště ve středu zvednuté šupiny
                  • 8 ) Klobouk spíše hnědý nebo tmavě hnědý; vůně plodnice žádná nebo aromatická, nikdy po maggi
                  ... viz Sarcodon: S. imbricatus, S. squamosus, S. lundellii (neznám z ČR)
                  • 8*) Klobouk spíše světle hnědý; plodnice, zejména po usušení, voní po maggi
                ... Bankera violascens
                • 7*) Povrch klobouku i v dospělosti bez šupin nebo rozpraskán ve středu v políčka, nejvýše v přitisklé šupinky se zdviženými špičkami, které pokračují i směrem k okraji
                  • 9 ) Dužnina bělavá a v místě přechodu třeně v klobouk chromově žlutá (u exsikátů nezřetelné); klobouk světle až oranžově hnědý s přitisklými šupinkami
                  ... Sarcodon versipellis
                  • 9*) Dužnina bělavá až hnědá, neobsahuje žlutou barvu; klobouk světle až tmavě hnědý
                    • 10 ) Plodnice, zejména po usušení, voní po maggi
                      • 11 ) Klobouk pokryt částečně usazenou špínou z tlejících rostlinných zbytků
                      ... Bankera fuligineoalba
                      • 11*) Povrch klobouku bez jakýchkoli tlejících zbytků
                      ... Bankera violascens
                    • 10*) Vůně plodnice je spíše nepříjemná, nikdy po maggi
                    • ... viz Sarcodon: S. lundellii (neznám z ČR), S. leucopus, S. squamosus
      • 2*) Plodnice tuhé konzistence, mívá v sobě zarostlé větvičky, trávu aj.
        • 12 ) Povrch klobouku koncentricky zónovaný
          • 13 ) Dužnina jasně až tmavě oranžová
          ... Hydnellum aurantiacum
          • 13*) Dužnina jinak zbarvena (bělavě až hnědě)
            • 14 ) Ostny světle zbarveny, víceméně béžově; dužnina bledá
            ... Phellodon tomentosus
            • 14*) Ostny světle až tmavě hnědé; dužnina hnědá
            ... Hydnellum concrescens
        • 12*) Povrch klobouku není koncentricky zónovaný
          • 15 ) Na průřezu plodnicí se objeví modré pásy (nebo vůbec modré zbarvení)
          ... viz Hydnellum: H. caeruleum, H. ferrugipes (neznámo z ČR), H. suaveolens
          • 15*) Plodnice na průřezu bez modré barvy
            • 16 ) Plodnice za mlada sírově žluté, starší olivově zelené, pomačkáním černající, většinou srostlé; dužnina stejně zbarvena
            ... Hydnellum geogenium
            • 16*) Plodnice jinak zbarvené
              • 17 ) Ostny šedé, šedohnědé, šedo-béžové, špinavě bílé; dužnina černá, šedá nebo šedohnědá; plodnice, zejména po usušení, voní po maggi
              ... viz Phellodon: P. confluens, P. connatus, P. niger
              • 17*) Ostny bělavé, růžové, purpurově hnědé, hnědé až tmavě hnědé; dužnina světle hnědá, hnědá až rezavá nebo (u H. floriforme) bělavá a v bázi třeně oranžová; plodnice nikdy nevoní po maggi
              ... viz Hydnellum: H. aurantiacum, H. compactum (neznámo z ČR), H. concrescens, H. cumulatum, H. ferrugineum, H. floriforme, H. mirabile, H. peckii, H. scrobiculatum, H. spongiosipes, H. tardum


    Bankeraceae Donk - bělozubovité

    Čeleď vystavená Donkem v r. 1961 je dnes všeobecně akceptována, nicméně autoři nejsou jednotni v názoru na její šíři, přesněji na zařazení rodů Hydnellum a Sarcodon do čeledi Bankeraceae (Hansen et Knudsen 1997, Kirk et al. 2001) nebo Thelephoraceae (Maas Geesteranus 1975, Pegler et al. 1997, Arnolds 2003)


    Bankera Coker et Beers ex Pouzar - bělozub


    Plodnice rozlišená na klobouk a třeň. Povrch klobouku zprvu plstnatý, později hladký nebo roztrhaný v šupiny, většinou světle hnědý, stejně jako třeň. Ostny mohou být i šedavé. Trama masitá až tužší, nezónovaná, bílá nebo slabě zabarvená, monomitická. Hyfy se směrem ke středu klobouku rozšiřují, jsou tenkostěnné a velmi silně nahuštěné, bez přezek. Hyfy v ostnech podobné jako v okrajových částech klobouku, též bez přezek. Bazidie kyjovité, 4-sporické, bez bazální přezky. Výtrusy polokulovité až oválné, jemně bradavčité bezbarvé. Cystidy se nevyskytují.
    Typový druh: Bankera fuligineoalba (J. C. Schmidt: Fr.) Pouzar.

    Klíč k určení středoevropských druhů:
    • 1 ) Povrch klobouku se zřídka trhá v šupiny, je pokryt tenkou vrstvou plsti, často se zbytky vrostlé tlející rostlinné hmoty; roste pod borovicí
    ... Bankera fuligineoalba.
    • 1*) Povrch klobouku v dospělosti většinou roztrhán v šupiny, bez plsti, není pokryt zbytky vrostlé tlející rostlinné hmoty; roste pod smrkem
    ... Bankera violascens

    Bankera fuligineoalba (J. C. Schmidt: Fr.) Pouzar - bělozub osmahlý

    Popis. Klobouk kolem 80 mm v průměru, sametový, zřídka s přitisklými šupinkami, světlý, bělavý, žlutohnědý, masově hnědý, hnědý, plsť povrchu prorůstá zbytky tlející rostlinné hmoty. Třeň hnědý, jen pod ostny světlý. Ostny světle hnědé, šedavé, v mládí do růžova. Dužnina bělavá, s věkem a ve třeni přechází do hněda, reakcí s KOH nemění barvu. Vylučování tekutin nepozorováno. Výtrusy oválné s jemnými špičatými bradavkami, 4,7-5,4 x 2,7-3,6 µm.
    Podobné druhy a způsob odlišení. B. violascens bývá ve stáří šupinatá, ale hlavně nikdy nemá tlející hmotu na povrchu klobouku; její dužnina se barví reakcí s KOH olivově zeleně; roste pod smrky. Druhy rodu Sarcodon nevoní po maggi; mají hrubě bradavčité výtrusy spíše nepravidelného tvaru.
    Výskyt. Méně hojný druh, jehož výskyt v posledních třech desetiletích prudce poklesl. V Červeném seznamu makromycetů ČR (Holec et Beran in prep.) je druh zařazen v kategorii "CR" (kriticky ohrožený).
    Doprovodné dřeviny. Literatura spojuje Bankera fuligineoalba s borovicí; i u nás se na všech lokalitách, kde byly doprovodné dřeviny zaznamenány, objevuje borovice přinejmenším jako příměs (je-li uveden druh, jde vždy o Pinus sylvestris; to lze považovat za důvod absence druhu ve vyšších polohách).
    Rozšíření v ČR a SR. Dříve nehojný výskyt po celám území Čech a Moravy, nyní vzácný výskyt na izolovaných lokalitách. Minimum nálezů ze Slovenska neumožňuje spolehlivě dotvořit obraz rozšíření.
    Recentní výskyt (od roku 1990) - Česká republika:
    • Plzeňsko, 2002, leg. ??, coll. L. Zelený, det. P. Hrouda
    • Zliv (CB), písčitý bor, 20. IX. 2002, leg. T. Papoušek, det. M. Beran (CB; foto Papoušek)
    • Ratíškovice, Pinus, 24. IX. 1999, leg. et det. A. Vágner ut Hydnum albidum, rev. Z. Pouzar 26. 6. 2003 (BRNM)
    Starší zaznamenané lokality - Česká republika:
    • Plzeň-Bolevec, bor, 10. X. 1906, leg. et det. F. Maloch ut Hydnum fuligineo-album (PL)
    • Ruda u Nového Strašecí, "Leontýnino polesí" JZ od obce, mezi její částí "V chaloupkách" a údolím První luh, smrčina s borovicí, 17. X. 1937, leg. J. Herink sen., det. J. Herink ut Calodon laevigatus, rev. Z. Pouzar (PRM)
    • Sadská, písčitý bor, IX. 1932, leg. O. Zvěřinová, det. A. Pilát ut Sarcodon fuligineo-albus (PRM)
    • Doksy, bor, 1936, leg. G. Japp, det. A. Pilát ut Sarcodon fuligineo-albus (PRM)
    • Česká Lípa, 1935, leg. G. Japp, det. Z. Pouzar ut Sarcodon fuligineo-albus (PRM)
    • Vrtky, les západně od osady, kulturní bor, 4. IX. 1965, leg. et det. J. Herink, 2. X. 1966, leg. J. Herink, det. Z. Pouzar (obé PRM/Herink)
    • Podkost, Žehrovský les při cestě z Dobšic do Kamenice, borůvko-vřesový bor Pinus nigra, 330 m, 24. IX. 1952, leg. et det. J. Herink (PRM/Herink)
    • Kostelec nad Orlicí, jehličnatý les, IX. 1950, leg. M. Svrček, det. Z. Pouzar ut Sarcodon fuligineo-albus (PRM)
    • Rožmitál pod Třemšínem, 10. VIII. 1952, leg. et det. A. Pilát ut Sarcodon fuligineo-albus (PRM)
    • u Českých Budějovic, kulturní bor, leg. ?, det. J. Herink (PRM/Herink)
    • Blanský les, hora Kleť, JV svah, bor, 26. VIII. 1934, leg. Josef et Jan Herink, det. A. Pilát ut Calodon laevigatus, rev. Z. Pouzar (PRM)
    • Cep u Suchdol nad Lužnicí, okraj rybníka Cepský nový, písčitý borůvkový bor, 30. IX. 1978, leg. J. Kubička, det. Z. Pouzar (PRM)
    • Chlum u Třeboně, u rybníka Vydymač, borůvkový bor, 30. VIII. 1935, leg. et det. K. Kavina ut Sarcodon fuligineo-albus, rev. Z. Pouzar (PRM)
    • Soběslav, bor, 20. IX. 1946, leg. R. Veselý, det. Z. Pouzar (PRM)
    • Soběslav, Karvánky, bor, VII. 1932, leg. et det. A. Pilát ut Sarcodon fuligineo-albus (PRM)
    • Vlastiboř, les Jezárka, borůvko-vřesový les, 2. X. 1954, leg. F. Kotlaba, det. Z. Pouzar (PRM)
    • Vlastiboř, les Padělky, borůvko-vřesový les, 24. X. 1954, leg. F. Kotlaba, det. Z. Pouzar (PRM)
    • Žebrák, bor, 26. IX. 1954, leg. B. Hřebíková, det. Z. Pouzar (PRM)
    • Cejle, vrch Čeřínek, smíšený porost (Picea abies, Pinus silvestris, Fagus silvatica), 700 m, 11. IX. 1966, výstava hub Jihlava (BRNM)
    • Ostrov nad Oslavou, 13. IX. 1960, leg. et det. F. Šmarda (Kříž, Svrček et Šmarda 1961)
    • Vlkov, les mezi Vlkovem a Katovem, bor, 1. IX. 1957, 16. IX. 1962, leg. et det. F. Valkoun (BRNM)
    • Věžná, les Teplá, bor, 500 m, 27. IX. 1946, leg. et det. F. Šmarda (BRNM)
    • Věžná, les mezi Věžnou a Stříteží, 450 m, 27. IX. 1946, leg. F. Šmarda, det. Z. Pouzar (BRNM)
    • Netín, les "Černochov", VIII. 1912, leg. R. Picbauer, det. P. Hrouda 21. 12. 2004 (BRNM)
    • Dolní Loučky, Falcův mlýn, smrčina s vtroušenou borovicí, 17. VII. 1969, leg. B. Kasala, det. K. Kříž (BRNM)
    • Strážnice, Přívoz, bor na písčité půdě, 9. X. 1955, leg. et det. F. Šmarda (BRNM)
    • Vidnava, Kohoutí vrch, X. 1911, leg. J. Hruby, det. Z. Pouzar (BRNM)
    — Slovensko:
    • Bílkove Humence, 15. IX. 1970, leg. Z. Novák, det. I. Fábry (BRA)
    • Kráľova Lehota, mezi K. L. a Svarínem, vápnitá půda, bor, 500 m, 13. VIII. 1982, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    Rozšíření ve střední Evropě. Za hranicemi jižních Čech se podobně vzácně vyskytuje dodnes v Dolním Rakousku (Streitbach, 2001, WU), dále ve středním Bavorsku (roztroušený výskyt, pár lokalit v Mittelfranken a okolí Regensburgu), jižním Bádensku-Württembersku, Porýní-Falci (Kaiserslautern, 1988, KR), Dolním Sasku (Scheuen, 1967, in Wöldecke 1998), Lužici (Klitten, 2001, GLM; Cottbus, 2001, LZ; několik nálezů v 90. letech), Braniborsku (Otto 1992), Meklenbursku (Wesenberg, 1976, GLM), severním Polsku (Bory Tucholskie, 2000, LOD), SV Polsku (Zabludow, 1977, KRAM; rezervace „Perkuć“, 1977, in Lisiewska 1992) a JV Polsku (Roztocze u Zamośći, 1988, KRAM). Bankera fuligineoalba je velmi vzácná na Slovensku (viz výše) a ve zbytku Rakouska (Rinner, 1979, GZU; Ötztal, 1972, M).


    Bankera violascens (Alb. et Schw.: Fr.) Pouzar - bělozub nafialovělý
    /synonymum: Bankera cinerea (Bull.: Fr.) Rauschert/

    Stephan Rauschert (1988) navrhuje novou kombinaci Bankera cinerea (Bull.: Fr.) Rauschert namísto doposud používané Bankera violascens (Alb. et Schw.: Fr.) Pouz., kterou tímto degraduje do pozice synonyma. Činí tak na základě Bulliardova vyobrazení (cf. Bulliard, Herbier de la France: tab. 419, 1789), ve kterém poznává tento druh; popis Hydnum cinereum vztahující se k zmíněnému vyobrazení (Bulliard 1791) by v tom případě byl prvním popisem tohoto druhu, protože Albertini a Schweinitz popsali své Hydnum violascens až v roce 1805 (cf. Albertini et Schweinitz, Conspectus fungorum in Lusatiae superioris agro Niskiensi crescentium e methodo Persooniana: 265, 1805).
    Možnou identitu Bulliardova Hydnum cinereum s Bankera violascens diskutuje Maas Geesteranus (1958), když reaguje na názory Lundellovy, že by mohlo jít o Hydnum nigrum var. melilotinum (= Phellodon niger; cf. Lundell in Lundell et Nannfeldt, Fungi exs. suec. praes. upsal. Fasc. 29-30: 1, 1947). Uvádí znaky, které jsou shodné na Bulliardově vyobrazení a u rodu Bankera, případně přímo u druhu Bankera violascens:
    — hladký třeň, nenejvýš s tenkým pokryvem povrchové plsti ("...quelquefois aussi sa surface est pubescente..."), na němž mohou být tu a tam přichyceny zbytky rostlin
    — řez plodnicí naznačuje, že trama je homogenní,
    — trsnatý růst,
    — všeobecné zbarvení plodnice,
    — vysloveně nálevkovitý tvar plně vyvinutých klobouků některých jedinců,
    — radiální rýhování,
    — soustředné zóny a
    — vrásky ve středu jiných klobouků,
    — dlouhý třeň, jenž není znám u Phellodon conflues,
    — barva dužniny, která vylučuje Phelodon niger.
    Jako jediný znak, který by mohl vyvolat pochybnosti o identitě Bulliardovy houby, uvádí Maas Geesteranus ostnitou "hlavičku" mladého stadia, jíž označuje za chrakteristickou pro druhy rodu Phellodon.
    Ne, Phellodon confluens to skutečně není, o Phellodon niger nemluvě (Phellodon niger s bělavě hnědou dužninou ještě opravdu nikdy nikdo neviděl). Ale není to ani Bankera.
    Toto své tvrzení zakládám na následujících několika skutečnostech:
    — asi nejdůležitější z nich je větvička, která na levém dolním obrázku prochází plodnicí, je v ní zarostlá – k tomuto u rodu Bankera nikdy nedochází a je to naopak charakteristické pro rody Phellodon a Hydnellum,
    — stejně tak je charakteristický pro Hydnellum i dole se rozšiřující třeň (Bankera violascens má třeň dole spíš kónicky se zužující),
    — ostnitá "hlavička" mladého stadia, charakteristická pro druhy rodu Phellodon, může být stejně dobře charakteristická pro rod Hydnellum,
    — kobouk je ve svém středu pokryt beztvarými výrůstky, u nichž je zřejmé, že vznikly nepravidelností růstu, zatímco klasické šupiny rodů Sarcodon a Bankera vznikají roztrháním původně hladké pokožky.
    To jsou důvody, proč nepokládám Bulliardem vyobrazené exempláře za zástupce rodu Bankera, a proto neakceptuji Rauschertovu kombinaci Bankera cinerea (Bull.: Fr.) Rauschert a zachovávám i nadále Bankera violascens (Alb. et Schw.: Fr.) Pouz.


    Popis. Klobouk kolem 80 mm v průměru, hladký nebo rozpraskaný či se záhy rozpadá v koncentricky uspořádané šupiny, bělavý, žlutě, šedě, nebo masově hnědý; nikdy není pokryt tlejícími zbytky. Třeň hnědý, nemívá bílou zónu pod ostny. Ostny světle hnědé, šedavé, narůžovělé, v mládí bílé nebo modravé. Dužnina bělavá, hnědá až šedohnědá; tenký řízek se reakcí v roztoku KOH barví olivově zeleně. Vylučování tekutiny nepozorováno. Přezky nepřítomny. Výtrusy oválné s jemnými špičatými bradavkami, 4.5-5.4 x 4.3-4.5 µm.
    Podobné druhy a způsob odlišení. B. fuligineoalba nemá klobouk nikdy rozpraskaný v odstálé šupiny a zejména povrch klobouku má pokryt tlející rostlinnou hmotou; její dužnina se reakcí s KOH nebarví; roste pod borovicemi. Druhy rodu Sarcodon nevoní po maggi; mají hrubě bradavčité výtrusy spíše nepravidelného tvaru.
    Výskyt. Průměrně hojný druh, který zaznamenal nevýrazný pokles výskytu. V Červeném seznamu makromycetů ČR je druh zařazen v kategorii "EN" (silně ohrožený).
    Doprovodné dřeviny. Podle literatury je Bankera violascens spojena se smrkem, což naše sběry až na jednu výjimku potvrzují. (Ani v tom jednom případě ale není vyloučena náhodná přítomnost nezanamenaného smrku v borovém lese; na příslušné lokalitě /Křepice u Vodňan, les JV od silnice do Libějovické Svobodné Hory, kulturní bor s brusnicí a mechem, 500 m n. m., 29. VIII. 1934, leg. et det. J. Herink ut Sarcodon infundibulum/ roste jako smrkový, tak borový les.) Zdá se, že tento druh není pouze vázán na smrčiny, ale pravděpodobně roste hlavně v oblastech přirozeného výskytu smrku.
    Rozšíření v ČR a SR. V českých zemích druh spíše nehojný, dnes vzácně nalézaný na izolovaných lokalitách; recentně znám ze Šumavy, jižních Čech (tam hojněji) a Posázaví. Na Slovensku málo nálezů jen z poslední doby (Tatry, Beskydy, Malé Karpaty).
    Recentní výskyt (od roku 1990) - Česká republika:
    • Hory Matky Boží, kopec "Křížovka", Pinus, Picea, 26. VIII. 1991, leg. V. Skalický, det. P. Hrouda (PRM)
    • Horní Vltavice, "Idina Pila" pod Boubínem, Picea, 5. X. 2004, leg. Jiří Burel, det. M. Beran (CB; foto Burel)
    • Pozn.: Ve dvou případech se jedná o potvrzení výskytu v místech, odkud je druh historicky doložen J. Herinkem - přímo od Idiny Pily z r. 1949 a od Kochánova (5 km od Nové Vsi /viz níže/) z r. 1941.
    • Černý Kříž, vpravo od hlavní cesty, podmáčená smrčina, 15. IX. 2002, leg. et det. M. Beran (CB)
    • Žofina Huť, vrch "Jezevčí kopec", 500 m, Q 7255a, Picea abies, 22. IX. 1991, leg. et det. Zdeněk Kluzák (LI)
    • Kaplice, zámeček "U Schlöterů" (2 km JJV od Kaplic), Picea, Pinus, příměs Fagus, 30. VII. 2004, leg. K. Opelka, det. M. Beran (CB)
    • Košice, "Planský les", "Bažantnice", 420 m, Q 6654d, Pinus, 6. IX. 1997, leg. P. Špinar, det. M. Beran (CB)
    • Hlinice, "Velký Hutecký les", 450 m, Q 6554c, N 49°26'30" E 14°44', Picea abies, 14. IX. 1991, leg. et det. M. Beran (PRM); 6. IX. 1996, leg. Jiří Valter, det. J. Valter et M. Beran (LI); 23. VIII. 1997, leg. P. Špinar ut Hydnellum sp., det. P. Hrouda 8. 8. 2005 (CB); smrčina s borovicemi, 31. VII. 2001, leg. et det. M. Beran (CB; cit. in Papoušek 2004)
    • Nová Ves u Světlé nad Sázavou, na zemi, Picea, 3. IX. 1995, leg. B. Buček, det. F. Kotlaba (PRM)
    — Slovensko:
    • Klokočov, část Hlavica (CA, Moravskoslezské Beskydy), blízko vsi, 650 m, Picea, 25. IX. 1991, leg. J. Lederer, det. J. Kuthan (BRA)
    Lokality zaznamenané v 80. letech - Česká republika:
    • Srní, 500 m severně od Turnerovy chaty, pravý břeh Vydry, Pinus, Picea, 11. IX. 1987, leg. et det. A. Lepšová (CB)
    • Soběnov, úpatí hory Kohout, Picea, 17. IX. 1985, leg. P. Sysel, det. F. Tondl (CB)
    • Hlinice, "Velký Hutecký les", 450 m, Q 6554c, Picea, 2. X. 1983, leg. et det. J. Valter (LI); 1 km východně od obce, 440 m, Picea abies, Pinus sylvestris, písčitá půda, 28. VIII. 1985, leg. et det. M. Beran (LI)
    • Nedvědice, u starého lomu, Picea abies, 17. X. 1982, leg. L. Jankovský, det. Z. Pouzar (BRNM)
    — Slovensko:
    • Podbanské, Kokavský most (4 km SV od Liptovské Kokavy), svah vrchu "Hluchanka", 870 m, Picea, 7. VIII. 1989, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Štrbské Pleso, svah hory Solisko, 1350 m, Picea, 14. IX. 1989, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Štrbské Pleso, "Uhliščata", svah Spáleného vrchu, 1000 m, Picea, 14. IX. 1989, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Tatranská Štrba, 900 m, Picea, 5. IX. 1981, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    Rozšíření ve střední Evropě. Bankera violascens je nikterak vzácným druhem v podhorských a horských oblastech. Je známa z polských Karpat (Muszyna v pohoří Beskid Sądecki, 1964, in Gumińska 1966), JZ Saska (Otto 1992), Durynska (Friedebach, 1989, LZ; Schleusingen, 1981, JE a B), Vestfálska (Krieglsteiner 1991), v jižním Německu je hojnější v izolovaných oblastech: severní Bavorsko, okolí Augsburgu, pohoří Schwarzwald a Schönbuch. Je relativně běžným druhem v Rakousku; jediný nález z Maďarska je z nejzápadnějšího cípu země (Brennbergbánya u Šoproně, 1937, BP).
     

    Phellodon P. Karst. - lošáček


    Plodnice rozšířená na klobouk a třeň, který může být zkrácen na minimum, sbíhají-li ostny až k jeho bázi. Povrch klobouku zprvu plstnatý, poté vláknitý, žebernatý, ďubkovaný, různě barevný u různých druhů. Třeň bývá stejnobarvý či tmavší. Ostny též různě barevné u různých druhů; převládajícími barvami na plodnicích jsou však hnědá nebo šedivá. Trama vláknitá, měkká, tuhá až zdřevnatělá, zónovaná, monomitická, bledá nebo barevná. Hyfy válcovité (nerozšiřují se), jsou vždy tenkostěnné, u evropských druhů bez přezek. Hyfy v ostnech podobné, poněkud užší, též bez přezek. Bazidie kyjovité, 4-sporické, bez bazální přezky. Výtrusy polokulovité až oválné, jemně bradavčité, bezbarvé. Cystidy se nevyskytují.
    Typový druh: Phellodon niger (Fr.: Fr.) P. Karst.

    Klíč k určení středoevropských druhů:
    • 1 ) Plodnice s výražně černou dužninou i v klobouku, v mládí s fialovým nádechem, v dospělosti šedočerné až šedé
    ... P. niger
    • 1*) Dužnina v klobouku není výrazně černá (je okrová, šedavá nebo bílá)
      • 2 ) Povrch klobouku bledě okrový až hnědý s tmavšími hnědými soustřednými pásy
      ... P. tomentosus
      • 2*) Povrch klobouku postrádá výrazné kruhové soustředné pásy
        • 3 ) Subtilní plodnice s tmavým kloboukem, světlými ostny a tmavým lysým tenkým třeňem
        ... P. connatus
        • 3*) Klobouk béžový až šedý, ostny též béžové až šedé, stejně tmavé nebo tmavší než klobouk, sbíhavé často až k plstnaté bázi třeně; na rozdíl od ostazních (indiferentních) je to druh listnatých lesů
    ... P. confluens

    Phellodon niger (Fr.: Fr.) P. Karst. - lošáček černý

    Popis. Klobouk kolem 40 mm v průměru, v mládí sametový, ve stáří hladký až drsný, v mládí světle šedý nebo fialový, postupem času tmavnoucí až černající. Třeň plstnatý (zejména za mlada), tmavý. Ostny bílé až modrošedé, v stáří šedé. Dužnina černá (po usušení může být tmavě břidlicově šedá), tenký řízek se reakcí v roztoku KOH barví modro-zeleně. Vylučování tekutiny nepozorováno. Přezky nepřítomny. Výtrusy oválné s jemnými špičatými bradavkami, 3.6-4.5 x 2.7-3.5 µm.
    Podobné druhy a způsob odlišení. P. confluens nemodrozelená reakcí s KOH a roste v listnatých lesích. P. connatus je subtilnější a má oproti tmavému třeni výrazně světlejší ostny a nemívá sametový klobouk. Zásadní rozdíl: žádný z podobných druhů nemá tak černou dužninu.
    Výskyt. I přes určitý zaznamenaný ústup je tento druh nadále relativně hojný. V Červeném seznamu makromycetů ČR je druh zařazen v kategorii "NT+LC" (potenciálně ohrožený, vyžadující další pozornost).
    Doprovodné dřeviny. Literatura uvádí růst v listnatých, jehličnatých i smíšených lesích, pod bukem, dubem, smrkem, řídčeji borovicí; z našich nálezů minimální počet pochází z listnatých lesů a valná většina z lesů jehličnatých, případně smíšených. Smrk má zastoupení na 66% lokalit, borovice na 43%; během 70.-80. let stouplo zastoupení borovice (62% lokalit) oproti smrku (58%).
    Rozšíření v ČR a SR. Největší procento nálezů je soustředěno do jižních Čech v Čechách, do oblasti od Vysočiny po Brněnsko na Moravě a do fatransko-tatranské oblasti na Slovensku.
    Recentní výskyt (od roku 1990) - Česká republika:
    • Povydří, mezi Čeňkovou pilou a Rejštejnem, Dračí skály, JZ svah pod skalami v ohbí zatáčky, 640 m, smrko-borový stejnověký les, místy jedle a vzácně buky, Picea, Pinus, 3. X. 2001, leg. et det. Jan Holec (PRM)
    • Povydří, mezi Hrádeckým potokem a Čeňkovou pilou, S svah "Baby", 750 m, mechatá smrčina s Vaccinium myrtillus, místy Sphagnum, pod Picea abies, v mechu; vzrostlá smrčina na SV svahu, spodní část svahu, 740 m, vysokokmenná kulturní smrčina, místy rozvolněná, půda pokrytá jehličím, v jehličí, obé 24. IX. 1998, leg. et det. Z. Pouzar et J. Holec (PRM)
    • okolí Horní Vltavice, SV svah nad Vltavou (bývalé Hornovltavské pastviny), 860 m, kulturní vysokokmenný les (převaha Picea, místy Pinus, Fagus, Betula), s podrostem mechů, nízkého porostu borůvky a plochami holého jehličí (zřejmě bývalý pastevní les), v jehličí, 31. VIII. 2001, leg. et det. J. Holec (PRM)
    • Nesměň, Q 7153c, borůvkový bor, 14. X. 2000, leg. et det. M. Beran (CB)
    • Ličov u Benešova nad Černou, "Mlýnský vrch" JV od L., cca 630 m, na zemi ve smíšené smrčině, 23. VIII. 1995, leg. et det. František Kotlaba (PRM)
    • Daleké Popelice, 680-710 m, 7253d, borůvkový bor se smrkem, 7. IX. 2002, leg. T. Papoušek, det. M. Beran (CB)
    • Malonty, asi 2,3 km SZ od obce, 618 m, N 48°41'50" E 14°33'32", kulturní smrčina, v mechu pod Picea abies, 24. IX. 2003, leg. J. Junek, det. P. Hrouda (BRNU); Hodonický potok, 630 m, Q 7353a, smrkové mlází, 5. IX. 2001 (Papoušek 2004); kulturní bor, 26. VII. 2005, leg. et det. M. Beran (CB; foto Papoušek)
    • Lužnice, Lužnický vrch, nad silnicí, Picea, Pinus, Vaccinium, 20. VIII. 2000, leg. et det. M. Beran (CB)
    • Vlastiboř, les "Spálený bůrek", 430 m, písčitý bor, 5. 9. 1991, leg. et det. M. Beran (PRM)
    • Košice, 2,5 km SSZ, "Planský les", 2 km JZ od hájovny, 420 m, Q 6654d, N 49°20'50" E 14°44'40, Pinus sylvestris, 22. VIII. 1997, leg. Pavel Špinar, det. Miroslav Beran (CB, LI)
    • Smilovy Hory, 620-650 m, Q 6455c, smíšený les, 30. VIII. 2001, leg. A. Černý, det. P. Hrouda (BRNM)
    • Nová Ves u Světlé nad Sázavou, na zemi, Picea, 3. IX. 1995, leg. B. Buček, det. F. Kotlaba (PRM)
    • Radňov, "Pejcharův mlýn", 510 m, 4. X. 1991, leg. ?, vidi P. Hrouda
    • Těšenov (PE), les Holejtna (J od obce), Q 6658c (N 49°20' E 15°22'), okraj lesní cesty ve smrčině, v hromadě smrk. odpadu (větví), 5. VIII. 2001, leg. et det. Jiří Novotný (foto JN)
    • Olešnička (ZR), polesí Buková hora, les jižně od silnice Kasany-Lískovec, severní expozice, 450 m, Q 6563b, N 49°29´40" E 16°19´23", jehličnatý les, 13. IX. 2001, leg. Jaroslav Čáp, det. Petr Hrouda 11. 2001 (BRNM)
    • Borotín u Boskovic (Drahanská vrchovina), Borotínské čihadlo, S od obce, 450-538 m, Q 6465b, N 49°34´ E 16°37´, Picea abies, 20. VII. 1999, leg. et det. Alois Vágner (BRNM)
    • Ochoz u Brna, rezervace "Údolí Říčky" 2 km JV od Ochozu, 320-429 m, 6766c, Quercus, 13. IX. 2001, leg. V. Antonín, det. P. Hrouda 11. 2001 (BRNM)
    • Černá Voda (JE), vápencový lom pod Sokolím vrchem, Q 5768b (N 50°18' E 17°10'), v jehličí a mechu, Picea abies, Fagus sylvatica, 3. VIII. 2002, leg. et det. H. Deckerová ut P. cf. confluens, rev. P. Hrouda
    — Slovensko:
    • Západné Tatry, Jalovecká dolina, 2 km SV od rekreačního areálu Bobrovec fy. Priemstav, Picea, v mechu, 1996, leg. et det. V. Kabát (Kabát 1997); 1 km SV od rekr. zař., 860 m, Picea, 12. IX. 1997, leg. et det. V. Kabát (Škubla 1998)
    Rozšíření ve střední Evropě. Poměrně hojný druh ve smrčinách, borech i bučinách střední Evropy. Jeho současný areál může být rozdělen na několik částí, kde se běžně vyskytuje: na jižní a střední Čechy a Moravu navazuje sousední část Dolního Rakouska, dále Štýrsko a jižní části Dolního a Horního Rakouska, v Německu Bádensko-Württembersko, Porýní-Falc a západní a severní Bavorsko (rakouské a německé arely jsou propojeny před jižní bavorsko a Tyrolsko, kde je druh v současnosti vzácnější). Překvapivě tento druh téměř chybí v Podunají – je zde zhruba 100 km široká „zóna absence“ (od Schwaben po Slovensko), která odděluje českomoravskou arelu od rakousko-německé. V Maďarsku druh sbírán jen v okolí Budapešti (Budakeszi, Mts. Budai, 1967-8, BP). Více na sever je Phellodon niger poněkud vzácnější než v jižní části střední Evropy, zaznamenán v Dolním Sasku, Durynsku, Sasku, Slezsku, v polských Karpatech (navazuje na střední část Západních Karpat na Slovensku), několik lokalit je v severních oblastech Polska a Německa.
     

    Phellodon connatus (Schultz: Fr.) P. Karst. - lošáček tmavý
    /synonymum: Phellodon melaleucus (Sw. in Fr.: Fr.) P. Karst./

    Phellodon connatus je správné jméno druhu běžně nazývaného (a pod tímto jménem dokladovaného takřka ve všech herbářích) Phellodon melaleucus. Jméno P. connatus má však prioritu na základě posunu "starting pointu" od Friese 1821 k Linnéovi 1753. V současné době je užívají např. Otto (1992, 1997), Krieglsteiner (2000, 2004), Niemelä et al. (2003).

