EXKURZE NA STRÁNSKOU SKÁLU - popis trasy

Národní přírodní památka Stránská skála byla zřízena usnesením rady NV města Brna č. 38 ze dne 23.3.1978 na katastrálním území Slatina. Její rozloha činí 16,79 ha a ochranné pásmo 16,15 ha. Stránská skála leží v jihovýchodní části Brna mezi Líšní a Slatinou. Ze severu sousedí s areálem Zetoru, na jihu a východě se zahrádkářskými koloniemi.

Stránská skála je světoznámou lokalitou paleontologickou a prehistorickou. Byly zde nalezeny jednoduché kamenné nástroje prvních obyvatel našeho území, které jsou dokladem o osídlení lokality již v období mladšího paleolitu. Stopy pobytu člověka a doklad o těžení rohovců na výrobu nástrojů pak pochází z mladší doby kamenné (neolitu), tj. asi 5 tisíc let před naším letopočtem.

Stránská skála představuje izolovaný ostrůvek jurských vápenců vystupujících nad třetihorní a kvartérní zbytky Dyjsko-Svrateckého úvalu. Na severním svahu pod vrcholem je zachována 4 m mocná lavice bělavě šedého krinoidového vápence. Tato vrstva je tvořena především úlomky stonků lilijic a v minulosti se tento vápenec často používal jako stavební materiál významných budov v Brně a okolí. Celý profil jury završují na vrcholu Stránské skály 12 m mocné světle šedé rohovcové vápence s bohatým obsahem fosílií. Půdním typem na Stránské skále je rendzina na vápenci. Nadmořská výška se pohybuje v rozmezí 240–310 m.

Podnebí Brna, tedy i lokalita Stránské skály, je řazeno do teplé oblasti. Klima je charakterizováno jako teplé, mírně suché s mírnou zimou. Průměrná roční teplota je 8,6 °C. V lednu se průměrná teplota pohybuje kolem -2,3 °C. Ne vždy však bývá tento měsíc nejchladnější. Nejteplejším měsícem bývá červenec s průměrnou teplotou 18,5 °C. Brno patří mezi poměrně suchá místa naší republiky. Za rok zde spadne v průměru 537 mm srážek. Sněhové přikrývky bývá v průměru 13 cm a vyskytuje se od poloviny listopadu do poloviny března.

Exkurze začíná u konečné stanice tramvaje č. 10 na severním okraji Stránské skály. Odtud vede asfaltový chodník k rodinným domkům, po kterém se budeme na konci exkurze vracet zpět. Severní okraj Stránské skály tvoří převážně porost keřů a stromů s prosvětlenými místy. Stromové patro není moc vyvinuto, vyskytují se zde topol bílý (Populus alba), topol černý (Populus nigra) a hlavně topol osika (Populus tremula). Řapíky listů osiky jsou ze stran nápadně zploštělé. Toto zploštění poměrně dlouhého řapíku je příčinou neustálého chvění listů i při sebemenším vánku.

V keřovém patru jsou dominantní svída krvavá (Cornus sanguinea) a líska obecná (Corylus avellana). Významnou příměs tvoří javor babyka (Acer campestre), hloh jednosemenný (Crataegus monogyna), třešeň ptačí (Prunus avium), trnka obecná (Prunus spinosa), jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), střemcha obecná (Prunus padus) a brsleny (Euonymus sp.). Květy brslenu evropského (Euonymus europaea) a brslenu bradavičnatého (Euonymus verrucosa) jsou nenápadné, o to víc nás na podzim zaujmou svými barevnými plody. Plodem brslenu evropského je čtyřpouzdrá tobolka s karmínově červenými segmenty. Semena jsou obalena oranžovým masitým míškem a po prasknutí tobolky visí z plodu. Brslen bradavičnatý má tobolku spíše růžově červenou, černá semena jsou také obalena oranžovým míškem a zůstávají ukryta v tobolce. Také řešetlák počistivý (Rhamnus cathartica) má květ nevýrazný, plody jsou černé kulovité peckovice. Květy střemchy jsou uspořádány v hroznech, což je pro rod Prunus netypické. Plody jsou červenočerné peckovice s brázditou peckou. Vzácným teplomilným druhem je dřín jarní (Cornus mas). Kvete před olistěním, časně na jaře již z dálky upoutá pozornost žlutými klubíčky drobných květů. Plody jsou soudečkovité peckovice červené barvy (dřínky). Mají sladkokyselou, trochu svíravě natrpklou chuť. Objevíme zde i ovocné stromy, pozůstatky starého sadu, např. hrušeň obecnou (Pyrus communis) a slivoň švestku (Prunus domestica). Slivoň myrobalán (Prunus cerasifera) je pěstován jako podnož pro slívy a nezřídka zplaňuje. Trnovník akát (Robinia pseudacacia) byl vysazován jako okrasná a medonosná rostlina. Postupně se však začal rychle šířit. Nebezpečí invaze akátu spočívá v jeho vlivu na druhové složení původní vegetace. Zejména stepní a lesostepní druhy velmi brzy po začátku invaze akátu ustupují, protože dochází k zastiňování stanoviště a jeho silné eutrofizaci.

