EXKURZE DO BYSTRCKÝCH LESŮ - popis trasy
délka
trasy:
|
cca 3 km |
doba
trvání:
|
nejméně 3
hodiny |
tramvajemi č. 1
a 3 na konečnou stanici Bystrc-Ečerova nebo autobusem č. 54 na zastávku
Křivá borovice | |
zastávka Rakovec
autobusu č. 103 nebo pěšky asi 1 km podél přehrady do stanice Přístaviště
tramvají č. 1, 3 a 11
| |
náročnost:
|
výchozí
nadmořská výška je 350 m n. m., po pozvolném klesání v průběhu celé trasy
se konec exkurze nachází v nadmořské výšce 210 m n. m., druhá část trasy
je zejména po silnějších déletrvajících deštích místy poněkud špatně
průchodná, je tedy vhodné volit terénní oblečení a nepromokavou obuv
|
občerstvení:
|
na Rakovci i na
přehradě jsou v sezóně v provozu stánky s občerstvením a četné restaurace
|
Trasa exkurze prochází územím, jehož podloží tvoří
žuly, granodiority a diority brněnského plutonu. Převládají zde kambizemě a
hnědozemě, v údolí potoka Rakovec jsou půdy glejové. Trasa prochází Kočičím
žlebem, hluboce zaříznutým údolím ve VZ směru, s odlišnými teplotními
poměry na severním a jižním svahu. Územím protéká potok Rakovec, který ústí
do úzké zátoky Kníničské přehrady zvané Trdliště. Průměrná roční teplota činí
8,4 °C, průměrný roční úhrn srážek se pohybuje okolo
547 mm.
Botanická exkurze začíná asi 50 metrů od zastávky Křivá
borovice autobusu č. 54 směrem k Žebětínu. První lokalita se nachází po pravé
straně silnice za závorou, jedná se o rumiště přecházející v křoviny s příměsí
několika stromů. Na okrajích rumiště je vegetace ovlivněna sousedícími lesy,
blízkými obdělávanými poli a frekventovanou komunikací. Při vstupu na rumiště je
na první pohled nápadná zejména skupina rostlin značného vzrůstu. Jsou to
především lopuch plstnatý (Arctium tomentosum), používaný při léčbě
kožních vyrážek, ekzémů a špatně se hojících ran, pcháč rolní (Cirsium
arvense), pcháč obecný (Cirsium vulgare) a sadec konopáč
(Eupatorium cannabinum), jehož české i vědecké druhové jméno vyjadřuje
podobnost listů s listy konopí. Jedná se o starou léčivou rostlinu, známou již z
dob vlády krále Mithridata Eupatora z Pontu (121-63 př. Kr.), podle kterého
dostala své vědecké rodové jméno. Vyskytuje se zde také další velmi významná
léčivá rostlina, ostropestřec mariánský (Silybum marianum). Čaj,
připravený z jeho listů, je užíván při jaterních onemocněních, zvyšuje tvorbu
žluče a působí protihorečnatě. Sušené úbory, řezané před rozkvětem, jsou vázány
do suchých kytic. Dalšími běžnými ruderálními druhy, které jsou i na tomto
stanovišti zastoupeny v hojné míře, jsou turan roční (Erigeron annuus),
kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), pelyněk černobýl (Artemisia
vulgaris), obsahující silice a hořčiny, podporující trávení, tišící
žaludeční křeče a účinně působící také proti střevním parazitům. Nať byla
v minulosti používána jako masové koření, nebo přísada do polévek. Hojná je
také čekanka obecná (Cichorium intybus), povzbuzující chuť k jídlu a
používaná při léčbě jaterních onemocnění a žloutenky. Z kořenů pěstovaných
druhů se vyrábí náhražka kávy a salát, připravený z mladých listů, byl již
ve starověkém Římě vyhlášenou pochoutkou. Často nacházíme komonici bílou
(Melilotus alba) a komonici lékařskou (Melilotus officinalis),
obsahující vonný kumarin. Je-li komonice přítomna ve vlhkém seně, vzniká z
kumarinu chemická sloučenina zabraňující srážení krve, která po pozření domácími
zvířaty může být příčinou vykrvácení již při nepatrném poranění. K dalším hojným
rostlinám patří jitrocel větší (Plantago major), jitrocel kopinatý
(Plantago lanceolata), z jehož čerstvě natrhaných listů se lisuje šťáva
jako účinný prostředek proti kašli a jiným onemocněním dýchacích cest, šťovík
tupolistý (Rumex obtusifolius), šťovík kadeřavý (Rumex crispus),
šťovík kyselý (Rumex acetosa), šťovík menší (Rumex acetosella),
heřmánkovec nevonný (Tripleurospermum inodorum) a popenec obecný
(Glechoma hederacea), dříve přidávaný jako koření do polévek, či
připravovaný jako špenát. Ve středověku se věřilo, že propůjčuje dar
jasnozřivosti a je-li nasbírán a svázán do věnce večer na svátek čarodějnic,
dává schopnost čarodějnici rozpoznat. Častá je také kokoška pastuší tobolka
(Capsella bursa-pastoris) pojmenovaná podle plodů podobných tobolkám, z
níž se ještě dnes připravují léky k zastavení vnitřního krvácení, hadinec obecný
(Echium vulgare), jehož jméno se vztahuje na tvar květu, neboť tyčinky
vyčnívající z květu připomínají hadí jazyk.
V sušších sešlapávaných
plochách můžeme nalézt truskavec ptačí (Polygonum aviculare), dříve zvaný
„rdesno ptačí“, používaný při přípravě čaje, jetel plazivý (Trifolium
repens), jehož jeden trs je za příhodných podmínek schopný pokrýt během
jednoho roku i plochu několika metrů čtverečných. Velmi ojediněle nacházíme i
heřmánek terčovitý (Matricaria discoidea) a heřmánek pravý (Matricaria
recutita), oba obsahující příjemně vonící těkavý olej. I když obsahují
podobné účinné látky, v lékařství jsou užívány květy, a v menší míře i další
rostlinné orgány, zejména heřmánku pravého. Rostlina působí příznivě při křečích
a kolikách, snižuje zánětlivost kůže a podporuje růst vlasů. Na rozdíl od velmi hojného heřmánkovce nevonného je menšího vzrůstu a výrazně voní.
Ojediněle nalézáme vtroušené další polní plevele, mák vlčí (Papaver
rhoeas), obsahující v mléce slabě jedovatý alkaloid, a pěťour srstnatý
(Galinsoga quadriradiata), původní v peruánských Andách, který byl okolo
roku 1850 zavlečen do Evropy. Dále je na této lokalitě možné zaznamenat konopici
polní (Galeopsis tetrahit), mléč rolní (Sonchus arvensis), vratič
obecný (Tanacetum vulgare), obsahující silice a hořčiny, třezalku
tečkovanou (Hypericum perforatum), řebříček obecný (Achillea
millefolium), pojmenovaný podle hrdiny řeckých bájí Achilla, který uvolňuje
křeče, zvyšuje srážlivost krve a podporuje hojení ran. Dále můžeme nalézt lociku
kompasovou (Lactuca serriola), jejíž listové čepele jsou orientovány
vertikálně, čímž předchází nadměrnému ozáření a přehřátí listů, starček Fuchsův
(Senecio ovatus), starček obecný (Senecio vulgaris), obsahující
jedovaté alkaloidy, způsobující otravy u lidí i domácích zvířat, vrbinu obecnou
(Lysimachia vulgaris), vrbovku malokvětou (Epilobium parviflorum),
vrbovku chlupatou (Epilobium hirsutum) a vrbovku úzkolistou (Epilobium
angustifolium), na které objevil v roce 1790 botanik Sprengel cizosprašnost.