    Popis. Klobouk kolem 25 mm v průměru, zejména u starších jedinců drsný až vrásčitý, bělavý, popelavý, šedý až černavý nebo do hněda zabarvený. Třeň hladký, tenký (1-5 mm), tmavě hnědý, šedý, černý. Ostny bělavé až světle hnědé čí šedé. Dužnina šedá až hnědá, tenký řízek se reakcí v roztoku KOH barví zeleně. Vylučování tekutiny nepozorováno. Přezky nepřítomny. Výtrusy oválné s jemnými špičatými bradavkami, 3.6-4.5 x 3-4 µm.
    Podobné druhy a způsob odlišení. P. confluens nemá výrazně barevně odlišen třeň od ostnů; jeho dužnina nezelená reakcí v roztoku s KOH; roste pod listnáči. P. niger má jasně černou dužninu; oba zmíněné druhy nemají tak subtilní třeň jako P. connatus. P. tomentosus je hnědě zbarven s výraznými soustřednými pásy (P. connatus má také, ale zdaleka ne tak výrazné); jeho dužnina nezelená reakcí v roztoku s KOH.
    Výskyt. Druh zaznamenal značný pokles výskytu v 70.-80. letech, nicméně v devadesátých letech byl v ČR opět nalezen na více místech. (Jde snad o houbu spíše přehlíženou?). V Červeném seznamu makromycetů ČR je druh zařazen v kategorii "NT+LC" (potenciálně ohrožený, vyžadující další pozornost).
    Doprovodné dřeviny. Literatura uvádí růst v listnatých i jehličnatých lesích; z našich nálezů minimální počet pochází z listnatých lesů a valná většina z lesů jehličnatých, případně smíšených. Smrk má zastoupení na 74% lokalit, borovice na 30%; v poslední době stouplo zastoupení smrku (86% lokalit v 60.-80. letech).
    Rozšíření v ČR a SR. Dříve prakticky na celém území Čech a Moravy kromě severních částí, v poslední době druh nalézán v jižních Čechách (dost často) a na Brněnsku. Na Slovensku více nálezů z tatranské oblasti, jinde roztroušený výskyt.
    Recentní výskyt (od roku 1990) - Česká republika:
    • Brdy, u Červeného potoka pod Valdekem (spolu s Hydnellum concrescens), 16. IX. 2002, not. Oldřich Jindřich
    • Bytíz, 2,4 km jižně od obce (přes silnici), 550 m, Picea, 15. IX. 1991, leg. et det. E. Lippert (PRM)
    • Srní, údolí Hrádeckého potoka, střední část údolí, svah, 770 m, vysokokmenná mechatá smrčina, 7. X. 1998, leg. Jan Holec, det. J. Holec et Z. Pouzar (PRM)
    • Povydří, mezi Čeňkovou pilou a Rejštejnem, Dračí skály, JZ svah pod skalami v ohbí zatáčky, 640 m, smrko-borový stejnověký les, místy jedle a vzácně buky, Picea, Pinus, 29. IX. 2001, leg. Jan Holec, det. Zdeněk Pouzar (PRM)
    • Horní Vltavice, Idina Pila pod Boubínem, Picea, 5. X. 2004, leg. et det. Jiří Burel (též foto)
    • Daleké Popelice, 680-710 m, 7253d, borůvkový bor se smrkem, 7. IX. 2002, leg. T. Papoušek, det. M. Beran (CB)
    • Malonty, Hodonický potok, mladá smrčina, 14. IX. 2002, leg. et det. M. Beran (CB); asi 2,3 km SZ od obce, 618 m, N 48°41'50" E 14°33'32", kulturní smrčina, v mechu pod Picea abies, 24. IX. 2003, leg. et det. P. Hrouda (BRNU)
    • Lužnice, Lužnický vrch, nad silnicí (vlevo), 770 m, Q 7353b, kulturní smrčina, 21. IX. 2002, leg. et det. M. Beran (CB)
    • Šalmanovice, 475 m, Q 7154b, bor, vřes, borůvčí, 23. IX. 2001, leg. T. Papoušek, det. F. Tondl (CB; cit. in Papoušek 2004)
    • Hlinice, Velký Hutecký les, 450 m, Q 6554c, N49°26'45" E 14°43'50", Picea abies, 14. IX. 1991, leg. et det. M. Beran (PRM), 24. X. 1995, leg. et det. J. Valter ut Phellodon tomentosus, rev. P. Hrouda (LI); 20. X. 1998, leg. et det. M. Beran (CB; cit. in Papoušek 2004)
    • Sudoměřice u Tábora, les "Bernatka", 300 m západně od žel. stanice, kulturní smrčina, 28. IX. 1991, leg. M. Beran, det. P. Hrouda (PRM); 2. XI. 2000, leg. et det. M. Beran (CB)
    • Borotín u Boskovic (Drahanská vrchovina), Borotínské čihadlo, S od obce, 450-538 m, Q 6465b, N 49°34' E 16°37', Picea a Pinus, 6. VIII. 2001, leg. et det. Alois Vágner (BRNM)
    • Ochoz u Brna (Moravský kras), přírodní rezervace Údolí Říčky, asi 2 km JV od obce, 300-429 m, Q 6766c, N 49°14'40" E 16°44'50", Quercus, 13. IX. 2001, leg. Vladimír Antonín, det. P. Hrouda 11. 2001 (BRNM)
    — Slovensko:
    • Važec, 1,5 km JV od Važecké jeskyně, Q 6985c, Picea, bazická půda, 18. IX. 1997, leg. V. Balner et M. Graca, det. A. Vágner (OSM)
    • Važec, vrch Krieslo, Q 6985d, Picea, mladý porost, 16. X. 1995, leg. et det. J. Lederer ut P. tomentosus, rev. P. Hrouda 22. 2. 2005 (FMM)
    Rozšíření ve střední Evropě. Jedinými oblastmi, kde se Phellodon connatus vyskytuje ve větší míře, jsou Sasko, severní Bavorsko, jižní a střední Čechy a Morava. Víceméně všude okolo jsou roztroušené lokality (v Maďarsku v bučinách a doubravách, v ostatních zemích zejména v borech a smrčinách). Vzhledem k tomu, že ale nenacházíme v oblasti větší území, kde by se druh vůbec nevyskytoval, je pravděpodobné, že tato drobná houba je spíše přehlížená než vyloženě vzácná. Taktéž se v herbářích nezřídka setkáváme s chybným určením tohoto druhu (obvykle záměna za jiný druh rodu Phellodon).
     

    Phellodon tomentosus (L.: Fr.) Banker - lošáček číškovitý

    Popis. Klobouk kolem 35 mm v průměru, sametový, koncentricky vrásčitý, hnědý, okrový, žlutohnědý nebo šedohnědý, většinou s výraznými tmavšími koncentrickými pásy. Třeň hladný, víceméně stejnobarvý s kloboukem. Ostny bílé, pak bledě okrově šedavé, někdy v mládí zarůžovělé. Dužnina bledá, okrová, ve třeni hnědá, reakcí s KOH nemění barvu. Vylučování tekutiny nepozorováno. Přezky nepřítomny. Výtrusy oválné s jemnými špičatými bradavkami, 3.1-3.6 x 2.7-3 µm.
    Podobné druhy a způsob odlišení. P. connatus nemá sametový klobouk s tak výraznými soustřednými pásy a jeho dužnina zelená reakcí s KOH. Sběry tohoto druhu jsou nezřídka chybně určovány jako Hydnellum concrescens, ale to je sienově až umbrově hnědé s tmavě hnědými ostny a dužninou stejnobarvou s povrchem plodnice; veškeré druhy rodu Hydnellum mají hruběji bradavčité výtrusy a po usušení nevoní po maggi.
    Výskyt. Hojný druh s relativně neklesajícím výskytem. V Červeném seznamu makromycetů ČR je druh zařazen v kategorii "NT+LC" (potenciálně ohrožený, vyžadující další pozornost).
    Doprovodné dřeviny. Literatura uvádí růst v jehličnatých a smíšených lesích, což výskyt u nás až na několik výjimek potvrzuje. Borovice má zastoupení na 61% lokalit, smrk na 48%; v 70.-80. letech stoupá zastoupení smrku (64% lokalit, borovice 46%).
    Rozšíření v ČR a SR. Druh se vyskytuje na většině území republiky, i když největší hustota nálezů spadá do pruhu západní Čechy – střední, jižní Čechy – Českomoravská Vysočina. Relativně vzácný v tak prosbírané oblasti, jakou je okolí Brna (ale s recentními nálezy). Na Slovensku roztroušený výskyt od Záhoří po Bukovské vrchy, recentně sbírán zejména v tatranské oblasti.
    Recentní výskyt (od roku 1990) - Česká republika:
    • Bytíz, 2,4 km jižně od obce (přes silnici), 550 m, Picea, 15. IX. 1991, leg. E. Lippert, det. P. Hrouda (PRM)
    • Podolí (JJZ od Milevska), Křenovický ("Křenský") les mezi P. a Jetěticemi, ± 500 m, Picea, Pinus, 6. X. 2001, not. F. Kotlaba
    • Dobřejice, 1,3 km JV, 505 m, Q 6653a, N 49°21'05" E 14°33', Picea abies, Pinus sylvestris, 9. VIII. 1996, leg. et det. Jiří Valter (LI)
    • Stálkov, západně od obce, 600 m, Q 6957d, N 49°01'40" E 15°16'50", Picea, Pinus, Alnus, 18. IX. 1994, leg. M. Bublová, det. A. Vágner (BRNM)
    • Sudoměřice u Bechyně, 1,9 km SV, Černická obora, 490 m, Q 6753a, N 49°17'44" E 14°34', Picea abies, Pinus sylvestris, 1. X. 1996, leg. et det. Jiří Valter (LI)
    • Daleké Popelice, 680-710 m, 7253d, borůvkový bor se smrkem, 7. IX. 2002, leg. T. Papoušek, det. M. Beran (CB)
    • Malonty, Hodonický potok, mladá smrčina, 14. IX. 2002; kulturní les Pinus, Picea, Vaccinium, 26. VII. 2005, obé leg. et det. M. Beran (CB; 2005 foto Papoušek)
    • Řevnov, 0,5 km západně, 490 m, N 49°29' E 14°38', Picea abies, Pinus sylvestris, písčitá půda, 28. IX. 1991, leg. et det. M. Beran (LI); 0,1 km od Ř. směr Nový Kostelec, Picea, Pinus, 28. IX. 1991, leg. J. Koten, det. M. Beran (PRM)
    • Jedlany, les "Doub", Picea, Pinus, 28. X. 1991, leg. et det. M. Beran (PRM); suchý písčitý bor, 2. VIII. 2000, leg. et det. M. Beran (CB; cit. in Papoušek 2004)
    • Hlinice, Velký Hutecký les, 450 m, Q 6554c, N49°26'30" E 14°44', Picea abies, 6. IX. 1996, leg. et det. J. Valter (LI)
    • Radňov, "Pejcharův mlýn", 510 m, 4. X. 1991, leg. ?, vidi P. Hrouda
    • Těšenov, "Smrčina", 610 m, Q 6658a, Pinus, Picea, 14. IX. 1997, leg. J. Novotný, det. M. Beran (CB)
    • Panenská Rozšíčka, les 1 km jižně od obce, 590 m, Picea, Pinus, 3. X. 1991, leg. et det. P. Hrouda (PRM)
    • Beranovec, les "Zadní Poušť" JZ od obce, 590 m, Picea, 3. X. 1991, leg. P. Hrouda, det. Z. Pouzar (PRM)
    • Borotín u Boskovic (Drahanská vrchovina), Borotínské čihadlo, S od obce, 450-538 m, Q 6465b, N 49°34'50" E 16°40'10", Picea a Pinus, 13. IX. 1997, leg. et det. Alois Vágner (BRNM)
    • Vsetín, přír. rezervace "Valova skála", 500 m, Q 6674a, N 49°20'10" E 17°59'40", Fagus, 24. IX. 1994, leg. et det. A. Vágner (BRNM)
    — Slovensko:
    • Klokočov, část Hlavica (CA, Moravskoslezské Beskydy), blízko vsi, 650 m, 25. IX. 1991 (BRA), 5. X. 1996 (FMM), obé leg. J. Lederer, det. J. Kuthan ut P. confluens, rev. P. Hrouda 2003, 2005
    • Pribylina (Podtatr. kotlina), 4 km VSV, místo "Hrdovo", 850 m, Picea, 17. IX. 1995, leg. et det. P. Škubla (BRA)
    • Važec, Važecká jaskyňa, 20. IX. 1996, leg. et det. H. Deckerová ut H. concrescens, rev. Z. Pouzar 26. 6. 2003
    • Nová Polianka, 1,5 km JJV při zelené turist. značce v rezervaci "Mraznica", 940 m, Q 6886d, Picea abies (Vaccinio-Piceetum), 5. IX. 2002, leg. et det. Petr Hrouda (BRNU)
    • Stakčín (HE, Bukovské vrchy), místo "Saligov", svah vrchu Vršok, 350 m, Picea, Betula, 24. X. 1991, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    Rozšíření ve střední Evropě. Dosti běžný druh v některých oblastech, zejména v jižní polovině Čech, ale též ve středním a jihovýchodním Rakousku, v Karpatech (zejména střední Slovensko), východním Polsku, Sasku a severním Německu (až na Rujánu). Nebyl příliš často sbírán v jižním Německu, kde má pouze roztroušené lokality (podobně i v dalších oblastech); stejně zřídka jako Phellodon niger je nalézán v Podunají.
     

    Phellodon confluens (Pers.) Pouzar - lošáček statný

    Popis. Klobouk kolem 40 mm v průměru, povrch zprvu plstnatý, poté drsný až rozbitý, bělavý, našedlý, žlutohnědý. Třeň na bázi plstnatý, víceméně stejnobarvý s kloboukem. Ostny světlé až šedé, v mládí za živa světle modré. Dužnina bledá až ve třeni šedohnědá, reakcí s KOH nemění barvu. Vylučování tekutiny nepozorováno. Přezky nepřítomny. Výtrusy oválné s jemnými špičatými bradavkami, 3.5-4.5 x 3-4 µm.
    Podobné druhy a způsob odlišení. P. niger má jasně černou dužninu, která modro-zelená reakcí v roztoku s KOH; P. connatus je subtilnější a má tenký, tmavý (výrazně vůči ostnům), hladký třeň; dužnina zelená reakcí v roztoku KOH.
    Výskyt. Relativně vzácný druh, který vykázal značný ústup v 70.-80. letech, avšak není zřejmě tak ohrožen, jak se ještě před časem zdálo – na přelomu století zaznamenáno několik nových nálezů, a to i v nových oblastech. V Červeném seznamu makromycetů ČR je druh zařazen v kategorii "EN" (silně ohrožený). Druh je též zařazen mezi chráněné houby podle vyhlášky č. 395/92 Sb. v kategorii "kriticky ohrožený druh" (Antonín et Bieberová 1995)
    Doprovodné dřeviny. Literatura uvádí růst pod bukovitými (zejména duby, dále buky nebo kaštanovníky), řídčeji ve smíšených lesích se smrkem nebo borovicí; středoevropské sběry to potvrzují (duby a buky v severní části, kaštanovníky bývají častou doprovodnou dřevinou v oblastech jejich přirozeného výskytu). U nás jsou listnaté stromy zastoupeny na 90% lokalit.
    Rozšíření v ČR a SR. Vzácný výskyt zejména v teplých oblastech (Polabí, jižní Čechy, nižší oblasti Karpat). V posledních letech sbírán v jižních Čechách, dolním Posázaví a východních Čechách, na Slovensku v Bukovských vrších. Do značné míry rozhodujícím faktorem určujícím výskyt druhu je zde rozšíření doprovodných dřevin, nicméně v listnatých lesích vyšších poloh druh nikdy nebyl nalezen.
    Recentní výskyt (od roku 1990) - Česká republika:
    • Klec, hráz rybníka Naděje, Quercus, Salix, 19. VIII. 2001, leg. et det. F. Tondl, T. Papoušek et R. Mašek, rev. Z. Pouzar (CB, cit. in Tondl 2002, Papoušek 2004)
    • Stará Hlína, rybník Vyšehrad mezi S. H. a Stříbřecem, hráz na západní straně, 430 m, Q 6955c (N 49°02' E 14°51'), uprostřed travnaté cesty pod duby a vrbou, 23. VIII. 2004, leg. et det. Martin Kříž, conf. P. Hrouda (BRNU)
    • Bohuliby, vrch "Horka" u Luk pod Medníkem, Carpinus betulus, Quercus, Fagus, Betula, 27. VII. 2002, leg. Z. Veselý, det. Z. Pouzar (PRM)
    • Týniště nad Orlicí, u rybníka Rozkoš SZ od města, Quercus, Carpinus, Tilia, 18. VIII. 2001, leg. Václav Matějka, det. Petr Hrouda 16. 8. 2002 (HR; foto č. 45/2001; popis: šedobílý klobouk, šedé ostny)
    • Trusnov (UO), rybník Lodrant, smíšený les, 23. IX. 2001, leg. Jaroslav Svoboda, det. Petr Hrouda 16. 8. 2002 (HR)
    — Slovensko:
    • Stakčín (HE), údolí řeky Chotínka, svah vrchu Maňov, Quercus (v list. lese s Fagus a Carpinus), 12. X. 1990, leg. J. Kuthan, det. Z. Pouzar (BRA)
    Starší zaznamenané lokality - Česká republika:
    • Praha-Vokovice, údolí Šáreckého potoka, úpatí strání na pravém břehu potoka mezi Džbánem a Dívčím skokem, smíšený les (Pinus sylvestris, Quercus sp., Robinia pseudo-acacia) s travnatým podrostem, 17. VIII. 1939, leg. J. Herink, det. Z. Pouzar (PRM)
    • Poříčany, Kersko, doubrava, IX. 1936, leg. J. Sýkora, det. A. Pilát (PRM), X. 1937, leg. J. Sýkora, det. Z. Pouzar (PRC), 11. X. 1955, leg. et det. Z. Pouzar, 22. VIII. 1965, leg. et det. E. Wichanský (both PRM), 8. X. 1967, leg. et det. Z. Pouzar (Kotlaba 1968); smíšený les, 30. IV. 1944, leg. M. V. Svrček, det. Z. Pouzar, 22. VIII. 1965, leg. E. Wichanský, det. Z. Pouzar (obě PRM)
    • Chudoplesy u Bakova nad Jizerou, západní okraj vrchu Baba, listnatý les (Quercus petraea, Carpinus betulus, Tilia cordata, Betula sp., Populus tremula, Crataegus sp.), 10. IX. 1966, leg. et det. J. Herink (PRM/Herink)
    • Obora u Obrubců, les Obrubce, listnatý les (Quercus petraea, Betula sp., Tilia cordata, Frangula alnus, Carpinus betulus, Populus tremula, Crataegus sp., Molinia caerulea), 240 m, 6. VIII. 1955, 16. VIII. 1958, 16. VIII. 1966, 5. IX. 1970, 5. X. 1974, all leg. et det. J. Herink (PRM/Herink)
    • Sukorady u Hořic, listnatý les, 2. VIII. 1965, 25. VII. 1966, obě leg. L. Rychtera, det. Z. Pouzar (PRM)
    • Klec, hráz rybníka Naděje, v trávě, mechu a spadaném listí Quercus sp., Populus tremula, Salix sp., 415 m, 20. VIII. 1988, 19. IX. 1988, leg. T. Papoušek, det. F. Tondl (CB)
    — Slovensko:
    • Svätý Jur, bučina, 21. IX. 1965, 7. IX. 1966, both leg. et det. I. Fábry ut P. amicus, 22. IX. 1966, leg. et det. I. Fábry ut Hydnellum zonatum, rev. Z. Pouzar (all BRA)
    • Malé Karpaty, Kuchyňa, Vývrať, dubo-buko-habřina, 8. VIII. 1972, leg. A. Dermek, det. Z. Pouzar (BRA, Dermek 1973)
    • Horné Orešany, 30. VII. 1972, leg. B. Matoušek, det. P. Hrouda (BRA)
    • Pukanec, 11. IX. 1897, leg. et det. Andrej Kmeť ut Hydnum cyathiforme, rev. P. Hrouda (BRA)
    • Kluknava, Predná dolina, mechový bor, X. 1862, leg. et det. K. Kalchbrenner ut Hydnum hepaticum, rev. Z. Pouzar (BRA)
    Rozšíření ve střední Evropě. Vzácný druh s recentním výskytem v některých místech (ČR a SR viz výše). V Maďarsku je Phellodon confluens nejčastějším druhem svého rodu (zatím poslední nález: Nagymaros, 1991, BP), což koresponduje se složením zdejších lesů s dominujícími listnatými dřevinami. V Rakousku je jen pár starých záznamů z Dolních Rakous; pravděpodobně poslední sběry tohoto druhu v jižním Německu jsou od Schrambergu (Bádensko-Württembersko), "Seedorfer Wald", 1997 (KR) a Urspringenu (Bavorsko), „Hoher Rodkopf“, 2002 (Krieglsteiner 2004) + pár dalších záznamů (zejména z Oberpfalz). V severním Německu je v současnosti znám z Vestfálska (Tatenhausen, 1987, MSTR), Meklenburska-Předního Pomořanska (Parkentin, 2001, GLM; okolí Schwerinu v devadesátých letech), Braniborska (Bad Liebenweda, 1993, LZ), a Saska (Bernsdorf, 2000; Mönau, 1999, obé GLM). Dříve vzácný druh byl recentně zaznamenán v některých oblastech Polska: Rychwald u Tarnowa (1994, KRAM); Łódź, „Las Łagiewnicki“ (1974, LOD).


    Hydnellum P. Karst. - lošákovec

    Plodnice rozlišená na klobouk a třeň, který může být zkrácen na minimum, sbíhají-li ostny až k jeho bázi. Povrch klobouku plstnatý, vláknitý, žebernatý, drsný nebo jamkovitý, různě barevný u různých druhů. Třeň tuhý, může nebo nemusí být stejnobarvý s kloboukem. Ostny u většiny druhů v dospělosti hnědé. Trama vláknitá, měkká, tuhá nebo zdřevnatělá, zónovaná, různě zbarvená, monomitická. Hyfy v ostnech jsou podobné, ale zůstávají tenkostěnné; přítomnost či nepřítomnost přezek v těchto hyfách a na bázi kyjovitých 4-sporických bazidií souvisí s jejich přítomností či nepřítomností v hyfách celé plodnice. Výtrusy nepravidelného tvaru, bradavčité, hrbolkaté nebo ostnité, nahnědlé. Cystidy se nevyskytují.
    Typový druh: Hydnellum suaveolens (Scop.: Fr.) P. Karst.

    Klíč k určení středoevropských druhů:
    • 1 ) Plodnice zamlada sírově žluté, starší olivově zelené, pomačkáním černající; dužnina stejně zbarvena
    ... H. geogenium
    • 1*) Plodnice jinak zbarvené
      • 2 ) Na průřezu plodnicí se objeví modré pásy (nebo vůbec modré zbarvení)
        • 3 ) Báze třeně výrazně oranžově zbarvená (na povrchu a hlavně dužnina uvnitř)
          • 4 ) Klobouk bělavý, příp. s modrým nádechem, s věkem hnědnoucí; přezky přítomny alespoň v některých hyfách
          ... H. caeruleum
          • 4*) Klobouk žlutavý až hnědě zbarvený; přezky nepřítomny
          ... H. ferrugipes
        • 3*) Na plodnici se nevyskytuje oranžové zbarvení
        ... H. suaveolens
      • 2*) Plodnice na průřezu bez modré barvy
        • 5 ) Plodnice na povrchu i dužnina oranžová nebo bledá s oranžovým nádechem; tenký řez v roztoku KOH nefialoví; báze třeně je oranžová jako u H. caeruleum
          • 6 ) Dužnina světlá, klobouk bledý nebo světle oranžový
          ... H. floriforme
          • 6*) Dužnina oranžová až oranžově hnědá, víceméně stejnobarvá s kloboukem
          ... H. aurantiacum
        • 5*) Plodnice (resp. klobouk) světlá, rezavá nebo hnědá; dužnina hnědá nebo rezavá; tenký řez v roztoku KOH rychle fialoví (případně záhy olivově zelená); nefialoví-li, má ostrou pálivou chuť
          • 7 ) Povrch klobouku od mládí hnědě zbarvený, drsný, vrásčitý, pokrytý nepravidelnými výrůstky nebo zónovaný, nikdy výrazně hrubě chlupatý
            • 8 ) Chuť ostrá, pálivá; hyfy s přezkami
            ... H. peckii
            • 8*) Chuť mírná; hyfy bez přezek
              • 9 ) Klobouk spíše tenčí, vrásčitý, obvykle soustředně zónovaný, může být ale někdy pokryt i nepravidelnými výrůstky
                • 10 ) Výtrusy s uťatými hranatými bradavkami
                • ... H. concrescens
                • 10*) Výtrusy se špičatými bradavkami
                ... H. cumulatum
              • 9*) Klobouk spíše masívnější (v rámci plodnice, která může být i drobná), obvykle pokrytý nepravidelnými výrůstky (tak ale mohou vypadat i předchozí dva druhy)
                • 11 ) Výtrusy s kulatými okrouhlými bradavkami; povrch klobouku a třeně víceméně hladký, plodnice od mládí hnědě zbarvena
                • ... H. scrobiculatum
                • 11*) Výtrusy s uťatými hranatými bradavkami; povrch klobouku a třeně jemně sametový; mladá plodnice může být růžově zabarvena
            ... H. tardum
          • 7*) Povrch klobouku v mládí bledý a plstnatý, případně hrubě chlupatý; posléze se plsť může hroutit a/nebo zbarvení měnit na tmavší (hnědé nebo rezavé)
            • 12 ) Roste v listnatých lesích
              • 13 ) Třeň rezavě zbarven, klobouk bledý až rezavý; třeň pokryt hladkou plstí ("sametový"); dužnina měkká; chuť mírná
              ... H. spongiosipes
              • 13*) Plodnice v mládí bledě zbarvena, někdy žlutavá, s věkem tmavne do hněda, příp. s olivově zeleným zabarvením; povrch plodnice plstnatý; dužnina tuhá, kompaktní; chuť ostrá
              ... H. compactum
            • 12*) Roste v jehličnatých lesích
              • 14 ) Plodnice výrazně chlupatá, z povrchu vystupují dlouhé (i přes 1 mm) "štětiny" ze spletených hyf; hyfy bez přezek
              ... H. mirabile
              • 14*) Plodnice není výrazně chlupatá; třeň může být pokryt drsnou plstí; hyfy s přezkami nebo bez přezek
                • 15 ) Chuť ostrá, pálivá; tenký řez nefialoví v roztoku KOH; hyfy s přezkami
                ... H. peckii
                • 15*) Chuť mírná; tenký řez v roztoku KOH ihned fialoví (případně záhy olivově zelená); hyfy bez přezek
                ... H. ferrugineum

    Hydnellum suaveolens (Scop.: Fr.) P. Karst. - lošákovec libovonný

    Popis. Klobouk kolem 75 mm v průměru, v mládí sametový, pak drsný, ve stáří vrásčitý, bělavý, zamlada lehce namodralý, věkem žloutne až hnědne. Třeň bělavý, mohou prosvítat modré tóny. Ostny v mládí bělavé nebo lehce namodralé, záhy růžoví až hnědnou. Dužnina bělavá, jemně modře pásovaná na průřezu plodnicí, tenký řízek se reakcí v roztoku KOH barví modro-zeleně. Vylučování tekutiny nepozorováno. Přezky přítomny. Výtrusy nepravidelně hrbolaté, ne bradavčité, 4-5 x 3-3.6 µm.
    Podobné druhy a způsob odlišení. Modré zbarvení dužniny nemá žádný druh kromě H. caeruleum a H. ferrugipes, které však mají jasně oranžovou bázi třeně; H. suaveolens voní výrazně anýzově (ještě 40 let po usušení - podle sdělení J. Herinka).
    Výskyt. Dříve hojný druh, jehož výskyt v poslední době prudce klesá; podobný trend je možno zaznamenat prakticky ve všech okolních zemích, jde o silně ohrožený druh! V Červeném seznamu makromycetů ČR je druh zařazen v kategorii "CR" (kriticky ohrožený).
    Doprovodné dřeviny. Literatura uvádí jako doprovodné dřeviny jehličnany (smrk, řidčeji jiné nebo smíšený les); toto československé nálezy beze zbytku potvrzují. Smrk má zastoupení na 84% lokalit; nezanedbatelné je však i procento zbylých lokalit se zastoupením jiných jehličnatých dřevin, zejména borovice. (S borovicí je zřejmě spojen i nález z Kerska, který vyvolává určité pochybnosti, ale je možné, že se až sem druh spolu s borovicí dostal.) V posledních 25 letech druh sbírán pouze na lokalitách se zastoupením smrku.
    Rozšíření v ČR a SR. V Českém masívu hojnější výskyt zaznamenám dříve mezi Žďárem nad Sázavou a Brnem, jinak vzácný na izolovaných lokalitách. Zřejmě jediný doklad z poslední doby je z jižních Čech (Hlinice, viz níže). V Karpatech hojný výskat ještě zcela nedávno (70. léta), zde téměř výhradně sbírán v podhorských a horských polohách (recentně Orava a Nizke Tatry).
    Recentní výskyt (od roku 1990) - Česká republika:
    • Hlinice, "Velký Hutecký les", 450 m, Q 6554c, Picea, 23. VIII. 1997, leg. et det. P. Špinar (CB; cit. in Papoušek 2004); 2005, not. M. Beran
    — Slovensko:
    • Lutiš (Kysucké vrchy), 1998 (Škubla 2003)
    • Mútne (Slovenské Beskydy), 2001 (Škubla 2003)
    • Orava, 2005, leg. P. Škubla (Beran in verb.)
    • Malužiná (Nízke Tatry), místo "Michalovo", 770 m, Picea, vápnitý podklad, 21. VII. 1999, leg. et det. I. Kautmanová ut H. ferrugineum, rev. P. Hrouda 2003 (BRA)
    Lokality zaznamenané v 70. a 80. letech - Česká republika:
    • Žďárec u Tišnova, Picea (+ Betula, Pinus), 24. VI. 1972, leg. M. Škárová, det. A. Vágner (BRNM)
    • Rašov u Černé Hory, Picea, 27. VII. 1974, leg. et det. A. Vágner (BRNM)
    — Slovensko:
    • Čičmany, 500 m, Picea, 19. VII. 1970, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Fačkov, 550 m, Picea, 12. X. 1973, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • rezervace "Dobročský prales" u Čierneho Balogu, 800 m, Picea 16. VIII. 1972, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Bystrička, vrch "Hrádok" 2 km ZSZ od obce, 620 m, Picea 18. VII. 1972, leg. K. Tolnay, det. L. Hagara (BRA)
    • Štefanová, 750 m, Picea, Larix, 12. IX. 1972, leg. et det. I. Fábry; 6. X. 1974, leg. et det. J. Kuthan (both BRA)
    • Slaná Voda, 850 m, Picea, 28. IX. 1974, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • vrch Osobitá, svah nad Zatatranskou brázdou, 1200 m, Picea (+ Pinus), 7. VIII. 1977, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Pribylina, nad pravým břehem říčky Račková 3 km S od obce, 850 m, Picea, 12. VII. 1986, leg. et det. L. Hagara (BRA)
    • Východná, les "Krátke", 850 m, Picea, 2. IX. 1978, leg. et det. J. Kuthan, J. et J. Herink (BRA)
    • "Važecké louky" severně od silnice Východná-Važec, 850 m, Picea, 23. VIII. 1970, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Važec, "Važecká poľana" = "Slamená", 1000 m, Picea, Juniperus, 5. VIII. 1974, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Tatranská Štrba, 850 m, Pinus, Picea, 14. IX. 1974, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    Rozšíření ve střední Evropě. Hlavní centra rozšíření tohoto nehojného druhu jsou v horských oblastech: střední část Západních Karpat – Slovensko viz výše, v Polsku se vyskytuje v Tatrách a pohoří Gorce, jednotlivé nálezy pocházejí z Pienin (Gumińska 1972) a Roztocze u Zamośći (Vaccinio-Pinetum, 1973, WA) – a oblast Tyrolska (dosud docela často sbírán, v herbářích WU a IB jsou tři sběry od roku 2000) a Oberbayern (Oberstdorf, 1991, MSTR). Roztroušený výskyt v Rakousku (zbytek horských oblastí země mimo Tyrolsko) a Bádensku-Württembersku (hlavně ve Schwarzwaldu). Velmi vzácný druh ve středním s severním Bavorsku; z jiných oblastí Německa jsou pouze staré záznamy (před 2. světovou válkou). Značný (a trvalý) pokles výskytu v celé střední Evropě, mimo horské oblasti (Alpy, Karpaty) lošákovec libovonný již téměř vymizel.
     