V bylinném podrostu objevíme hajní druhy, např. konvalinku vonnou (Convallaria majalis), jahodník obecný (Fragaria vesca) a jaterník podléšku (Hepatica nobilis). Během osmidenní doby květu jaterníku se květní plátky prodlouží na dvojnásobek své původní délky. Později kvete klinopád obecný (Clinopodium vulgare), tolita lékařská (Vincetoxicum hirundinaria) a lipnice hajní (Poa nemoralis) s vodorovně odstávajícími čepelemi horních listů a na podzim jestřábník savojský (Hieracium sabaudum) a zvonek řepkovitý (Campanula rapunculoides).

Na prosvětlených místech se nachází travinobylinná vegetace, v níž se vyskytují rumištní druhy, např. ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius), pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris), ostružiník ježiník (Rubus caesius) a koncem léta kvetoucí zlatobýl kanadský (Solidago canadensis), jehož lodyha a spodní strana listů jsou, na rozdíl od zlatobýlu obrovského, chlupaté. Původně se oba druhy zlatobýlu pěstovaly jako okrasné byliny, dnes často zplaňují a šíří se. Na zastíněných vlhčích místech roste vlaštovičník větší (Chelidonium majus), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) a kakost smrdutý (Geranium robertianum). U kakostů je zajímavé rozšiřování semen. Osina semene je napnutá, v určitém stádiu zralosti se napětí naráz uvolní a semena jsou vystřelena do okolí.

Dalšími jarními druhy, vyskytujícími se v křovinách, jsou violka vonná (Viola odorata), violka srstnatá (Viola hirta) a sveřep vzpřímený (Bromus erectus). Nápadným druhem je pryšec mnohobarevný (Euphorbia epithymoides), jeden ze tří druhů pryšců, které jsou svým areálem výskytu v ČR omezeny na jižní Moravu. Svou barevnou pestrostí patří mezi nejnápadnější a nejelegantnější zástupce rodu a často bývá pěstován v zahrádkách jako okrasná trvalka.

Během léta rozkvétají válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), chrpa čekánek (Centaurea scabiosa), prorostlík srpovitý (Bupleurum falcatum), šalvěj přeslenitá (Salvia verticillata), chrastavec křovištní pravý (Knautia drymeia subsp. drymeia), jestřábník Lachenalův (Hieracium lachenalii), jestřábník skvrnitý (Hieracium maculatum), jestřábník hladký (Hieracium laevigatum), jestřábník hroznatý (Hieracium racemosum). Drobné modré kvítky rozrazilu perského (Veronica persica) objevíme nejen v křovinách celoročně.

Keře slouží jako opora plaménku plotnímu (Clematis vitalba), jedné z mála středoevropských lián. Na podzim rostlina vytváří nápadná plodenství, která se podobají klubíčkům vlny (nažky na vrcholu s chlupatým přívěskem).