Na tomto stanovišti je poměrně častý také podběl lékařský (Tussilago
farfara), lidově zvaný „podkova“, „úbytník“ nebo také „mateří líčko“,
tradičně používaný při léčbě onemocnění dýchací soustavy a přeslička rolní
(Equisetum arvense), tvořící dva typy lodyh. Jarní nezelené lodyhy
vyrůstají v březnu a dubnu, jsou plodné, nevětvené, zakončené výtrusnicovým
kláskem a po dozrání výtrusů odumírají. Letní zelené silně větvené lodyhy jsou
neplodné, sterilní a obsahují třísloviny, hořčinu, pěnivý saponin a koloidní
kyselinu křemičitou. Přesličku již ve starověku, Dioscorides (1. st.) ve spise
De materia medica a Plinius (23–79) v encyklopedii Naturalis historia,
doporučovali k zastavení vnitřního krvácení a jako prostředek močopudný. V
domácím lékařství se stále osvědčuje při ošetřování ran a kožních ekzémů. Na
sušších místech se poměrně hojně vyskytuje mochna stříbrná (Potentilla
agrentea).
V prvních letních měsících zde rozkvétá čičorka pestrá
(Securigera varia), obsahující v listech a semenech jedovatý
glykosid koronilin, který působí podobně jako jed náprstníku, dále štírovník
růžkatý (Lotus corniculatus), jehož české i vědecké jméno druhu se
vztahuje na zakřivené plody, divizna černá (Verbascum nigra), jetel luční
(Trifolium pratense), tolice setá (Medicago sativa), zvaná
„vojtěška“, tolice dětelová (Medicago lupulina), jejíž vědecké druhové
jméno zřejmě poukazuje na podobnost tvaru hlávek s šiškami chmelu otáčivého
(Humulus lupulus). „Dětel“ je starší jméno jetele, používané ještě v
Mattioliho (1501-1577) herbáři. Nověji se tohoto jména používalo pro odlišení
žlutě kvetoucích druhů od původního širokého rodu jetel. Rovněž nacházíme
nápadně kvetoucí lupinu mnoholistou (Lupinus polyphyllus), dříve zvanou
„vlčí bob“. Rostlina pochází ze západní části USA, ve střední Evropě se pěstuje
od konce 19. století. Jedná se o invazní rostlinu, která se intenzivně šíří
zejména v posledních desetiletích. Zarůstá přirozené luční porosty a
nenávratně mění jejich druhové složení, jelikož symbiotické bakterie
v jejích kořenech obohacují půdu dusíkem. Častá je silenka širolistá
(Silene latifolia) dříve zvaná „knotovka“, kvetoucí v noci a tedy
opylovaná pouze nočními motýly a vikev ptačí (Vicia cracca), jejíž jméno
poukazuje na skutečnost, že je pro lidi nepoživatelná a tudíž je ponechána
ptákům. K nápadným druhům patří zlatobýl kanadský (Solidago
canadensis), pocházející ze Severní Ameriky, který se již v průběhu 19.
století rozšířil po celé Evropě. Často je pěstován jako okrasná rostlina a hojně
zplaňuje a jeho porosty vytlačují přirozenou vegetaci. V lesních lemech je
poměrně hojný kerblík lesní (Anthriscus sylvestris) a zcela ojediněle
můžeme nalézt náprstník velkokvětý (Digitalis grandiflora).
Na
konci léta a na podzim je velmi nápadným druhem mochyně židovská (Physalis
alkekengi), zvaná „židovská třešeň“, jejíž kalich za plodu vytváří červený
nebo oranžový nafouklý „lampiónek“ ukrývající jedlý plod. Rostlina obsahuje
velké množství vitaminu C a v lidovém léčitelství byla používána při
onemocnění ledvin, močových cest, dně a revmatismu.
Trávy jsou na tomto
stanovišti zastoupeny zejména třtinou křovištní (Calamagrostis epigejos),
silně expanzivním druhem, původním na písčitých říčních náplavech a
prosvětlených místech dubohabrových lesů, který tvoří v současné době
dominantu většiny narušených ploch, dále třtinou rákosovitou (Calamagrostis
arundinacea), jílkem vytrvalým (Lolium perenne), psárkou luční
(Alopecurus pratensis), pýrem plazivým (Elytrigia repens), srhou
laločnatou (Dactylis glomerata) zvanou „říznačka“ a lipnicí roční (Poa
annua).
Na rumiště je vtroušeno několik dřevin z okolních lesů,
ojediněle nacházíme také topol osiku (Populus tremula) a vrbu jívu
(Salix caprea), která rozkvétá velmi brzy na jaře a poskytuje tak
hodnotnou potravu včelám. Posvěceným „kočičkám“ se od pradávna přisuzuje moc
chránit obydlí před neštěstím, zejména před úderem blesku a úrodu před nepřízní
počasí.
Trasa pokračuje širokou lesní pěšinou po levé straně asfaltové
cesty, která vstupuje do smíšeného lesa. Jedná se o teplomilné smíšené
dubohabřiny, které jsou velmi rozšířené v teplejších úrodných oblastech Čech a
Moravy, průměrně do výšky 450–500 m n.m. Cesta není značená turistickými
značkami, je třeba zhruba po 400 m odbočit druhou pěšinou vpravo. Je to horní
stezka nad pravostranným přítokem potoka Rakovce. Na počátečním úseku lesa
převažují listnaté stromy. Tento typ lesa je tvořen zejména habrem obecným
(Carpinus betulus), dubem zimním (Quercus petraea) a dubem letním
(Quercus robur). Častěji je zastoupen dub zimní, řečený „drnák“, který má
listy při bázi klínovitě zúžené s dlouhými řapíky. Žaludy jsou přisedlé nebo
velmi krátce stopkaté, na rozdíl od dubu letního, řečeného „křemelák“, který má
žaludy na 4–6 cm dlouhé stopce, listy na bázi zřetelně ouškaté a listové řapíky
dlouhé. Kůra mladých stromů působí proti průjmu, žaludečnímu a střevnímu kataru,
zastavuje krvácení a zevně se používá k přípravě koupelí při popáleninách,
omrzlinách, hemeroidech a jako kloktadlo. Dalšími často se vyskytujícími
dřevinami na této lokalitě jsou buk lesní (Fagus sylvatica), lípa srdčitá
(Tilia cordata), užívaná k přípravě čajů zejména při rýmě, kašli a
zánětu průdušek, bříza bělokorá (Betula pendula), s léčivými účinky
při zánětech močových cest, kožních chorobách a využívaná ve vlasové kosmetice.