    Hydnellum caeruleum (Hornem.) P. Karst. - lošákovec blankytný

    Popis. Klobouk kolem 60 mm v průměru, bez vrásčitých útvarů, v mládí lehce sametový, někdy zlehka světle modrý, bílý, přechází do světle oranžova, k stáru až do hněda. Třeň světlý, k stáru tmavne podobně jako klobouk. Ostny bělavé, k stáří hnědavé. Dužnina v klobouku bledá, modře zbarvená, v bázi třeně živě oranžová až rezavá, tenký řízek se reakcí v roztoku KOH barví (modro-)zeleně. Na průřezu celou plodnicí možno vidět pásování modrými liniemi, v místě poranění může vystupovat modrá barva na povrch. Vylučování tekutiny nepozorováno. Přezky roztroušeně přítomny ve starších hyfách. Výtrusy s výraznými hranatými bradavkami, 5.4-6(-6.3) x 3.4-4.3 µm.
    Podobné druhy a způsob odlišení. H. floriforme (navenek může být plynulý přechod mezi těmito dvěma druhy, bez rozříznutí nemusí být spolehlivě rozlišitelné) nemá nikdy ani náznak modré v dužnině. H. ferrugipes se liší žlutavě zbarveným kloboukem a absencí přezek. H. suaveolens nemá v dužnině ani náznak oranžové nebo rezavé, která je pro bázi třeně H. caeruleum charakteristická.
    Výskyt. Dříve hojný druh, jehož výskyt prudce klesá od konce 50. let; podobně jako H. suaveolens vykazuje stálý ústup i v okolních zemích, jde taktéž o silně ohrožený druh. V Červeném seznamu makromycetů ČR je druh zařazen v kategorii "EN" (silně ohrožený).
    Doprovodné dřeviny. Literatura uvádí jako doprovodné dřeviny častěji jehličnany, řidčeji listnáče; od nás tento druh znám téměř výhradně z z jehličnatých lesů (1 výjimka, ale i tam se vyskytuje borovice). Smrk má zastoupení na 86% lokalit, borovice na 44%.
    Rozšíření v ČR a SR. Ještě po roce 1950 druh hojně rozšířen v jižních Čechách, na jih od Prahy, na Českomoravské vysočině a na jižní Moravě (od Žďárských vrchů po Ždánický les), kde byl relativně běžný do začátku 60. let. Tento hojný výskyt zde ustává koncem 50. let, recentně zaznamenán pouze v jižních Čechách. Na Slovensku nalézán v tatranské oblasti, zde zatím nejeví známky poklesu výskytu; překvapivě ale byl vždy vzácný v západní a střední části slovenského území (na západ a jih od Váhu), což ostře kontrastuje s množstvím nálezů z tatranské oblasti.
    Recentní výskyt (od roku 1990) - Česká republika:
    • Blansko u Kaplic, 16. IX. 2000, leg. K. Opelka, det. M. Beran (LI)
    • Malonty, "Hodonický potok", Picea, Vaccinium, mechový les, 7. VIII. 2001, 6. VIII. 2002, leg. T. Papoušek, det. M. Beran (CB; cit. in Papoušek 2004); asi 2,3 km SZ od obce, 618 m, N 48°41'50" E 14°33'32", kulturní smrčina, v mechu pod Picea abies, 24. IX. 2003, leg. J. Junek, det. P. Hrouda (BRNU)
    • Benešov nad Černou, 1 km SV od vísky Dluhoště, mladý jehličnatý les, 23. VIII. 2002, leg. K. Opelka, det. M. Beran (CB)
    — Slovensko:
    • Roháče, Sivý vrch, Picea, vápencový podklad, 19. VIII. 1993, leg. et det. P. Škubla (BRA)
    • Važec (Nízke Tatry), místo "Múry", 800 a 950 m, Q 6985b, Picea, 20. a 21. VIII. 1996, leg. et det. I. Kautmanová (BRA, cit. in Škubla 1997)
    • Važec, 1,5 km JV od Važecké jeskyně, Q 6985d, Picea, bazická půda, 25. IX. 1999, leg. Balner, Graca, Nováková, det. A. Vágner (OSM); 1,5 km jižně od Važce, SV úbočí vrchu Krieslo, 930 m, Q 6985d, Picea abies (+ Pinus sylvestris), 7. IX. 2002, leg. et det. P. Hrouda (BRNU)
    • Štrbské Pleso, 0,5 km JJZ od Spáleného vrchu, ohyb cesty na hřbetu, 1130 m, Q 6986b, Picea abies, přímo u kořene (Vaccinio-Piceetum), 5. IX. 2002, leg. et det. P. Hrouda (BRNU)
    Lokality zaznamenané v 70. a 80. letech - Česká republika:
    • Kaliště u Temelína, Pinus, 11. VII. 1977, leg. et det. J. Kubička (BRA)
    • Cejle, JV svah vrchu Čeřínek, Picea abies, Pinus sylvestris, Fagus sylvatica, 10. VIII. 1987, leg. Z. Dohnalová, det. P. Vampola (MJ)
    • Velká Bíteš, les 5 km směrem na Tišnov, Pinus, Picea, 27. VII. 1975, leg. M. Volšinský, det. K. Kříž (BRNM)
    — Slovensko:
    • Raková, údolí "Korchaň", 650 m, Pinus, 7. IX. 1975; Picea (+ Pinus), horský les, 27. IX. 1978, obé leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Nálepkovo, "Peklisko", 14. VIII. 1970, leg. et det. Matta (BRNM)
    • Štefanová, 750 m, jehličnatý les, 12. IX. 1972, leg. et det. I. Fábry (BRA)
    • Podbanské, Kokavský most (4 km SV od Liptovské Kokavy), svah vrchu "Hluchanka", 870 m, Pinus, 7. VIII. 1989, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Važec, "Kozie chrbty", svah vrchu "Múry", Picea, 12. IX. 1979, leg. et det. P. Lizoň (BRA)
    • Važec, vech "Vŕšky", 950 m, smíšený les (Picea abies, Pinus sylvestris, Fagus sylvatica, Sorbus aucuparia), 3. IX. 1978, leg. J. Kuthan, J. et J. Herink; Pinus, Picea, 12. IX. 1988, leg. L. Hagara, J. Herink et J. Šutara, obé det. J. Herink (PRM/Herink)
    • Važec, "Važecká poľana" = "Slamená", 1000 m, Picea (+ Pinus), 13. VIII. 1977; Pinus (+ Fagus, Picea), 30. VIII. 1980, obé leg. et det. J. Kuthan; Pinus, Picea, 13. IX. 1988, leg. P. Škubla, det. J. Kuthan (vše BRA); 12. IX. 1988, leg. et det. F. Kotlaba (PRM), leg. et det. P. Vampola (MJ)
    • Tatranská Štrba, 850 m, Pinus, Picea, 11. VIII. 1973, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Štrbské Pleso, "Uhliščata", svah "Spáleného vrchu", 1000 m, Picea, 14. IX. 1989, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Nižná Šuňava, 850 m, Picea, 16. VII. 1977, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Lučivná, 600 m, Picea (+ Pinus), 16. VII. 1977, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    Rozšíření ve střední Evropě. Podobně ohrožený druh jako Hydnellum suaveolens. V současnosti nalézán hlavně v centrální části slovenských Karpat, v alpinské části Rakouska (Dolní Rakousy, Štýrsko, Korutany) a jihovýchodní části Bádenska (východně od Schwarzwaldu). Roztroušené lokality jsou dále v jižním Německu (Kochenthal, 1987, in Buchmann 1998), Rakousku (Reichenstein v Horních Rakousích, 2004, LI) a jižních Čechách; dřívější výskyt v současnosti není potvrzen ze zbytku ČR a taktéž z Tyrolska. Odjakživa byl druh vzácný v Bavorsku (kromě Oberbayern) a západních Čechách. V severní části střední Evropy je výskyt recentně potvrzen v Dolním Sasku (Marwede, 1988; Scheuen, 1967, obé in Wöldecke 1998), Durynsku (Nordhausen, 1999, LZ), poněkud starší záznamy jsou za Saska (Deschka, 1975, GLM), Šlesvicka (Kropp, 1966, M), východního Polska (Zwierzyniec u Zamośći, 1966, WA) a polských Karpat (Kowaniec u Nowego Targu, 1961, WA). Jediný sběr z Maďarska pochází od štýrské hranice (Szakonyfalu, 1958, BP).
     

    Hydnellum floriforme (Schaeff.) Banker - lošákovec oranžový
    /synonymum: Hydnellum aurantiacum (Batsch: Fr.) P. Karst. sensu Maas Geest./

    Otto (1997) prezentuje názor, že Batschova ilustrace Hydnum aurantiacum (na které je založen bazionym tohoto epiteta) představuje druh s oranžovou dužninou a občas koncentricky pásovaným kloboukem, známý pod jménem Hydnellum auratile (Britzelm.) Maas Geest., a tím pádem správné jméno pro druh se světlou dužninou je Hydnellum floriforme. Tento názor na základě předložených argumentů a reprodukované ilustrace považuji za správný. Nicméně zřejmě ve všech středoevropských herbářích je druh dokladován pod jménem H. aurantiacum, stejně tak jako následující druh je běžně dokladován pod jménem.H. auratile. V řadě případů tyto dva druhy nejsou rozlišovány a někdy jsou považovány za jeden druh; tento názor však neakceptuji, subtilní tmavé plodnice zejména z horských oblastí jsou zřetelně odlišné od masivnějších světlých plodnic, jak je známe např. z jižních Čech.

    Popis. Klobouk kolem 50 mm v průměru, zprvu bledě béžový až bílý, dospíváním přechází do jasně až tmavě oranžova. Třeň oranžový až oranžově hnědý. Ostny v mládí bělavé, v dospělosti hnědé. Dužnina klobouku světlá, ve třeni (zejména v bázi) oranžová, tenký řízek se reakcí v roztoku KOH barví olivově. Vylučování tekutiny nepozorováno. Přezky nepřítomny. Výtrusy s výraznýmí hranatými až špičatými bradavkami, (5.8-)6-6.7 x (4-)4.3-4.9 µm.
    Podobné druhy a způsob odlišení. H. aurantiacum má tmavě oranžovou dužninu, stejnobarvou s povrchem klobouku (H. floriforme bledou). H. caeruleum a H. ferrugipes se vyznačují modrým pásováním na průřezu plodnicí.
    Výskyt. Průměrně hojný druh, v posledních desetiletích v českých zemích dosti vzácný. V Červeném seznamu makromycetů ČR je druh zařazen v kategorii "EN" (silně ohrožený).
    Doprovodné dřeviny. Literatura uvádí různé, jehličnany i listnáče; všechny naše nálezy, u nichž je uvedena dřevina či dřeviny, jsou spojeny s jehličnatými stromy. Smrk má zastoupení na 66% lokalit, borovice na 43%.
    Rozšíření v ČR a SR. V Čechách dříve průměrně hojný druh v jižních Čechách a Posázaví, izolovaně nalézán i jinde; recentně znám zřejmě jen z jižních Čech. Na Slovensku ve vyšších polohách není vzácností, zatím bez zjevných známek poklesu výskytu.
    Recentní výskyt (od roku 1990) - Česká republika:
    • Dobřejice, 2,1 km JV od obce, les "Kukle", 480 m, Pinus, Picea, Betula, 31. VIII. 1991, leg. J. Valter, det. Z. Pouzar (PRM, LI)
    • Blansko u Kaplic, Hradišťský vrch, 700 m, Q 7253c, N 48°44’35" E 14°32’15", Pinus sylvestris, Picea, Betula, 18. VIII. 1997, leg. et det. K. Opelka (CB, LI)
    • Malonty, Hodonický potok, 635 m, Q 7353a, mladá smrčina s borůvčím a rašeliníkem, 6. VIII. 2002, leg. T. Papoušek, det. M. Beran (CB; cit. in Papoušek 2004); kulturní boro-smrčina s borůvčím, 26. VII. 2005, leg. et det. M. Beran (CB; foto Papoušek)
    • Daleké Popelice, 680-710 m, Q 7253d, Pinus, Vaccinium (+ Picea), 7. IX. 2002, leg. T. Papoušek, det. M. Beran (CB)
    • Lužnice, Lužnický vrch, západní svah, 29. VII. 2002, leg. et det. T. Papoušek; 735 m, Q 7353b, Picea, mladý porost, 22. VIII. 2002, leg. T. Papoušek, det. M. Beran (Papoušek 2004); pod silnicí, Picea, Pinus, 25. VIII. 2002, leg. et det. M. Beran (vše CB)
    — Slovensko:
    • Važec, Važecká jaskyňa, Q 6985, 20. IX. 1996, leg. et det. H. Deckerová ut Hydnellum concrescens, rev. P. Hrouda 24. 6. 2003; nad Važeckou jeskyní, smíšený les, 1. IX. 1999, leg. A. Hájková, det. J. Lederer (FMM); 1,5 km JV od Važecké jeskyně, Picea, bazická půda, 25. IX. 1999, leg. Balner + Graca + Nováková, det. A. Vágner (OSM); vrch "Krieslo", Q 6985d, Picea, mladý porost, 16. X. 1995, leg. et det. J. Lederer (FMM)
    • Jalová, 300 m nad severním břehem vodní nádrže Starina, smíšený les, 16. IX. 1996, leg. S. Graca, det. T. Kukulka ut H. concrescens, rev. P. Hrouda 21. 2. 2005 (OSM)
    Lokality zaznamenané v 80. letech - Česká republika:
    • Klení, 1,3 km východně od obce, 620 m, mechová boro-smrčina s borůvčím, 7. III. 1988, leg. J. Papoušková, det. T. Papoušek (CB)
    — Slovensko:
    • Veľké Uherce, 3 km jižně od obce, 350 m, pod smrkem ve smrko-dubovém lese, 12. IX. 1981, leg. et det. L. Hagara (BRA)
    • Bystrička, severní svah vápencového vrchu "Dubový diel" 2 km JZ od obce, 580 m, Picea, 14. VII. 1984, leg. et det. L. Hagara (BRA)
    • Pribylina, "Hrdovo" 5 km SV od obce, 900 m, Picea, 20. VIII. 1984, leg. et det. P. Škubla (BRA)
    • Podbanské, Kokavský most (4 km SV od Liptovské Kokavy), svah vrchu Hluchanka, 900 m, Picea, 16. IX. 1989, leg. et det. P. Škubla (BRA)
    • Važec, vrch "Vŕšky", 950 m, Pinus, Picea, 12. IX. 1988, leg. et det. J. Herink (PRM/Herink); "Važecká poľana" = "Slamená", 1000 m, Pinus, Picea, 12. IX. 1988, leg. et det. P. Vampola (MJ); Picea, 13. IX. 1988, leg. et det. P. Škubla (BRA)
    • Liptovská Teplička, "Kolesárky", údolí Čierneho Váhu, 900 m, Pinus, 11. IX. 1988, leg. G. Saupe, det. J. Kuthan (BRA)
    • Štôla, 900 m, horská smrčina, 18. X. 1980, leg. H. Deckerová, det. J. Kuthan (BRA)
    Rozšíření ve střední Evropě. Mezi jednotlivými zeměmi jsou velké rozdíly ve výskytu Hydnellum floriforme. Recentně je druh dosti běžný v Rakousku, zejména v jižním Štýrsku a východních Korutanech, a pás lokalit pokračuje skrz Horní Rakousy a Solnohradsko do oblasti Berchtesgadenu v Německu; recentní lokality se objevily též v Tyrolsku (i v Osttirol). Kromě toho jsou dvě výrazná centra rozšíření – jižní Čechy se sousední oblastí Dolních Rakous a karpatská oblast Slovenska a Polska (Zarębek Średni, 1963, KRAM, cit. in Wojewoda 1964; Kowaniec, 1961, Zakopane, 1963, both WA). Další doložené lokality z Polska jsou v Puszcze Augustowské (rezervace „Starożyn“, 1977, a „Perkuć“, 1974, KRAM), dříve se H. floriforme vyskytovalo též ve Slezsku. V Německu (kromě Alp), není druh příliš běžný, sbírán zejména ve Schwarzwaldu a severním Bavorsku; dříve doložen v Sasku, Durynsku (viz též poznámku u H. aurantiacum), Sasku-Anhaltsku, Braniborsku, Šlesvicku-Holštýnsku, Hesensku a Sársku (poslední tři země viz Krieglsteiner 1991).
     

    Hydnellum aurantiacum (Batsch: Fr.) P. Karst. em. Otto - lošákovec hnědooranžový
    /synonymum: Hydnellum auratile (Britzelm.) Maas Geest./

    Popis. Klobouk kolem 25 mm v průměru, drsný, vrásčitý až soustředně žebernatý, oranžový až světle hnědo-oranžový, někdy se soustřednými, nevýrazně ohraničenými pásy jakoby přitisklých šupinek barvy jasně oranžové (až do červena) na matnějším (hnědším) podkladu; menší plodnice. Třeň stejnobarvý s kloboukem. Ostny nejčastěji hnědé. Dužnina víceméně stejnobarvá s kloboukem, tenký řízek se reakcí v roztoku KOH barví zeleně. Vylučování tekutiny nepozorováno. Přezky nepřítomny. Výtrusy s výraznými hranatými bradavkami, 4.9-5.8 x 3.6-4.5 µm.
    Podobné druhy a způsob odlišení. H. floriforme má dužninu světlejší než povrch plodnice (pokud není - u mladých plodnic - i povrch téměř bílý) a nikdy se u něj nevyskytují ony zmíněné "šupinky". Tvarem snad možná podoba s H. concrescens, které je však na povrchu i uvnitř celé hnědé, bez jakékoli známky oranžové.
    Výskyt. Velmi vzácný druh. V Červeném seznamu makromycetů ČR je druh zařazen v kategorii "CR" (kriticky ohrožený).
    Doprovodné dřeviny. Literatura uvádí jehličnany i listnáče (smrk, buk); u nás mají převahu nálezy ze smrkových lesů.
    Rozšíření v ČR a SR. Vzácný výskyt na izolovaných lokalitách.
    Recentní výskyt (od roku 1990) - Česká republika:
    • Vlastiboř, les V Horkách, brusnico-vřesový písčitý bor, 430 m, 20. IX. 1991, leg. P. Hrouda, det. Z. Pouzar (PRM)
    Starší zaznamenané lokality - Česká republika:
    • Mnichovice, VII. 1936, leg. J. Velenovský, det. P. Hrouda (PRC)
    • Partutovice, jehličnatý les, IX. 1936, leg. et det. F. Petrak ut H. aurantiacum, rev. R. A. Maas Geesteranus (Maas Geesteranus 1964, Kubička 1965), rev. P. Hrouda (PRM)
    — Slovensko:
    • Važec, Važecká poľana (Slamená), smíšená smrčina, 1000 m, 12. IX. 1988, leg. F. Kotlaba, det. F. Kotlaba et J. Lazebníček ut H. aurantiacum, rev. P. Hrouda (PRM)
    • Vavrišovo u Liptovského Hrádku, smrčina, 15. VIII. 1974, leg. A. Dermek, det. Z. Pouzar (PRM, BRA)
    Rozšíření ve střední Evropě. Velmi vzácný na celém území. Mimo ČR a Slovensko jsou též jen izolované lokality v Tyrolsku (Brandenberg, 1998, in Peintner et al. 1999), Korutanech (Bodental, 1977, GZU; St. Margareten, 1998, in Hausknecht et al. 2000), Dolních Rakousích (Bad Fischau, 1984, WU), Horních Rakousích (Gosau, 1989, LI), Bádensku-Württembersku (Tuttlingen, 1969; Oberkochen, 1975; Waldenbuch, 1980, vše STU), Bavorsku (Mühlbach, 1994, STU, cit. in Krieglsteiner 1999, a Kochenthal, 1987, in Buchmann 1998), Durynsku (v bučinách: Bleiderode, 2002, LZ; Bleicherode, 2002, LZ, a 1993, GLM), Sasku-Anhaltsku (Allstedt, 1979, GLM) a Dolním Sasku (Osterwald, Königskanzel, 1993 and 1996, in Wöldecke 1998). Některé plodnice z durynských lokalit představují typické H. aurantiacum, zatímco světlejší vypadají spíše jako H. floriforme – přítomnost obou druhů v oblasti ovšem nemůže být vyloučena. Neakceptuji názor, že tyto dva druhy jsou konspecifické, viz diskuzi u H. floriforme. Výskyt H. aurantiacum v Polsku dosud nebyl potvrzen, přestože je vcelku pravděpodobný (vzhledem k výskytu na slovenské straně Karpat).
     

    Hydnellum peckii Banker - lošákovec palčivý (též l. Peckův)
    /synonymum: Hydnellum diabolus Banker/

    Jsou-li všechny plodnice s ostrou pálivou chutí přiřazeny druhu Hydnellum peckii (viz Maas Geesteranus 1975), jedná se o velmi variabilní druh. Na druhou stranu, někteří autoři jsou toho názoru, že se jedná o dva běžně nerozlišované druhy. Podle Harrisona a Grunda (Harrison et Grund 1987a, 1987b) mají dospělé plodnice Hydnellum peckii s. str. tmavý, někdy vrásčitý nebo nepravidelnými výrůstky pokrytý klobouk s hladkým povrchem (poněkud podobný H. scrobiculatum), zatímco odlišný druh Hydnellum diabolus je charakterizován sametovým kloboukem (možná představuje typ podobný H. ferrugineum). Pouzar (in verb.) také zmiňuje rozdíly mezi sametovými plodnicemi z borových lesů a zvrásnělými plodnicemi, rostoucími typicky ve smrčinách. Stalpers (1993) uvádí rozdíl mezi zmíněnými potenciálními druhy v přítomnosti přezek v tramě třeně a klobouku – přezky přítomny na všech primárních septech H. peckii oproti roztroušeným u H. diabolus. Tento znak je nicméně diskutabilní, i u vrásčitého typu plodnice mohou být přezky jen vzácně roztroušené. V této práci je prozatím zachováno široké pojetí druhu Hydnellum peckii. (V případě odlišení dvou různých druhů navrhuji používat české jméno lošákovec Peckův pro H. peckii a lošákovec palčivý pro H. diabolus.)

    Popis. Klobouk kolem 50 mm v průměru, zprvu bělavý, u typu H. diabolus sametový, později tmavnoucí, přechází do rezava až hněda; u typu H. peckii s. str. přechází až do tmavě hněda a stává se spíše drsně vláknitým. Třeň stejnobarvý. Ostny v mládí bělavé, s věkem hnědnou. Dužnina bledá až hnědá, ve třeni tmavší, reakci s KOH nemění barvu. V mládí se na povrchu klobouku mohou objevit červené kapky vyloučené tekutiny. Přezky přítomny. Výtrusy s výraznými hranatými bradavkami, 4.9-5.4 x 3.8-4 µm.
    Podobné druhy a způsob odlišení. H. ferrugineum má mírnou chuť (H. peckii pálí i jako exsikát), jeho dužnina se barví reakcí v roztoku KOH fialově a nemá přezky; stejně tak i H. spongiosipes, které navíc roste v listnatých lesích. Druhy kolem H. concrescens mají klobouk, třeň, ostny i dužninu přibližně stejně hnědou a také nemají přezky.
    Výskyt. Průměrně hojný druh, vykazující i přes určité oscilace jistý pokles výskytu. V Červeném seznamu makromycetů ČR je druh zařazen v kategorii "EN" (silně ohrožený).
    Doprovodné dřeviny. Literatura uvádí jehličnany, smrk, borovici; československé nálezy toto potvrzují - na všech našich lokalitách se vyskytují jehličnaté dřeviny. Borovice má zastoupení na 67% lokalit, smrk na 55%.
    Rozšíření v ČR a SR. Druh má v ČR a SR dvě centra výskytu - jižní Čechy (pro typ H. diabolus) a centrální oblast slovenských Karpat (pro typ H. peckii s. str.) - kde se s určitými výkyvy vyskytuje stále. V jiných oblastech izolované lokality.
    Recentní výskyt (od roku 1990) - Česká republika:
    • Boubín - Pažení, Boubínský prales - oplocená část, okolí Kaplického jezírka, V svah, 940  m, prales: smrčina s příměsí jedle a buku, 2.  X.  2001, leg. Jan Holec, det. Zdeněk Pouzar (PRM)
    • Velmovice u Chýnova, 1,5 km od obce, les "Dubské vrchy", Q 6554d, N 49°26’10" E 14°47’30", Picea, 7. VIII. 2002, leg. et det. P. Špinar (CB)
    • Trčkov, podmáčená smrčina 100 m S od PP Velká louka, v půdě v jehličí, 25. IX. 2002, leg. Jan  Wipler, det. P.  Hrouda, rev. Z.  Pouzar 26.  6.  2003 (HR; foto)
    • Slatina nad Zdobnicí, 1,5 km SZ od středu obce, příkop u silnice, smrkový les, 26.  IX.  2002, leg. Jar.  Dudek, det. P.  Hrouda, rev. Z.  Pouzar 26.  6.  2003 (HR; foto)
    • Borotín u Boskovic, Picea, Pinus, Larix, 15.  IX.  2002, leg. A.  Vágner, det. P.  Hrouda (BRNM)
    • Žďárec (BO), asi 2 km JV od obce na kopci nad říčkou Libochůvkou, 460 m, Q 6663b, Picea, mladší monokultura (tzv. laťák), 28. VIII. 2005, leg. et det. Zuzana Bieberová
    — Slovensko:
    • Turzovka (CA), Beskydy, smrčina, 22. VIII. 2000, leg. T. Kučera, det. P. Hrouda 18. 12. 2001 (BRNM)
    • Klokočov, část Hlavica (CA, Moravskoslezské Beskydy), blízko vsi, 650 m, Picea, 25. IX. 1991, leg. J. Lederer, det. J. Kuthan (BRA)
    • Habovka, "Vrlôvka", 900m, N 49°17’ E 19°41’, vzrostlá smrčina, opodál bukový nálet, 24. VII. 2005, leg. H. Deckerová, det. M. Beran (CB)
    • Vyšné Hágy, 1  km jižně, při cestě východně od obou potoků, 1000  m, Q  6886d, Picea abies (spolu se Sarcodon glaucopus), 5.  IX.  2002, leg. et det. Petr Hrouda (BRNU)
    • Stakčín (HE, Bukovské vrchy), místo "Saligov", svah vrchu Vršok, 350 m, Picea, Betula, 24. X. 1991, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    Lokality zaznamenané v 80. letech - Česká republika:
    • Kaliště u Temelína, Picea, Pinus, 19. IX. 1984, leg. et det. J. Kubička (CB)
    • Vrábče, 1 km JZ od žel. zastávky, Pinus, 30. VIII. 1985, leg. J. Klimeš, det. Z. Kluzák (CB)
    • Suchdol nad Lužnicí-Tušť, u silnice do Halámek, písčitý bor, 14. VIII. 1980, leg. et det. J. Kubička (CB)
    • Klikov, "Žabárna", Pinus, 21. VIII. 1980, leg. J. Kubička, det. Z. Pouzar (CB)
    — Slovensko:
    • Klubina, 650 m, Picea (+ Pinu), 14. IX. 1986, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Tatranská Štrba, 900 m, Pinus 17. VIII. 1980, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Dravce, 500 m, Picea 19. IX. 1988, leg. H. Deckerová, det. J. Kuthan (BRA)
    Rozšíření ve střední Evropě. Druh relativně běžný v celém Rakousku kromě severní části země. Zde je extrémně výrazná "zóna absence" podél Dunaje (popsaná u některých druhů rodu Phellodon), která začíná východně od Řezna; tato zóna odděluje rakousko-hornobavorskou arelu od oblasti výskytu jdoucí od Schwarzwaldu přes Mittelfranken do Durynska (okolí Stadtilmu, 2002, LZ, a 1997, GLM) a Čech. V Polsku je doložen z Puszczy Augustowské (rezervace „Perkuć“, 1974, KRAM); starší záznamy jsou z roztroušených lokalit ve středním Polsku a severovýchodním Německu (zejména ze smrčin). V Maďarsku je známa jediná lokalita od štýrské hranice (Szakonyfalu, 1958, 1963, BP).
     

    Hydnellum ferrugineum (Fr.: Fr.) P. Karst. - lošákovec rezavý

    Popis. Klobouk kolem 60 mm v průměru, v mládí bělavý a sametový, stárnutím méně sametový až drsný a přecházející do rezava až hněda. Třeň na bázi zejména v mládí bělavě až rezavě sametový, víceméně kopírující barvu klobouku (nemusí platit vždy), povrch plsťovitý, ale ne hladký, plsť spíše drsná. Ostny v mládí světle hnědofialové, postupem času hnědnoucí až ve stáří temně hnědé. Dužnina rezavě hnědá, tenký řízek se reakcí v roztoku KOH barví temně karmínově. Na povrchu klobouku mladých bělavých plodnic se mohou objevit červené kapky vyloučené tekutiny. Přezky nepřítomny. Výtrusy s výraznými hranatými bradavkami, (5.4-)5.8-6.3 x 3.6-4.5 µm.
    Podobné druhy a způsob odlišení. H. peckii má dužninu pálivou i po usušení; tenký řez nefialoví v roztoku KOH; má přezky. H. spongiosipes má plsť na třeni hladkou a téměř ostnité výtrusy (H. ferrugineum má bradavky na sporách s "uťatými" špičkami); je druhem listnatých lesů. H. caeruleum (starší plodnice mohou vypadat jako H. ferrugineum) se jasně pozná na průřezu díky přítomnosti modrého zónování.
    Výskyt. Stále relativně hojný druh. V Červeném seznamu makromycetů ČR je druh zařazen v kategorii "NT+LC" (potenciálně ohrožený, vyžadující další pozornost).
    Doprovodné dřeviny. Literatura uvádí jehličnany (smrk, borovici, jedli), mnohem řidčeji růst ve smíšených a listnatých lesích; to potvrzují i naše nálezy.
    Rozšíření v ČR a SR. Centrum rozšíření je v jižních Čechách, jinde roztroušený výskyt. Na Slovensku nehojný výskyt, druh nalézán zejména pod Tatrami, ale je vidět, že pro něj nejsou typické vyšší polohy.
    Recentní výskyt (od roku 1990) - Česká republika:
    • Bytíz, 2,4 km jižně od obce (přes silnici), 550 m, Picea, 15. IX. 1991, leg. et det. E. Lippert (PRM)
    • Zbelítov, les Spálená (0,5 km SSV od obce), Q 6552a, v porostu trav pod Picea abies, v letech 1995-1997, not. M. Timoranská (Timoranská 2000)
    • Řevnov, 0,5 km západně, 490 m, N 49°29' E 14°38'; 0,1 km směrem na Nový Kostelec, obé Picea abies, Pinus sylvestris, písčitá půda, 28. IX. 1991, leg. et det. M. Beran (LI; PRM)
    • Hlinice, Velký Hutecký les, 450 m, Q 6554c, Picea, 14. IX. 1991, leg. et det. M. Beran (PRM); 10. VIII. a 19. IX. 2001, leg. P. Špinar, det. M. Beran (CB; foto Špinar)
    • Nová Ves, v Černické oboře 3,2 km JV od Sudoměřic, 435 m, Q 6753a, N 49°15'46" E 14°33'37", Picea abies, jílovitá půda, 1. X. 1996, leg. et det. J. Valter (LI)
    • Vlastiboř (TA), místo "Šmelcovna" JV od V., písčitá zem v brusnicovém boru, 3. IX. a 20. IX. 1991, leg. et det. P. Hrouda; 22. IX. 2000, leg. et det. František Kotlaba (PRM); "Kouty" u "Šmelcovny", písčitý bor s borůvkou, 6. X. 1991, not. F. Kotlaba ut H. velutinum; les "Herolnice", písčitý brusnicový bor; les "Spálený bůrek", písčitý bor, obé 5. IX. a 20. IX. 1991, vše leg. et det. P. Hrouda (PRM)
    • Srní, mezi Hrádeckým potokem a Čeňkovou pilou, spodní část SV svahu, 740 m, vzrostlá vysokokmenná kulturní smrčina, místy rozvolněná, půda pokrytá jehličím, jen místy mech, pod Pinus sylvestris, v jehličí, 24. IX. 1998, leg. Jan Holec, det. Zdeněk Pouzar (PRM)
    • Třebovice (CK, voj. prostor Boletice), 690 m, Q 7150b, Pinus, Calluna, Vaccinium, 20. X. 2002, leg. et det. T. Papoušek (CB); západně od vsi, u lomu, N 48°53'45" E 14°08', Pinus, 6. X. 2004, leg. et det. O. Jindřich
    • Blansko u Kaplic, 1 km SV, Hradišťský vrch, 700 m, Q 7253c, N 48°44'35" E 14°32'15", Pinus sylvestris (+ Picea, Betula), 18. VIII. 1997, leg. K. Opelka, det. M. Beran (LI); Picea, Pinus, Betula, 7. IX. 1997, leg. et det. K. Opelka (CB)
    • Malonty, Hodonický potok, 635 m, Q 7154a, mladá kult. smrčina, 6. VIII. 2002, leg. T. Papoušek, det. M. Beran (Papoušek 2004); 14. IX. 2002, leg. et det. T. Papoušek (obé CB); Pinus, Picea, Vaccinium, 26. VII. 2005, leg. et det. Beran (CB; foto Papoušek); asi 2,3 km SZ od obce, 618 m, N 48°41'50" E 14°33'32", kulturní smrčina, v mechu pod Picea abies, 24. IX. 2003, leg. J. Junek, det. P. Hrouda (BRNU)
    • Daleké Popelice, 680-710 m, Q 7253d, borůvkový bor se smrkem, 7. IX. 2002, leg. T. Papoušek, det. M. Beran (CB)
    • Lužnice, Lužnický vrch, pod silnicí, Piceetum nudum, 20. VIII. 2000; Picea, Pinus, 28. VII. 2001, leg. et det. T. Papoušek (CB)
    • Šalmanovice, mechový bor s vřesem a brusnicí, 5. VIII. 2000, leg. et det. T. Papoušek (CB; foto)
    • Stará Hlína, naproti pískovně, 200 m jižně od zastávky, 25. IX. 1997, leg. S. Graca, det. T. Kukulka (OSM)
    • Pomezí u Landštejna, Q 6759c (N 49°02' E 15°13'), Picea, Pinus, VIII. 2001, leg. Zuzana Bieberová, det. Petr Hrouda (BRNU)
    • Újezd u Chocně (UO), 2 km JZ od obce, borový les s vtroušeným smrkem na písčitém substrátu s brusinkou, 20. IX. 2002, leg. Libor Tmej, det. P. Hrouda
    • Vrtěžíř - Lískovec, 450 m, Q 6563b, N 49°29'33" E 16°18'46", Picea abies, Pinus sylvestris, 29. VIII. 2002, leg. L. Jankovský, det. A. Vágner (BRNM)
    • Borotín u Boskovic (Drahanská vrchovina), Borotínské čihadlo, S od obce, 450-538 m, Q 6465b, N 49°34´ E 16°37´, Picea abies, 6. VIII. 2001, leg. et det. Alois Vágner (BRNM)
    • Mokrá-Horákov, 0,5 km V od obce, při cestě po kraji lesa naproti vjezdu do lomu, 370 m, 24. 8. 2002, leg. et det. A. Vágner (BRNM)
    • Rychtářov, 400 m, Q 6667a, N 49°21'07" E 16°54'42", Abies alba, Betula pendula, Picea abies, 7. IX. 2001, leg. A. Nový, det. A. Vágner (BRNM)
    • Velké Karlovice, východní část Javorníků, SPR Razula, polesí Podťaté, JV od osady Léskové, 720 m, Abieto-Fagetum se smrkem na flyšovém podkladu, na vrstvě jehličí, 21. IX. 1994, leg. M. Kalinová et A. Zemánek, det. P. Škubla (Škubla 1995)
    Lokality zaznamenané v 80. letech (pouze Slovensko):
    • Lipovec, "Rovne" 9-11 km severně od Martina, 450-800 m, Fagus, Betula, Carpinus, 29. VIII. 1982, leg. et det. L. Hagara (Hagara 1982)
    • Liptovský Ján, "Jánska dolina", 700 m, Pinus, 20. IX. 1987, leg. et det. J. Kuthan ut H. velutinum (BRA)
    • Liptovský Hrádok-Borová Sihoť, svah vrchu "Kameničné", 700 m, Pinus, vápnitá půda, 3. IX. 1988, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Kráľova Lehota, mezi K. L. a Svarínem, 500 m, Pinus, vápnitá půda, 13. VIII. 1982, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Važec, Kozie chrbty, svah vrchu "Múry", 850 m, Pinus, 30. VIII. 1986, leg. et det. J. Kuthan ut H. velutinum (BRA)
    Rozšíření ve střední Evropě. Hydnellum ferrugineum vykatuje značně rozdílný výskyt v různých oblastech. Jasným centrem jeho výskytu jsou písčité bory jižních Čech a přilehlé části Dolních Rakous, kde zatím nejeví známky poklesu výskytu. Menší oblasti jeho výskytu můžeme najít na jižní Moravě a v horním Pováží. Hydnellum ferrugineum zřídka roste ve vyšších polohách, což je zjevné v Rakousku – jedinou oblastí s dosti častým výskytem tohoto druhu je střední Štýrsko a přilehlé oblasti Burgenlandu a Dolních Rakous; jinak jsou izolované lokality v Horních Rakousích, Korutanech a Tyrolsku. Roztroušené skupiny lokalit můžeme nalézt v některých oblastech Německa (recentně v Porýní-Falci, Leistadt, 2002, KR, a Sasku, Bergen, 1996, GLM) a Polska (doložen i z nejsevernější části země: Gdańsk, Wrzeszcz, 1958, WA), zejména v borech, méně ve smrčinách.
     