Na porost křovin navazuje na severovýchodě úzký pruh travinných porostů, který se postupně na východ rozšiřuje. Vede tudy také cesta k zahrádkám, které tvoří hranici území. V travinobylinném porostu jsou hojnými druhy srha laločnatá (Dactylis glomerata) a ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius), dále se zde vyskytují kostřava luční (Festuca pratensis), kostřava červená (Festuca rubra), trojštět žlutavý (Trisetum flavescens) a lipnice luční (Poa pratensis).

V létě zde kvetou svízel bílý (Galium album), rozrazil ožankovitý (Veronica teucrium), vičenec ligrus (Onobrychis viciifolia), hrachor luční (Lathyrus pratensis), kozí brada východní (Tragopogon orientalis) a vítod chocholatý (Polygala comosa). Pryskyřník mnohokvětý (Ranunculus polyanthemos) se celkovým vzhledem podobá pryskyřníku prudkému. Báze lodyhy a kališní lístky jsou však odstále chlupaté. Rožec rolní pravý (Cerastium arvense subsp. arvense) a ptačinec prostřední (Stellaria media) patří do čeledi hvozdíkovité (Caryophyllaceae). Rody ptačinec (Stellaria sp.) a rožec (Cerastium sp.) můžeme rozeznat podle počtu čnělek pestíku. Ptačinec má 3 čnělky, rožec 4–5. Zelené až žluté podpůrné listeny a listence u pryšců (Euphorbia sp.) vytváří dojem velkého květenství. Vlastní květy jsou však bezobalné a tvoří složitá květenství – cyathia. Jedním ze zástupců z tohoto rodu je pryšec obecný (Euphorbia esula). Bez chebdí (Sambucus ebulus) je, na motýlirozdíl od ostatních zástupců rodu, bylina dorůstající výšky až 2 m, která charakteristicky zapáchá. Plody jsou černé, jedovaté.

Až do podzimu kvete hlaváč žlutavý (Scabiosa ochroleuca), krvavec toten (Sanguisorba minor), kakost luční (Geranium pratense), hořčík jestřábníkovitý (Picris hieracioides), zvonek klubkatý (Campanula glomerata), zvonek okrouhlolistý (Campanula rotundifolia) s ledvinitými nebo okrouhlými přízemními listy, jitocel větší (Plantago major) a jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata). Květy u všech druhů jitrocelů jsou nenápadné a jsou opylovány větrem. U jitrocele prostředního (Plantago media) jsou květy zvýrazněny zabarvením tyčinek. Nitky tyčinek jsou vždy fialové a prašníky fialové nebo bílé. Pastinák setý (Pastinaca sativa) byl v minulosti oblíbená kořenová zelenina, dnes se pěstuje málo. Okraje listů lociky kompasové (Lactuca serriola) jsou nasměrovány zhruba ve směru sever – jih. Tím se zabrání příliš silnému ozáření a především přehřátí listů poledním sluncem. Z planého typu čekanky obecné (Cichorium intybus) jsou odvozeny čekanky (čekanka obecná setá) pěstované pro kořen k výrobě kávovinové náhražky – cikorky nebo pro listové růžice, které jsou chutnou zeleninou. Lodyžní listy divizny sápovité (Verbascum phlomoides) jsou nesbíhavé, proto lodyha není křídlatá jako u divizny velkokvěté.

Čistec přímý (Stachys recta), máchelka srstnatá (Leontodon hispidus) a jetel luční (Trifolium pratense) kvetou od jara do podzimu. Na narušovaných místech roste např. merlík bílý (Chenopodium album), kokoška pastuší tobolka (Capsella bursa-pastoris), heřmánkovec nevonný (Tripleurospermum inodorum), který svým vzhledem připomíná heřmánek pravý, nemá však výraznou vůni a květní lůžko úboru je duté.

Na severní hranici bývá zoráno podlouhlé políčko, v němž se vyskytuje řada polních plevelů, např. drchnička rolní (Anagalis arvensis), pryšec kolovratec (Euphorbia helioscopia), lnice květel (Linaria vulgaris), hořčice rolní (Sinapis arvensis), bér zelený pravý (Setaria viridis subsp. viridis), pamětník rolní (Acinos arvensis), barborka obecná (Barbarea vulgaris) a violka rolní (Viola arvensis).