Velmi hojně zastoupeny jsou i javory, javor klen (Acer pseudoplatanus) s
okrouhlými, většinou pětilaločnými, nepravidelně hrubě zubatými listy, jehož
plody, dvounažky, mají obě jednosemenné části k sobě připojené v ostrém úhlu,
javor mléč (Acer platanoides) s listy dlanitoklanými, s 5–7 nestejně
velkými laloky, protaženými v řadu tenkých a dlouhých zubů, jehož řapík mléčí a
nažky svírají tupý úhel, a javor babyka (Acer campestre), který přechází
do keřového patra. Jeho listy jsou pravidelně pětilaločné s téměř celokrajnými
laloky, které se k bázi zmenšují. Řapík slabě mléčí a dvounažky mají rovnovážně
odstálá křídla s úhlem téměř 180 stupňů. Ojediněle se vyskytují tři druhy
jeřábů, jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) s lichospeřenými listy, tvořenými
9–17 ostře zubatými lístky, jeřáb břek (Sorbus torminalis) s jednoduchými
listy, členěnými v 6–10 trojúhelníkových laloků, jejichž špičky směřují vesměs
dopředu a jsou na okrajích ostře pilovité a jeřáb muk (Sorbus aria),
jehož listy jsou jednoduché celistvé, podlouhle oválné, na bázi klínovité a po
obvodu velmi nepravidelně pilovité. Z jehličnanů je zastoupena zejména borovice
lesní (Pinus sylvestris), zvaná „sosna“, s červenorezavou borkou, modřín
opadavý (Larix decidua) a smrk ztepilý (Picea abies), velmi zřídka
zde můžeme nalézt jedli bělokorou (Abies alba).
Keřové patro
tvoří, kromě již zmíněného javoru babyky, ptačí zob obecný (Ligustrum
vulgare), hloh obecný (Crataegus laevigata) a střemcha obecná
(Prunus padus). Kůra střemchy bývala užívána proti revmatismu a
žaludečním potížím. Hojně se také vyskytuje brslen evropský (Euonymus
europaea), na jehož větévkách jsou patrné čtyři podélné korkové lišty a
jehož plody jsou čtyřhranné červené tobolky s bílými semeny zcela ukrytými
v oranžových míšcích a brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa),
jehož větévky jsou hustě poseté korkovými bradavičkami, červené tobolky a černá
semena jsou jen z poloviny obalená míškem. Poměrně časté jsou též různé
druhy růží (Rosa sp.). Popínavou dřevinou, kterou můžeme v lese ojediněle
nalézt, je břečťan popínavý (Hedera helix), jehož listy na sterilních
výhonech jsou tří až pětilaločné s nápadnými bílými žilkami, zatímco listy na
fertilních výhonech jsou zelené, vejčité až kosočtverečné a celokrajné. Břečťany
kvetou teprve v osmém až desátém roce života a dožívají se 500, ve výjimečných
případech až 1000 let. Rostlina obsahuje jedovaté saponiny a byla dříve užívána
v léčitelství.
V korunách většiny dubů letních můžeme vidět ochmet
evropský (Loranthus europaeus). Jedná se o poloparazitický organismus,
který vodu a živiny získává od hostitelské rostliny speciálními sacími kořínky,
tzv. haustoriemi.
V bylinném patře můžeme na začátku jara zaznamenat
hrachor jarní (Lathyrus vernus), ptačinec velkokvětý (Stellaria
holostea), tři druhy violek, violku lesní (Viola reichenbachiana) s
listnatou květní stopkou a fialovou, 5–6 mm dlouhou ostruhou, violku Rivinovu
(Viola riviniana) s listnatou květní stopkou a bělavou, 3–4 mm dlouhou
ostruhou a violku vonnou (Viola odorata) s listy v přízemní růžici a
bezlistou květní stopkou. Rostlina obsahuje kyselinu salicylovou a hořké látky.
Její léčivé účinky jsou známy již od starověku a ještě za druhé světové války
byla používána proti kašli. Staří Řekové ji považovali za květinu mrtvých.
Květy, ale i nať a kořeny obsahují vonné silice, ze kterých byly dříve vyráběny
fialkové parfémy. Kandované květy se používají ke zdobení cukroví. Violky patří
k tzv. myrmekochorním rostlinám, neboť jejich semena rozšiřují mravenci.
Dále pak nacházíme jaterník podléšku (Hepatica nobilis), jehož jméno
poukazuje na podobnost listů s laloky jater, proto se dříve věřilo v jeho
účinky proti jaterním chorobám. Jaterník rovněž patří k myrmekochorním
rostlinám. Rovněž se zde vyskytuje plicník lékařský (Pulmonaria
officinalis), dříve používaný jako lék při onemocněních dýchacích cest,
prvosenka jarní (Primula veris) se sytě žlutými květy a nafouklým,
odstávajícím kalichem a prvosenka vyšší (Primula elatior) se sírově
žlutými květy a přitisklým kalichem. Vědecké jméno rodu Primula pochází z
latinského primus, což znamená „první“, ve smyslu prvně, tj. nejdříve kvetoucí.
Starší český název „petrklíč“ vznikl pravděpodobně podle podobnosti postupně
rozkvétajícího okolíkatého květenství s klíčem, kterým sv. Petr „odemyká“ jaro.
Jedná se o dávno známé léčivé rostliny, jejichž listy obsahují vysoký podíl
vitaminu C, ale také jedovaté saponiny, proto nemohou být lidmi požívány. Velmi
často nacházíme bíle nebo lehce narůžověle kvetoucí sasanku hajní (Anemone
nemorosa), žlutě kvetoucí sasanku pryskyřníkovitou (Anemone
ranunculoides), svízel vonný (Galium odoratum), dříve zvaný „mařinka
vonná“, obsahující sloučeniny kumarinu, které se uvolňují při vadnutí a vydávají
charakteristickou vůni. Listy bývají v malém množství používány jako přísada do
bowle. Tradiční „májový nápoj“, o kterém se zmiňuje již benediktýnský mnich
Wandalbertus v roce 854, se získává máčením čerstvé mařinkové nati, natrhané
před rozkvětem, ve slabě oslazeném víně. Místy hojný je také šťavel kyselý
(Oxalis acetosella), obsahující v listech kyselinu šťavelovou a její
soli, šťavelany, který je proto slabě jedovatý. Kyselina působí škodlivě zejména
na ledviny. Jedná se o stínomilnou rostlinu, která na silné ozáření slunečním
světlem a rovněž na opakovaný dotyk reaguje svěšením lístků.
V období
pozdnějšího jara jsou zde hojnými kvetoucími druhy kokořík mnohokvětý
(Polygonatum multiflorum), opylovaný čmeláky, zvonek broskvolistý
(Campanula persicifolia), kuklík městský (Geum urbanum), jehož
oddenek, obsahující mírně jedovaté silice a třísloviny a také značné množství
éterického oleje, vonícího po karafiátech, býval dříve používán jako koření
místo hřebíčku a byl přidáván do piva, vína, pálenek a likérů. K dalším bylinným
druhům patří černýš hajní (Melampyrum nemorosum), kostival hlíznatý
(Symphytum tuberosum), zběhovec plazivý (Ajuga reptans), který
patří rovněž k myrmekochorním rostlinám a svízel bílý (Galium album).
Také se zde vyskytují dva druhy pryšců, pryšec mandloňovitý (Euphorbia
amygdaloides) a pryšec chvojka (Euphorbia cyparissias) s listy
připomínajícími jehličí. Vzácněji se můžeme setkat se zvonečníkem klasnatým
(Phyteuma spicatum), s naší poměrně hojnou nezelenou orchidejí hlístníkem
hnízdákem (Neottia nidus-avis), která své jméno získala podle hustě
propletených kořenů a s konvalinkou vonnou (Convallaria majalis), která
obsahuje zejména v květech a listech jedovaté, ve vodě částečně rozpustné
kardenolidy, jedy konvalarin, konvalamarin a majolin, vyskytující se tedy i ve
vodě ve vázách. Konvalamarin má podobné účinky jako účinné látky nápsrtníku a
používá se ho proti srdečním nemocem a epilepsii. Ojediněle se vyskytující
rostlinou je samorostlík klasnatý (Actaea spicata), jehož bobule a semena
obsahují jedovatý protoanemonin. Ve středověku byl používán k léčbě moru.