    Hydnellum spongiosipes (Peck) Pouzar - lošákovec sametový

    Dnešní zařazení Karstenových druhů založených na Friesově Hydnum velutinum neuvádím záměrně — neodvažuji se tyto druhy s jistotou ztotožnit s žádným z dnes již uznávaných druhů.
    Pouzar (1956) rozlišuje H. velutinum sensu Bresadola (= H. spongosipes) a H. velutinum sensu Fries. Konstatuje, že tyto dva druhy správně odlišil Lundell, který však - podle Maase Geesterana (1957) - považoval Friesovo H. velutinum za identické s H. ferrugineum. (V našich herbářích je H. ferrugineum běžně dokladováno pod jménem H. velutinum.) Maas Geesteranus s Lundellem nesouhlasí; problém řeší zavedením var. velutinum (= H. velutinum sensu Fr.) a var. spongosipes (= H. velutinum sensu Bres.) druhu H. velutinum (Fr.) P. Karst. (nezávisle na samostatném druhu H. ferrugineum). Nikolajeva (1961) popisuje pod jménem H. velutinum H. spongosipes. Maas Geesteranus ve své monografii (1975) pouze opakuje již řečené; H. velutinum vynechává z veškeré synonymiky. Později se s tímto jménem již nesetkáváme.


    Popis. Klobouk kolem 50 mm v průměru, sametový, zprvu bělavý, poté masový, s věkem hnědnoucí, často skořicově rezavý. Třeň sametový, stejnobarvý s kloboukem nebo o poznání tmavší, povrch plsťovitě hladký. Ostny zprvu bělavé, poté hnědnoucí. Dužnina stejnobarvá s povrchem klobouku, tenký řez se reakcí v roztoku KOH barví temně karmínově. Vylučování tekutiny nepozorováno. Přezky nepřítomny. Výtrusy s velmi výraznými špičatými bradavkami, (5.4-)6.3-7.2 x 4.4-5.4 µm.
    Podobné druhy a způsob odlišení. H. ferrugineum a H. peckii jsou druhy jehličnatých lesů; mají výtrusy s uťatými bradavkami (H. spongoisipes se špičatými; navíc u něj nebylo pozorováno ronění červených kapek); H. peckii má navrch pálivou chuť, přezky a jeho dužnina se nebarví reakcí v roztoku KOH. H. tardum má povrch klobouku a třeně jen velmi jemně sametový a je též druhem jehličnatých lesů.
    Výskyt. Vzácný druh, z českých zemí již 20 let neudáván. V Červeném seznamu makromycetů ČR je druh zařazen v kategorii "CR" (kriticky ohrožený).
    Doprovodné dřeviny. Literatura uvádí bukovité, nejčastěji dub. Skutečně, v případě všech našich nálezů, u nichž je uvedena dřevina či dřeviny, je dub přítomen anebo není vyloučeno, že je přítomen (je-li uveden pouze smíšený les). V Německu roste i v bukových lesích, v Maďarsku pod kaštanovníky
    Rozšíření v ČR a SR. Vzácný výskyt na izolovaných lokalitách; druh provází své doprovodné dřeviny.
    Výčet zaznamenaných lokalit - Česká republika:
    • Poříčany, Kersko, doubrava, 30. VII. 1944, leg. V. Vacek, det. R. A. Maas Geesteranus, 11. X. 1955, leg. et det. Z. Pouzar (both PRM, Pouzar 1956), 31. VIII. 1960, leg. et det. Z. Pouzar (BRNM), 8. X. 1967, leg. et det. Z. Pouzar (Kotlaba 1968), 7. IX. 1969, leg. P. Krampera, det. K. Kunc ut H. velutinum = spongiosum (Krampera 1970); smíšený les, 22. VIII. 1965, leg. et det. E. Wichanský ut H. velutinum (PRM); "Horní Kersko", 150 m rovnoběžně s železniční tratí Třebestovice-Poříčany, Quercus (+ Pinus), 1. X. 1980, leg. K. Kult, det. Z. Pouzar (PRM, GLM)
    • Obora, les Obrubce, listnatý les (Quercus petraea, Betula sp., Tilia cordata, Frangula alnus, Molinia caerulea), 250 m, 5. IX. 1970, leg. et det. J. Herink (PRM/Herink)
    — Slovensko:
    • Žemberovce, úbočí vrchu Husárka, listnatý les, 400 m, 23. IX. 1987, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Gbely, Dúbravka, doubrava, 17. IX. 1972, 7. VIII. 1974,obě leg. et det. A. Dermek (Dermek 1978)
    • Kuchyňa, Vývrať, 3. VIII. 1972. leg. et det. I. Fábry ut H. scrobiculatum, rev. Z. Pouzar, 20. VIII. 1972, leg. A. Horváthová, det. Z. Pouzar (both BRA)
    • Zlatníky, doubrava, 400 m, 11. VII. 1971, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Mačov u Diviak nad Nitricou, listnatý až smíšený les (Quercus, Pinus), 420 m, 14. IX. 1980, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    Rozšíření ve střední Evropě. Velmi vzácný druh má všude jen izolované lokality. V Německu roste v Dolním Sasku („Gut Sunder“ u Winsen/Aller, 2001, LZ; Forellenbachtal, 1993; Düngel, 1987, poslední dvě lokality uvádí Wöldecke 1998), Vestfálsku („Paulinen-Allee“ u Tatenhausen, 1987, MSTR), Sasku-Anhaltsku („Burghof“ v chráněném území „Kyffhäuser“, 1987, LZ; „Ferchauer Forst“ u Salzwedel, 1981, JE), Braniborsku („Gubelpfuhe“ u Buckowa, 1979, JE) a vzácně v Meklenbursku (Otto 1992); taktéž v případě druhu uváděného Nespiakem (Nespiak 1968) z bučin ve Wesergebirge jako Calodon velutinus se pravděpodobně jedná o Hydnellum spongiosipes. V jižním Německu se v současnosti vyskytuje ve Schwarzwaldu (Hausach, 1987, STU), dříve též v Oberpfalz (Altenschwand, 1963, M). Další lokality jsou v Rakousku (Klöch u Bad Radkersburg, Štýrsko, 1995, WU) a v Maďarsku (Kőszeg u rakouské hranice, 1979, a Parád v pohoří Mátra, 1965, obé BP).
     

    Hydnellum tardum Maas Geest. - lošákovec pozdní

    Popis. Klobouk kolem 30 mm v průměru, povrch hrbolatý nebo pokrytý nepravidelnými výrůstky, žlutohnědý až sienově hnědý, stejně jako třeň. V literatuře je tento druh charakterizován růžovým zabarvením mladých plodnic, tento znak však se stárnutím (příp. usušením) mizí. Oproti následujícím druhům však H. tardum mívá povrch klobouku i třeně jemně sametový. Ostny světle hnědé (někdy s purpurovým nádechem), dužnina hnědá, tenký řez se reakcí v roztoku KOH barví temně karmínově. Na povrchu klobouku se mohou objevit žlutavé kapky vyloučené hmoty. Přezky nepřítomny. Výtrusy s výraznými hranatými bradavkami, 4.7-5.8 x 3.6-4.3 µm.
    Podobné druhy a způsob odlišení. Makroskopicky nelze spolehlivě odlišit od H. concrescens, H. cumulatum a H. scrobiculatum, nýbrž jen mikroskopicky podle spor - H. scrobiculatum má spory s okrouhlými bradavkami, H. cumulatum se špičatými, H. concrescens a H. tardum s uťatými; H. concrescens tvoří spíše tenké plodnice s hladkým povrchem a často výrazným soustředným pásováním. H. spongiosipes má povrch klobouku a třeně naopak výrazněji plstnatý a je druhem listnatých lesů.
    Doprovodné dřeviny. Literatura uvádí jehličnany (smrk, jedle). Na všech středoevropských lokalitách, odkud je dřevina uvedena, roste smrk.
    Český nález Hydnellum tardum:
    • Těšenov, vrch "Skála" ("Smrčina"), Q 6658a (N 49°21' E 15°22'), smrčina, 4. VIII. 2001, leg. Jiří Novotný, det. Petr Hrouda (nyní v mých rukou, bude uloženo v CB).
    Poznámka: Po objevení druhu v České republice byly podrobeny prohlídce položky určené jako Hydnellum concrescens a H. scrobiculatum v pražském herbáři, ale žádný exemplář nepřipomíná H. tardum. Podle mého názoru jde skutečně o vzácný druh, nikoli jen nerozeznávaný. V Červeném seznamu makromycetů ČR je druh zařazen v kategorii "CR" (kriticky ohrožený).
    Rozšíření ve střední Evropě. Oproti dřívějšímu poznání není výskyt Hydnellum tardum omezen jen na pár lokalit v Bádensku-Württembersku, nicméně tato země přece jen zůstává centrem jeho rozšíření (dosud známo sedm lokalit). Mimo Německo jsou jednotlivé lokality v Rakousku (Horní Rakousy, Gosau, úpatí vrchu Leitgeb-kogel, 1985, LI) a v ČR (viz výše). Vně střední Evropy byl tento druh též nalezen ve Francii (Bozel Sons Glaigetan v Savojských Alpách, 1971, M).
     

    Hydnellum scrobiculatum (Fr.) P. Karst. - lošákovec ďubkatý

    Popis. Klobouk kolem 40 mm v průměru, drsný, vrásčitý, většinou pokryt nesčetnými nepravidelnými výrůstky nebo základy druhotných kloboučků, časté srostlice. Barva plodnice - klobouku i třeně, je-li znatelný - jednolitě hnědá, okraj klobouku může být trochu světlejší. Ostny stejnobarvé, dužnina taktéž, tenký řez se reakcí v roztoku KOH barví temně karmínově. Na povrchu klobouku se mohou objevit žlutavé kapky vyloučené hmoty. Přezky nepřítomny. Výtrusy s výraznými okrouhlými bradavkami, 5.6-7 x 4.5-4.9 µm.
    Podobné druhy a způsob odlišení. Makroskopicky nelze spolehlivě odlišit od H. concrescens a H. tardum, případně H. cumulatum, nýbrž jen mikroskopicky podle spor - H. scrobiculatum má spory s okrouhlými bradavkami, H. concrescens a H. tardum s uťatými a H. cumulatum se špičatými.
    Výskyt. Méně hojný druh, který zaznamenává postupný pokles výskytu. V Červeném seznamu makromycetů ČR je druh zařazen v kategorii "VU" (ohrožený).
    Doprovodné dřeviny. Literatura uvádí růst pod jehličnany, ale i ve smíšených lesích; československé nálezy jsou z lesů jehličnatých (většina), smíšených i listnatých. Smrk má zastoupení na 54 % lokalit, dub jako druhá nejčastější doprovodná dřevina na 29 %; je patrný určitý přesun těžiště růstu z listnatých lesů (maximum nálezů v 30. a 40. letech) do jehličnatých (maximum nálezů v 50. letech, v posledních desetiletích již druh pod listnáčem nalézán vzácně).
    Rozšíření v ČR a SR. Dříve místy hojný výskyt po celých Čechách v posledních letech omezen na pár lokalit mezi Prahou a Českými Budějovicemi. Na Slovensku vzácný výskyt na izolovaných lokalitách.
    Recentní výskyt (od roku 1990) - Česká republika:
    • Bytíz, 2,4 km jižně od obce (přes silnici), 550 m, Picea, 15. IX. 1991, leg. et det. E. Lippert (PRM)
    • Světlík u Frymburku (CK), area tuta "Bobovec" Z od S., Pinus, na zemi, 18.  IX.  1997, leg. Helena Deckerová, det. Zdeněk Pouzar (PRM; též not. F.  Kotlaba, lokalizace: "Na pastvinách" JJZ od S.)
    • Malonty, Hodonický potok, kulturní borůvková boro-smrčina, 26. VII. 2005, leg. et det. M. Beran (CB; foto Papoušek)
    • Srubec, les "Jesení" (městský les) 1,7 km V od obce, 530 m, Q 7053c, mladá kulturní smrčina, 7. VIII. 2005, leg. R. Mašek, det. F. Tondl (CB)
    • Nedvědice (TA), "V  starém" SZ od N., Picea, 16.  VIII.  2001, not. F.  Kotlaba (uvádí PRM)
    • Planá nad Lužnicí, 2 km JV, Košický rybník, 400 m, Q 6654c, Quercus, 30. VII. 1993, leg. et det. M. Beran ut H. concrescens, rev. P. Hrouda 23. 3. 2005 (LI)
    • Hlinice, Velký Hutecký les, 450 m, Q 6554c, kulturní smrčina, 14. IX. 1991, leg. et det. M. Beran (PRM); 18. VIII. 2000, leg. P. Špinar, det. M. Beran (CB; Papoušek 2004)
    • Těšenov, Q 6658a, Picea, 12. VIII. 2002, leg. J. Novotný, det. M. Beran (CB)
    — Slovensko:
    • Raková (CA), údolí Korcháň, Picea, na zemi, 20.  IX.  1991, leg. Jiří Lederer, det. Zdeněk Pouzar (PRM)
    Lokality zaznamenané v 70. a 80. letech - Česká republika:
    • Praha-Zbraslav, "Hradiště" (na pravém břehu Vltavy), na kopci, Quercus, Carpinus, 9. VIII. 1974, leg. et det. Z. Pouzar (PRM)
    • Buzice, samota Buzičky, les Buzíček, 450 m, Picea, 5. VIII. 1974, leg. J. Herink, det. P. Hrouda (PRM/Herink)
    • Těšínov u Protivína, u cesty do Pařezí, Quercus robur, 9. X. 1979, leg. J. Kubička, det. Z. Pouzar (PRM, CB)
    • Hlinice, Velký Hutecký les, 450 m, Q 6554c, Pinus, Picea, 7. IX. 1984, leg. M. Beran, det. Z. Pouzar (PRM)
    • Vysoké Popovice, listnatý les, 14. X. 1970, leg. E. Janík, det. K. Kříž (BRNM)
    — Slovensko:
    • Zobor (pohoří Tríbeč), "Svoradova step", 24. VII. 1972, leg. L. Opold, det. Z. Pouzar (BRA)
    • "Važecké louky" severně od silnice Východná–Važec, 850 m, Pinus, 31. VIII. 1972, leg. J. Kuthan, det. Z. Pouzar (BRA)
    • Važec, "Važecká poľana" = "Slamená", Picea (+ Pinus), 12. IX. 1988, leg. F. Kotlaba, det. Z. Pouzar (PRM), leg. et det. P. Vampola (MJ)
    Rozšíření ve střední Evropě. Relativně vzácný druh, zejména ve srovnání s podobným Hydnellum concrescens (řada dokladů H. scrobiculatum byla revidována jako H. concrescens). Kromě jižních Čech zůstává Hydnellum scrobiculatum dosti běžné v Bádensku-Württembersku a jižním Rakousku. Roztroušené lokality jsou v Bavorsku, koncem 60. let byl druh doložen v Dolním Sasku (Dannenberg, Fagus, 1968, M) a Vestfálsku (Kleinenbremen, Fagus, 1968, M), recentně v Sasku (poslední nález: Kreba, Quercus, 1999, GLM). Dříve byl nalézán též v západním a severním Rakousku. Jen málo sběrů je známo ze Slovenska a pouze jednou byl druh sbírán v Maďarsku (vrch Imókö v pohoří Bükk, 1954, BP).
     

    Hydnellum concrescens (Pers.) Banker - lošákovec pásovaný (též l. kruhatý)

    Popis. Klobouk kolem 45 mm v průměru, hnědý, za čerstva na okraji světlejší, vrásčitý, se soustřednými pásy, nejsou-li tyto rozrušeny nepravidelnými výrůstky na povrchu klobouku. Třeň hnědý, stejnobarvý. Ostny v mládí i světlejší než klobouk, v dospělosti tmavě hnědé. Dužnina hnědá, stejně zbarvená jako povrch plodnice, tenký řez se reakcí v roztoku KOH barví temně karmínově. Na povrchu klobouku se mohou objevit žlutavé kapky vyloučené hmoty. Přezky nepřítomny. Výtrusy s výraznými hranatými bradavkami, 5.4-6.1 x (3.6-)4-4.5 µm.
    Podobné druhy a způsob odlišení. H. tardum, H. scrobiculatum a H. cumulatum jsou makroskopicky nerozlišitelné od tohoto druhu; najdeme-li plodnici rodu Hydnellum s výrazně soustředně pásovaným kloboukem a minimem povrchových výrůstků, jedná se s velkou pravděpodobností o H. concrescens; pro bezpečné určení je nutno sběry vždy mikroskopovat: H. cumulatum má spory ostře ostnité, H. scrobiculatum má spory s okrouhlými bradavkami, spory H. concrescens mají bradavky s uťatou špičkou (připomínající zuby - stoličky), podobně jako H. tardum, které má povrch plodnice jemně sametový a v mládí jsou udávány růžové tóny. Další případně zaměnitelné druhy: H. aurantiacum má oranžovou dužninu; Phellodon tomentosus má světlé, béžové až okrové ostny, okrouhlé spory s jemnými špičkami a za sucha voní po maggi.
    Výskyt. Dříve hojný druh zaznamenal určitý pokles výskytu. V Červeném seznamu makromycetů ČR je druh zařazen v kategorii "NT+LC" (potenciálně ohrožený, vyžadující další pozornost).
    Doprovodné dřeviny. Podle literatury jehličnany i listnáče, což se u nás potvrzuje, spektrum dřevin je velice široké. Nejčastěji je druh nalézán ve společnosti smrku (52% lokalit) nebo dubu (35%).
    Rozšíření v ČR a SR. Druh rozšířen prakticky po celém území republiky, nemá výrazná ohniska výskytu. Na Slovensku v poslední době vzácný, v českých zemích častější, ale stále nalézán v různých oblastech.
    Recentní výskyt (od roku 1990) - Česká republika:
    • Osek u Hořovic, 16. IX. 2002, not. Oldřich Jindřich
    • Brdy, u Červeného potoka pod Valdekem (spolu s Phellodon connatus), 16.  IX.  2002, not. Oldřich Jindřich
    • Srní, údolí Otavy pod Čeňkovou pilou - pravý břeh, u silnice těsně pod Č.  pilou, Z  svah, 660  m, umělá vysokokmenná smrčina, místy s bukem a jeřábem, pod Picea abies, v  jehličí, 29.  IX.  2001, leg. J.  Holec et Z.  Pouzar ut cf. H.  scrobiculatum, det. Zdeněk Pouzar (PRM)
    • Srní, mezi Čeňkovou pilou a Rejštejnem, Dračí skály, skalní hřbet Dračích skal, spodní partie, 690  m, Z  svah, reliktní bor na skále (Pinus silvestris, Betula) obklopený smíšeným lesem (Pinus, Abies, Picea, Fagus), pod Picea, Pinus, 29.  IX.  2001, leg. Jan Holec ut cf. H.  scrobiculatum, det. Zdeněk Pouzar (PRM)
    • Malonty, Hodonický potok, kulturní smrčina, 14. IX. 2002, 7. IX. 2004, obé leg. et det. M. Beran ut H. ? scrobiculatum, rev. P. Hrouda 11. 2. 2003, 8. 8. 2005 (CB)
    • Klec (TA), hráz rybníka Naděje 1,5 km S od obce, 415 m, Q 6854c, smíšený porost (Quercus, Salix, Populus tremula, Pinus), 19. IX. 1997, leg. Miloslava Dobešová, det. Tomáš Papoušek ut Phellodon confluens (zřejmě záměna materiálu, viz též Tondl 2002), rev. P. Hrouda 16. 8. 2002 (HR), leg. S.+M. Graca, det. T. Papoušek ut Phellodon confluens (dtto), rev. P. Hrouda 21. 2. 2005 (OSM); VIII. 2001, leg. T. Papoušek, det. M. Beran; Quercus, Salix, 19. VIII. 2001, leg. et det. F. Tondl, conf. Z. Pouzar (obé CB); Quercus, Salix, Betula, Tilia, Alnus, 22. IX. 2001, leg. T. Papoušek, det. F. Tondl et Z. Pouzar (CB; cit. in Papoušek 2004)
    • Planá nad Lužnicí, 2 km JV, hráz Košického rybníku, 400 m, Q 6654c, N 49°20’30" E 14°43’30", Quercus, 30. VVV. 1993, leg. et det. M. Beran (LI)
    • Týniště nad Orlicí, u rybníka Rozkoš SZ od města, Quercus, Carpinus, Tilia, Fraxinus, Sorbus (nálet), 18. VIII. 2001, leg. et det. Václav Matějka ut H.  scrobiculatum?, rev. Petr Hrouda 16.  8. 2002 (HR; foto č. 37/2001)
    • Vsetín, 3,5 km SV od města, Valova skála, Q 6674a, N 49°21’08" E 18°01’39", smíšený les, půda, 24. IX. 1994, leg. et det. Miloslava Dobešová, rev. P. Hrouda 16. 8. 2002 (HR)
    • Halenkov, 8 km SSZ od obce, PR Kutaný, 700 m, Q 6674b, N 49°22’30" E 18°05’30", jedlobučina, půda, 22. IX. 1994, leg et det. Miloslava Dobešová, rev. P. Hrouda 16. 8. 2002 (HR)
    Lokality zaznamenané v 80. letech (pouze Slovensko):
    • Veľké Uherce, 3 km jižně od obce, 350 m, smrk ve smíšeném lese (Picea-Quercus), 12. IX. 1981, leg. et det. L. Hagara (BRA)
    • Podbanské, Kokavský most (4 km SV od Liptovské Kokavy), svah vrchu "Hluchanka", Picea, 7. VIII. 1989, leg. et det. J. Kuthan ut H. scrobiculatum, rev. P. Hrouda (BRA)
    • Važec, "Važecká poľana" = "Slamená", 1000 m, Pinus (+ Fagus, Picea), vápnitá půda, 16. VIII. 1980, leg. et det. J. Kuthan; Picea, 13. IX. 1988, leg. P. Škubla, det. J. Kuthan (obé BRA)
    • Važec, vrch "Vŕšky", 950 m, Pinus, 12. IX. 1988, leg. Herbenová et Herink, det. J. Herink (PRM/Herink)
    • Liptovská Teplička, "Kolesárky", údolí Čierneho Váhu, 950 m, Pinus, Picea, 11. IX. 1988, leg. G. Saupe, det. J. Kuthan (BRA)
    • Štrbské Pleso, "Uhliščata", svah "Spáleného vrchu", 1000 m, Picea, 15. VIII. 1981, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Štôla, 900 m, horská smrčina, 18. X. 1980, leg. H. Deckerová, det. J. Kuthan (BRA)
    • Dravce, 600 m, Pinus, 18. IX. 1988, leg. H. Deckerová, det. J. Kuthan (BRA)
    Rozšíření ve střední Evropě. Jak už bylo řečeno, Hydnellum concrescens je běžnějším druhem než H. scrobiculatum a H. tardum. Je vcelku běžný v listnatých i jehličnatých lesích zejména ve východním Německu (téměř celé území bývalé NDR), s několika recentními záznami taktéž v Dolním Sasku, Severním Porýní-Vestfálsku, Hesensku a Porýní-Falci. Dalším územím jeho současného výskytu je Bádensko-Württembersko a severní bavorsko; téměř výhradně staré sběry jsou známy z jižního Bavorska a Tyrolska a druh téměř chybí v širokém pásu pokrývajícím Osttirol, Solnohradsko, západní Štýrsko a Horní Rakousy (s jedinou recentní výjimkou u Offensee, 1994, LI). Další větev jeho areálu pokrývá pás území ve východním Rakousku přes Waldviertel, okolí Vídně, Burgenland a Štýrsko do východních Korutan (pár lokalit v západním Maďarsku též patří k této větvi). Malá izolovaná území jeho výskytu jsou známa z pohoří Visegrád a Mátra v severním Maďarsku. Několik recentních nálezů je známo též ze středního Polska a polských Karpat. Ve srovnání s podobnými druhy je Hydnellum concrescens nalézáno více v teplejších oblastech, ale jeho ekologická amplituda je v tomto ohledu dosti široká (viz nálezy z Tater nebo recentně ze Šumavy).
     

    Hydnellum cumulatum K. Harrison - lošákovec nahloučený

    Popis. Klobouk kolem 25 mm v průměru, jamkatý, rýhovaný nebo až paprsčitě žebrovitý, hnědý, často srůstá více klobouků najednou. Třeň stejnobarvý s kloboukem, ostny víceméně také. Dužnina stejně hnědá jako povrch plodnice, tenký řez se reakcí v roztoku KOH barví temně karmínově. Na povrchu plodnice se mohou objevit žlutavé kapky vyloučené hmoty. Přezky nepřítomny. Výtrusy s výraznými špičatými bradavkami, 4.3-5.6 x 3.6-4.3 µm.
    Podobné druhy a způsob odlišení. Makroskopicky je H. cumulatum nerozlišitelné od H. concrescens, H. tardum a H. scrobiculatum, od nichž se liší mikroskopicky ostře ostnitými sporami (H. concrescens a H. tardum mají spory s uťatými, hranatými bradavkami a H. scrobiculatum má spory s okrouhlými bradavkami).
    Doprovodné dřeviny. Literatura uvádí jehličnany (smrk, borovice).
    Český nález Hydnellum cumulatum:
    • Šalmanovice (jižní Čechy), bor, 2. IX. 1960, leg. C. Bas, det. R. A. Maas Geesteranus (uloženo v L; cit. Maas Geesteranus 1975, Kubička 1981).
    V Červeném seznamu makromycetů ČR je druh zařazen v kategorii "?EX" (pravděpodobně vyhynulý). Šalmanovický nález zůstává jediným záznamem ve střední Evropě.
     

    Hydnellum geogenium (Fr.) Banker - lošákovec sírožlutý

    Popis. Klobouk kolem 25 mm v průměru, zprvu sírově žlutý, stářím a pomačkáním olivově zelená až černá, nepravidelný povrch, zvrásněný, s výrůstky, druhotnými kloboučky, časté srostlice, většinou nerozlišitelné jednotlivé klobouky. Třeň, pokud jej lze ve srostlicích rozlišit, bývá stejnobarvý. Ostny v mládí sírově žluté, posléze hnědnou. Dužnina v mládí též žlutá, postupně přechází do olivově zelena, tenký řez se reakcí v KOH barví též olivově. Výtrusy se středně výraznými hranatými bradavkami, 4.5-5.2 x 3.1-3.6 µm.
    Podobné druhy a způsob odlišení. Myslím, že jde o nezaměnitelný druh.
    Výskyt.Vzácný druh, na Slovensku ještě nalézán, v českých zemích již téměř vymizel. Znatelný pokles výskytu v posledím čtvrtstoletí, ohrožený druh! V Červeném seznamu makromycetů ČR je druh zařazen v kategorii "CR" (kriticky ohrožený). Druh je též zařazen do Červené knihy ohrožených rostlin SR a ČR (Kotlaba 1995).
    Doprovodné dřeviny. Literatura uvádí jehličnany; podle našich nálezů se zdá, že by mohlo jít o druh spjatý se smrkem, který se (až na jednu výjimku - viz nejstarší sběr) vyskytuje na všech lokalitách, ze kterých je uvedena dřevina.
    Rozšíření v ČR a SR. Druh vyšších poloh. Výskyt v Českém masívu zřejmě již pouze historický, v Karpatech dříve hojnější (pruh Vsetínsko-Kysuce-Orava-Tatry-Spiš); v poslední době znám jen z centrální oblasti slovenských Karpat (2005 sbírán na severním Slovensku).
    Recentní výskyt (od roku 1990) - Slovensko:
    • Oravice, "Šatanová", 850 m, N 49°17’ E 19°46’, mladá smrčina, 22. VII. 2005, leg. P. Škubla, det. M. Beran (CB)
    Starší zaznamenané lokality - Česká republika:
    • Libějovické Svobodné Hory, les na vrchu Holička, kulturní smrčina, 550 m, VII. 1936, leg. et det. J. Herink (PRM)
    • Sádek, smrčina, 17. IX. 1950, leg. E. Horníček, det. J. Herink (PRM/Herink)
    • Kuřimské Jestřabí, Falcův mlýn, smrčina s vtroušenou borovicí, 11. IX. 1974, leg. B. Kasala, det. K. Kříž (BRNM)
    • Hrabůvka, jehličnatý les, VIII. 1933, leg. F. Petrak ut Hydnum g. (W))
    • Kateřinice, na středozápadě hory Dubcová, kulturní smrčina, 480 m, 31. VII. 1944, leg. V. Pospíšil, det. F. Šmarda (BRNM), 2. IX. 1948, leg. et det. V. Pospíšil (PRM)
    • Vsetín, 15. IX. 1946, leg. V. Pospíšil, det. F. Šmarda (BRNM)
    • Pošle, les Poschla, holá smrčina, 3. IX. 1948, 13. VII. a 26. VII. 1953, vše leg. V. Pospíšil, det. F. Šmarda, rev. F. Kotlaba (BRNM)
    • Velké Karlovice, údolí Babské, smrko-bučina, 4. IX. 1948, leg. V. Pospíšil, det. F. Šmarda (BRNM)
    — Slovensko:
    • Sklené Teplice u Banské Štiavnice, smrčina, 600 m, 28. VIII. 1974, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Raková, údolí Korcháň, smrčina, 550 m, 22. IX. 1974; 650 m, 5. X. 1974, obě leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Oravský Podzámok, les směrem na Hruštín, stará smrčina, 550 m, 12. VIII. 1959, 23. VIII. 1960, obě leg. et det. I. Fábry (BRA)
    • Mútne, smrčina, 650 m, 3. VIII. 1973, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Osobitá, úbočí, smrčina, 1200 m, 7. VIII. 1977, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Račkova dolina, pravý břeh říčky Račková, 3 km severně od Pribyliny, smrčina, 850 m, 17. VIII. 1974, leg. A. Dermek, det. P. Hrouda (BRA)
    • Východná, les Krátke, smrčina, 950 m, 2. IX. 1978, leg. J. Kuthan, Jos. Herink et Jan Herink, det. Jos. Herink (PRM/Herink)
    • Važecké louky, severně od silnice Východná–Važec, smrčina, 850 m, 23. VIII. 1970, leg. et det. J. Kuthan (BRA); Pinus, Picea, Betula, 4. IX. 1980, leg. et det. J. Kuthan (LIT)
    • Nižná Šuňava, smrčina, 850 m, 16. VII. 1977, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Tatranská Štrba, smrčina, 900 m, 20. IX. 1977, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Štrbské Pleso, Uhliščata, úbočí Spáleného vrchu, smrčina, 1000 m, 14. IX. 1989, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Červený Kláštor, smrčina (s jedlí), 550 m, 10. VII. 1971, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Čingov, vrch Hradisko (3 km západně od Spišské Nové Vsi), 560 m, 17. IX. 1985, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Spišské Vlachy, bor, IX. 1859, leg. et det. K. Kalchbrenner ut Hydnum sulphureum (BRA)
    Rozšíření ve střední Evropě. Hydnellum geogenium je druh dosti vázaný na horské smrčiny. Jak se dá předpokládat, souvisí s tím i jeho rozšíření – druh chybí v Maďarsku a téměř chybí v Německu a České republice (velmi staré sběry z Bavorska a Čech, o něco novější /z 50.-70. let/ z Bádenska-Württemberska a Moravy). Zdá se že jeho výskyt stále znatelně klesá – jeho současný areál je omezen na střední část Západních Karpat (kromě Slovenska i v Polsku – poslední nález: Mała Roztoka v pohoří Beskid Sądecki, in Gumińska 1962, jako Calodon sulphureum) a v Rakousku na roztroušené lokality ve Štýrsku (Walstern u Mariazell, 1994, WU; Weissenbach v pohoří Totes Gebirge, 1998; Stainzer Warte, 2002, obé GJO), Korutanech (St. Margareten in Rosental, 2002, WU) a Tyrolsku (Innsbruck, Stangensteig 1995, IB; Hochpillberg, 1998, in Peintner et al. 1999).
     