Běžnými letními druhy, které se vyskytují po celé Stránské skále, jsou úročník bolhoj (Anthyllis vulneraria), šalvěj luční (Salvia pratensis) a třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum), jejíž stonek je s dvěma vyniklými lištami na rozdíl od třezalky skvrnité, která má lišty na stonku čtyři. Pryšec chvojka (Euphorbia cyparissias) je velmi často napadán rzí hrachovou, pro niž je mezihostitelem. Napadené rostliny mají zcela jiný vzhled. Většinou jsou nevětvené, jejich listy zůstávají malé a vejčité a rostlina nekvete. Stonek a listy jsou žlutozelené. Napadení rzí rozpoznáme podle rezavě červených puchýřků na rubu listů. Řepík lékařský (Agrimonia eupatoria) se nejen sbírá jako léčivá rostlina, ale také se i pěstuje. Používá se v lékařství i v lidovém léčitelstvím při poruchách zažívání a žlučníkových potížích. Svízel syřišťový (Galium verum) na sebe upozorňuje žlutými květy a typickou vůní. Pampelišku smetánku (Taraxacum sect. Ruderalia) zastihneme kvetoucí především z jara.

Žluté květy štírovníku růžkatého (Lotus corniculatus) můžeme spatřit od dubna do října. Do začátku podzimu také kvetou řebříček obecný (Achillea millefolium), bodlák obecný (Carduus acanthoides), chrpa latnatá (Centaurea stoebe), chrastavec rolní (Knautia arvensis), komonice lékařská (Melilotus officinalis), rýt žlutý (Reseda lutea), jetel plazivý (Trifolium repens), tolice srpovitá (Medicago falcata). V květech silenky nadmuté (Silene vulgaris) se tvoří hodně nektaru a je, stejně jako silenka širolistá bílá (Silene latifolia subsp. alba), opylována nočními motýly.

Nejzajímavější jsou však porosty stepního charakteru, skály a plošiny s vápencovým štěrkem a skalními výchozy. To vše najdeme v horní části Stránské skály, na jihozápadním svahu a na plošině mezi dvěma skalními liniemi.

V porostu jsou dominantní zejména trávy a rostliny trávovitého vzhledu. K nejnápadnějším patří smělek štíhlý (Koeleria macrantha), třeslice prostřední (Briza media), ovsíř pýřitý (Avenula pubescens) a tenkolistá kostřava walliská (Festuca valesiaca). Strdivka brvitá (Melica ciliata) je velmi podobná strdivce sedmihradské, pochvy všech listů jsou však lysé, čepele nekýlnaté a klásky řídké. Pěchava vápnomilná (Sesleria caerulea) patří mezi dealpinské druhy, jejichž přirozené centrum rozšíření leží nad horní hranicí lesa. V době ledové byla zatlačena z vyšších poloh pahorkatin do podhůří, kde dnes přežívá jako glaciální relikt na bezlesých severně obrácených skalách. Báze stébel lipnice cibulkaté (Poa bulbosa) jsou díky listovým pochvám cibulkovitě ztloustlé. Zajímavé je rozmnožování u této lipnice. Klásky obsahují rozmnožovací pupeny, z nichž vyrůstají mladé rostlinky. Ty později vypadávají na zem a vyvíjejí se v dospělého jedince. Kromě rozmnožovacích pupenů se u lipnice cibulkaté objevuje ještě jiný způsob nepohlavního rozmnožování. Na konci vegetačního období zůstávají zachovány pouze bazální části stébel, v nichž se hromadí zásobní látky. Trs se rozpadá a navzájem nespojené, cibulovité části se jednotlivě rozšiřují. Z ostřic zde na jaře najdeme ostřici jarní (Carex caryophyllea), vzácnější ostřici Micheliovu (Carex michelii) a ostřici nízkou (Carex humilis), jejíž klásky jsou schovány mezi listy kruhovitých trsů.