Latinské rodové jméno dostal podle hrdiny řeckých bájí vášnivého lovce Aktaeona,
který náhodou spatřil koupající se bohyni lovu Artemis, jež ho za trest
proměnila v jelena a nechala ho uštvat a roztrhat jeho vlastními loveckými psy,
kteří byli omámeni po pozření bobulí samorostlíku.
Z drobných keříků jsou
to pak čilimník černající (Cytisus nigricans), brusnice borůvka
(Vaccinium myrtillus), jež je ceněným lesním ovocem. Je možné ji také
použít k přípravě ovocného vína a sušené bobule jsou v lidovém lékařství
osvědčeným prostředkem proti průjmu. Dále zde roste kručinka barvířská
(Genista tinctoria), jejíž větve, listy a květy obsahují žluté barvivo,
které bylo dříve používáno k barvení lnu a vlny. Celá rostlina obsahuje také
jedovaté alkaloidy.
Mezi trávovitými rostlinami dominují třtina
rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), srha hajní (Dactylis
polygama), lipnice hajní (Poa nemoralis), bika bělavá (Luzula
luzuloides), kostřava obrovská (Festuca gigantea), ostřice chlupatá
(Carex pilosa), ostřice lesní (Carex sylvatica) a sveřep Benekenův
(Bromus benekenii). Rovněž jsou zde zastoupeny dva druhy strdivek,
strdivka jednokvětá (Melica uniflora) a strdivka nicí (Melica
nutans).
Začátkem léta můžeme kromě odkvétajících druhů jarního
aspektu nalézt některé další rostlinné druhy, avšak zastoupení kvetoucích
rostlin již není tak bohaté. Ojediněle se vyskytují dva druhy silenek, silenka
nicí (Silene nutans) a silenka nadmutá (Silene vulgaris) s
nafouklým téměř průsvitným kalichem. Obě rostliny plně rozkvétají v noci a
jejich opylovači jsou noční motýli, zejména lišajové. Vzácným a chráněným druhem
je brambořík nachový (Cyclamen purpurascens), obsahující, především
v hlíze, jedovatý glykosid cyklamin. Jedovatá dávka pro člověka je už 0,3 g
hlízy, vepřům však neškodí, naopak u nich podporuje trávení, což využívali již
staří Egypťané k výkrmu prasat. Na Sicílii jsou hlízy některých druhů
bramboříků užívány k omámení ryb při rybolovu.
V podzimních měsících
se zde setkáváme pouze s kvetoucími jestřábníky. Nápadné jsou v tomto období
plody některých keřů, zejména obou brslenů a ptačího zobu obecného.
V
druhé části lesa se charakter vegetace poněkud mění. Po překonání krátkého
úseku, tvořeného hustým porostem mladých smrků, se dostáváme do smíšeného lesa,
kterým trasa pokračuje rovně, odbočka vpravo vede zpět ke Křivé borovici. V lese
převládají stromy jehličnaté, zejména smrk ztepilý (Picea abies),
borovice lení (Pinus sylvestris) a modřín opadavý (Larix decidua).
Z listnatých stromů jsou to pak hlavně habr obecný (Carpinus betulus),
dub zimní (Quercus petraea) a dub letní (Quercus robur), buk lesní
(Fagus sylvatica) a lípa srdčitá (Tilia cordata). Les je těžen,
proto je zde několik mýtin. Nápadné je mocnější keřové patro, tvořené především
ostružiníky, maliníky (Rubus sp.) a bezem černým (Sambucus nigra),
obsahujícím v květech hlavně silice a glykosidy, ve zralých plodech
anthokyanová barviva a vitaminy A a C. Snižuje horečku, působí mírně projímavě,
užívá se při nachlazení. Bohaté využití má i v kuchyni při přípravě
limonád, zavařenin a likérů.
Vzhledem k vyššímu zastoupení jehličnatých
stromů a orientaci lesních svahů směrem do chladnějšího vlhkého údolí jsou
častými druhy bylinného patra starček Fuchsův (Senecio ovatus), starček
hercynský (Senecio hercynicus), pomněnka lesní (Myosotis
sylvatica), na jejíchž květech můžeme pozorovat změnu barvy v průběhu květu,
související se změnou stupně kyselosti ve vakuolách buněk květních plátků,
zvonek řepkovitý (Campanula rapunculoides) a věsenka nachová
(Prenanthes purpurea). Hojně nacházíme také rozrazil rezekvítek
(Veronica chamaedrys), rozrazil lékařský (Veronica officinalis).
Ve středověku byla rozrazilu připisována řada léčivých účinků, které však
pozdější výzkumy neprokázaly. Mladé rostliny lze použít k přípravě jarních
salátů. Nepřehlédnutelné ostrůvky tvoří pstroček dvoulistý (Maianthemum
bifolium), obsahující jedovaté saponiny a kopytník evropský (Asarum
europaeum), obsahující silně jedovatou silici, která chutná jako pepř. Je
opylován slimáky, jedná se tedy o rostlinu molluscogamní. Častou kapradinou je
kapraď samec (Dryopteris filix-mas), lidově nazývaný „čarodějný“ nebo
„svatojánský kořen“, také „čertovo“ nebo „hadí žebro“. Ve středověku mu byla
připisována kouzelná moc a z jeho oddenku se vyrábějí přípravky proti
střevním cizopasníkům. Dále zde nacházíme dva druhy jahodníků, jahodník obecný
(Fragaria vesca) s chutnými plody s vysokým obsahem cukru a jahodník
truskavec (Fragaria moschata), jehož plody mají velmi kořeněnou chuť a
dříve byl často pěstován na zahrádkách. Listy jahodníků obsahují třísloviny a
mohou být používány při přípravě čaje. Rovněž zde rostou dva druhy hluchavek,
hojnější hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum) s esovitě prohnutou květní
trubkou a oranžovými prašníky a hluchavka nachová (Lamium purpureum) s
květní trubkou rovnou. Vzácně zde však můžeme nalézt i žlutě kvetoucí náprstník
velkokvětý (Digitalis grandiflora) a růžově kvetoucí náprstník červený
(Digitalis purpurea). Listy a semena náprstníků obsahují řadu jedovatých
látek, hlavně glykosidů, které povzbuzují srdeční činnost a jsou proto využívány
v lékařství. Nejúčinnější látkou je digitoxin, který se získává sběrem planě
rostoucích náprstníků červených. Hojně vyskytují hrachor jarní (Lathyrus
vernus), jaterník podléška (Hepatica nobilis), šťavel kyselý
(Oxalis acetosella) a plicník tmavý (Pulmonaria obscura), se
kterými se setkáváme i v první části lesa.