    Druhy rodu Hydnellum, známé z okolních států

    Hydnellum mirabile (druh doložen i z území Moravy /viz níže/, aktuálně jej však nelze považovat za druh české mykoflóry). Relativně masívní plodnice, žlutavé, okrové až hnědě zbarvené (klobouk, ostny i třeň), charakteristické výrazně chlupatým povrchem (chlupy ze spletených hyf, na suchém materiálu slehlé), odlišným od plstnatého nebo sametového povrchu jiných druhů. Dužnina bledá, "lehká", hyfy bez přezek. Výtrusy 5.6-5.8 x 4.5 µm. Druh jehličnatých lesů (smrk, borovice), extrémně vzácný..
    Hydnellum mirabile je velmi vzácný druh s pouze třemi lokalitami ve střední Evropě: Partutovice (= německy Bartelsdorf, střední Morava, 1934, M a W) v České republice a Gressenberg (pohoří Koralpe, Štýrsko, 1978, GZU) a Ödenhaus u Innsbrucku (Tyrolsko, 1935, W) v Rakousku. V okolním území je recentně doložen ze severní Itálie (poblíž Bolzana, 1991, IB).

    Hydnellum compactum. Taktéž dosti masívní plodnice, klobouk s nerovným povrchem, podobně jako předchozí druh vlnatý, plstnatý až chlupatý; zamlada bělavý až žlutý, stárnutím hnědne, někdy s olivovým nádechem. Třeň stejnobarvý s kloboukem, ostny bělavé až hnědé. Dužnina bledá, tuhá, kompaktní ("těžká"), hyfy bez přezek. Chuť ostrá až hořká. Výtrusy 5.4-6.3 x 3.6-4.5 µm. Druh listnatých lesů (dub, buk, podle literatury též kaštanovník) v teplých oblastech.
    Hydnellum compactum je podobně vzácné jako předešlý druh. Recentně je známo z Neupurkersdorfu ve Wiener Waldu (Dolní Rakousy, 1998 a 2002, WU; starší sběry z blízkého Purkersdorfu jsou uloženy ve W), a Engel a Friederichsen (1974) je udávají od Lermoosu (Tyrolsko, 1961-2; výskyt na této lokalitě je pochybný, H. caeruleum bylo často označováno H. compactum, ale zde autoři ve svém článku rozlišují tyto dva druhy a pro Calodon compactum udávají smíšený jehličnato-listnatý les). Krieglsteiner (2000) udává čtyři lokality z Bádenska-Württemberska: Obersasbach (1931), Gündelwangen (1971), Breitenbach (1980-1995) a „under Büchereck“ (blízko Breitenbachu, 1994); Krieglsteiner (1991, 1999) udává též pár lokalit ze severního Bavorska. Další lokalita leží ve Vestfálsku („Paulinen-Allee“ u Tatenhausenu, 1987, MSTR, pův. jako H. geogenium) a ve 30. letech se druh vyskytoval v Meklenbursku-Předním Pomořansku; položka sebraná v této oblasti (Neumühler See) Westphalem v r. 1994 (uložena v LZ, původně určena jako H. spongiosipes a revidována jako H. cf. scrobiculatum) vypadá jako netypická plodnice patřící taktéž k tomuto druhu. H. compactum je též známo ze středního Polska („Las Łagiewnicki“ u Łódźi, 1974, LOD).

    Hydnellum ferrugipes. Druh velmi podobný Hydnellum caeruleum, od nějž se liší žlutohnědým zbarvením klobouku a nepřítomností přezek v celé plodnici.
    Jediný sběr tohoto amerického druhu ve střední Evropě je znám z Rakouska, Štýrska, Ragnitztal východně od Grazu, naproti Schweinbergu, 24. IX. 1975, leg. et det. Riedl jako H. suaveolens, rev. Maas Geesteranus 1977, GZU. Maas Geesteranus u položky poznamenal, že se jedná o druhý nález tohoto druhu v Evropě. Podle Jülicha (Jülich 1984) se druh vyskytuje v Rakousku, Francii, Norsku a Švédsku.
     

    Sarcodon P. Karst. - lošák (masozub)

    Plodnice rozlišená na klobouk a třeň. Povrch klobouku zprvu plstnatý, poté olysávající, s pokožkou dříve nebo později políčkovitě praskající anebo se trhající na šupinky, většinou hnědý, případně zbarvený do žluta, podobně jako třeň. Ostny hnědé. Trama masitá až tužší, nezónovaná, nejčastěji bělavá až hnědá (odlišné zbarvení je charakteristické pro jednotlivé druhy nebo skupiny druhů), monomitická. Hyfy se směrem ke středu klobouku rozšiřují, jsou tenkostěnné až slabě tlustostěnné, s přezkami nebo bez přezek. Hyfy v ostnech podobné. Bazidie s bazálními přezkami nebo bez nich, což koresponduje s jejich přítomností nebo nepřítomností v tramě, jsou kyjovité, 4-sporické. Výtrusy nepravidelného tvaru, hrbolkaté, bradavčité, hnědavé. Cystidy se nevyskytují.
    Typový druh: Sarcodon imbricatus (L.: Fr.) P. Karst.

    Klíč k určení středoevropských druhů:
    • 1 ) Dužnina zbarvena růžově, lilákově, fialově; hyfy bez přezek
      • 2 ) Klobouk s věkem tmavne (až černá); druh jehličnatých lesů
      ... S. fuligineoviolaceus
      • 2*) Klobouk hnědý, spíše s nádechem do červena nebo růžova; druh listnatých lesů
      ... S. joeides
    • 1*) Dužnina jinak zbarvena
      • 3 ) Klobouk nerozpraskaný, výrazně sametový; třeň na bázi oranžově plstnatý
      ... S. martioflavus
      • 3*) Klobouk hladký nebo rozpraskaný, nejvýš jemně sametový; třeň bez oranžové plsti
        • 4 ) Báze třeně šedo- (až černo-) -zelená; hyfy bez přezek
          • 5 ) Růst pod listnatými dřevinami; výtrusy s uťatými (hranatými) bradavkami
            • 6 ) Klobouk hnědý, skořicově hnědý nebo purpurově hnědý, případně roztrhaný v tmavě hnědé šupiny na světlejším podkladě; chuť výrazně hořká
            ... S. scabrosus
            • 6*) Klobouk světlý, béžový, okrový až žlutohnědý, povrch hladký nebo s drobnými přitisklými šupinami; chuť mírná, nanejvýš mírně nahořklá
            ... S. lepidus
          • 5*) Růst pod jehličnatými dřevinami; výtrusy s uťatými nebo okrouhlými bradavkami
            • 7 ) Třeň ve spodní části fialově zbarvený
            • ... S. regalis
            • 7*) Třeň není ve spodní části fialově zbarvený
              • 8 ) Klobouk hnědý až skořicový, případně roztrhaný v tmavě hnědé šupiny na světleji hnědém podkladě; třeň stejnobarvý s kloboukem; výtrusy s hrubými, hranatými bradavkami
              • ... S. scabrosus
              • 8*) Klobouk žlutohnědý nebo okrový, případně rozpraskaný v šupiny, jež mohou být až tmavě hnědé, ale podklad zůstává žlutohnědý; třeň žlutohnědý, okrový až narezlý; výtrusy s jemnými okrouhlými bradavkami
                • 9 ) Klobouk i třeň víceméně stejnobarvě okrové, klobouk může být roztrhán v trochu tmavší šupiny na světlejším podkladě; dužnina v roztoku KOH nemění barvu
                ... S. fennicus
                • 9*) Pokožka klobouku hladká nebo praskající ve středu v políčka, na okraji v šupiny barvy hnědé (ve středu tmavěji) na žlutavém podkladu, třeň špinavě bledý až purpurově hnědý; dužnina modro-zelená v roztoku KOH
                ... S. glaucopus
        • 4*) Báze třeně není nijak odlišně zbarvena; hyfy s přezkami nebo bez přezek
          • 10 ) Výtrusy drobné s nevýraznými nebo okrouhlými bradavkami, max. 6 x 4.5 µm
            • 11 ) Klobouk hnědě až oranžově zbarvený, hladký nebo s drobnými vrostlými šupinkami; hyfy s přezkami
            • ... S. versipellis
            • 11 ) Klobouk hnědý, zřetelné šupiny jsou přilehlé, příp. ve středu klobouku se zvednutými špičkami; hyfy bez přezek
            ... S. lundellii
          • 10*) Výtrusy velké s uťatými (hranatými) bradavkami, min. 7 x 4.5 µm
            • 12 ) Klobouk masově až tmavě hnědý, puká ve zřetelné šupiny
              • 13 ) Klobouk puká velkými trhlinami v mohutné šupiny, zejména ve středu klobouku vzpřímené, v různých odstínech hnědé; obvykle roste pod smrky
              ... S. imbricatus
              • 13*) Klobouk puká v přilehlé šupiny, tmavě hnědé na místy prosvítajícím světlejším podkladu; obvykle roste pod borovicemi
            ... S. squamosus
            • 12*) Klobouk puká ve středu pouze v políčka nebo šupiny s drobně zvednutými špičkami, bledě, žlutě až světle hnědý
    ... S. leucopus

    Sarcodon imbricatus (L.: Fr.) P. Karst. - lošák jelení (též masozub střechovitý)

    Popis. Klobouk kolem 100 mm v průměru, ve středu v dospělosti prohloubený, masově nebo hlínově hnědý, s věkem se trhá ve výrazné šupiny, které jsou na středu klobouku zdvižené, směrem k okraji bývají i více přilehlé. Třeň světlejší, nahoru hnědnoucí, s válcovitou až zakulacenou bází. Ostny světlé až hnědé, často až několik mm dlouhé. Dužnina bělavá v klobouku i třeni, reakcí s KOH nemění barvu. Vylučování tekutiny nepozorováno. Přezky přítomny. Výtrusy s výraznými hranatými bradavkami, 7.2-8.2 x 4.9-5.4 µm.
    Podobné druhy a způsob odlišení. S. squamosus mívá tmavě hnědý klobouk s téměř výhradně přitisklými šupinami a krátké šedohnědé ostny; roste obvykle pod borovicemi. S. leucopus má klobouk ve středu políčkatý nebo jen přitiskle šupinatý. S. scabrosus má třeň na bázi šedozelený a chuť výrazně ostře hořkou (S. imbricatus má chuť nijakou nebo nanejvýš jemně nahořklou). S. lundellii nemá přezky a má drobné spory, 5-6 µm. S. joeides a S. fuligineoviolaceus mají růžovou nebo fialovou dužninu.
    Výskyt. Dříve natolik hojný druh, že nebýval dokladován ani zaznamenáván (dle sdělení J. Herinka); ve vztahu k tomuto faktu vykázal relativně zřetelný pokles výskytu během druhé poloviny 20. století, stále je však relativně hojný. V Červeném seznamu makromycetů ČR je druh zařazen v kategorii "NT+LC" (potenciálně ohrožený, vyžadující další pozornost).
    Doprovodné dřeviny. Literatura uvádí smrk, což víceméně platí i u nás (viz poznámku u S. squamosus). Nejčastěji tedy roste ve smrčinách; ve srovnání s jinými druhy však zřejmě není striktně vázán na přirozené smrkové porosty.
    Rozšíření v ČR a SR. Původní výskyt byl pravděpodobně mnohem hustší, než lze vyčíst z dostupných záznamů; i v současnosti druh nalézán v různých oblastech s výjimkou severních Čech. Na Slovensku stále hojný zejména ve vyšších polohách.
    Recentní výskyt (od roku 1990) - Česká republika:
    • Sebečice mezi Radnicí a Zbirohem (RO), okraj lesa V od obce, zem mezi brusnicemi a trávou, Betula pendula, Pinus silvestris, Picea abies, 30. IX. 2001, leg. Zuzana Fialová, det. F. Kotlaba et Z. Pouzar (PRM)
    • údolí Otavy pod Čeňkovou pilou – pravý břeh, u silnice těsně pod Č. pilou, Z svah, 660 m, umělá vysokokmenná smrčina, místy s bukem a jeřábem, Picea abies, 29. IX. 2001, leg. Zdeněk Pouzar, det. J. Holec et Z. Pouzar (PRM)
    • údolí Vydry mezi Čeňkovou pilou a Turnerovou chatou, J svah u velké zatáčky, 780 m, vysokokmenný les tvořený Picea abies, Abies alba, Ulmus glabra, Pinus silvestris; pravý břeh 0,1-0,5 km J od Č. pily, Z svah, 670 m, smíšený porost na svahu u řeky (Picea, Abies, Fagus, Alnus, Salix, Acer, Corylus, Betula), Picea abies, obé 21. X. 1999, leg. et det. Jan Holec (PRM); úsek pod Turnerovou chatou, svah, 780 m, břehový porost – různé dřeviny (Betula, Populus tremula, Abies alba, Picea abies), 6. VIII. 1998, leg. et det. František Kotlaba, not. J. Holec; 800 m, Picea abies, 7. VIII. 1998, leg. et det. František Kotlaba (PRM)
    • Horská Kvilda (S-SV od H. K.), Zhůřské slatě, lesní cestička skrz SZ část slatí, svah, 110 m, vlhká až rašelinná smrčina s příměsí Pinus x pseudopumilio, Betula, 15. IX. 1999, leg. et det. Jan Holec ut S. imbricatus, rev. P. Hrouda 30. 1. 2002 (PRM)
    • Lenora, "Malá niva", 670 m, Q 7048d, N 48°54'25" E 13°49'25", Betula, Picea, Populus, 7. X. 2004, leg. et det. A. Vágner (BRNM; též foto J. Junek), leg. J. Zavřel, det. M. Beran (CB)
    • Včelná pod Boubínem, 890-920 m, Q 6949c, N 48°54'25" E 13°49'25", Picea, Pinus, mladá Abies, 13. IX. 2002, leg. et det. T. Papoušek (CB; foto Papoušek)
    • Lužnice, Lužnický vrch, 750-900 m, N 48°41’33" E 14°37’58", kulturní smrčina, 27. IX. 2003, leg. et det. A. Vágner (BRNM)
    • Turovec, 1,5 km západně, mezi rybníky "Luční" a "Nečisto", 420 m, Q 6654a, N 49°23'55" E 14°45'05", Picea abies, písčito-jílovitá půda, 21. X. 1995, leg. P. Špinar, det. M. Beran (LI)
    • Velmovice u Chýnova, Dubské vrchy, 540m, Q 6554d, N 49°26’10" E 14°47’30", Picea, 10. X. 2000, leg. et det. P. Špinar (CB; cit. in Papoušek 2004); 10. X. 2002, leg. et det. P. Špinar (BRNM)
    • Jedlany, 1,5 km JV, les "Doub", 480 m, Q 6554a, N 49°29' E 14°44'30", Vaccinio-Pinetum, 10. X. 1993, leg. et det. M. Beran (LI)
    • Sudoměřice u Tábora, les "Bernatka", 300 m západně od žel. stanice, Pinus, Picea, 28. X. 1991, leg. et det. M. Beran (PRM)
    • Velký Vřešťov (TU), les "V dubech", 1700 m VJV od obce, smrčina, 12. X. 2001, leg. et det. Miloslava Dobešová, rev. P. Hrouda 16. 8. 2002 (HR; foto 69/2001)
    • Újezd u Kunštátu (BK), 1,2 km VJV, 305 m, Q 6465c, N 49°30’11" E 16°33’15", 4. VIII. 2000, leg. et det. Daniel Dvořák (PRM; foto, popis)
    • Žďárec (BO), asi 2 km JV od obce na kopci nad říčkou Libochůvkou, 460 m, Q 6663b, Picea, mladší monokultura (tzv. laťák), 28. VIII. 2005, leg. et det. Zuzana Bieberová
    • Kladeruby, západně od obce, 440 m, Q 6862d, Picea abies, Fagus, 11. X. 1995, leg. et det. Alois Vágner (BRNM)
    • Ochoz u Brna (Moravský kras), přírodní rezervace Údolí Říčky, asi 2 km JV od obce, svah proti Lysé hoře, 300-429 m, Q 6766c, N 49°14´40" E 16°44´50", Picea, Carpinus, 13. IX. 2001, leg. et det. Alois Vágner (BRNM)
    • Vilémovice (Moravský kras), Macocha, okolí propasti, 350 m, Q 6666a, N 49°22´25" E 16°43´50", smíšený porost (Abies, Picea, Fagus, Acer pseudoplatanus), 20. VIII. 2000, leg. Leoš Štefka, det. Vladimír Antonín (BRNM)
    • Podomí, 1 km severně od obce, 550 m, Q 6666d, N 49°20’40" E 16°49’50", Picea), 21. X. 1994, leg. Antonín Nový, det. Vladimír Antonín (BRNM)
    • Pitín, Picea, Pinus, 16. X. 1994, leg. M. Kalivoda, det. B. Hlůza ut Hydnum i. (OLM)
    • Velké Karlovice, 6,5 km V od obce, 750-800 m, Q 6675c, N 49°21'30" E 18°17', Fagus, Picea, 21. IX. 1994, leg. et det. A. Vágner (BRNM)
    • Staré Hamry, údolí potoka Jamník, 1,5 km severně od konečné autobusu, Q6576b, Picea, 9. IX. 1994, leg. et det. V. Janda (FMM)
    — Slovensko:
    • Veľká Fatra, Veľká dolina, Brdo, svahy Príslopu u obce Nolčovo, 3. IX. 1994, leg. et det. P. Škubla, I. Milan et al. (Škubla et Milan 1995)
    • Podbanské (Liptovské hole), Picea, vápnitá půda, 4. IX. 1991, leg. Kalmanovi, det. B. Hlůza (OLP)
    • Važec, 6 km severně (asi 0,75 km jižně od silnice Štrbské Pleso–Podbanské), při cestě vedoucí JZ od silničky v lese, 1060 m, Q 6885d, Picea abies (Vaccinio-Piceetum), 7. IX. 2002, leg. et det. Petr Hrouda (BRNU)
    • Tatranská Štrba, 1 km východně, 900 m, Q 6986b, Picea abies, 5. IX. 2002, leg. et det. Petr Hrouda (BRNU)
    • Muránska planina, cca 4 km S od Muráně, jehličnatý les mezi místy Veľká Lúka a Ľadová jama, cca 1100 m, Picea, vápnitý substrát, 19. IX. 1995, leg. J. Jansa, det. J. Holec, rev. F. Kotlaba et Z. Pouzar 9. 3. 2000 (PRM)
    • Osadné (HE, Bukovské vrchy), rezervace "Udava", 480 m, Abies, 17. IX. 1991, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    Rozšíření ve střední Evropě. Podobně jako u Phellodon niger se i zde objevuje „zóna absence“ podél Dunaje. Jižně od této zóny prochází pás bohatého výskytu tohoto druhu od nejzápadnějšího Maďarska (kraj Vas) skrz Štýrsko, Horní Rakousy, Solnohradsko, Oberbayern a Tyrolsko do Bádenska-Württemberska. Na sever od Dunaje je jiná oblast bohatého výskytu přibližně mezi 49. a 50. rovnoběžkou: jižní Čechy - Morava - karpatská oblast (severní Slovensko, jižní Polsko, dosud běžný výskyt). Několik izolovaných lokalit se vyskytuje v severním Maďarsku (okolí Budapešti, pohoří Mátra). Ačkoli v severním Německu a Polsku není Sarcodon imbricatus tak běžný jako v jižní části střední Evropy, vyskytuje se ve smrčinách v různých oblastech; recentně byl zaznamenán v Hesensku a Durynsku.
     

    Sarcodon squamosus (Schaeff.) Quél. - lošák (masozub) šupinatý

    Ačkoli byl druh (tehdy) Hydnum squamosum popsán již roku 1774, nebyl Sarcodon squamosus dlouhou dobu odlišován od S. imbricatus. V důsledku toho téměř veškeré sběry z 19. a 20. století jsou doloženy pod tímto jménem a v případech některých položek je obtížné spolehlivě určit, o který druh se přesně jedná. Zde je třeba vidět důvod, proč historické záznamy o výskytu a rozšíření je třeba interpretovat s mírnou rezervou.
    Podrobnější informace a přehled rozlišovacích znaků přináší Johannesson et al. (1999) a Schmidt-Stohn (2001), v češtině Kotlaba a Pouzar (2000), dobrý popis uvádí též Kučera (1933), který již tehdy S. squamosus odlišoval. Druhá zmíněná publikace je doplněna fotografiemi, nicméně plodnice S. sqaumosus je extrémně tmavá (celé foto vypadá barevně posunuté); pro lepší představu doporučuji fotografie v práci Papouška (2004), Arnoldse (2003) anebo ilustrace v monografii Maase Geesterana (1975; na tab. 26 fig. a ukazuje typický S. imbricatus, zatímco fig. b ilustruje klobouk S. squamosus).


    Popis. Klobouk kolem 100 mm v průměru, v mládí skoro hladký, v dospělosti ve středu rovný s výraznými přitisklými šupinami, směrem k okraji menšími, tmavě hnědě zbarvenými na světlejším podkladu. Třeň světlejší, dosti krátký, někdy u báze zúžený. Ostny krátké, světle šedohnědé. Dužnina v klobouku bělavá, v bázi třeně hnědá, reakcí s KOH nemění barvu. Vylučování tekutiny nepozorováno. Přezky přítomny. Výtrusy s výraznými hranatými bradavkami, 7.2-8.2 x 4.9-5.4 µm.
    Podobné druhy a způsob odlišení. S. imbricatus mívá masově až hlínově hnědý klobouk, rozpraskaný ve výrazné šupiny přinejmenším na středu klobouku zdvižené, a dlouhé hnědé ostny; roste obvykle pod smrky. S. leucopus má klobouk ve středu políčkatý nebo jen přitiskle šupinatý a světleji zbarvený. S. scabrosus má třeň na bázi šedozelený a chuť výrazně ostře hořkou (u S. squamosus je udávána aromaticky kořenná). S. lundellii nemá přezky a má drobné spory, 5-6 µm. S. fuligineoviolaceus má fialovou dužninu.
    Výskyt. Stále relativně hojný druh. V Červeném seznamu makromycetů ČR je druh zařazen v kategorii "VU" (ohrožený).
    Doprovodné dřeviny. Literatura uvádí borovice, což víceméně platí i u nás, nicméně některé údaje u herbářových dokladů zcela nepotvrzují striktní vazbu S. squamosus na borovici a S. imbricatus na smrk.
    Rozšíření v ČR a SR. Zejména v oblastech s rozsáhlejšími plochami borových lesů. Stabilním centrem výskytu je oblast jižních Čech, jinde výskyt rozptýlený.
    Recentní výskyt (od roku 1990) - Česká republika:
    • Roudné u Louňovic pod Blaníkem, "Danica", Pinus, 28. IX. 1994, leg. et det. F. Kotlaba et al. ut S. imbricatus, rev. F. Kotlaba et Z. Pouzar 9. 3. 2000 (PRM)
    • Sudoměřice u Tábora, 2 km severně, 520 m, N 49°30' E 14°49', Picea abies, Pinus sylvestris, 27. IX. 1991, leg. et det. M. Beran ut S. imbricatus, rev. P. Hrouda 17. 8. 2004 ut S. cf. squamosus (LI)
    • Jedlany, les "Doub", 480 m, Q 6554a, Pinus, Calluna, Vaccinium, 10. X. 1993, leg. et det. M. Beran (CB; cit. in Papoušek 2004)
    • Podolí (JJZ od Milevska), Křenovický ("Křenský") les mezi P. a Jetěticemi, ± 500 m, Picea, Pinus, 6. X. 2001, not. F. Kotlaba
    • Roudná, 300 m západně od nádraží, 405 m, Q 6754a, písčitý bor, 27. IX. 2000, leg. et det. M. Beran (CB)
    • Záluží u Vlastiboře, les "V Horkách", písčitá půda, ve vřesovém podrostu, Pinus, 5. X. 1991, leg. et det. František Kotlaba ut S. imbricatus, rev. F. Kotlaba et Z. Pouzar 9. 3. 2000 (PRM)
    • Třebovice (vojenský újezd Boletice), 690 m, Q 7150b, N 48°53'45" E 14°08', Pinus, Calluna, Vaccinium, 20. X. 2002, leg. T. Papoušek, det. M. Beran (CB)
    • Šalmanovice, 475 m, Q 7154b, Pinus, Calluna, Vaccinium, 1. X. 1998, leg. et det. T. Papoušek (Papoušek 2004)
    • Malonty, Hodonický potok, Picea, 29. IX. 2002, leg. et det. M. Beran ut S. cf. imbricatus, rev. P. Hrouda 8. 8. 2005; Picea (+ Pinus), 8. X. 2004, leg. et det. M. Beran (CB)
    • Pulčín, "Pulčínské skály", 30 m SZ od rozcestí turistických značek, Fagus, Pinus, IX. 1994, leg. et det. T. Kukulka ut S. imbricatus, rev. P. Hrouda 21. 2. 2005 (OSM)
    Lokality zaznamenané v 80. letech - Česká republika:
    • Holostřevy, Pinus, 11. X. 1983, leg. et det. Z. Hájek ut S. imbricatus, rev. P. Hrouda (PL)
    • Žehrov, mladý bor, 27. IX. 1986, leg. et det. J. Sedláček ut S. imbricatus, rev. P. Hrouda 21. 11. 2003 (LIM)
    • Trhový Štěpánov, vrch "Hůrka", 17. IX. 1986, leg. E. Dlouhý, det. Z. Pouzar ut S. imbricatus, rev. P. Hrouda 24. 2. 2005 (PRM)
    • Hlinice, 1,5 km východně, 440 m, N 49°26' E 14°45', Picea abies, Pinus sylvestris, 27. IX. 1986, leg. et det. M. Beran ut S. imbricatus, rev. P. Hrouda 17. 8. 2004 ut S. cf. squamosus (LI)
    Rozšíření ve střední Evropě. Druh je bezpečně odlišován teprve v posledních letech; tato skutečnost má určitý vliv i na jeho poznání. Pravděpodobně je hojnější než může ukázat mapa rozšíření, založená jen na bezpečně určených položkách. Kotlaba a Pouzar (2000) vyslovili hypotézu že Sarcodon squamosus se vyskytuje častěji než pravý Sarcodon imbricatus – popisovali jeho výskyt v Čechách (zejména v jižních Čechách), kde lze toto předpokládat vzhledem k množství borových lesů. Jižní část Čech je možno považovat za jedno z distribučních center S. squamosus; další lze nalézt v Dolních Rakousích a Burgenlandu (recentně Lockenhaus, 2001, in Hausknecht and Klofac 2004), a současný areál tohoto druhu pokrývá téměř celou nížinnou část Polska a východního Německa (většina lokalit, které mapuje Otto 1992 u S. imbricatus, jistě náleží S. squamosus, s výjimkou Durynska). Recentní výskyt nebyl potvrzen v severozápadním Německu a pouze izolované lokality jsou známy z jižního Německa a Tyrolska, stejně jako z karpatské oblasti.
     

    Sarcodon leucopus (Pers.) Maas Geest. et Nannf. - lošák (masozub) hladký

    Popis. Klobouk kolem 100 mm v průměru, světle hnědý až tmavě hnědý, zprvu plstnatý, později k okraji paprsčitě vláknitý, ve středu políčkatý až přitiskle šupinatý; šupiny tmavší na světlejším (až žlutohnědém) podkladu. Třeň stejnobarvý, zejména dole bledší, po čase přilehle šupinkatý. Ostny bělavé, později hnědé. Dužnina bělavá s nádechem hnědé nebo fialové, po určité době bledě zelenavé, reakcí s KOH nemění barvu. Vylučování tekutiny nepozorováno. Přezky přítomny. Výtrusy s výraznými hranatými bradavkami, (6.7-)7.2-7.6(-9) x 4.5-5.6 µm.
    Podobné druhy a způsob odlišení. S. imbricatus má šupiny alespoň ve středu klobouku jasně drsné, vzpřímené nebo alespoň se zvednutými špičkami. S. squamosus má přitisklé, leč výrazné tmavě hnědé šupiny, navíc S. leucopus mívá oproti předchozím zřetelně nepříjemnou vůni. S. versipellis je za čerstva živě oranžový a mikroskopicky má menší výtrusy s široce okrouhlými bradavkami. podobně světlý a políčkatý klobouk mající S. glaucopus má šedozelenou bázi třeně
    Výskyt. Vzácný a zřejmě dosti ohrožený druh, jen pár nálezů z poslední doby i v okolních zemích. V Červeném seznamu makromycetů ČR je druh zařazen v kategorii "CR" (kriticky ohrožený).
    Doprovodné dřeviny. Literatura uvádí jehličnany. Na Slovensku druh S. leucopus zjištěn i v listnatých lesích, přesto se nejčastěji vyskytuje pod smrkem (64% lokalit).
    Rozšíření v ČR a SR. Vzácný výskyt na izolovaných lokalitách zejména ve vyšších polohách. V Čechách nenalezen již půl století, na Moravě a na Slovensku naposledy začátkem 80. let.
    Výčet zaznamenaných lokalit - Česká republika:
    • údolí řeky Vltavy mezi Zvíkovem a Červenou - údolí Kučeřského potoka, smrčina, 17. VIII. 1955, leg. et det. M. Svrček ut S. laevigatus (PRM)
    • Svojanov, smrko-jedlo-březina, 21. VI. 1949, leg. J. Kubička det. Z. Pouzar ut S. laevigatus (PRM)
    • Veverská Bítýška, les Hranečník podél silnice do Lažánek, smrčina s jedlovým podrostem, 17. X. 1960, leg. et det. F. Šmarda ut S. laevigatus (BRNM)
    • Ratíškovice, les Roztrhánky, Pinus sylvestris, 11. IX. 1982, leg. V. Koplík et A. Vágner, det. A. Vágner ut S. fuligineo-violaceus, rev. P. Hrouda 24. 2. 2005 (PRM)
    • Partutovice [= Bartelsdorf], VIII.-IX. 1934, leg. et det. F. Petrak ut S. laevigatus, conf. R. A. Maas Geesteranus 22. 1. 1961 (M), conf. P. Hrouda 31. 7. 2003 (W)
    • Semetín u Vsetína, 20. VII. 1953, leg. F. Šmarda, det. Z. Pouzar ut S. laevigatus (BRNM)
    • Nový Hrozenkov, kotlina v pohoří Javorníky, smrko-jedlina, 600 m, 23. VII. 1953, leg. F. Šmarda, det. Z. Pouzar ut S. laevigatus (BRNM)
    — Slovensko:
    • Brodské, boro-doubrava, 9. IX. 1973, leg. et det. A. Dermek ut Hydnum leucopus (BRA)
    • Kuchyňa, Vývrať, dubo-buko-habřina, 8. VIII. 1972, leg. A. Dermek (Dermek 1973. ut Hydnum laevigatum), 20. IX. 1980, leg. R. Režďovič, det. A. Dermek ut S. laevigatus (BRA)
    • Svätý Jur, bukový les, 21. IX. 1965, leg. et det. I. Fábry ut S. laevigatus (BRA)
    • Raková, údolí Korcháň, smrčina, 19. VII. 1964, leg. et det. J. Veselský ut S. laevigatus (BRNM)
    • Oravská priehrada, Ústie, vrch Jedličník , západně od Ústia, 750 m, 25. VII. 1894, leg. et det. S. Truchlý ut Hydnum laevigatum (BRA)
    • Važecké lúky, severně od silnice Východná - Važec, smrčina, 950 m, 14. IX. 1970, leg. J. Kuthan, det. Z. Pouzar ut S. laevigatus (PRM, BRA)
    • Lendak, smrčina, 800 m, 11. VIII. 1957, leg. et det. B. Ježek, J. Kubička et K. Kříž ut S. laevigatus (BRNM)
    — Nenalezená lokalita
    • Nitov, vrch Pýšna, 1018 m, 2. IX. 1892, leg. et det. S. Truchlý ut Hydnum laevigatum (BRA)
    Rozšíření ve střední Evropě. Vzácný druh, považovaný za druh vyšších poloh, ale rostoucí i v nížinách. Jeho výskyt je doložen z Vnějších Západních Karpat (Beskydy a okolní pohoří, Malé Karpaty a okolí, poslední záznamy z r. 1980), pokračuje v jižních Dolních Rakousích (Mollram, 1990, WU), severním Štýrsku (Vorberg nad Kulmem, 2002, WU), jižních Horních Rakousích (Grünburg, 1993, LI), Tyrolsku, Oberbayern a Bádensku-Württembersku. V minulosti bylo jen pár izolovaných lokalit na západní Moravě, v Čechách a ve zbytku Bavorska a zdejší výskyt Sarcodon leucopus pravděpodobně není v současnosti potvrzen. Další recentní lokalita leží v Sasku (Oberlichtenau u Kamenz, 1985, GLM), spolu s několika staršími záznami z východního Německa (podle: Otto 1992).
    Položky Hydnum ebneri Wettst. z locus classicus (Tirol, Trins v údolí Gschnitztal, typ uložen v GZU) představují plodnice Sarcodon leucopus; takto je revidovali Maas Geesteranus ve Vídni (W) a Michelitsch v Grazu (GJO).
     