Na jaře se celý jihozápadní svah Stránské skály zbarvuje do fialova díky květům koniklece velkokvětého (Pulsatilla grandis). Přízemní listy má peřenodílné, pod květem jsou listeny dřípené v čárkovité úkrojky. Květ je zpočátku zvonkovitý a postupně se rozšiřuje. Celá rostlina je pokryta jemnými chloupky. Po odkvětu se lodyha koniklece až dvojnásobně prodlužuje a na vrcholu nese kulatá souplodí ochmýřených nažek. Fialkové jsou také květy mateřídoušek, které však rostou spíše na skalních výchozech, např. mateřídouška panonská (Thymus pannonicus) a mateřídouška časná pravá (Thymus praecox subsp. praecox). Žluté koberce tvoří mochna písečná (Potentilla arenaria), která má na spodní straně listů hvězdovité chlupy na rozdíl od mochny jarní. Na jaře se zde vyskytují jarní efemery, což jsou jednoleté rostliny s krátkým životním cyklem. Rostou během jarních měsíců, kdy mají dostatek vláhy. Léto přežívají už pomocí semen. Tyto rostliny jsou většinou nenápadné a všimneme si jich pouze kvetou-li vedle sebe ve větším množstvím. Mezi tyto druhy patří plevel okoličnatý (Holosteum umbellatum), osívka jarní (Erophila verna) a vzácný huseník ouškatý (Arabis auriculata), který je 5–30 cm vysoký, lodyžní listy přisedají k lodyze ouškatou bází. Územím ČR probíhá severní hranice areálu tohoto druhu. Jinak přežívají léto sukulentní rostliny, např. rozchodník ostrý (Sedum acre), rozchodník šestiřadý (Sedum sexangulare) nebo netřesk výběžkatý pravý (Jovibarba globifera subsp. globifera). Proti vysychání chrání rostlinu silná vrstva kutikuly. Drobné modré kvítky rozrazilu rozprostřeného (Veronica prostata) nepřehlédneme díky tomu, že rostlina vytváří na rozdíl od jiných druhů rozrazilů trsy. Všudypřítomný je hvozdík pontederův (Dianthus pontederae). Kozinec dánský (Astragalus danicus) je vytrvalá bylina s hustě chlupatým trubkovitým kalichem a modrofialovými květy. Listy jsou lichozpeřené, vejčitě kopinaté až čárkovité. Na skalách roste drobná kapradina sleziník routička (Asplenium ruta-muraria).

Dominantní rostlinou letního aspektu je bělozářka větevnatá (Anthericum ramosum). Díky jejím latnatě větveným květenstvím se Stránská skála zbarvuje do bíla. Stránská skála je jedinou lokalitou na Brněnsku, kde se vyskytuje lomikámen vždyživý (Saxifraga paniculata), který patří také mezi dealpinské druhy. Vytváří trsy přízemních sivozeleně zbarvených růžic. Z nich vyrůstají 10–25 cm vysoké lodyhy s bílými květy. Nenápadné bílé květy má také silně ohrožená kuřička svazčitá (Minuartia fastigiata), která patří do čeledi hvozdíkovité (Caryophyllacea). Dosahuje zde severního bodu rozšíření na Moravě. Na plošině mezi skalními liniemi a i na samotných příkrých severních svazích roste fialově kvetoucí česnek šerý horský (Allium senescens subsp. montanum). Místy dominantní rostlinou letního aspektu je také česnek žlutý (Allium flavum), který jako jediný z našich planě rostoucích česneků má květy citrónově žluté. Len tenkolistý (Linum tenuifolium) je vytrvalá bylina s dřevnatým oddenkem. Trsnaté lodyhy jsou v dolní třetině hustě listnaté. Vidlany jsou složeny ze světle fialových květů. Zvonek sibiřský (Campanula sibirica) vykvétá až po nashromáždění dostatečného množství zásobních látek, což může trvat i několik let. Po vytvoření semen celá rostlina zaniká. Druh má široký areál s těžištěm rozšíření ve střední a jižní části Sibiře. Je schopen snášet i dosti silné mrazy, ale ve vegetačním období vyžaduje suché a teplé klima, proto se v našich podmínkách chová jako výrazně teplomilný druh. Lněnka rolní (Thesium arvense) je bylina vysoká až 15 cm. Květy má drobné, žlutozelené. Lněnky mají poloparazitický způsob života. Obsahují chlorofyl, avšak jejich kořeny se drobnými bradavičkami přisávají na kořeny jiných rostlin, které pak lněnkám usnadňují přístup k vodě a živinám. Mařinka psí (Asperula cynanchica) je jemná trsnatá trvalka. Na rozdíl od mařinky barvířské má čtyřčetné světle fialové květy a bílý oddenek. Nejpočetnější populace kozince vičencovitého (Astragalus onobrychis) na území Brna se nachází právě na Stránské skále. Dlouze stopkatá květenství kozince vyrůstají v paždí horních listů. Květy jsou červenofialové, podlouhle čárkovité. Z čeledi bobovité (Fabaceae) zde dále najdeme keře čilimníku řezenského (Chamaecytisus ratibonensis), čilimníku zelenavého (Chamaecytisus virescens) a člimníku černajícího (Cytisus nigricans). Informační tabule nás také upozorňuje na silenku ušnici (Silene otites), která má drobné žlutozelené květy. Lodyhy jsou v květenství lepkavé. Žluťucha menší (Thalictrum minus) je bylina s drobnými žlutými květy v rozvětveném soukvětí patřící do čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae). Z dalších druhů zde rostou např. jestřábník hustokvětý (Hieracium densiflorum), devaterník velkokvětý tmavý (Helianthemum grandiflorum subsp. obscurum), len počistivý (Linum catharticum), hadinec obecný (Echium vulgare), řeřicha chlumní (Lepidium campestre), trýzel tvrdý (Erysimum durum), huseník chlupatý (Arabis hirsuta), písečnice douškolistá (Arenaria serpyllifolia) a šedivka šedá (Berteroa incana).