Nově se v porostu vyskytuje
také řada nitrofilních druhů. Můžeme zde nalézt svízel přítulu (Galium
aparine), která svými zpětnými háčky pevně ulpívá na srsti nebo na oděvu,
jak vyjadřuje její jméno, svízel povázku (Galium mollugo), česnáček
lékařský (Alliaria petiolata), obsahující hořčičné oleje, které mu
dodávají česnekovou vůni, hojný kuklík městský (Geum urbanum) a krabilici
mámivou (Chaerophyllum temulum), obsahující jedovatý chaerophyllin, který
po požití způsobuje poruchu rovnováhy a koordinace. Častý je též kakost smrdutý
(Geranium robertianum), obsahující zapáchající silice, třísloviny a
hořčiny. Bývá označován jako rostlina sv. Roberta, podle nějž dostal druhové
vědecké jméno. Novým druhem trávy je pšeníčko rozkladité (Milium
effusum).
V pozdějších měsících vegetačního období rozkvétají mléčka
zední (Mycelis muralis) a kapustka obecná (Lapsana
communis).
Lesní cesta v posledním krátkém úseku poměrně prudce klesá
a ústí na louku, oddělenou od lesních porostů potokem Rakovcem, protékajícím
Kočičím žlebem a vlévajícím se do Kníničské přehrady. Jedná se o vlhčí louku,
jejíž okraj v okolí potoka je porostlý ještě částečně lesními rostlinnými druhy,
jako jsou podbílek šupinatý (Lathraea squamaria), rostlina bez
chlorofylu, parazitující na kořenech listnatých stromů, mokrýš střídavolistý
(Chrysosplenium alternifolium) a orsej jarní (Ficaria verna).
Květní pupeny této rostliny naložené do octa sloužily jako náhražka kaparů.
Současně se zde vyskytují podběl lékařský (Tussilago farfara), léčivá
rostlina užívaná zejména proti kašli, obsahující v listech, sušených dříve jako
náhražka tabáku, slizové látky a tříslovinu a přeslička bahenní (Equisetum
palustre), která má na rozdíl od přesličky rolní stonkové pochvy delší než
první články větví a její sterilní i fertilní lodyhy jsou stejně utvářené a
vyrůstají ve stejnou dobu. Najdeme zde tři druhy pryskyřníků, pryskyřník kosmatý
(Ranunculus lanuginosus) s hustě chlupatým stonkem a listy, pryskyřník
plazivý (Ranunculus repens) s nadzemními plazivými výběžky a pryskyřník
prudký (Ranunculus acris) s hluboce rozeklanými listy. Vědecké rodové
jméno Ranunculus znamená v překladu „žabička“ a týká se charakteristického tvaru
plodů. Všechny pryskyřníky obsahují jedovaté látky, zejména protoanemonin.
Nápadný lesk okvětních plátků pryskyřníků je způsoben olejovými kapkami ve
vnější vrstvě buněk a pod nimi ležící bílou škrobnatou vrstvou. Okraj potoka je
lemován vysazeným jírovcem maďalem (Aesculus hippocastanum), zvaným
„koňský kaštan“. Obsahové látky kaštanu ovlivňují činnost oběhové soustavy a
zabraňují tvoření otoků. Léčivé účinky jsou prokázány také při zánětech horních
a dolních cest dýchacích. Kromě něj se zde vyskytuje jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior) s pevným, pružným dřevem, olše lepkavá (Alnus
glutinosa) s listy na špičce mělce vykrojenými, vrba jíva (Salix
caprea), vrba křehká (Salix fragilis) a vrba bílá (Salix
alba). Její kůra má široké využití ve farmacii při horečkách, nachlazení,
zevně při léčbě špatně se hojících ran.
Toto stanoviště je velmi bohaté
na výskyt travin. Kromě hojné metlice trsnaté (Deschampsia cespitosa)
jmenujme alespoň psárku luční (Alopecurus pratensis), bojínek luční
(Phleum pratense), pšeníčko rozkladité (Milium effusum), lipnici
obecnou (Poa trivialis), lipnici luční (Poa pratensis), lipnici
bahenní (Poa palustris), lipnici roční (Poa annua), kostřavu luční
(Festuca pratensis), kostřavu červenou (Festuca rubra), kostřavu
ovčí (Festuca ovina), tomku vonnou (Anthoxanthum odoratum) a ovsík
vyvýšený (Arrhenatherum elatius). Z ostřic jmenujme ostřici srstnatou
(Carex hirta) a ostřici bledavou (Carex pallescens). Běžnými
rostlinnými druhy pro tuto vlhčí louku, která se nachází naproti bývalé
rakovecké hájence, jsou kerblík lesní (Anthriscus sylvestris), řeřišnice
luční (Cardamine pratensis), jitrocel kopinatý (Plantago
lanceolata), černohlávek obecný (Prunella vulgaris), děhel lesní
(Angelica sylvestris), jehož vědecké jméno, pocházející z latinského
angelus – „anděl“, a rovněž české jméno, pocházející ze slovanských jazyků
(dziegel – „anděl“), se vztahují k pověsti, podle níž tuto mocnou léčivou
rostlinu ukázal lidem právě anděl. Rostlina obsahuje silice a fukokumarin. Dále
je častý bedrník větší (Pimpinella major) a bršlice kozí noha
(Aegopodium podagraria), která byla dříve používána na obklady mírnící
bolest při revmatismu a dně, neboli podagře, odtud pochází její vědecké jméno.
Listy bršlice mohou být konzumovány jako zelenina. Rovněž zde nacházíme mochnu
plazivou (Potentilla reptans), kostival lékařský (Symphytum
officinale), používaný ve středověku jako lék na zlomeninu kostí, kakost
hnědočervený (Geranium phaeum) a kakost luční (Geranium pratense),
jehož české jméno vzniklo zřejmě ze staroslovanského „pakost“, označující kůstku
hrotitého tvaru, kterou připomíná zobánkatý plod kakostu. Ze stejného důvodu
bývá lidově nazýván „čapí nůsek“. K běžným hojně se vyskytujícím lučním druhům i
zde patří jetel luční (Trifolium pratense), jetel plazivý (Trifolium
repens), řebříček lékařský (Achillea millefolium), zvonek rozkladitý
(Campanula patula), mrkev obecná (Daucus carota), kopretina bílá
(Leucanthemum vulgare), pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris),
tolice setá (Medicago sativa), rozrazil rolní (Veronica arvensis),
silenka širolistá (Silene latifolia), chrastavec křovištní (Knautia
drymeia), chrastavec rolní (Knautia arvensis), vrbina penízková
(Lysimachia nummularia), šťovík menší (Rumex acetosella), šťovík
kyselý (Rumex acetosa), šťovík tupolistý (Rumex obtusifolius) a
šťovík kadeřavý (Rumex crispus).
Z původní vlhkobytné vegetace,
charakteristické pro tento typ biotopu, se zde vyskytuje svízel bahenní
(Galium palustre), pcháč šedý (Cirsium canum), rdesno blešník
(Persicaria lapathifolia) s variabilní barvou květů od červené přes
žlutavou až po zelenobílou, rdesno červivec (Persicaria maculosa) s
palčivě ostrou chutí způsobenou přítomností silic v pletivech, kozlík dvoudomý
(Valeriana dioica) a vrbina obecná (Lysimachia vulgaris). Častá je
také máta dlouholistá (Mentha longifolia) a máta vodní (Mentha
aquatica), obě obsahující vonné silice. Přítomnost kakostu bahenního
(Geranium palustre) a ocúnu jesenního (Colchicum autumnale) svědčí
o částečném zachování původního stanoviště. Všechny rostlinné části ocúnu
jesenního jsou jedovaté, obsahují jedovatý alkaloid kolchicin, který je mimo
jiné v genetice používán jako buněčný jed, zabraňující dělení buněk, nikoli však
dělení chromozómů, což umožňuje získání rostlin s větším počtem chromozómových
sad. Ve větších dávkách poškozuje játra a způsobuje těžké otravy, které mohou
končit smrtí. Kolchicinem může být otrávené i mléko, pokud se ocúnové listy
dostaly do krmení pro dobytek.