    Sarcodon versipellis (Fr.) Quél. - lošák (masozub) balzámový

    V herbářích PRM a BRA jsou uloženy sběry, určené pod jménem Hydnum (Sarcodon) balsamiodorus Pouz. Uvádím zde popis čerstvého typového materiálu (sbírán 20. 7. 1969 v Rakové), laskavě poskytnutý Z. Pouzarem, ve srovnání se vzhledem téhož materiálu po více než 20 letech, jak jsem jej měl možnost vidět osobně:
    Klobouk za čerstva 8 cm v průměru, záhy mělce nálevkovitý, většinou laločnatě zprohýbaný, až i rozštěpený, barva okrově oranžová, povrch hladký s vrostlými šupinami; u exsikátu béžový, okrový až světle hnědý, na omak zcela hladký, šupiny pouze viditelné, ale nehmatatelné. Třeň za čerstva 4-5 cm dlouhý a 18-28 mm tlustý, válcovitý, dole špičkovatě protažený, barva povrchu oranžově hnědá; u exsikátu změnil barvu stejně jako klobouk, hladký. Ostny nejsou stříbřité - myšleno na rozdíl od S. fennicus, vůně z ostnů za čerstva podivná, trochu kafrová (je jiná než u Hydnellum suaveolens, není tak sladká - srovnáno za živa); u exsikátu hnědé až purpurově hnědé, sbíhavé na třeň. Dužnina za čerstva na řezu lehce bělavě nazelenalá; u exsikátu béžová až skoro bílá (podstatně světlejší než klobouk), zelený nádech se vytratil, reakcí s KOH nemění barvu (zkoušeno pouze na exsikátu).
    Přidáme-li k tomuto popisu mikroskopické znaky - výtrusy zaobleně hrbolkaté, 4-5 µm veliké a přítomnost přezek na hyfách - je zřejmé, že exempláře dokladované pod jménem S. balsamiodorus patří druhu S. versipellis.
    Z uvedeného synonymního jména vycházím, když navrhuji pro tento druh české jméno masozub (nebo lošák) balzámový místo dřívějšího lošák šedý (Veselý 1925) - toto jméno podle mého natolik neodpovídá skutečnosti, že by nemělo být používáno.


    Popis. Klobouk kolem 80 mm v průměru, oranžově hnědý, k okraji světlejší, usušený zbarven do hněda, případně žluta nebo šeda, přilehle šupinkatý až k okraji vláknitý, šupinky a vlákna tmavěji hnědé. Třeň stejnobarvý nebo světlejší. Ostny bělavé až purpurově hnědé. Dužnina na bázi třeně šedavá, v místě přechodu třeně v klobouk žlutá, jinak bílá, reakcí s KOH nemění barvu. Vylučování tekutiny nepozorováno. Přezky přítomny. Výtrusy nepravidelně hrbolaté, 4.5-5.5 x 3.5-4.5 µm.
    Podobné druhy a způsob odlišení. Podobně oranžově okrový je S. fennicus, ale ten má šedozelenou bázi třeně a nemá přezky. Šedozelená báze třeně a nepřítomnost přezek je charakteristická i pro S. glaucopus. S. leucopus má klobouk hnědý (nikoli - za čerstva - živě oranžový); výtrusy S. leucopus mají výrazné hranaté bradavky s rozměry min. 7 x 4,5 µm.
    Výskyt. Vzácný druh, v českých zemích pravděpodobně vyhynulý. Značný ústup i v okolních zemích, ohrožený druh! V Červeném seznamu makromycetů ČR je druh zařazen v kategorii "?EX" (pravděpodobně vyhynulý).
    Doprovodné dřeviny. Literatura uvádí růst v jehličnatých (smrk) i smíšených (jedle, buk) lesích; u nás druh vždy nalézán výhradně pod jehličnany a až na jeden případ je všude zastoupen smrk.
    Rozšíření v ČR a SR. Sbírán (s výjimkou jednoho sběru ze 30. let) na několika izolovaných lokalitách horských a podhorských oblastí Karpat. Na schedě u sběru Hydnum balsamiolens z Fačkova, 2. VIII. 1970 (PRM) J. Kuthan poznamenává: "Je zajímavý výskyt na bazickém podkladu, i když v Rakové jsou pásy s vápencovou brekcií. Možná, že jde o vápnomilný druh."
    Výčet zaznamenaných lokalit - Česká republika:
    • Libějovické Svobodné Hory, les na vrchu Holička, smrčina, 550 m, VII. 1936, leg. J. Herink, det. Z. Pouzar (PRM)
    • Podhoří [= Podhorn], VII. 1913, leg. et det. F. Petrak ut Hydnum v. (W)
    • [Mähr. Weisskirchen: Poschka], IX. 1927, leg. et det. F. Petrak ut Hydnum versipelle (M)
    • Kateřinice u Vsetína, Dubcové kopce, 31. VII. 1944, leg. V. Pospíšil (Kubička 1971)
    — Slovensko:
    • Raková, údolí Korcháň, smrko-boro-jedlina, 650 m, 15. VII. 1967, leg. J. Kuthan, det. Z. Pouzar ut Hydnum balsamiolens (PRM), 28. VII. 1974, leg. et det. J. Kuthan ut Hydnum balsamiodorum; smrčina, 650 m, 14. VII. 1968, leg. et det. J. Kuthan ut Hydnum balsamiodorum (obě BRA); smrko-jedlo-bučina, leg. J. Kuthan, det. Z. Pouzar ut Hydnum balsamiodorum (PRM); 600 m, smrko-jedlina, 20. VII. 1968, leg. et det. J. Kuthan ut Hydnum laevigatum, rev. P. Hrouda 28. 11. 2003 (BRA)
    • Fačkov, údolí říčky Rybný pod Čiernou skalou, smrko-jalovčí, 2. VIII. 1970, leg. J. Kuthan, det. J. Kuthan et Z. Pouzar ut Hydnum balsamiolens (PRM); boro-smrčina, 500 m, 16. VIII. 1973, leg. et det. J. Kuthan ut Hydnum balsamiodorum (BRA)
    • Sklené Teplice, smrko-boro-jedlina, 500 m, 15. VII. 1971, leg. et det. J. Kuthan ut Hydnum balsamiodorum (BRA)
    • Liptovský Ján, Jánska dolina, pod smrkem v boro-smrčině, 700 m, 14. VII. 1985, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • hora Osobitá, úbočí, jedlina, 1200 m, 6. VIII. 1977, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    • Važecké lúky, severně od silnice Východná - Važec, boro-smrčina, 850 m, 20. IX. 1970, leg. et det. J. Kuthan ut Hydnum balsamiodorum; 700 m, 17. IX. 1972, leg. et det. J. Kuthan (both BRA)
    • Červený Kláštor, smrko-jedlina, 550 m, 17. VII. 1971, leg. et det. J. Kuthan ut Hydnum balsamiodorum (BRA)
    • Vyšné Ružbachy, smrko-boro-modřínina, 650 m, 17. VII. 1971, leg. et det. J. Kuthan ut Hydnum balsamiodorum (BRA)
    Rozšíření ve střední Evropě. Sarcodon versipellis je vzácným druhem horských stanovišť, rostoucím hlavně v horských smrčinách (vzácněji též v jedlinách). Tomu odpovídá i jeho rozšíření, ve střední Evropě má dvě zřetelná centra – první z nich představují slovenské Karpaty (zejména ve střední části země). Možná důležitější je druhé alpské centrum v Tyrolsku a Oberbayern, kde je druh dodnes pravidelně nalézán (5 sběrů v průběhu konce 80. a 90. let). Mimo tato centra jsou izolované lokality: Bodental (Korutany, 1994, WU), poblíž Annarotte (Dolní Rakousy, 1993, WU) a pár starších v Bádensku-Württembersku (Aixheim, 1968, STU) a Durynsku (Otto 1992). Mimo uvedená území je S. versipellis pravděpodobně vyhynulým druhem .
     

    Sarcodon scabrosus (Fr.) P. Karst. - lošák (masozub) hořký

    Popis. Klobouk kolem 75 mm v průměru, záhy roztrhaný v šupiny na okraji klobouku přiléhavé, ve středu vzpřímené, červenohnědé, hnědé až černohnědé, kontrastující s bledým podkladem. Třeň masově hnědý nebo stejnobarvý s šupinami klobouku, dole přechází do šedo-, modro- až černozelena s pokryvem bělavého mycelia. Ostny světlé, pomalu hnědnoucí. Dužnina bělavá, v bázi třeně šedozelená, tenký řez se reakcí v roztoku KOH barví modro-zeleně. Vylučování tekutiny nepozorováno. Přezky nepřítomny. Výtrusy s výraznými protáhlými hranatými bradavkami, (5.4-)6.3-7.3 x (3.6-)4-5 µm.
    Podobné druhy a způsob odlišení. S. glaucopus má šupiny i ve středu klobouku přitisklé (S. scabrosus vystoupavé) a výtrusy s okrouhlými bradavkami. S. regalis má třeň v dolní části fialově zbarvený. S. imbricatus a S. squamosus mají třeň bez šedozelené báze; mají přezky a jejich chuť je nejvýš mírně nahořklá (chuť S. scabrosus je jasně ostře hořká). S. lundellii má drobné spory, 5-6 µm, a taktéž nemá šedozelenou bázi třeně. S. joeides a S. fuligineoviolaceus mají růžovou nebo fialovou dužninu.
    Výskyt. Relativně hojný druh zaznamenal v posledních desetiletích nevelký pokles výskytu. V Červeném seznamu makromycetů ČR je druh zařazen v kategorii "EN" (silně ohrožený).
    Doprovodné dřeviny. Literatura uvádí jehličnany i listnáče; i u nás jsou sběry z listnatého lesa, ale dominují nálezy z lesů jehličnatých. V jižních Čechách je převažující doprovodnou dřevinou borovice (s tím souvisí i nějčastější zastoupení této dřeviny na českých lokalitách, vyskytuje se na 70 % lokalit), zatímco i jiné jehličnaté a listnaté dřeviny (Pinaceae, Fagaceae) doprovázejí tento druh v jiných oblastech střední Evropy.
    Rozšíření v ČR a SR. Hustý výskyt v jižních Čechách (relativně dost nálezů dodnes), jinde izolované lokality nebo skupiny lokalit.
    Recentní výskyt (od roku 1990) - Česká republika:
    • Nedvědice (TA), "V starém" SZ od N., Picea (+ Pinus, Abies etc.), 27.  VIII.  2001, not. F.  Kotlaba
    • Vlastiboř, les "Herolnice", 430 m, písčitý borůvkový bor, 5. X. 1991, leg. et det. V. Pravda, vidi P. Hrouda
    • Klec (TA), hráz rybníka Naděje 1,5 km S od obce, Salix alba, Quercus robur, Pinus, 10. IX. 1996, leg. et det. T. Papoušek (Papoušek 2004); smíšený porost (Quercus, Salix, Populus tremula, Pinus), 19. IX. 1997, leg. Miloslava Dobešová, det. Tomáš Papoušek, conf. P. Hrouda 16. 8. 2002 (HR)
    • Čeřejov, 1,8 km SV, Borovanský vrch, 490 m, Q 7153b, N 48°52’50" E 14°38’20", Pinus sylvestris, písčitý bor, 24. IX. 1995, leg. et det. V. Bícha (LI)
    • Daleké Popelice, 680-710 m, Q 7253d, borůvkový bor se smrky, 7.  IX.  2002, leg. T.  Papoušek, det. M.  Beran (CB)
    • Lužnice, "Lužnický vrch" (zadní zastávka), N 48°41’33" E 14°37’58", mladá kulturní smrčina, 21. IX. 2002, leg. et det. M. Beran (CB)
    • Choceň (UO), 3 km západně od Ch., Čertův dub, 352 m, borový les se smrkem, 20.  IX.  2002, leg. et det. Libor Tmej ut Hydnum scabrosum
    Lokality zaznamenané v 80. letech - Česká republika:
    • Trhový Štěpánov, vrch "Hůrka", 17. IX. 1986, leg. E. Dlouhý, det. Z. Pouzar ut Hydnum s. (PRM)
    • Těšínov u Protivína, "Těšínovské polesí", Picea, Fagus, Quercus, mladý porost, 20. VIII. 1984, leg. J. Staněk, det. J. Kubička (CB)
    • Klec (TA), hráz rybníka Naděje 1,5 km S od obce, Salix alba, 26. VII. 1987, leg. et det. T. Papoušek (CB)
    • Cep u Suchdola nad Lužnicí, okraj rybníka Cepský nový, písčitý borůvkový bor, 23. VII. 1983, leg. et det. J. Kubička (CB)
    • Klení, 620 m, smíšený les s převládající borovicí, 6. X. 1985, leg. T. Papoušek, det. F. Tondl (CB)
    — Slovensko:
    • Bystrička, horská louka "Lazy" 2 km SZ od obce, 550 m, Picea 30. VII. 1983, leg. P. Tolnay, det. K. Tolnay; vrch "Hrádok" 2 km ZSZ od Bystričky, 590 m, Pinus, Picea, 21. VIII. 1983, leg. et det. L. Hagara; 1,5 km SZ od Bystričky, Picea, 25. VII. 1984, leg. et det. K. Tolnay (vše BRA)
    • Važec, Kozie chrbty, svah vrchu "Múry", 930 m, Pinus, Picea, 13. IX. 1988, leg. P. Škubla, det. J. Kuthan (BRA)
    • Štrbské Pleso, "Uhliščata", svah Spáleného vrchu, 1000 m, Picea (+ Pinus, Larix), 15. VIII. 1981, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    Rozšíření ve střední Evropě. Dosti vzácný druh s rozšířením podobným Hydnellum ferrugineum – recentně běžný výskyt v jižních Čechách s přesahem do Dolních Rakous, roztroušené lokality v jiných částech České republiky, slovenských Karpatech (kromě zmíněných lokalit dříve též v Beskydech, Bukovských vrších), oblasti Vasa v Maďarsku (Otto 1992), východním a středním Rakousku, jižním Bádensku a severním Bavorsku (recentně Weisbach, 2002, cit. in Krieglsteiner 2004), Porýní-Falci, Dolním Sasku, Meklenbursku, Braniborsku, Durynsku, Sasku a Polsku.
     

    Sarcodon glaucopus Maas Geest. et Nannf. - lošák (masozub) sivonohý

    Popis. Klobouk kolem 50 mm v průměru, bledý, žlutavý až hnědý, bývá i narůžovělý, místy s našedlým nádechem, hladký a nerozpraskaný až do dospělosti nebo ve středu políčkatý a směrem k okraji šupinkatý (hnědé šupiny na světlejším podkladě), ve středu tmavší. Třeň nahoře hnědý, dole šedozelený s bělavou bází. Ostny bělavé, později hnědé. Dužnina bělavá, na bázi třeně šedozelená, tenký řez se reakcí v roztoku KOH barví (modro-) zeleně. Po usušení se na povrchu klobouku mohou objevit žlutavé tečky vyloučené hmoty. Přezky nepřítomny. Výtrusy se středně výraznými okrouhlými bradavkami, (5-)5.4-5.8(-6.3) x (3.6-)4-4.5 µm.
    Podobné druhy a způsob odlišení. S. lepidus je druhem listnatých lesů. S. scabrosus má povrch klobouku sytě hnědý (S. glaucopus světle hnědý) s výrazně vystoupavými nebo vzpřímenými šupinami ve středu. S. regalis má třeň v dolní části fialově zbarvený. S. fennicus má okrově hnědý klobouk a jeho dužnina se nebarví reakcí s KOH. šedozelená báze třeně chybí podobně světlému S. leucopus. S. scabrosus a S. leucopus mají výtrusy s hranatými bradavkami.
    Výskyt. Vždy vzácný druh, ojediněle nalézán dodnes. V Červeném seznamu makromycetů ČR je druh zařazen v kategorii "EN" (silně ohrožený).
    Doprovodné dřeviny. Literatura uvádí jehličnany a naše nálezy to potvrzují; jejich počet je však příliš malý na nějaké podrobnější závěry.
    Rozšíření v ČR a SR. Vzácný výskyt na izolovaných lokalitách. Recentně znám zřejmě jen z jižních Čech, na Slovensku nalezen ve Vysokých Tatrách.
    Recentní výskyt (od roku 1990) - Česká republika:
    • Hlinice, "Velký hutecký les", 450 m, Q 6554c, Picea, 5. IX. 1998, leg. et det. M. Beran (CB; foto Beran); Picea (kulturní les s borovicí), 18. VIII. 2000, leg. et det. M. Beran (CB; cit. in Papoušek 2004)
    • Klení, les za chatami, Pinus, Vaccinium, (+ mladé smrky), 20. VIII. 2000, leg. et det. M. Beran (CB)
    • Daleké Popelice, 680-710 m, Q 7253d, borůvkový bor se smrky, 7.  IX.  2002, leg. et det. T.  Papoušek ut S. scabrosus, rev. M.  Beran (CB)
    • Lužnice, Lužnický vrch, mladá kult. smrčina, 21.  IX.  2002, leg. et det. M.  Beran ut S.  scabrosus, rev. P.  Hrouda (CB)
    — Slovensko:
    • Vyšné Hágy, 1  km jižně, při cestě východně od obou potoků, 1000  m, Q  6886d, Picea abies (spolu s Hydnellum peckii), 5.  IX.  2002, leg. et det. Petr Hrouda (BRNU)
    Starší zaznamenané lokality - Česká republika:
    • Žebrák, bor, 16. VIII. 1953, leg. B. et F. Hřebíkovi, det. Z. Pouzar ut S. fennicus, rev. Z. Pouzar (PRM)
    • Čechtice, les Dvorce, smrčina, 15. IX. 1968, leg. V. Brambora, det. Z. Pouzar (PRM)
    • Velká Losenice, 1912 (Holub 1926, ut Hydnum amarescens)
    • Veverská Bítýška, les Hranečník podél silnice do Lažánek, smrčina s jedlovým podrostem, 2. IX. 1951, leg. K. Kříž, 28. IX. 1960, leg. F. Šmarda, obé det. F. Šmarda ut S. amarescens (BRNM)
    • Brno (výstava hub), 29. VIII. 1960 (Kříž, Svrček et Šmarda 1961)
    • Zdravá Voda u Žarošic, boro-smrčina, 27. VIII. 1949, leg. et det. V. Vacek (PRM)
    — Slovensko:
    • Raková, údolí Korcháň, boro-smrko-jedlina, 11. VIII. a 8. IX. 1968, leg. J. Kuthan, det. Z. Pouzar ut S. amarescens; smrčina, 11. X. 1970, leg. et det. J. Kuthan ut S. amarescens (vše BRA)
    • Štrbské Pleso, Uhliščata, údolí Spáleného vrchu, smrčina, 1000 m, 14. IX. 1989, leg. et det. J. Kuthan (BRA)
    Rozšíření ve střední Evropě. Vzácný druh s roztroušenými lokalitami. V současnosti je znám z jižních Čech a přilehlé části Dolních Rakous (Streitbach u Zwettl, 2001, WU), severního Slovenska, nejzápadnějšího Maďarska (Szakonyfalu, 1958, BP), Štýrska (Feldbach, 1982, GZU), Vorarlberska (Damüls, 1995, WU, cit. in Krisai-Greilhuber et al. 1997), jižního Bádenska (Wolterdingen, 1990, STU, cit. in Gminder 1991), severního Bavorska (Sperbeslohe v Mittelfranken, 1993, WU) a Braniborska (Pinus, Krugau, 2000, LZ), dříve byl znám též ze Saska a Durynska.
     

    Sarcodon fennicus (P. Karst.) P. Karst. - lošák (masozub) finský

    Popis. Klobouk kolem 50 mm v průměru, okrový, žlutohnědý, vláknitý bez šupin nebo s tmavšími šupinami na bledém podkladu. Třeň nahoře stejnobarvý, dole zbarven do šedozelena, na bázi bělavé mycelium. Ostny bělavé až hnědé. Dužnina bělavá, na bázi třeně šedozelená, reakcí s KOH nemění barvu. Vylučovámí tekutiny nepozorováno. Přezky nepřítomny. Výtrusy se středně výraznými okrouhlými bradavkami, 6.3-7.6 x 4.5-5.2 µm.
    Podobné druhy a způsob odlišení. Podobně oranžově okrový a téměř bez šupin je S. versipellis, jenž však nemá šedozelenou bázi třeně. Tu mají jiné druhy včetně S. glaucopus, jehož dužnina se reakcí v roztoku KOH barví zeleně až modrozeleně; S. glaucopus mívá klobouk téměř vždy políčkatý nebo přitiskle šupinatý. S. regalis má třeň v dolní části fialově zbarvený. S. lepidus je druhem listnatých lesů.
    Výskyt. Velmi vzácný druh. V Červeném seznamu makromycetů ČR je druh zařazen v kategorii "CR" (kriticky ohrožený).
    Doprovodné dřeviny. Literatura uvádí jehličnany, což se u nás potvrzuje.
    Rozšíření v ČR a SR. Vzácný výskyt na izolovaných lokalitách; ze Slovenska není druh znám, na Moravě pravděpodobně vyhynulý.
    Výčet zaznamenaných lokalit - Česká republika:
    • Karlštejn, les směrem na Mořinu, výskyt v 50. letech (ústní sdělení Z. Pouzara); Picea, 3. IX. 1960, leg. et det. Babosné et Bohus ut S. scabrosum, rev. P. Hrouda 28. 3. 2005 (BP)
    • Babice, starý bor, VIII. 1919, leg. O. Zvěřinová (Velenovský 1922)
    • Buzice, samota Buzičky, les Buzíček, smrčina, 450 m, 5. VIII. 1974, leg. J. Herink, det. Z. Pouzar (PRM/Herink)
    • Týn nad Vltavou, les Bedrník, smrčina, 4. VII. 1965, leg. B. Karlasová, det. M. Svrček (PRM)
    • Počátky, Válcha, 1929 (Sak 1930)
    • Hrabůvka, jehličnatý les, IX. 1921, leg. et det. F. Petrak ut Hydnum repandum, rev. P. Hrouda 25. 3. 2005 (W), 26. 5. 2005 (B)
    Rozšíření ve střední Evropě. Druh dříve vzácný, dnes v oblasti na pokraji vyhynutí. V poslední době je doložen z Bádenska-Württemberska (Wolterdingen v jižním Bádensku, 1990; Zwiefalten ve Schwäbische Alb, 1970, obé STU), středního Tyrolska(Hungerburg u Innsbrucku, 2002; St. Martin v Gnadenwaldu, 1975, obé IB; vrch Tschirgant u Stradu, 1968, HBG), a jižních Čech (viz výše). Pár starých záznamů z Moravy a východního Rakouska nebylo potvrzeno v průběhu posledních 70 let.
     

    Sarcodon joeides (Pass.) Bataille - lošák (masozub) fialový

    Popis. Klobouk kolem 60 mm v průměru, zprohýbaný, políčkatý nebo přitiskle šupinatý, barvy bílé kávy až masově hnědý, usušený víc hlínově hnědý. Třeň stejně zbarvený jako klobouk, na bázi může být i šedozelený. Ostny zprvu bledé, pak hnědé. Dužnina zprvu růžová, později v klobouku nad ostny a ve třeni fialová, v bázi třeně šedá, tenký řez se reakcí v roztoku KOH barví modro-zeleně. Po usušení se na povrchu klobouku mohou objevit žlutavé tečky vyloučené hmoty. Přezky nepřítomny. Výtrusy s výraznými hranatými bradavkami, 5.4-5.8 x 3.6-4.2 µm.
    Podobné druhy a způsob odlišení. S. lepidus, rostoucí též v listnatých lesích, nemá růžovou dužninu; růžovou nebo fialovou dužninu, kterou se tento druh odliší od jiných, má též S. fuligineoviolaceus, to je však druh výhradně jehličnatých lesů.

    Doprovodné dřeviny. Literatura uvádí listnáče, nejčastěji duby, ale též kaštanovníky a buky.
    Slovenský nález Sarcodon joeides:
    • Kuchyňa v Malých Karpatech, Vývrať, dubo-buko-habřina, 8. VIII. 1972, leg. et det. A. Dermek ut Hydnum commutatum (Dermek 1973).

    Rozšíření ve střední Evropě. Velmi vzácný druh, z poslední doby má několik lokalit na západním Slovensku (viz výše), v Dolních Rakousích (Neupurkersdorf ve Wienerwaldu, 1989, WU), Bádensku (Hausach ve Schwarzwaldu, 1982, STU; na všech třech lokalitách roste buk, i když smíšen s jinými dřevinami), Falci (Birkweiler u Landau, Castanea, 1980, M), Vestfálsku („Paulinen-Allee“ u Tatenhausenu, Quercus, 1987, MSTR), Dolním Sasku (Düngel, 1987, in Wöldecke 1998), Meklenbursku (Neumühler See a Pinnower See, v obou případech v písčité bučině, 1994, LZ) a Dolní Lužici (Schlaubetal u Gubenu, břeh „Schulzenwasser“, smíšený listnatý les, 1987, LZ). Otto (1992) uvádí druh taktéž ze středního Braniborska (Drewitz/Potsdam).
     

    Sarcodon fuligineoviolaceus (Kalchbr. in Fr.) Pat. - lošák (masozub) začouzený

    Popis. Klobouk kolem 70 mm v průměru, červenohnědý až tmavě hnědý, někdy s černavým nádechem, vrostle šupinatý. Třeň stejnobarvý s kloboukem, v mládí bledší. Ostny hnědé. Dužnina zprvu růžová, později v klobouku modro-šedofialová, ve třeni do červena, v bázi třeně šedozelená, tenký řez se reakcí v roztoku KOH barví modro-zeleně. Po usušení se na povrchu klobouku mohou objevit žlutavé tečky vyloučené hmoty. Přezky nepřítomny. Výtrusy se středně výraznými špičatými bradavkami, 5.4-6.5 x 4-4.7(-5.4) µm.
    Podobné druhy a způsob odlišení. Růžovou nebo fialovou dužninu, kterou se tento druh odliší od jiných, má též S. joeides; to je však druh výhradně listnatých lesů.
    Doprovodné dřeviny. Literatura uvádí jehličnany (jedle, smrk, borovice).

    Slovenský nález Sarcodon fuligineoviolaceus (typová lokalita):
    • Spišské Vlachy, bor [in pinetis Carpatorum ad Olaszi], IX. 1870, leg. et det. K. Kalchbrenner ut Hydnum fuligineo-violaceum (uloženo v UPS; cit. Maas Geesteranus 1960, 1975).
    Rozšíření ve střední Evropě. Kromě typové lokality na východním Slovensku, odkud již druh nebyl později potvrzen, jsou dvě lokality v Rakousku: Bodental v jižních Korutanech (1971, HBG), Seefeld ve středním Tyrolsku (1975, IB), a čtyři v Německu: Upflamör v Mittlere Donaualb (naposledy 1974, STU), Lauf v Oberrheingebiet, okolí Tuttlingenu (1979) a okolí Wüstensteinu (Oberfranken, 1979; tři poslední lokality podle Krieglsteinera 1991, 2000). Současný výskyt S. fuligineoviolaceus ve střední Evropě je velmi pravděpodobně omezen na tyto oblasti; pouze staré záznamy pocházejí z jiných částí Německa – Hesenska (Darmstadt, 1936, M), Durynska a Saska (Otto 1992 uvádí poslední nález v r. 1955).
     

    Druhy rodu Sarcodon, známé z okolních států

    Sarcodon regalis. Druh z příbuzenstva Sarcodon scabrosus, nejpodobnější právě tomuto druhu. Odlišuje se přítomností fialového odstínu na bázi třeně a menšími výtrusy (6-6.5 µm). Velmi vzácný druh rostoucí v jehličnatých lesích.
    Bádensko-Württembersko: Tuttlingen, Russberg a Witthoh Wald, 1971, doklady uloženy v Leidenu /L/ (Maas Geesteranus 1975) – tyto tři lokality pravděpodobně zůstávají jedinými známými v regionu. Mimo Německo je druh znám ve Francii a Velké Británii (Krieglsteiner 2000).

    Sarcodon lepidus. Druh ze stejné skupiny jako předchozí, s šedozelenou bází třeně. Zbarvení plodnice světlé, okrové až světle hnědé; šupinky na klobouku tmavší, přitisklé nebo nanejvýš se zvednutými špičkami. Třeň směrem k bázi často zúžený. Obdobně vzácný druh rostoucí v listnatých lesích.
    Velmi vzácný druh s několika recentními lokalitami. Polsko: Lódź, „Las Łagiewnicki“ (Quercus, 1974, LOD, původně určen jako S. laevigatus = S. imbricatus). Německo: Sasko, Mönau u Hoyerswerdy, „Mönauer Teiche“ (Quercus, 1999 a 2001, LZ), a Durynsko, Krimderode u Nordhausenu, „Gipshügel“ (Quercus + Betula, 1985, JE). Další možná německá lokalita leží v Bádensku: Schönberg u Freiburgu (výskyt v posledních 15 letech, not. G. Saar v dopise P. Ottovi – podle jeho údajů by zaznamenaný druh měl být taktéž S. lepidus).

    Sarcodon lundellii. Druh podobný Sarcodon imbricatus (barvou klobouku) nebo S. squamosus (přitisklými šupinami), lišící se absencí přezek a drobnými sporami (5-6 µm). Roste v jehličnatých lesích.
    Severský druh (výskyt v severní Evropě: Norsko, Švédsko a Finsko, viz Hansen et Knudsen 1997) s jediným známým nálezem ve střední Evropě: Rakousko, Dolní Rakousy, Streitbach u Zwettl, 2001, WU.

    Sarcodon martioflavus. Klobouk okrový až hnědý, se sametovým povrchem. Třeň stejnobarvý, ve spodní části výrazně oranžově plstnatý (tento znak, je-li dobře vyvinut, činí druh dobře poznatelným a prakticky nezaměnitelným), může být tmavší u sušených plodnic. Velmi vzácný druh rostoucí v jehličnatých lesích.
    Pravděpodobně jsou známy jen čtyři lokality Sarcodon martioflavus z Německa: Weidhausen u Coburgu v severním Bavorsku (1970, M, cit. in Engel 1973; 1977, STU) a Hagelloch v pohoří Schönbuch, Schwenningen a Schramberg-Sulgen v Ostschwarzwaldu (1993, poslední záznam) v Bádensku-Württembersku (Krieglsteiner 2000). Položka S. martioflavus uváděná Škublou (Škubla 2003) ze Slovenska bohužel nepředstavuje tento druh (starý choroš s roztrhaným hymenoforem, pravděpodobně Phaeolus schweinitzii). V Evropě je druh dále znám ze Švýcarska (kanton Uri, 1970) a Norska (Maas Geesteranus 1975).


    Pro doplnění:
    Hydnaceae Chev. - lišákovité

    Hydnum L.: Fr. - lišák

    /synonymum: Dentinum Gray/

    Dlouholeté spory o typifikaci jména Hydnum L.: Fr. byly ukončeny na 13. botanickém kongresu v Sydney 1981, kde byl jako typový druh jména Hydnum L.: Fr. konzervován druh Hydnum repandum L.: Fr. Jméno Dentinum Gray se tak stalo definitivně pouze synonymem rodového jména Hydnum, zatímco hnědovýtrusé rody dříve řazené pod jméno Hydnum musí být jednoznačně řazeny do rodu Sarcodon P. Karst. a jejich kombinace s rodovým jménem Hydnum jsou s konečnou platností synonymy.

    Plodnice rozlišená na klobouk a třeň. Klobouk vyklenutý, někdy ve středu prohloubený, na povrchu hladký, bělavý až oranžový. Třeň bělavý až krémový. Trama masitá, křehká, nezónovaná, bílá nebo světle zbarvená, monomitická. Hyfy tenkostěnné, v tramě klobouku ztlustlé, přezky přítomny. Bazidie kyjovité nebo válcovité, nejčastěji se 3-4 sporami (vzácně s 1, 2 nebo 5-7 sporami). Výtrusy kulovité až eliptické, hladké, bezbarvé. Cystidy se nevyskytují.
    Typový druh: Hydnum repandum L.: Fr.

    Klíč k určení středoevropských druhů (podle: Ostrow et Beenken 2004, cit. sec. Antonín 2005, upraveno):
    • 1 ) Plodnice bělavě krémové; výtrusy 4-5,5 x 3-4 µm
    • ... H. albidum
    • 1*) Plodnice světle až tmavě oranžové; výtrusy delší než 5,5 µm
      • 2 ) Plodnice velké, s kloboukem až 15 cm v průměru, světle žemlově zbarveným; třeň kyjovitě ztloustlý, relativně krátký, poměr mezi průměrem klobouku a délkou třeně až kolem 2; ostny šídlovitě špičaté, světle krémové
      • ... H. repandum
      • 2*) Plodnice menší, s kloboukem 3-5(-8) cm v průměru, sytě oranžovým; třeň válcovitý, relativně dlouhý, poměr mezi průměrem klobouku a délkou třeně je výrazně menší než 2; ostny šídlovité, u třeně ± nepravidelně zploštělé, sytě oranžové
        • 3 ) Výtrusy kulovité až široce elipsoidní, 6,5-8,5(-9) x 5,5-7 µm
        • … H. rufescens
        • 3*) Výtrusy elipsoidní až téměř válcovité, 9-11(-12) x 6-7 µm
        • ... H. ellipsosporum

    Hydnum repandum L.: Fr. - lišák zprohýbaný

    Popis. Klobouk 5-15 cm v průměru, světle oranžový, krémový, béžový až bělavý. Třeň kyjovitý, relativně krátký (obvykle kratší než šířka klobouku), může být i drobně excentrický, postupně přecházející v klobouk, obvykle stejně zbarvený nebo jen mírně světlejší. Ostny šídlovité, světle zbarvené, sbíhavé na třeň. Dužnina bělavá. Výtrusy kulovité až široce oválné, 6,5-9 x 5,5-7 µm.
    Podobné druhy a způsob odlišení. Hydnum rufescens a H. ellipsosporum mají třeň ostře ohraničený vůči klobouku, nesbíhavé ostny a bývají tmavěji oranžové. H. albidum bývá zcela světlé a má drobné výtrusy max. do 6 µm. Teoreticky je možná záměna lišáků za staré plodnice krásnopórky Albatrellus confluens s roztrhanými póry budícími dojem ostnů (není však příliš pravděpodobná).
    Výskyt. Hojný druh se stabilním výskytem.
    Doprovodné dřeviny. Roste zřejmě hlavně v listnatých, ale často i v jehličnatých lesích, zejména na bazických půdách.
    Rozšíření v ČR. Vzhledem k hojnosti druhu zdaleka ne všechny nálezy jsou doloženy nebo zaznamenány (navíc v řadě případů se pod záznamem H. repandum může skrývat i jiný neodlišený druh rodu Hydnum). Vyskytuje se na většině území republiky.