Hlaváč šedavý (Scabiosa canescens) dokvétá v pozdním létě. Mezi posledními kvetoucími druhy nás upoutá svými světle fialovými květy, které voní vanilkou. Na sesel sivý (Seseli osseum) nás také upozorňuje informační tabule. Patří do čeledi miříkovitých (Apiaceae). Listy jsou zpeřené s čárkovitými úkrojky. Nažky má lysé s pomoučeným povrchem. Charakteristickým znakem seselu fenyklového (Seseli hippomarathrum) je límcovitý tvar obalu, který vzniká srůstem jednotlivých listenů. Mladé nažky jsou krátce pýřité. Podzimní Stránskou skálu dále zdobí drobné, žlutě kvetoucí úbory hvězdnice zlatovlásku (Aster linosyris). Běžný je zde oman hnidák (Inula conyzae), který má na rozdíl od ostatních omanů menší úbory bez jazykovitých květů. Starček přímětník (Senecio jacobaea) je dalším druhem, který kvete žlutě. Na zemi nelze přehlédnout pupavu bezlodyžnou (Carlina acaulis) se silně zkrácenou lodyhou a jediným úborem s průměrem až 12 cm. Bílé zákrovní listeny jsou hygroskopické (přitahují vodu) a ve vlhkém vzduchu se ohýbají dovnitř a uzavírají úbor, v suchém vzduchu se rozvírají. Květenství pupavy obecné (Carlina vulgaris) není přízemní a je mnohem menší. Máčka ladní (Eryngium campestre) patří mezi stepní běžce, jejichž suché nadzemní části odtrhne vítr a žene je z místa na místo, přičemž dochází k uvolňování zralých semen. Svými vlajícími „vousy“ nás na podzim zaujmou vousatka prstnatá (Botriochloa ischaemum) a kavyl vláskovitý (Stipa capillata). Kavyl vláskovitý je jediným naším kavylem, který nemá péřitou osinu, proto nejsou obilky tak ozdobné jako u ostatních druhů.

Na četných místech plošiny, jihozápadního svahu a v okolí zahrádek se rozšiřují keře růží (Rosa sp.), svídy krvavé (Cornus sanguinea), trnky obecné (Prunus spinosa) a lísky obecné (Corylus avellana).

V dolní části jihozápadního svahu je umístěna informační tabule. Od ní se vydáme po asfaltové cestě zpět k zastávce tramvaje, kde naše exkurze končí.