Můžeme zde také zaznamenat ojedinělý
výskyt vlhkomilných travin, jako jsou psárka plavá (Alopecurus aequalis),
psárka kolénkatá (Alopecurus geniculatus) a ostřice řídkoklasá (Carex
remota).
Směrem k asfaltové lesní cestě spojující Bystrc se Žebětínem
do louky stále více pronikají ruderální nitrofilní druhy svědčící o její
částečné degradaci. Hojně se vyskytuje kopřiva dvoudomá (Urtica dioica),
obsahující v žahavých trichomech látku způsobují podráždění pokožky. Varem se
jedovaté látky zničí a rostlina je vhodná ke konzumaci pro vysoký obsah vitaminu
C a železa. Tradičně se připravuje jako špenát, použita zevně podporuje růst
vlasů a v lidovém lékařství se doporučuje proti revmatismu. Pevná a dlouhá
lýková vlákna z povrchové části lodyhy byla ve středověku a za první světové
války používána v textilním průmyslu. Velmi častý je též bolševník obecný
(Heracleum sphondylium), pcháč obecný (Cirsium vulgare), hluchavka
bílá (Lamium album) se žlutými prašníky na rozdíl od albinotických forem
hluchavky skvrnité (Lamium maculatum), které mají prašníky oranžové, dále
krabilice zápašná (Chaerophyllum aromaticum), pastinák setý (Pastinaca
sativa), jehož kořen, obsahující velké množství bílkovin, škrobu, pektinu a
vitamínu C, který má výraznou kořeněnou chuť, se používá jako přísada do likérů,
lopuch plstnatý (Arctium tomentosum), lopuch menší (Arctium
minus), jitrocel větší (Plantago major), popenec obecný (Glechoma
hederacea), kokoška pastuší tobolka (Capsella bursa-pastoris),
měrnice černá (Ballota nigra) a hadinec obecný (Echium vulgare). V
bezprostřední blízkosti silnice můžeme nalézt rdesno ptačí (Polygonum
aviculare). Hojně se vyskytuje rovněž mochna husí (Potentilla
anserina), jejíž výhonky slouží jako náhražka čaje a smíšené s otrubami jsou
tradičním krmením pro husy, zlatobýl kanadský (Solidago canadensis),
vratič obecný (Tanacetum vulgare) a vlaštovičník větší (Chelidonium
majus), obsahující, zejména v oranžově žlutém mléce, řadu jedovatých
alkaloidů, zejména chelerythin, který při styku s nosní sliznicí působí silné
kýchání a při náhodném požití vyvolá úporné zvracení. Mléko je často v lidovém
léčitelství používáno jako prostředek proti bradavicím a pihám, jeho účinek však
nebyl prokázán. K léčebným účelům však sloužil i kořen a nadzemní části
rostliny, obsahující nejedovaté alkaloidy chelidonin a stylophorin a kyselinu
chelidonovou. Žlutý kořen byl také předmětem zájmu alchymistů, kteří v něm
hledali výchozí surovinu pro výrobu kamene mudrců. Černá semena s masitým
přívěskem jsou rozšiřována mravenci.
Okraj louky je lemován poměrně
nedávno vysázeným stromořadím tvořeným jírovcem maďalem (Aesculus
hippocastanum). Louka je nepravidelně udržována kosením.
Na druhé
straně lesní cesty je ráz vegetace zcela odlišný. Jedná se o suchý svah,
obrácený k jihu, na kterém můžeme nalézt teplomilné rostliny, vyhledávající
suchá a slunná stanoviště. Běžný je rozchodník velký (Hylotelephium
maximum), jetel prostřední (Trifolium medium), bedrník obecný
(Pimpinella saxifraga), léčivá rostlina, obsahující silice, třísloviny a
ostře chutnající pimpinellin, jíž byly ve středověku přisuzovány silné léčivé
účinky a byla užívána hlavně proti moru a choleře, hlaváč žlutavý (Scabiosa
ochroleuca), hvozdík svazčitý (Dianthus armeria), divizna malokvětá
(Verbascum thapsus), a vzácně starček přímětník (Senecio
jacobaea). České jméno starček i vědecké jméno Senecio, pocházející z
latinského senex, což znamená „stařec“, se vztahují na bílý chmýr, které se
objevuje brzy po odkvětu.
Keřové patro tvoří převážně řešetlák počistivý
(Rhamnus cathartica), jehož plody, obsahující četné glykosidy, působí
jako silné projímadlo, což ostatně napovídá jeho jméno, svída krvavá (Cornus
sanguinea), javor babyka (Acer campestre), růže (Rosa sp.),
brslen evropský (Euonymus europaea), brslen bradavičnatý (Euonymus
verrucosa), ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare) a ojediněle lýkovec
jedovatý (Daphne mezereum), jehož růžovočervené vonné květy vyrůstají
přímo z dřevnatého kmínku. Celá rostlina obsahuje ostře chutnající jed mezerein,
který působí silné zvracení a zánět střev. Pro ptáky požití plodů není
nebezpečné, neboť nestravitelná semena odcházejí nepoškozená s trusem. Pro
většinu zvířat i pro člověka je však lýkovec smrtelně jedovatý. Již Carl Linné
píše, že 6 plodů usmrtí vlka a 30 g sušených listů je smrtelná dávka pro koně.
Člověk umírá po požití 10–12 peckovic. Kůra z kmene a silnějších větví je
využívána v lékařství, vedle řady jiných látek obsahuje slabě hořký glykosid
dafnin.
Ze stromů zde dominují habr obecný (Carpinus betulus), dub
letní (Quercus robur), dub zimní (Quercus petraea), buk lesní
(Fagus sylvatica) a trnovník akát (Robinia pseudacacia), který byl
na počátku 17. století dovezen francouzským botanikem Jeanem Robinem z Ameriky
do Evropy, kde se díky nenáročnosti na živiny silně rozšířil. V místech, kde byl
vysazován, hojně zplaňuje, proto je v současné době řazen k expanzivním
rostlinám, ohrožujícím původní vegetaci.
Trasa botanické exkurze
pokračuje zhruba 100 m po asfaltové silnici, vedoucí na Rakovec. Nacházíme se v
chatové oblasti, proto silnici provázejí okrasné zahrádky, kolem jejichž plotů
můžeme vidět šeřík obecný (Syringa vulgaris), zlatici převislou
(Forsythia suspensa), jabloň domácí (Malus domestica), douglasku
tisolistou (Pseudotsuga menziesii), z bylin pak pampelišku
(Taraxacum sp.), sedmikrásku chudobku (Bellis perenis), dříve
velmi ceněnou léčivou rostlinou, z jejíchž listů lidé v době nouze
připravovali salát, zplanělý modřenec (Muscari sp.), ladoňku
(Scilla sp.), která patří k myrmekochorním rostlinám, dále pryšec
okrouhlolistý (Euphorbia peplus), pryšec kolovratec (Euphorbia
helioscopia), na jehož květenství, otáčející se za světlem, poukazuje český
i vědecký druhový přívlastek. Řecky helios znamená „slunce“ a skopein je v
překladu „dívat se“.Ojediněle nacházíme orlíček obecný (Aquilegia
vulgaris), jehož české i vědecké jméno (Aquila znamená „orel“), poukazují
pravděpodobně na podobu mezi konci ostruh květu a orlími drápy. Rostlina je
jedovatá, neboť obsahuje glykosid, jehož součástí je kyanovodík.