    Hydnum rufescens Fr. - lišák ryšavý

    Popis. Klobouk 3-8 cm v průměru, sytě oranžový až světle rezavý nebo načervenalý. Třeň centrální, válcovitý, relativně tenký (obvykle do 1 cm), běžně delší než šířka klobouku, krémový nebo světle oranžový. Ostny šídlovité, rozeklané nebo uťaté, světle oranžové, nesbíhavé, třeň ostře ohraničen od klobouku. Dužnina bělavá nebo světle oranžová. Výtrusy kulovité až široce oválné, 6,5-9 x 5,5-7 µm.
    Podobné druhy a způsob odlišení. Hydnum repandum a H. albidum mají sbíhavé ostny, třeň není ostře ohraničený vůči klobouku, bývají bělavé nebo světle zbarvené. Makroskopicky nerozlišitené H. ellipsosporum má eliptické výtrusy 9-11 µm dlouhé.
    Výskyt. Podobně hojný jako předchozí druh.
    Doprovodné dřeviny. Roste zjevně v listnatých i jehličnatých lesích, zejména v kyselých bučinách a smrčinách.
    Rozšíření v ČR. Výskyt na většině území republiky. I v případě tohoto druhu ne všechny nálezy jsou doloženy nebo zaznamenány, podobně jako u druhu předchozího, od kterého v řadě případů nebyl odlišován.


    Druhy rodu Hydnum, známé z okolních států

    Výskyt amerického druhu Hydnum albidum je v Evropě znám již delší dobu – ve střední Evropě je doložen z Rakouska a Německa. Velmi pravděpodobně se vyskytuje i na území České republiky, pouze zatím není odlišován od H. repandum.
    Oproti tomu Hydnum ellipsosporum je nově popsaný druh (Ostrow et Beenken 2004). Pakliže u H. albidum označuji jeho výskyt v ČR za velmi pravděpodobný, výskyt H. ellipsosporum u nás můžeme předpokládat téměř s jistotou - pouze taktéž dosud není odlišován, pro změnu od H. rufescens.


    Hydnum albidum Peck - lišák bílý. Klobouk 5-8 cm v průměru, bělavý až nažloutlý (za sucha i tmavší). Třeň kyjovitý, postupně přecházející v klobouk. Ostny štíhlé a husté, šídlovité, bělavé. Dužnina bělavá. Výtrusy kulovité až eliptické, 4,5-5 x 3-4 µm – velikost spor je jeho hlavním rozlišovacím znakem od dalších druhů lišáků (dle barvy není možno jednoznačně odlišit H. albidum od H. repandum). Dosti vzácný druh, roste v jehličnatých i listnatých lesích (pod borovicovitými nebo bukovitými dřevinami) na vápnitém podloží.

    Hydnum ellipsosporum H. Ostrow et L. Beenken - lišák oválnovýtrusý. Druh ve všech makroskopických znacích shodný s H. rufescens, od nějž se liší tvarem a velikostí výtrusů – ty jsou eliptické, 9-11 x 6-7,5 µm. Zřejmě nikterak vzácný druh, nalézán pod smrky a buky na kyselém podloží.

     


    SYNTÉZY A ZÁVĚRY

    Výškové rozmezí výskytu druhů

    Speciální část je možno doplnit souhrnnou tabulkou ukazující výškové rozmezí výskytu jednotlivých druhů na území celé střední Evropy (viz tab. 1; v syntetické části je zpracována čeleď Bankeraceae v pojetí zahrnujícím čtyři výše uvedené rody + rod Boletopsis, dosud v práci neuváděný). Tabulka je založena na kompletních záznamech z České republiky a Slovenska (pro všechny lokality byla dohledána nadmořská výška) a vybraných záznamech z ostatních zemí (brány v potaz pouze lokality, kde byla nadmořská výška přímo uvedena). Ačkoli tedy nebyl pořízen kompletní soubor údajů o nadmořských výškách v místech výskytu, podle mého názoru takovýto soubor záznamů může být brán za reprezentativní vzorek, víceméně vykreslující reálné rozložení výskytu ve střední Evropě – reliéf České republiky (většinou nížiny nebo vysočiny) lze srovnat s většinou území Polska a Německa, zatímco reliéf Slovenska s převahou horských masívů představuje obdobu alpských oblastí. (Pokud by ze všech států byly v této syntéze zahrnuty pouze lokality s přesně udanou nadmořskou výškou, byl by celkový počet těchto záznamů dosti nízký – z tohoto důvodu byly dohledány a zahrnuty alespoň výškové údaje k českým a slovenským lokalitám.)

    Tabulka 1. Počty zaznamenaných nálezů podle nadmořské výšky.
    Poslední sloupec (charakteristika) ukazuje afinitu jednotlivých druhů k vysokým či nízkým nadmořským výškám: M = horský druh, (M) = mírně horský druh, 0 = druh bez zjevné afinity k vysokým či nízkým polohám, (L) = mírně nížinný druh, L = nížinný druh, L+ = silně nížinný druh; – znamená že druh nebyl charakterizován vzhledem k nízkému počtu záznamů (<5).
    počet záznamů % z celkového počtu záznamů charakt.
    Nadmořské výšky (m) 0–200 201
    –500
    501
    –800
    801
    –1100
    1101– celkem 0–200 201
    –500
    501
    –800
    801
    –1100
    1101– celkem
    Bankera fuligineoalba 1 23 10 1 35 3 66 29 3 0 100 L  
    Bankera violascens 1 15 25 13 5 59 2 25 42 22 8 100 (M)
    Phellodon niger 1 44 53 21 1 120 1 37 44 18 1 100
    Phellodon confluens 4 12 1 17 24 71 6 0 0 100 L+
    Phellodon connatus 2 43 55 11 2 113 2 38 49 10 2 100
    Phellodon tomentosus 4 46 62 24 4 140 3 33 44 17 3 100
    Hydnellum suaveolens 24 40 19 5 88 0 27 45 22 6 100 (M)
    Hydnellum caeruleum 46 34 21 2 103 0 45 33 20 2 100
    Hydnellum floriforme 2 17 21 23 3 66 3 26 32 35 5 100 (M)
    Hydnellum aurantiacum 3 3 3 9 0 33 33 33 0 100 (M)
    Hydnellum peckii 1 21 26 15 1 64 2 33 41 23 2 100
    Hydnellum mirabile 1 1 2 0 50 0 50 0 100 – 
    Hydnellum compactum 4 1 5 0 80 0 20 0 100 L  
    Hydnellum spongiosipes 1 6 1 8 12 75 12 0 0 100 L+
    Hydnellum ferrugineum 1 43 46 6 96 1 45 48 6 0 100 (L) 
    Hydnellum tardum 1 4 5 0 20 80 0 0 100
    Hydnellum scrobiculatum 24 9 7 2 42 0 57 21 17 5 100 (L) 
    Hydnellum concrescens 5 51 32 18 1 107 5 48 30 17 1 100 (L) 
    Hydnellum geogenium 2 13 8 1 24 0 8 54 33 4 100
    Sarcodon imbricatus 2 50 55 41 13 161 1 31 34 25 8 100 (M)
    Sarcodon squamosus 6 17 9 2 34 18 50 26 6 0 100 L  
    Sarcodon leucopus 2 4 7 2 1 16 12 25 44 12 6 100
    Sarcodon versipellis 3 13 3 1 20 0 15 65 15 5 100
    Sarcodon scabrosus 27 24 5 56 0 48 43 9 0 100 (L) 
    Sarcodon glaucopus 3 7 3 13 0 23 54 23 0 100 (M)
    Sarcodon fennicus 4 2 1 7 0 57 29 14 0 100 (L) 
    Sarcodon regalis 1 1 0 0 100 0 0 100 – 
    Sarcodon lepidus 1 1 100 0 0 0 0 100 – 
    Sarcodon martioflavus 1 1 0 100 0 0 0 100 – 
    Sarcodon joeides 3 3 0 100 0 0 0 100 – 
    Sarcodon fuligineoviolaceus 2 1 3 0 0 67 33 0 100 – 
    Boletopsis leucomelaena 2 11 8 2 23 0 9 48 35 9 100
    Boletopsis grisea 1 19 14 1 1 36 3 53 39 3 3 100 L  
    Celkem 35 559 580 259 45 1478 2 38 39 18 3 100

    Tabulka 1 ukazuje, že druhy se silnou vazbou na vyšší nebo nižší polohy nepatří zrovna mezi běžné. Mnohem výraznější je to u horských druhů (velmi vzácné a ohrožené Boletopsis leucomelaena, Hydnellum geogenium a Sarcodon versipellis), ale mezi vzácné patří i striktně nížinné druhy (Phellodon confluens, Hydnellum spongiosipes).


    Výskyt lošáků a jeho změny v průběhu let

    Čeleď Bankeraceae zahrnuje druhy s různými ekologickými nároky. Několik druhů je vázáno na listnaté dřeviny (Phellodon confluens, Hydnellum compactum, H. spongiosipes, Sarcodon joeides) a centrum jejich rozšíření leží tím pádem v nížinách nebo nízkých vrchovinách, kde tyto dřeviny dominují. Taktéž druhy spojené (výlučně nebo aspoň převážně) s borovicí lesní, jako Boletopsis grisea, Bankera fuligineoalba, Sarcodon squamosus, Hydnellum ferrugineum a Phellodon niger, mají centra rozšíření v nižších nadmořských výškách (ve střední Evropě takové centrum představuje oblast jižních Čech a severního Rakouska). Na druhou stranu druhy horských oblastí (vázané na smrk, případně též na jedli) jsou především Sarcodon versipellis, Hydnellum geogenium, H. suaveolens a Boletopsis leucomelaena s centry rozšíření v Alpách a Karpatech.

    Tabulka 2 ukazuje počty zaznamenaných nálezů v jednotlivých zemích, doplněné celkovými součty nálezů z území střední Evropy:
    Země –1915 1916–1945 1946–1960 1961–1975 1976–1990 1991–2005
    Česká republika 79 259 407 168 84 148
    Slovensko 42 5 20 154 137 71
    Maďarsko 1 2 6 31 1 4
    Rakousko 123 180 8 141 124 160
    jižní Německo (Bavorsko, Bádensko-Württ.) 76 22 33 131 101 44
    severní Německo (ostatní spolkové země) 126 103 30 74 126 110
    Polsko 37 19 20 91 25 14
    Střední Evropa – celkem 484 590 525 776 592 553

    Značné rozdíly lze nalézt ve stupni mykologického probádání konkrétních zemí nebo oblastí. V České republice probíhá víceméně stálý výzkum od první světové války, na Slovensku zhruba od 60. let (Hrouda 1999). V Rakousku můžeme úroveň mykologického probádání popsat jako víceméně stabilní (bráno celkově, lokální výkyvy se samozřejmě najdou) s výjimkou 40. a 50. let (jen pár nálezů z těchto dekád). Podobnou situaci lze vysledovat v jižním Německu zejména od 60. let.
    Během druhé poloviny 20. století došlo v Česku ke zřetelnému poklesu výskytu lošáků, zejména v 70. a 80. letech. Dosti podobnou situaci bylo možno zaznamenat i v okolních oblastech se srovnatelnými podmínkami (severní Bavorsko, severní Rakousko), i když zde nebyl pokles tak výrazný. V devadesátých letech a na začátku 21. století naopak dochází k opětovnému růstu počtu nálezů zejména v Česku a Rakousku a je velmi pravděpodobné, že tato skutečnost je spojena se zlepšením podmínek prostředí po roce 1990. Nízký celkový počet záznamů z Německa v této době může být způsoben nedostatkem údajů, ale v severním bavorsku je taktéž zřetelný pokles v 80. a vzestup výskytu v íé. letech (v osmdesátých letech většina bavorských nálezů pocházela z alpské oblasti).
    V horských oblastech (zejména v rakouských a německých Alpách a v jádru Západních Karpat na Slovensku) je situace výrazně lepší. Pokles výskytu je zde takřka neznámým pojmem a dokonce i druhy, které začaly být v nižších polohách extrémně vzácnými (např. Hydnellum suaveolens nebo H. caeruleum) zdaleka nejsou tak vzácné v horách. Klesající počet nálezů ze Slovenska může být zřejmě ovlivněn vyšší mykologickou aktivitou v 70. a 80. letech oproti poslední době.
    Poněkud odlišnou situaci nacházíme v Maďarsku, kde počet záznamů vykazuje výrazný vrchol v 60. letech, následovaný prudkým poklesem. Je to pravděpodobně spojeno s celkově malou plochou maďarských lesů (taktéž s jiným složením dřevin, dominují listnaté lesy), kde se jakákoli změna může rychle projevit v počtu sběrů konkrétních hub.
    Ve srovnání s jižní částí střední Evropy v Polsku a severním Německu jsou převažujícími krajinnými typy nížiny a pahorkatiny (s výjimkou pohoří na slovenských a českých hranicích). Také rozsah listnatých a borových lesů je zde větší nežli v horských oblastech. Tím pádem se výskyt řady druhů celkem liší od toho, co může být popsáno z jižní části, a taktéž celkový výskyt lošáků ve zmíněných regionech může být ovlivněn odlišnými podmínkami.
    Na znatelně nízký počet záznamů z Německa v poválečném období (totéž je zřetelné v Polsku) navazuje v dalších obdobích rostoucí počet údajů o výskytu. Překvapivě vysoké počty dokladů z posledních dekád jsou dozajista spojeny s prací Petera Otta od 80. let (jde o obdobu významného vrcholu v České republice 50. let v souvislosti s prací Zdeňka Pouzara). Zde je možno hledat příčinu skutečnosti, že zejména východní Německo je dnes asi nejlépe prozkoumaným územím (co se týče lošáků), ale těžko zde vykreslovat závěry ohledně změn výskytu na konci 20. století (ve srovnání s předchozí dobou).
    Situace v Polsku je podobná situaci v Maďarsku – také zde je vidět výrazný vrchol v 60. letech, následovaný prudkým pokledem v dalších dekádách. Takto prudký pokles má dvě možná vysvětlení – buď skutečný pokles výskytu hub nebo nižší makologickou aktivitu v pozdější době. Zodpovězení otázky "které vysvětlení je blíže pravdě?" může napomoci využití údajů o výskytu rodů Hydnum a Auriscalpium v Polsku a jejich srovnání s údaji o výskytu druhů z čeledi Bankeraceae. Jak je vidět z tabulky 3, pravda je zřejmě někde uprostřed.
    Tabulka 3. Počty záznamů o výskytu zástupců čeledi Bankeraceae ve srovnání s rody Hydnum a Auriscalpium (výskyt uvedených rodů není jinak v této studiii zpracován) v Polsku během druhé poloviny 20. století.
    Období 1951–1960 1961–1970 1971–1980 1981–1990 1991–2000
    Bankeraceae 19 62 37 17 11
    Hydnum 15 32 32 7 13
    Auriscalpium 14 34 46 17 24
    Ve srovnání s běžným saprotrofním druhem Auriscalpium vulgare (který je možno považovat za druh s víceméně konstatntním výskytem) nacházíme u všech druhů nižší počet záznamů od 80. let, ale druhy běžného mykorhizního rodu Hydnum vykazují téměř shodně rychlý pokles výskytu jako druhy z čeledi Bankeraceae (ačkoli pokles u Bankeraceae je více postupný a dá se předpokládat, že zdaleka ne všechny nálezy rodu Hydnum byly doloženy nebo zaznamenány). Dalším možným faktorem, který může mít vliv na počet nálezů, je způsob prováděného výzkumu – s ohledem na herbářové a literární zdroje je zjevné, že v Polsku probíhá dlouhodobý systematický průzkum vybraných lokalit (který může vést k velice zajímavým výsledkům, zmiňme např. vysoký počet nálezů vzácných druhů v lese „Las Łagiewnicki“), zatímco celkový počet prozkoumaných lokalit (vztažený k ploše území) je pravděpodobně nižší než ve srovnatelném území Česka nebo východního Německa – tím pádem se snižují i šance na nalezení celkově vzácných druhů.

    V předchozím textu je popsán výskyt a rozšíření 36 druhů z čeledí Bankeraceae a Hydnaceae ve střední Evropě. Ze součtů v tabulce 2 (viz výše) by bylo možné odvodit jednoduchý závěr, že výskyt celé skupiny v celém území je víceméně neměnný (s nevýrazným vrcholem v období 1961–75) – jak vidno, lokální fluktuace jsou v celkových součtech téměř zcela srovnány.
    Podle mého názoru takto jednoduchý závěr rozhodně nelze považovat za správný. Ve druhé polovině 20. století zjevně vzrostla mykologická aktivita (toto tvrzení může být podpořeno objevem několika nových druhů ve středoevropské oblasti v tomto období). V součtech může být ústup některých nížinných druhů lošáků během posledních dekád kompenzován zvýšenou mykologickou aktivitou v horských oblastech (kde se výskyt většiny druhů jeví být celkem stálým). Brány v potaz musí být i změny mykologické aktivity v konkrétních oblastech (viz výše zmíněné "boomy" výzkumu lošáků v Česku a Německu) a tím pádem lze dílčím závěrům s ohledem na situaci v jednotlivých zemích přikládat větší váhu než závěru souhrnnému, snad až příliš obecnému.
    Rozdíly ve změných výskytu lze sledovat u různých druhů, které jsou vázány na určitá stanoviště, typy lesních porostů, nadmořské výšky, atd. (typické pro každý druh). Změny výskytu lze dobře sledovat a porovnávat u druhů rostoucích na stejných nebo podobných stanovištích. Jak vidno z Tabulky 4, skutečně ohroženými druhy jsou Hydnellum suaveolens a Hydnellum caeruleum, vykazující prudký pokles výskytu takřka v celé střední Evropě, zejéna v nížinách, ale i v horských oblastech. Jiné druhy, které vykázaly prudký ústup, jsou Hydnellum geogenium a Sarcodon versipellis, které již vymizely mimo horské oblasti, ale vzácné jsou i v horách – vypadá to, že striktně horské druhy jsou silně limitovány svým výškovým optimem. Velmi vzácnými se staly též některé druhy rodu SarcodonS. leucopus, S. fennicus a zejména S. fuligineoviolaceus, jehož nález na Slovensku znamenal první nález ve střední Evropě od konce 70. let.


    Ohrožené druhy a národní červené seznamy

    Tabulka 4 ukazuje souhrnný přehled záznamů o růstu studovaných druhů v průběhu historie a změny jejich výskytu (v případě výrazných změn se jedná většinou o pokles) ve střední Evropě. Bylo by nicméně vhodné komentovat též situaci ohrožených druhů s ohledem na jejich výskyt v převážně nížinné severní části a převážně horské jižní části středoevropského území. (Extrémně vzácné druhy s méně než 10 lokalitami nejsou komentovány v následujících dvou odstavcích.)
    Jižní část střední Evropy (Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Rakousko, jižní Německo) – zejména vrchoviny a horské celky (to zrovna moc nesedí na Maďarsko, ale i zde se lošáky vyskytují prakticky jen v pohořích): Mezi druhy listnatých lesů jsou velmi vzácnými Hydnellum spongiosipes a Phellodon confluens (s výjimkou tří nových nálezů P. confluens a jednoho nálezu H. spongiosipes v Česku během poslední dekády). Od 80. let výrazně poklesl též výskyt druhu borových lesů Bankera fuligineoalba. Ústup vykázalo i pár dalších druhů jehličnatých lesů – vedle již zmíněných Hydnellum suaveolens a H. caeruleum taktéž H. floriforme a Sarcodon leucopus skoro vymizely mimo horské oblasti. Sarcodon versipellis a Hydnellum geogenium jsou horské druhy, dlouhodobě velmi vzácné, ale s ohledem na tuto skutečnost s relativně stálým výskytem.
    Severní část střední Evropy (severní Německo, Polsko) – zejména nížiny a pahorkatiny: Kromě nedávných nálezů Sarcodon joeides a S. lepidus, které lze přičíst k dobru intenzivnímu průzkumu v Německu od 80. let, je dosti nalézán Phellodon confluens, který se zde nejeví tak ohroženým druhem jako v jižních oblastech. Podobný případ představuje i Bankera fuligineoalba. Celkem vzato, druhy nejsou tak vzácné a možný pokles jejich výskytu není tak alarmující v krajích, kde mají velké plochy svých přirozených porostů (listnatých nebo borových lesů, jak zmíněno výše). Jiný případ představují horské druhy (resp. druhy rostoucí převážně v horách), které jsou zde skutečně ohrožené a v některých případech nezvěstné přinejmenším na většině území – Hydnellum geogenium, H. caeruleum a H. suaveolens.

    Tabulka 5 podává přehled středoevropských druhů a jejich pozice v červených seznamech jednotlivých zemí (Holec et Beran 2006, Lizoň 2001, Wojewoda et Ławrynowicz 1992, Benkert et al. 1992, Krisai-Greilhuber 1999, Siller et Vasas 1995).
    Stát Česká rep. Slovensko Polsko Německo Rakousko Maďarsko
    Bankera fuligineoalba CR E (EN) 1 (CR)
    Bankera violascens EN 1 (CR)
    Phellodon niger NT+LC V (VU) 2 (EN)
    Phellodon confluens EN LR: LC 2 (EN)
    Phellodon connatus NT+LC 2 (EN)
    Phellodon tomentosus NT+LC V (VU) 2 (EN)
    Hydnellum suaveolens CR V (VU) 2 (EN)
    Hydnellum caeruleum EN E (EN) 2 (EN) 3 (VU)
    Hydnellum ferrugipes
    Hydnellum floriforme EN V (VU) * 1 (CR) 3 (VU) *
    Hydnellum aurantiacum CR * 2 (EN) *
    Hydnellum peckii EN EN 2 (EN) 3 (VU)
    Hydnellum mirabile ?EX
    Hydnellum compactum 2 (EN)
    Hydnellum spongiosipes CR 3 (VU)
    Hydnellum ferrugineum NT+LC E (EN) 2 (EN)
    Hydnellum tardum CR
    Hydnellum scrobiculatum VU Ex (EX) 3 (VU)
    Hydnellum concrescens NT+LC EN E (EN) 3 (VU) 3 (VU)
    Hydnellum cumulatum ?EX
    Hydnellum geogenium CR EN E (EN) 1 (CR)
    Sarcodon imbricatus NT+LC V (VU) 3 (VU) 3 (VU) EN
    Sarcodon squamosus ** VU
    Sarcodon leucopus CR 1 (CR)
    Sarcodon versipellis ?EX 2 (EN) 3 (VU)
    Sarcodon scabrosus EN 2 (EN) 0 (EX) EN
    Sarcodon glaucopus EN DD Ex (EX) 1 (CR) 3 (VU)
    Sarcodon fennicus CR
    Sarcodon regalis
    Sarcodon lepidus R (NT)
    Sarcodon lundellii
    Sarcodon martioflavus 1 (CR)
    Sarcodon joeides 2 (EN) 4 (NT)
    Sarcodon fuligineoviolaceus LR: LC 1 (CR) EN
    Boletopsis leucomelaena CR DD E (EN) 2 (EN) 3 (VU)
    Boletopsis grisea *** VU VU
    Zkratky kategorií IUCN: EX: extinct = vyhynulý, CR: critically endangered = kriticky ohrožený, EN: endangered = ohrožený, VU: vulnerable = zranitelný, NT: near threatened = téměř ohrožený, LC: least concern = vyžadující další poroznost, DD: data deficient = nedostatečné údaje o výskytu druhu, NE: not evaluated = nehodnocen.
    Jiné kategorie nebo modifikace výše uvedených v jednotlivých zemích:
    – Česká republika: ?EX =  nezvěstný (druhy makromycetů nelze se 100% jistotou označit za vyhynulé)
    – Slovensko: LR = low risk (kategorie NT a LC spojené do jedné)
    – Polsko: Ex, E a V jsou kompatibilní s EX, EN a VU
    – Německo: 1 = kriticky ohrožený, 2 = silně ohrožený, 3 = ohrožený, R = vzácný (srovnatelné s CR, EN, VU a NT)
    – Rakousko: 0 = vyhynulý nebo nezvěstný, 1 = ohrožený vymizením, 2 = silně ohrožený, 3 = ohrožený, R = potenciálně ohrožený, velmi vzácný (srovnatelné s EX, CR, EN, VU a NT)
    – Maďarsko: EN = druhy ohrožené vymizením, zranitelné a vzácné (spojená kategorie)
    Poznámky:
    * Je-li v seznamech uvedeno Hydnellum aurantiacum, pravděpodobně se jedná o H. floriforme nebo nerozlišený druh.
    ** Sarcodon squamosus nebyl obecně odlišován do roku 1999 – ve všech seznamech kromě českého je tento druh zahrnut pod S. imbricatus.
    *** Boletopsis grisea (jako B. subsquamosa ve slovenském seznamu) obvykle nebyla odlišována od B. leucomelaena, zejména v Rakousku a Německu.

    Jak vidno, za kompletní lze označit český a německý seznam a hodnocení jednotlivých druhů zde vcelku odpovídá zjištěním v této studii (aby taky ne, když zpracování studovaných druhů v českém seznamu má stejného autora :o). V německém seznamu se můžeme pozastavit nad kategorií "R" pro Sarcodon lepidus – možným vysvětlením je předpokládaný nedostatek údajů u tohoto relativně nedávno popsaného druhu (Maas Geesteranus 1975); seznam může být doplněn o dva druhy zaznamenané jmenovaným autorem v téže práci: Hydnellum tardum a Sarcodon regalis.
    Polský seznam zaslouží doplnit o velmi vzácné druhy Bankera violascens, Boletopsis grisea, Hydnellum compactum, H. peckii, Phellodon confluens, P. connatus a nově zde objevený Sarcodon lepidus.
    Rakouský seznam obsahuje srovnatelný počet druhů, ale přece jen je zde výskyt mnohých druhů hojnější (toto je možný důvod, proč nejsou v červeném seznamu zahrnuty; mimo to většina rakouských druhů je zařazena v nízké kategorii "3"). Doplnit do seznamu by zasloužily extrémně vzácné Hydnellum mirabile, H. spongiosipes, H. compactum, Phellodon confluens, Sarcodon fennicus, S. leucopus, S. versipellis a nově objevené Sarcodon lundellii a Hydnellum tardum, zatímco Sarcodon scabrosus určitě není v Rakousku vyhynulý (recentní nálezy po roce 2000).
    Co se týče hodnocení druhů z čeledi Bankeraceae na Slovensku a v Maďarsku, jsou tamní seznamy značně nekompletní a mnoho neuvedených druhů zde lze považovat za ohrožené (na různých úrovních). Kromě toho kategorie "LR" se na Slovensku jeví značně podhodnocenou pro Phellodon confluens a zejména pro Sarcodon fuligineoviolaceus, zaznamenaný na Slovensku po 135 letech (výskyt tohoto druhu v Maďarsku nebyl v průběhu zpracování této studie potvrzen).


    Možné příčiny změn ve výskytu lošáků

    Lošákovité houby nepatřily – snad s výjimkou několika druhů (Sarcodon imbricatus, Phellodon tomentosus) nikdy k hojným houbám našich lesů; v průběhu 70. a 80. let však celá skupina zaznamenala výrazný pokles výskytu. Lze u nich vysledovat jak více či méně podstatný úbytek absolutního počtu nálezů, tak jejich postupné mizení z celých oblastí, kde byly dříve nalézány.
    Arnolds (1991) dává stupeň úbytku ektomykorrhizních hub (mezi něž lošáky patří) do souvislosti s jejich symbiotickou specificitou, tj. šíří spektra dřevin, s nimiž tvoří mykorhizu a v jejichž společnosti jsou tedy nalézány. Nejmenší úbytek podle něho zaznamenávají druhy indiferentní, větší druhy listnatých a největší druhy jehličnatých lesů. Tato posloupnost, vypracovaná pro Holandsko s poněkud jiným spektrem lesů (převládají doubravy a písčité bory) u nás potvrzena nebyla.
    V tabulce 6 jsou porovnány počty nálezů jednotlivých druhů lošáků v České republice v 70. a 80. letech oproti předchozímu dvacetiletí; tyto časové intervaly byly zvoleny z následujících důvodů: Teprve po druhé světové válce máme u těchto druhů dostatečný počet dokladů, resp. záznamů o nálezech – období dřívější nelze pro jejich malý počet hodnotit. Přelom 60. a 70. let pak u většiny druhů znamená mezník, jímž začíná více či méně výrazný pokles jejich výskytu.

    Tabulka 6. Porovnání počtů nálezů sledovaných druhů lošáků v České republice v letech 1951–1970 a 1971–1990. Druhy jsou seřazeny podle klesajícího úbytku výskytu. (Zaznamenány pouze druhy, nelezené ve sledovaném čtyřicetiletí nejméně pětkrát.)
    Druh     1951–70   1971–90     Proc. (%)   Rozdíl (%) Typ lesa Převažující dřevina
    Hydnellum spongiosipes 6 0 0.00 100.00 listnatý Quercus
    Sarcodon leucopus 5 0 0.00 100.00 jehličnatý Picea
    Sarcodon glaucopus 5 0 0.00 100.00 jehličnatý Picea
    Bankera fuligineoalba 13   1 7.69 92.31 jehličnatý Pinus
    Hydnellum caeruleum 46   4 8.70 91.30 jehličnatý Picea (Pinus)
    Hydnellum concrescens 41   5 12.20 87.80 indiferentní druh       (Picea, Quercus)
    Hydnelum suaveolens 14   2 14.29 85.71 jehličnatý Picea
    Phellodon connatus 45   7 15.56 84.44 indiferentní druh Picea (Pinus)
    Phellodon confluens 10   2 20.00 80.00 listnatý (Quercus)
    Hydnellum floriforme 10   2 20.00 80.00 jehličnatý Picea (Pinus)
    Hydnellum scrobiculatum 14   5 35.71 64.29 indiferentní druh Picea (Quercus)
    Sarcodon imbricatus 19   7 36.84 63.16 jehličnatý Picea
    Phellodon niger 46 18 39.13 60.87 jehličnatý Picea (Pinus)
    Sarcodon scabrosus 24 10 41.67 58.33 jehličnatý Pinus
    Hydnellum ferrugineum 37 16 43.24 56.76 jehličnatý Pinus (Picea)
    Phellodon tomentosus 35 16 45.71 54.29 jehličnatý Pinus (Picea)
    Hydnellum peckii 14   9 64.29 35.71 jehličnatý Pinus (Picea)
    Bankera violascens   8   7 87.50 12.50 jehličnatý Picea
    Proc. (%) – procentem vyjádřený pokles počtu nálezů v letech 1971–1990 ve srovnání s roky 1951–1970.
    Rozdíl (%) – procento vyjadřující rozdíl v počtu nálezů v letech 1971–1990 ve srovnání s roky 1951–1970.
    Typ lesa – typ, v němž se daný druh vyskytuje na našem území (jako indiferentní jsou brány druhy, počet jejichž nálezů v obou typech lesa – jehličnatém i listnatém – převyšuje 5 %).
    Převažující (doprovodná) dřevina – bez závorek uvedeny dřeviny, doprovázející nadpoloviční počet nálezů příslušného druhu, v závorkách potom dřeviny též výrazně zastoupené u nálezů příslušného druhu (ale u méně než 50 % nálezů).

    Z uvedené tabulky nelze vyčíst jasný rozdíl v poklesu výskytu druhů v listnatých a jehličnatých lesích především proto, že nálezy v listnatých lesích byly řídké i v minulosti. Kromě toho některé druhy, obecně uváděné jako indiferentní a např. z Holandska uváděné jako listnáčové (Sarcodon scabrosus, Phellodon niger) jsou u nás nalézány téměř výhradně pod jehličnany.
    Relativně největší pokles zaznamenaly některé druhy již dříve vzácné, zatímco větší procento druhů běžnějších je nacházeno častěji i nyní. Pravděpodobně zde hraje určitou úlohu šíře ekologické amplitudy druhu i ve vztahu k symbiotickým rostlinám a schopnost druhu adaptovat se na změnu stanovištních podmínek. Pokud jde o vztah symbiotické specificity a mizení jednotlivých druhů, striktní specializace na některé dřeviny omezuje výskyt lošáků stejně tak jako změny stanovištních podmínek – Arnolds (1991) uvádí největší pokles výskytu u druhů nebo rodů hub zaměřených na jeden rod nebo druh dřeviny. Je to pochopitelné – houby vázané na více druhů dřevin nejsou tolik postiženy možnou změnou druhového složení stromového patra a kromě toho tato jejich vlastnost může vyjadřovat větší šíři ekologické amplitudy a lepší adaptabilitu k měnícím se stanovištním podmínkám. I naše indiferentní druhy jako by vykazovaly tendenci ke specializaci na určité dřeviny – širší spektrum doprovodných dřevin, jež nacházíme u starších sběrů, se zužuje (otázka je, zda je to způsobeno změnou druhového složení dřevin na lokalitách, nebo změnou podmínek prostředí, které omezují výskyt hub).
    Mykorhizní houby obecně nacházíme na půdách s tenkou vrstvou hrabanky, což pro lošáky platí téměř vždy (Hrouda 1999a). Lošáky se kromě toho vyznačují tím, že se nevyskytují v mladých porostech, ale v dospělých lesích (uvádí Arnolds 1991; u nás toto tvrzení nelze vždy potvrdit, z jižních Čech jsou v poslední době známy i nálezy v mlazinách). Dáme-li tento fakt do spojitosti s výsledky pozorování ze severozápadních Čech, kde ektomykorhizní houby obecně takřka vymizely z dospělých porostů (Fellner 1989), ale stále se vyskytují v mladých porostech 15–20 let starých na minerálních půdách (Skála 1987), je vymizení lošáků v imisemi zasažených oblastech vysvětlitelné.
    Jak již bylo řečeno, ektomykorhizní houby, a pro lošáky to platí takřka beze zbytku, se vyskytují na převážně živinami chudých půdách s tenkou svrchní humusovou vrstvou. Akumulace hrabanky a s ní spojená acidifikace půdy jsou ovšem přirozené, postupné procesy spojené s dospíváním lesních porostů, zejména na chudých, písčitých půdách; samy o sobě nemusejí znamenat vymizení lošáků – je znám bohatý výskyt ektomykorrhizních hub v lesích s bohatě vyvinutou vrstvou hrabanky (Arnolds 1991). Je-li však porost zasažen určitými imisemi, mohou jednak urychlovat zmíněné procesy (okyselení), jednak dosáhnout u některých látek (dusík) pro houby kritických koncentrací v půdě. Protože lošáky jsou nalézány na velmi kyselých půdách (Hrouda 1999a), je pravděpodobné, že další okyselení již může působit nepříznivě na poměry v půdě a růst hub. Arnolds (1989), Benkert (1982) a Kreisel (1980) shodně považují za hlavní příčinu úbytku ektomykorhizních hub zvýšené zastoupení některých živin v půdě. Ta může jednak vést k celkové změně půdního chemismu a dávat možnost konkurenčního uplatnění jiným houbám, jednak způsobovat celkové změny ve složení vegetace s dopadem na růst hub.