Z
asfaltové cesty odbočuje vlevo pěšina, po které trasa pokračuje do vlhkého a
chladného lesa, podél potoka tekoucího z Kočičího žlebu až k místu jeho vyústění
do Kníničské přehrady. Okraj lesa má ještě částečně ruderální charakter,
převažují zde kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), šťovík tupolistý
(Rumex obtusifolius), zlatobýl kanadský (Solidago canadensis),
jitrocel větší (Plantago major), lopuch plstnatý (Arctium
tomentosum), lopuch větší (Arctium lappa), bršlice kozí noha
(Aegopodium podagraria), měrnice černá (Balota nigra), hluchavka
bílá (Lamium album), pitulník horský (Galeobdolon montanum) a
pitulník postříbřený (Galeobdolum argentatum).
Les je převážně
tvořen javorem klenem (Acer pseudoplatanus), olší lepkavou (Alnus
glutinosa), smrkem ztepilým (Picea abies) a lískou obecnou
(Corylus avellana), jejíž listy se dříve využívaly při křečích hladkého
svalstva, nadýmání a průjmech a dnes slouží k přípravě kosmetických výrobků
Dále zde můžeme nalézt jilm drsný (Ulmus glabra), javor mléč (Acer
platanoides), javor babyku (Acer campestre), habr obecný (Carpinus
betulus), dub zimní (Quercus petraea), dub letní (Quercus
robur), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), břízu bělokorou
(Betula pendula) a trnovník akát (Robinia pseudacacia).
V
keřovém patře dominuje bez černý (Sambucus nigra) s květy v plochých
deštníkovitých vrcholících nebo kytkách, s černými plody a s bílou dření uvnitř
větví a bez červený (Sambucus racemosa) s květy ve vzpřímených
vrcholičnatých latách, se svítivě červenými plody a se žlutohnědou dření uvnitř
větví. Ojediněle zde můžeme nalézt svídu krvavou (Cornus sanguinea),
kalinu obecnou (Viburnum opulus) a různé druhy ostružiníků (Rubus
sp.).
Zastoupení bylinných druhů je na začátku lesa mnohem pestřejší. V
jarních měsících zde kvete dymnivka dutá (Corydalis solida) patřící k
myrmekochorním rostlinám, která obsahuje zejména v hlízce jedovaté alkaloidy,
křivatec žlutý (Gagea lutea), plicník lékařský (Pulmonaria
officinalis), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), jaterník podléška
(Hepatica nobilis), orsej jarní (Ficaria verna) a na kamenitých
lesních svazích i řeřišničník písečný (Cardaminopsis arenosa). V dalším
úseku lesa, v blízkosti protékajícího potoka, jsou častými rostlinnými druhy
kopytník evropský (Asarum europaeum), popenec obecný (Glechoma
hederacea), kostival hlíznatý (Symphytum tuberosum), chrastavec
křovištní (Knautia drymeia), čistec lesní (Stachys sylvatica),
kuklík městský (Geum urbanum), kapraď samec (Dryopteris
filix-mas), papratka samičí (Athyrium filix-femina), kapraď rozložená
(Dryopteris dilatata), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis),
jejíž jméno je odvozeno z řecké báje, podle níž objevil léčivé účinky rostliny
bůh Merkur. Bažanka obsahuje v pletivech saponiny a silice. Rovněž často se zde
vyskytuje zapalice žluťuchovitá (Isophyrum thalictroides) a krtičník
hlíznatý (Scrophularia nodosa), jehož vědecké i české jméno označuje jeho
použití proti onemocněním krku, jako je například záškrt, latinsky scrophula,
nebo vředy. Rostlina obsahuje saponiny, flavony a v nepatrném množství též
náprstníkové glykosidy. Nejhojnějšími rostlinnými druhy jsou však netýkavka
malokvětá (Impatiens parviflora), pocházející původně z Asie, u nás
již zcela zdomácnělá a netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere).
Latinské i české rodové, a u netýkavky nedůtklivé i druhové, jméno vystihuje
schopnost plodů při doteku vymršťovat semena. Pletivo centrálního sloupku plodu
je velmi napjaté a při doteku nebo otřesu se u zralého plodu oddělí plodolisty,
prudce se spirálně stočí a vymrští semena až na vzdálenost několika metrů. Na
jedné lokalitě je hojný i devětsil bílý (Petasites albus), jehož české
rodové jméno upomíná na dřívější mnohostranné použití nepříjemně páchnoucích
oddenků, obsahujících silice, hořčinu a třísloviny, v lidovém lékařství. Mimo
jiné byl, spolu s devětsilem lékařským (Petasites hybridus), který na
této lokalitě zdaleka není tak hojný, užíván k léčení epilepsie a moru. Devětsil
bývá lidově nazýván také „lopušice“ nebo „koňské kopyto“.
Z trávovitých
rostlin zde jednoznačně převládají lipnice hajní (Poa nemoralis), ostřice
lesní (Carex sylvatica), ostřice řídkoklasá (Carex remota) a
ostřice chlupatá (Carex pilosa).
V keřovém patru se vyskytuje
srstka angrešt (Ribes uva-crispa) a hojně zplaňující rybízy (Ribes
sp.). Také zastoupení dřevin se poněkud mění, výrazně zde převažuje olše lepkavá
(Alnus glutinosa), vrba bílá (Salix alba) a vrba křehká (Salix
fragilis).
Potok vtéká do úzké zátoky Kníničské přehrady, zvané
Trdliště. U ústí potoka převládá stromová vegetace tvořená převážně vrbou bílou
(Salix alba) a vrbou křehkou (Salix fragilis). Z bylinných druhů
zde dominuje kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) a bolševník obecný
(Heracleum sphondylium). Některé exempláře na této lokalitě přesahují
svým vzrůstem 150 cm a jejich výška se blíží dvěma metrům. Rostliny obsahují
silice a furokumariny, proto jsou od dávných dob používány v léčitelství. Jeho
blízce příbuzný bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum) je však
silně alergenní rostlina.
Na hladině, pod vodou nebo na březích v mělké
vodě můžeme nalézt rdest vzplývavý (Potamogeton natans), žabník
jitrocelový (Alisma plantago-aquatica), bahničku bahenní (Eleocharis
palustris), chrastici rákosovitou (Phalaris arundinacea), sítinu
rozkladitou (Juncus effusus), sítinu sivou (Juncus inflexus),
sítinu klubkatou (Juncus conglemeratus), sítinu žabí (Juncus
bufonius), svízel bahenní (Galium palustre), orobinec širokolistý
(Typha latifolia) a orobinec úzkolistý (Typha angustifolia). K
nejkrásnějším a nejnápadnějším rostlinám, kvetoucím na začátku léta, v červnu,
zde bezpochyby patří šmel okoličnatý (Butomus umbellatus) a kosatec žlutý
(Iris pseudacorus), jehož oddenek se dříve pro obsah tříslovin užíval v
lékařství.