    Shrnutí situace v ČR a management stanovišť

    Zástupci čeledi Bankeraceae patří mezi ektomykorhizní houby – konkrétně u druhu Bankera fuligineoalba byla mykorhizní vazba ověřena již v 80. letech (Danielson 1984), v průběhu 90. let pak byla potvrzena i u zástupců dalších rodů. Většina sledovaných druhů má určitý stupeň hostitelské specificity – Bankera fuligineoalba je vázána na borovici, vazbu s touto dřevinou preferuje (byť ne výhradně) i Boletopsis grisea, Phellodon confluens roste s bukovitými dřevinami (prakticky ovšem s duby a kaštanovníky, v bučinách je jeho výskyt dost výjimečný), Hydnellum suaveolens roste pouze v jehličnatých lesích (dnes prakticky výhradně ve smrčinách), Hydnellum caeruleum a Hydnellum floriforme u nás taktéž výhradně s jehličnany, i když v jiných částech jejich areálu jsou známy i z listnatých lesů.
    Sledované druhy (bohužel nejen ony) zaznamenaly v průběhu druhé poloviny 20. století značný pokles výskytu, dávaný do souvislosti s měnícími se podmínkami prostředí, jež oslabují schopnost růstu a tvorby plodnic zejména právě mykorhizních hub. Je velmi pravděpodobné, že mizení těchto hub v průběhu 70. a 80. let má souvislost se znečištěním té doby, vedoucí k tzv. „kyselým dešťům“ – jejich působení na půdní reakci pak může probíhat ve dvou krocích: bezprostředně přímým snížením pH v půdě a následně oslabením dřevin, jež vede v případě jehličnanů k předčasnému opadu jehlic a dalšímu okyselení půdy při rozkladu zvýšeného množství jehličnatého opadu.
    Nejkritičtější byla situace na přelomu 80./90. let – některé vzácné druhy známé z československého území z dřívějších dob nebyly v posledních dekádách na našem území vůbec nalezeny a řada druhů dříve dosti běžných jevila drastický úbytek počtu lokalit spojený s mizením z celých oblastí. Jak však ukazují aktuální nálezy, devadesátá léta a počátek nového století jakoby znamenala určité „obrození“ ve výskytu těchto hub v podobě stabilního výskytu na stálých lokalitách a objevení některých nových lokalit v místech, odkud konkrétní druh dříve znám nebyl. Ve většině případů ovšem nedochází k opětovnému objevení v oblastech, ze kterých druhy v předchozích dekádách vymizely; nejmarkantnější je to v případě dříve hojnějších druhů rodu HydnellumH. suaveolens je dnes znám z jedné lokality u Tábora a jedné na Brněnsku, další dva druhy mají svá refugia v oblasti Šumavy, Slepičích a Novohradských hor.
    Vzhledem k značnému poklesu počtu lokalit u dříve hojnějších druhů je velice malá pravděpodobnost úspěšného ověření výskytu druhu na lokalitách, kde byl naposledy sbírán před desítkami let. Je samozřejmé, že houby fruktifikují v závislosti na podmínkách prostředí a absence plodnic jakožto jediného viditelného projevu růstu druhu na lokalitě nemusí po řadu let znamenat jeho odumření, nicméně v řádu několika desetiletí se již dá vcelku spolehlivě mluvit o extinkci, zejména v případě vymizení druhu z celých oblastí. Pokud jde o lokality s výskytem mladšího data, nezaznamenání výskytu na místě znamená pouze to, že v daném roce nebyly nalezeny plodnice, nicméně potenciální výskyt druhu na lokalitě je i nadále možný a zejména v případě novějších lokalit dosti pravděpodobný.

    Z pohledu managementu stanovišť nevyžadují tyto druhy nic zvláštního, vyskytují se i v typicky kulturních lesích. Spíše z obecného pohledu je možno zmínit několik bodů, které by při správě jejich stanovišť měly být dodrženy.
    Základní podmínkou hlavně pro tvorbu plodnic, ale v případě omezení přísunu i pro růst mycelia je dostatek vody v prostředí – v případě těchto druhů v půdě. V první řadě je tedy třeba zamezit aktivity, které by mohly vést k odvodnění stanoviště (necitlivě provedená meliorace apod.). Pokud by došlo k vymizení mykorhizních hub, vede to obvykle (spolu s vodním stresem) následně i k oslabení „opuštěných“ dřevin a jejich snadnějšímu napadení parazitickými dřevokaznými houbami.
    Studované druhy rostou převážně na kyselých půdách (Pegler et al. 1997); v ČR byly sbírány na stanovištích s pH 3–4 (Hrouda 1999). Změna půdní reakce může jejich výskyt značně negativně ovlivnit, a to jak v případě dalšího okyselení (výše zmíněný vliv kyselých srážek, proti kterým se na lokální úrovni dá těžko bránit), tak v případě posunu pH do vyšších hodnot. K tomu naopak může snadno dojít na konkrétní mikrolokalitě, např. v případě vysypání lesní cesty vápencovou drtí a následného „vymývání“ CaCO3 do okolní půdy. Dalším ze základních bodů managementu stanovišť by mělo být zabránění přísunu jiných hornin, než které na daném místě tvoří přirozené podloží.
    Podle Arnoldse (Arnolds 1991) se lošáky nevyskytují v mladých porostech, ale v dospělých, nenarušených lesích. Ačkoli zejména v případě recentních nálezů z oblasti Slepičích a Novohradských hor je místem nálezu mladý porost (Dluhoště, Daleké Popelice, Hodonický potok u Malont, Lužnický vrch) a Arnoldsovo tvrzení tedy není v jižních Čechách potvrzováno, je vhodné, aby v případě mýcení porostu (samozřejmá součást hospodaření v kulturních lesích) měly mykorhizní houby možnost plynulého přechodu na sousední stromy a nemusely být odkázáno na tvorbu mykorhizního spojení „de novo“ s mladými jedinci – jinými slovy je v zájmu dalšího růstu těchto hub preferovat probírku před souvislou holosečí (kde navíc v průběhu sezóny snadno dojde k vyschnutí větší plochy).
    Negativní vliv na růst ektomykorhizních hub má též narušení půdního krytu (vzhledem ke skutečnosti, že mycelia rostou nejvíce ve vrstvě hrabanky obvykle 2–5(–10) cm pod povrchem půdy). Mycelium se obvykle rozrůstá na větší ploše (řádově alespoň několik metrů), lokální narušení by tedy nemělo vadit (ať už přičiněním lesní zvěře, houbařů, lesní techniky nebo stahovaného dřeva), rozhodně by ale nezbytná činnost měla být vedena co nejšetrněji k půdnímu krytu. Negativní vliv může mít i ponechání většího množství dřevní hmoty (větví a dřevního odpadu po těžbě, když je na zemi takříkajíc „nastláno“), která je vhodným substrátem pro lignikolní saprofytické houby, jejichž rychlé rozrůstání na stanovišti může potenciálně omezovat výskyt mykorhizních druhů.

     


    PUBLIKACE
     
    Hrouda P. (2006): Ekologie druhů z čeledi Bankeraceae a management jejich stanovišť. – Ms., nepublikováno.
    Součást studie zaměřené na ověření recentního výskytu druhů navržených k zákonné ochraně, zpracované pro Agenturu ochrany přírody a krajiny ČR.
    Sledované druhy: Bankera fuligineoalba, Phellodon confluens, Hydnellum suaveolens, Hydnellum caeruleum, Hydnellum floriforme, Boletopsis grisea.

    Hrouda P. (2005a): Bankeraceae in Central Europe. 1. – Czech Mycology 57: 57–78.
    Práce představuje přehled výsledků studia rodů Bankera, Phellodon, Hydnellum, Sarcodon a Boletopsis ve vybraných herbářích střední Evropy (první část je zaměřena na Českou republiku, Slovensko, Maďarsko, Rakousko a jižní Německo). U jednotlivých druhů je popsán celkový a současný výskyt a diskutována případná problematika.
    Klíčová slova: Bankeraceae, rozšíření, střední Evropa.

    Hrouda P. (2005b): Bankeraceae in Central Europe. 2. – Czech Mycology 57: 279–297.
    Práce představuje druhou část výsledků studia rodů Bankera, Phellodon, Hydnellum, Sarcodon a Boletopsis ve vybraných herbářích střední Evropy (tato část je zaměřena na Polsko a severní Německo). U jednotlivých druhů je popsán výskyt a rozšíření a závěrem jsou pak diskutovány historické změny ve výskytu lošáků v prostoru střední Evropy.
    Klíčová slova: Bankeraceae, rozšíření, střední Evropa.

    Dvořák D. et Hrouda P. (2005): Ježaté houby / lošáky a korálovce. – 36 p. + 20 tab., Masarykova univerzita, Brno.
    Práce nabízí souhrn dosavadních poznatků obou autorů o studovaných skupinách. Předkládá základní informace o 33 druzích vyskytujících se v České republice, doplněné o zmínky o 13 dalších, které jsou známé z okolních zemí a jejich případný nález na našem území rozhodně není vyloučen. Popisy jednotlivých druhů jsou vzápětí doplněny přehledem podobných druhů s uvedením znaků, které by měly napomoci jejich bezpečnému odlišení. Připojeny jsou informace o výskytu a jeho historických změnách, fenologii (není uváděna u lošáků, které jsou v podstatě všechny houbami pozdního léta a podzimu), ekologii (doprovodné dřeviny u mykorhizních lošáků, dřevní substrát u lignikolních korálovců) a rozšíření v České republice (u druhů z čeledi Bankeraceae doplněné zmínkou o Slovensku; u ostatních skupin materiál ze Slovenska autoři nezpracovávali a vyvozovat závěry bez důkladné revize materiálu by u některých druhů mohlo být značně troufalé). Určovací klíče u jednotlivých čeledí a rodů jsou na závěr doplněny souhrnným klíčem pro celou heterogenní skupinu pozemních kloboukatých lošáků.
    Ilustrace: P. Rychlá, P. Hrouda; fotografie: D. Dvořák, P. Lazárek, V. Janda.
     
    Hrouda P. (1999a): Hydnaceous fungi of the Czech Republic and Slovakia. – Czech Mycology 51 (2-3): 99–155.
    Práce představuje souhrnný přehled výsledků studia čtyř rodů lošákovitých hub – Bankera, Phellodon, Hydnellum a Sarcodon – na území ČR a SR. Je založena na studiu materiálu uloženého v českých a slovenských herbářích a na literárních záznamech nálezů daných druhů ze studovaného území. U každého druhu je vyhotoven stručný popis, zdůrazněny rozlišovací znaky od podobných druhů a stručně komentována ekologie, výskyt a rozšíření. Současný stav je porovnán s historickými a literárními údaji. Studie je doplněna mapami rozšíření jednotlivých druhů.
    Klíčová slova: Lošáky, výskyt, doprovodné dřeviny, rozšíření, Česká republika, Slovensko.

    Hrouda P. (1999b): Změny ve výskytu lošáků a jejich možné příčiny. – In: Jankovský L. et al. [eds.]: Houby a les, MZLU Brno, p. 53–56.
    Lošáky jsou ektomykorrhizní houby, rostoucí na živinami chudých, kyselých půdách s mělkou vrstvou hrabanky. Jejich výskyt je redukován změnami půdního chemismu, zejména hromaděním živin v půdě. Tyto změny jsou zřejmě hlavní příčinou jak celkového poklesu výskytu lošáků, tak i zužujícího se spektra jejich doprovodných dřevin, ke kterému dochází i u druhů relativně běžných.
    Klíčová slova: lošákovité houby, pokles výskytu, změny prostředí.
     
    Hrouda P. (1996): Notes on two hydnums – Bankera violascens and Sarcodon versipellis. – Czech Mycology 49 (1): 35–39.
    Článek komentuje dva otazníky vyvstavší při studiu lošáků. Neakceptuji jméno Bankera cinerea (Bull.: Fr.) Rauschert pro Bankera violascens (Alb. et Schw.: Fr.) Pouz., neboť exempláře Hydnum cinereum na Bulliardově ilustraci, na kterých Rauschert zakládá svou kombinaci, podle mého názoru nejsou jedinci rodu Bankera. Podávám popis znaků, na kterých zakládám své tvrzení.
    Položky Sarcodon balsamiodorus Pouz. in schaedis, uložené v pražském (PRM) a bratislavském (BRA) herbáři, patří podle popisu čerstvého materiálu k Sarcodon versipellis (Fr.) Quél.
    Klíčová slova: Kombinace, Bankera cinerea, Bulliardova ilustrace, exsikáty, Sarcodon balsamiodorus.
     

    PODĚKOVÁNÍ

    Děkuji kurátorům a zaměstnancům navštívených herbářů za jejich pomoc a podporu (někde i umožnění práce přes noc :o) a českým kolegům za zaslání materiálu anebo poskytnutí informací o aktuálním výskytu lošáků. Nakonec (ale ne v poslední řadě) děkuji Mgr. Zdeňku Pouzarovi, CSc. za neustávající přísun cenných rad v problematických případech, dr. Peteru Ottovi (Lipsko) za konzultaci a poskytnutí údajů z bývalého východního Německa a Danielu Dvořákovi za poskytnutí červených seznamů a excerpovaných údajů ze středoevropských zemí.
    Práce byla podpořena z prostředků Grantové agentury České republiky (projekt č. 206/02/D052). (2005a, 2005b)

    Všem, kteří přispěli ke vzniku této práce v její textové i obrazové podobě, jakož i dalším mykologickým přátelům, kteří se neváhají podělit o své sběry, publikované i nepublikované informace a osobní postřehy.
    Tato publikace vyšla díky finanční podpoře grantového projektu GA ČR č. 206/02/D052. (Dvořák et Hrouda 2005)

    Děkuji prom. biol. Z. Pouzarovi, CSc. za konzultace, zapůjčení množství literatury a revizi kritických sběrů a položek, doc. RNDr. V. Skalickému, CSc. za konzultace ve věci celkového zpracování a chorologické problematiky, MUDr. J. Herinkovi za poskytnutí položek z jeho herbáře, záznamů o jeho sběrech a množství literatury, RNDr. F. Kotlabovi, CSc. za pomoc při identifikaci lokalit, poskytnutí literatury a sdělení o aktuálním růstu. Též děkuji PhDr. R. Fellnerovi, CSc. za zapůjčení literatury, Dr. M. Beranovi, E. Lippertovi, Ing. V. Pravdovi, P. Vampolovi a Ing. J. Valterovi za sdělení o aktuálním růstu nebo zaslání sběrů, I. Ostrému za provedení půdních rozborů a zaměstnancům výše uvedených herbářů za zapůjčení položek k revizi. (1999a)

    Děkuji I. Gottvaldové a Mgr. J. Holcovi za přípravu fotografií (pro článek v Czech Mycology) a prom. biol. Z. Pouzarovi, CSc. za zapůjčení originálního popisu a literatury. (1996)


    LITERATURA
     
    • Agerer R. (1991): Ectomycorrhizae of Sarcodon imbricatus on Norway spruce and their chlamydospores. – Mycorrhiza 1: 21-30.
    • Agerer R. (1992): Ectomycorrhizae of Phellodon niger on Norway spruce and their chlamydospores. – Mycorrhiza 2: 47-52.
    • Agerer R. (1993): Ectomycorrhizae of Hydnellum peckii on Norway spruce and their chlamydospores. – Mycorrhiza 85: 74-83.
    • Agerer R., Kraiger H. et Javornik B. (1996): Identification of ectomycorrhizae of Hydnum rufescens on Norway spruce and the variability of the ITS region of H. rufescens and H. repandum (Basidiomycetes). – Nova Hedwigia 63: 183-194.
    • Albertini J. B. et Schweinitz L. D. (1805): Conspectus fungorum in Lusatiae superioris agro niskiensi crescentium e methodo Persooniana. – Leipzig.
    • Antonín V. (2005): Hledejte nový druh lošáku! – Mykol. Listy, Praha, no. 92: 10-11.
    • Antonín V. et Bieberová Z. (1995): Chráněné houby ČR. – 89 p., Brno.
    • Arnolds E. (1989): Former and present distribution of stipitate hydnaceous fungi (Basidiomycetes) in the Netherlands. – Nova Hedwigia, Stuttgart, 48/1-2: 107-142.
    • Arnolds E. (1991): Decline of ectomycorrhizal fungi in Europe. – Agriculture, Ecosystems and Environment, Amsterdam, 35: 209–244.
    • Arnolds E. (2003): De Stekelzwammen en Pruikzwammen van Nederland en België. – Coolia 46 (3), 2003 supplement: 1-96.
    • Banker H. J. (1906): A contribution to a revision of the North American Hydnaceae. – Mem. Torrey Bot. Club, New York, 12: 99-194.
    • Benkert D. (1982): Vorläufige Liste der verschollenen und gefährdeten Grosspilzarten der DDR. – Boletus, Halle, 6: 21–32.
    • Benkert D., Dörfelt H., Hardtke H.-J., Hirsch G., Kreisel H., Krieglsteiner G. J., Lüderitz M., Runge A., Schmid H., Schmitt J. A., Winterhoff W., Wöldecke K. and Zehfuß H.-D. (1992): Rote Liste der gefährdeter Großpilze in Deutschland. – 144 p., Eching.
    • Buchmann D. (1998): Regensburger Pilzflora 9: Gestielte Stachelpilze. – Regensb. Mykol. Schriften 8: 169-195.
    • Bulliard J. B. F. (1789): Herbier de la France, tom 9, fasc. 105, pl. 419. – Paris.
    • Bulliard J. B. F. (1791): Histoire des champignons de la France. – Paris.
    • Cejp K. (1928): Monografie Hydnaceí republiky Československé. – 107 p., 2 tab., Praha.
    • Coker W. C. et Beers A. H. (1951): The stipitate Hydnums of the eastern United States. – 86 p., 60 tab., Chapel Hill.
    • Danielson R. M. (1984): Ectomycorrhizal associations in Jack pine stands in northeastern Alberta. – Canad. J. Bot., Ottawa, 62: 932-939 (non vidi).
    • Dermek A. (1973): Tri zriedkavé druhy húb z čeľade plesňovkovitých – Thelephoraceae. – Čas. Čs. Houb. - Mykol. Sborn., Praha, 50: 33-34.
    • Enderle M. (2004): Die Pilzflora des Ulmer Raumes. – 521 p. Ulm.
    • Engel H. (1973): Sarcodon martioflavus in Bayern gefunden. – Z. Pilzk. 39 (3-4): 257.
    • Engel H. and Friederichsen I. (1974): Der Aspekt der Großpilze um Mitte September im Nadelwaldgürtel der nördlichen Kalkalpen in Tirol II. Die Artenliste. – Z. Pilzk. 40: 25–68.
    • Fries E. M. (1821): Systema mycologicum, vol. 1, 520 p., Gryphiswaldiae.
    • Futák J. (1984): Fytogeografické členenie Slovenska. – In: Bertová L. [ed.]: Flóra Slovenska IV/1: 418-420, Bratislava.
    • Gminder A. (1991): Interessante Pilzfunde 1990 (1). – Südwestdeutsche Pilzrundschau 27 (1): 6-10.
    • Gumińska B. (1962): Grzyby Roztoki Małej w Beskidzie Sądeckim. – Fragm. Florist. Geobot. 8 (2): 205-213.
    • Gumińska B. (1966): Mikoflora łasów jodłowych okolic Muszyny. – Acta Mycol. 2: 107-149.
    • Gumińska B. (1972): Mikoflora Pienińskiego Parku narodowego (Cześć II). – Acta Mycol. 8 (2): 149-174.
    • Hagara L. (1982): Príspevok k mykoflóre Malej Fatry. – Čas. Čs. Houb.-Mykol. Sborn., Praha, 59: 19-23.
    • Harrison K. A. et Grund D. W. (1987a): Preliminary keys to the terrestrial stipitate hydnums of North America. – Mycotaxon 28 (2): 419-426.
    • Harrison K. A. et Grund D. W. (1987b): Differences in European and North American stipitate hydnums. – Mycotaxon 28 (2): 427-435.
    • Hausknecht A., Jaklitsch W. and Krisai-Greilhuber I. (2000): Ergebnisse des Mykologisches Arbeitstreffens in Jerischach (Südkärnten) im August/September 1998. – Österr. Z. Mykol. 9: 163-190.
    • Hausknecht A. and Klofac W. (2004): Ergebnisse des Mykologisches Arbeitstreffens in Horitschon (Burgenland) im September/Oktober 2001. – Österr. Z. Mykol. 13: 237–265.
    • Holec J. et Beran M. [eds.] (2006): Červený seznam hub (makromycetů) České republiky. – Příroda, Praha, 24: 1–282.
    • Hradílek Z., Lizoň P. et Tlusták V. (1992): Index herbariorum čechoslovacorum. – 74 p., Olomouc.
    • Johannesson H., Ryman S., Lundmark H. et Danell E. (1999): Sarcodon imbricatus and S. squamosus – two confused species. – Mycol. Res. 103 (11): 1447-1452.
    • Jülich W. (1984): Die Nichtblätterpilze, Gallertpilze und Bauchpilze. – In: Gams H. (ed.), Kleine Kryptogamenflora 2b(1): Basidiomyceten 1, 626 p., Stuttgart et New York.
    • Kabát V. (1997): Korkovec čierny Phellodon niger (Fr.) P. Karst. 1881. – Sprav. Slov. Mykol., Bratislava, 5 (18): 14-15.
    • Kirk P. M., Cannon P. F., David J. C. et Stalpers J. A. [eds.] (2001): Dictionary of the Fungi, 9th edition. – 655 p., Egham.
    • Kotlaba F. (1968): Podzimní exkurze československých mykologů do Kerska r. 1967. – Čes. Mykol., Praha, 22: 146-148.
    • Kotlaba F. (1984): Zeměpisné rozšíření a ekologie chorošů (Polyporales s. l.) v Československu. – 194 p. + 123 mapy, Praha.
    • Kotlaba F. [ed.] (1995): Červená kniha ohrozených a vzácnych druhov rastlín a živočíchov SR a ČR. Vol. 4. Sinice a riasy, huby, lišajníky, machorasty. – 221 p., Bratislava.
    • Kotlaba F. and Pouzar Z. (2000): Přehlížený druh našich lošáků - Sarcodon squamosus. – Mykol. Listy, Praha, 74: 5-7.
    • Krampera P. (1970): Vzácný lošák z Poříčan. – Čas. Čs. Houb. - Mykol. Sborn., Praha, 47: 88-89.
    • Kreisel H. (1980): Terrestrische Mykozönosen und ihre Reaktion auf die Eutrophierung der Landschaft. – In: Schubert R. et Schuh J. [eds.]: Bioindikation, Halle-Wittenberg, 4: 10-14.
    • Krieglsteiner G. J. (1991): Verbreitungsatlas der Großpilze Deutschlands (West), Band 1 Ständerpilze, Teil A Nichtblätterpilze. – 1600 maps. Stuttgart.
    • Krieglsteiner G. J. [ed.] (2000): Die Großpilze Baden-Württembergs, vol. 1. – 629 p., Stuttgart.
    • Krieglsteiner L. (1999): Pilze im Naturraum Mainfränkische Platten und ihre Einbindung in die Vegetation. – Regensb. Mykol. Schriften 9, vol 1: 1-464.
    • Krieglsteiner L. (2004): Pilze im Biosphären-Reservat Rhön und ihre Einbindung in die Vegetation. – Regensb. Mykol. Schriften 12: 1-770.
    • Krisai-Greilhuber I. [ed.] (1999): Rote Liste Gefährdeter Großpilze Österreichs. 2. Fassung. – In: Niklfeld H. [red.]: Rote Listen gefährdeter Pflanzen Österreichs. 2. Aufl., p. 229–266. Graz.
    • Krisai-Greilhuber I., Hausknecht A. and Scheuer C. (1997): Ergebnisse des Mykologisches Arbeitstreffens in Sibratsgfäll (Vorarlberg) vom 30. 8.–6. 9. 1995. – Österr. Z. Mykol. 6: 155-180.
    • Kříž K., Svrček M. et Šmarda F.(1961): Výstava hub v Brně 2.–18. IX. 1960. – Čes. Mykol., Praha, 15: 13–26.
    • Kubička J. (1965): Hydnellum auratile (Britz.) Maas Geesteranus v ČSSR. – Čes. Mykol., Praha, 19: 113.
    • Kubička J. (1971): Nové nálezy hub v Československu. 8. Sarcodon versipellis (Fr.) Quél. – Čes. Mykol., Praha, no. 25: 149.
    • Kubička J. (1981): Nový lošák pro naše území. – Mykol. Listy, Praha, no. 3: 14.
    • Kučera J. (1933): Lošák šupinatý - Hydnum squamosum Schaeff. – Čas. Čs. Houb. 13: 82.
    • Linnaeus C. (1753): Species plantarum, vol. 2: 561-1200, Holmiae.
    • Lisiewska M. (1992): Flora Mycromycetes Rezerwatu „Perkuć“ u Puszczy Augustowskiej. – Acta Mycol. 27 (2): 175-187.
    • Lizoň P. [ed.] (2001): Red List of Slovak fungi. – http://www.wsl.ch/eccf/Slovakia.pdf.
    • Lundell S. et Nannfeldt J. A. (1947): Fungi exsiccati suecici praesertim upsalienses, fasc. 29-30.
    • Maas Geesteranus R. A. (1956): The stipitate Hydnums of the Netherlands - I. Sarcodon P. Karst. – Fungus, Wageningen, 26: 44-60.
    • Maas Geesteranus R. A. (1957): The stipitate Hydnums of the Netherlands - II. Hydnellum P. Karst. – Fungus, Wageningen, 27: 50-71.
    • Maas Geesteranus R. A. (1958): The stipitate Hydnums of the Netherlands - III. Phellodon P. Karst. and Bankera Coker et Beers ex Pouz. – Fungus, Wageningen, 28: 48-61.
    • Maas Geesteranus R. A. (1960): Notes on Hydnums. – Persoonia, Leiden, 3/2: 155-192.
    • Maas Geesteranus R. A. (1964): The Hydnellum aurantiacum complex. – Proc. Koninkl. Nederl. Akad. Wet., Amsterdam, ser. C, 67/3: 144-156.
    • Maas Geesteranus R. A. (1975): Die terrestrische Stachelpilze Europas. – 127 p., 40 tab., Amsterdam et London.
    • Nespiak A. (1968): Grzyby wyzsze lasów bukowych wzgórz nad Wezera w Niemieckiej Republike Federalnej. - Acta Mycol. 4 (1): 93-130.
    • Niemelä T., Kinnunen J., Renvall P. et Schigel D. (2003): Phellodon secretus (Basidiomycota), a new hydnaceous fungus from northern pine woodlands. – Karstenia 43: 37-44.
    • Nikolaeva T. L. (1961): Ježovikovije griby. – In: Flora sporovych rastěnij SSSR, tom 6, Griby (2). – 432 p., Moskva et Leningrad.
    • Ostrow H. et Beenken L. (2004): Hydnum ellipsosporum spec. nov. (Basidiomycetes, Cantharellales) – ein Doppelgänger von Hydnum rufescens Fr. – Z. Mykol. 70 (2): 137-156.
    • Otto P. (1989): Seltene Stachelpilze aus Thüringen und Untersuchungen zur Mykorrhiza. – Boletus 13 (2): 33–40.
    • Otto P. (1992): Verbreitung und Rückgang der terrestrischen Stachelpilze Ostdeutschlands. – Gleditschia 20 (1): 153-202.
    • Otto P. (1997): Kommentierter Bestimmungsschlüssel der terrestrischer Stachelpilze Deutschlands mit taxonomischen und nomenklatorischen Anmerkungen. – Boletus 21 (1): 1-21.
    • Papoušek T. [ed.] (2004): Velký fotoatlas hub z jižních Čech. – 819 p., České Budějovice.
    • Patouillard N. (1887): Les Hymenomycetes d’Europe. – 166 p., 4 tab., Paris.
    • Patouillard N. (1900): Essai taxonomiques sur les families et des genres des hymenomycétes. – Lons-le-Saunier (non vidi).
    • Pegler D. N., Roberts P. J. et Spooner B. M. (1997): British chanterelles and tooth-fungi. – 114 p., 79 figs, Kew.
    • Peintner U., Kirchmair M., Moser M., Pöder R. et Ladurner H. (1999): Ergebnisse der 26. Mykologischen Dreiländertagung in Rotholz-Jenbach (Tirol) vom 29. August bis 5. September 1998. – Österr. Z. Mykol. 8: 83-123.
    • Pouzar Z. (1955): Sbírejte lošákovité houby. - Čes. Mykol., Praha, 9: 95-96.
    • Pouzar Z. (1956): Příspěvek k poznání našich kloboukatých lošáků. – Čes. Mykol., Praha, 10: 65-78.
    • Rauschert S. (1988): Neue Namenskombinationen bei höheren Pilzen. – Haussknechtia, Jena, 4: 51-55.
    • Sak V. (1930): Houby na Počátecku. – Čas. Čs. Houb., Praha, 10: 18.
    • Schmidt-Stohn G. (2001): Sarcodon imbricatus und S. squamosus – zwei vermischte Arten. – Boletus 24 (1): 48-53.
    • Schroeter J. (1885-1889): Pilze – In: Cohn F., Kryptogamen-Flora von Schlesien, vol. 3/1: 1-814, Breslau.
    • Siller I. et Vasas G. (1995): Red List of macrofungi in Hungary (revised edition). – Studia Bot. Hung. 26: 7–14.
    • Skalický V. (1988): Regionálně fytogeografické členění. – In: Hejný S. et Slavík B. [ed.]: Květena České socialistické republiky 1: 103-121, Praha.
    • Stalpers J. A. (1993): The Aphyllophoraceous fungi I. Keys to the species of the Thelephorales. – Stud. Mycol. no. 35: 1-168.
    • Škubla P. (1995): Jelenkovka hrdzavohnedá Hydnellum ferrugineum (Fr.: Fr.) Karst. – Sprav. Slov. Mykol., Bratislava, 3 (7): 6 + foto na zadní straně obálky SSM 6 (20).
    • Škubla P. (1997): Vzácnejšie nálezy roku 1996. – Sprav. Slov. Mykol., Bratislava, 5 (16): 27-29.
    • Škubla P. (1998): Vzácnejšie nálezy roku 1997. – Sprav. Slov. Mykol., Bratislava, 6 (19): 25-29.
    • Škubla P. (2003): Mycoflora Slovaca. – 1103 p. Šaľa.
    • Škubla P. et Milan I. (1995): Výsledky mykologického prieskumu Veľkej Fatry. – Sprav. Slov. Mykol., Bratislava, 3 (7): 23-25.
    • Timoranská M. (2000): Vzácnější druhy makromycetů polesí lesa Spálená u obce Zbelítov v okrese Písek. – Mykol. Listy, Praha, 72: 9-11.
    • Tondl F. (2002): Lošáček statný (Phellodon confluens) skutečně roste na hrázi rybníka Naděje na Třeboňsku. – Mykol. Listy, Praha, 80: 6–7 + foto na titulní straně.
    • Velenovský J. (1922): České houby, vol. 4-5: 633-950, Praha.
    • Veselý R. (1925): Z potulek. – Čas. čs. houb., Praha, 5: 35-36.
    • Vozárová M. et Sutorý K. (2001): Index herbariorum Reipublicae bohemicae et Reipublicae slovacae. – Zprávy ČBS, Praha, 36: příloha 2001/1, et Bulletin SBS, Bratislava, 23: suplement 7: 1–95.
    • Wojewoda W. (1964): Wstępne uwagi o grzybach Gorców. – Fragm. Florist. Geobot. 10 (2): 275–282.
    • Wojewoda W. et ławrynowicz M. (1992): Czerwona lista grzybów wielkoowocnikowych zagrożonych w Polsce. – In: Zarzycki K., Wojewoda W. and Heinrich Z. [eds.]: Lista roślin zagrożonych w Polsce, p. 27–56. Kraków.
    • Wöldecke K. (1998): Die Großpilze Niedersachsens und Bremens. – Naturschutz und Landschaftspflege in Niedersachsen 39: 1-536. Niedersächsisches Landesamt für Ökologie, Hannover.