V bezprostřední blízkosti vodní plochy jsou pak hojnými druhy
kyprej vrbice (Lythrum salicaria), mochna husí (Potentilla
anserina), pryskyřník plazivý (Ranunculus repens), dvouzubec
trojdílný (Bidens tripartita), opletka obecná (Fallopia
convolvulus), vrbina penízková (Lysimachia nummularia), vrbina obecná
(Lysimachia vulgaris), vrbovka malokvětá (Epilobium parviflorum) a
vrbovka chlupatá (Epilobium hirsutum), které obsahují hlavně v kořenech
třísloviny a slizové látky, rdesno blešník (Persicaria lapathifolia),
rdesno červivec (Persicaria maculosa), rdesno peprník (Persicaria
hydropiper), používaný pro ostře palčivou chuť jako náhražka pepře a mající
i léčivé účinky a tužebník jilmový (Filipendula ulmaria), který byl dříve
hojně užíván v léčitelství, nať byla přidávána do medoviny a hlízy konzumovány.
Rostlina obsahuje, zejména v hlízách, slabě jedovaté glykosidy. Vzácně můžeme
nalézt i mydlici lékařskou (Saponaria officinalis), obsahující velké
množství saponinů, které rozemnuté ve vodě značně pění. Tato skutečnost je
vyjádřena v českém i latinské rodovém jménu.
Z travin zde dominují
lipnice bahenní (Poa palustris), lipnice roční (Poa annua), psárka
kolénkatá (Alopecurus geniculatus), psárka plavá (Alopecurus
aequalis), ostřice srstnatá (Carex hirta), ostřice štíhlá (Carex
acuta) a ojediněle ostřice pobřežní (Carex riparia).
Trdliště
je tradičně rybáři využíváno jako násadový rybník, především je určeno pro
potřeby členů dětského rybářského kroužku a slouží též kachnám březňačkám k
hnízdění a vyvádění mláďat. Okolí Trdliště je každoročně na jaře upravováno,
zejména mladé vrby jsou mýceny křovinořezem.
K vodní ploše přiléhá
poměrně velká neudržovaná louka spíše suššího charakteru. Na několika místech se
vyskytují ostrůvkovité porosty keříků trnky obecné (Prunus spinosa),
jejichž sušené květy bývají přidávány do čajů a plody obsahují velké množství
tříslovin a slouží k výrobě ovocného vína nebo pálenky, nebo růže šípkové
(Rosa canina), jejíž plody, šípky, jsou mimořádně bohaté na vitamin C a
provitamin A. Dále obsahují vitaminy skupiny B, vitamin K a vitamin P. Často
jsou proto používány k přípravě čaje a výrobě marmelády. Příjemně vonící květy
obsahují těkavý růžový olej, jehož destilace k výrobě růžové vody byla známa už
ve staré Persii. Z plátků růží smíchaných s cukrem se rovněž vaří
marmeláda.
K běžným druhům travin zde patří především lipnice luční
(Poa pratensis), lipnice obecná (Poa trivialis), lipnice roční
(Poa annua), kostřava luční (Festuca pratensis), bojínek luční
(Phleum pratense), psárka luční (Alopecurus pratensis), pýr
plazivý (Elytrigia repens) a ostřice srstnatá (Carex
hirta).
Z dalších druhů se zde vyskytují hrachor luční
(Lathyrus pratensis), kozinec sladkolistý (Astragallus
glycyphyllos), obsahující v kořenech a listech cukry a jiné sladce
chutnající sloučeniny, vikev ptačí (Vicia cracca), hrachor hlíznatý
(Lathyrus tuberosus), vikev úzkolistá (Vicia angustifolia),
třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum) se dvěma výraznými lištami na
stonku, jejíž české rodové jméno pravděpodobně pochází z praslovanského třezati,
což znamená „rozdrásat“ a je odvozeno od tvrdého stonku, který poskytuje
nekvalitní seno. V květech je obsaženo v krystalickém stavu červené barvivo
hypericin, které způsobuje na světle těžké otravy, které mohou končit smrtí.
Dalšími běžnými druhy jsou mléč rolní (Sonchus arvensis), škarda dvouletá
(Crepis biennis), hořčík jestřábníkovitý (Picris hieracioides),
jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata), jitrocel prostřední (Plantago
media), jetel luční (Trifolium pratense), jetel plazivý (Trifolium
repens), komonice bílá (Melilotus alba) a komonice lékařská
(Melilotus officinalis), dále tolice setá (Medicago sativa), mrkev
obecná (Daucus carota), pastinák setý (Pastinaca sativa), bedrník
obecný (Pimpinella saxifraga), zlatobýl obecný (Solidago
virgaurea), kostival lékařský (Symphytum officinale), svlačec rolní
(Convolvulus arvensis), opletník plotní (Calystegia sepium),
divizna černá (Verbascum nigrum), divizna malokvětá (Verbascum
thapsus) a řepík lékařský (Agrimonia eupatoria), jehož vědecké
druhové jméno, podobně jako u sadce konopáče, poukazuje na řeckou pověst, podle
níž jako první objevil léčivou moc řepíku král Mithridates Eupator z Pontu
(12163 př. Kr.). Rostlina obsahuje ve všech orgánech, zejména však v
listech, třísloviny a dodnes je hojně používána proti jaterním a ledvinovým
nemocem a na podporu výměnu látek v těle. Charakteristická je pro ni
terpentýnová vůně.
V blízkosti silnice vedoucí kolem rekreačního
střediska Rakovec se vyskytují převážně ruderální druhy, které pronikají mezi
luční společenstva a mísí se s nimi. Jsou to zejména pcháč obecný (Cirsium
vulgare), jitrocel větší (Plantago major), hadinec obecný (Echium
vulgare), turan roční (Erigeron annuus), zlatobýl kanadský
(Solidago canadensis), pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris),
barborka obecná (Barbarea vulgaris), čekanka obecná (Cichorium
intybus), turanka kanadská (Conyza canadensis), rostlina obsahující
silice a třísloviny, která byla do Evropy zavlečena ze Severní Ameriky v
polovině 17. století, konopice polní (Galeopsis tetrahit), laskavec
ohnutý (Amaranthus retroflexus), zavlečený k nám rovněž z Ameriky,
lebeda lesklá (Atriplex sagittata), lebeda rozkladitá (Atriplex
patula), lebeda hrálovitá (Atriplex prostrata), lnice květel
(Linaria vulgaris), čičorka pestrá (Securigera varia), vičenec
ligrus (Onobrychis viciifolia), jehož rodové jméno Onobrychis pochází z
řečtiny a znamená „oslí žrádlo“, pupalka dvouletá (Oenothera biennis) a
pupalka malokvětá (Oenothera parviflora), jejichž květy se otvírají kolem
18. hodiny večerní a zavírají se o 24 hodin později. Jejich opylovači jsou
převážně noční motýli, neboť květy voní zvláště v noci.
Trávy jsou v
těchto místech zastoupeny především třtinou křovištní (Calamagrostis
epigejos), ovsíkem vyvýšeným (Arrhenatherum elatius) a srhou
laločnatou (Dactylis glomerata). Toto stanoviště je poslední lokalitou
plánované botanické exkurze, která u Kníničské přehrady k končí.