Pracovní skupina pro výzkum vegetace

Ústav botaniky a zoologie | Přírodovědecká fakulta | Masarykova univerzita

Vegetace České republiky

Asociace MCH06
Caricetum ripariae Máthé et Kovács 1959
Vegetace nížinných říčních niv s ostřicí pobřežní

Caricetum ripariae

Foto na botanickafotogalerie.cz

Jde o hustě zapojené porosty s mohutnou ostřicí pobřežní (Carex riparia). Druh se vyznačuje značně širokými, většinou šedozelenými listy. Porosty dosahují výšky až kolem 150 cm, ve sterilním stavu jsou však obvykle poléhavé a vysoké jen 30–50 cm. Jde o druhově chudé společenstvo, v němž bylo nejčastěji zjištěno 4–10 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti 4–25 m², běžné jsou však také porosty druhově chudší i monocenózy. Průvodní druhy většinou dosahují jen velmi malé pokryvnosti. Během zaplavení jsou běžné drobné pleustofyty, hlavně Lemna minor a Spirodela polyrhiza. Po obnažení substrátu se často objevují roztroušené exempláře jednoletých druhů Bidens frondosa a Persicaria hydropiper. Z vytrvalých druhů jsou časté některé druhy třídy Phragmito-Magno-Caricetea a vlhkých luk, např. Galium palustre agg., Lythrum salicaria, Scutellaria galericulata a Symphytum officinale; většinou jde o sterilní jedince s velmi malou pokryvností. Mechové patro zpravidla chybí.

Společenstvo osídluje přirozená i antropogenní stanoviště, např. břehy řek a umělých kanálů, příkopy, polozazemněné pískovny, okraje mrtvých ramen, aluviální tůně a prolákliny na nivních loukách. Jenom vzácně a fragmentárně se vyskytuje na březích rybníků. To je dáno zřejmě tím, že rybníky se u nás nacházejí hlavně mimo nížinná říční aluvia, kde má tato vegetace své optimum. Oproti nivním stanovištím nejsou břehy rybníků zpravidla vystaveny pravidelným povodním, což je výhodné pro rozvoj některých rákosinových společenstev (např. Phragmitetum australis). Ekologická nika rákosu se částečně překrývá s nikou Carex riparia, která je však při absenci mechanického narušování konkurenčně slabší. Rovněž zřejmě vyžaduje větší rozpětí v kolísání vlhkosti během roku: na jaře bývají porosty Carex riparia krátce, ale hluboce zaplaveny. Voda postupně opadá, avšak na stanovištích této vegetace se udržuje do června až července; poté půda hluboce prosychá (Balátová-Tuláčková 1968). Porosty dalších druhů vysokých ostřic typických pro říční nivy, např. C. acuta a C. vulpina, rostou na místech zaplavených kratší dobu. Caricetum ripariae se vyskytuje na plně osluněných i zastíněných stanovištích. Půdy jsou těžké jílovité gleje, na povrchu někdy s tenkou vrstvou sapropelového bahna, bohaté vápníkem, hořčíkem a dusíkem, mírně kyselé až mírně bazické (Balátová-Tuláčková 1968). Rozbor půd na několika lokalitách asociace v Hornomoravském úvalu (Hanáková & Duchoslav 2003b) prokázal v porovnání s ostatními společenstvy svazu Magno-Caricion gracilis největší průměrný obsah dusíku, velký obsah draslíku, naopak obsah fosforu byl ze všech sledovaných společenstev nejmenší. Obsah vápníku a hořčíku byl vesměs menší než u půd z porostů asociací Caricetum acutiformis a Caricetum vulpinae a naopak větší než u asociací Caricetum gracilis a Phalaridetum arundinaceae. Společenstvo je vázáno především na teplé a suché oblasti. V územích s výskytem vápnitých hornin však může vystupovat i do chladnějších a vlhčích pahorkatin, např. v moravských Karpatech (Hájková 2000). Ve Skandinávii je Caricetum ripariae vázáno především na biotopy mírně ovlivněné slanou vodou v blízkosti mořského pobřeží (Dierßen 1996).

Orig. (Máthé & Kovács 1959): Caricetum ripariae

Syn.: Caricetum ripariae Soó 1928 (§ 2b, nomen nudum), Carex riparia-Gesellschaft Knapp et Stoffers 1962, Galio palustris-Caricetum ripariae Balátová-Tuláčková in Balátová-Tuláčková et al. 1993

Diagnostické druhy: Carex riparia

Konstantní druhy: Carex riparia

Dominantní druhy: Carex riparia

Formální definice: Carex riparia pokr. > 50 %

Zdroj: Šumberová K. (2011): MCH06 Caricetum ripariae Máthé et Kovács 1959. In: Chytrý M. (ed.), Vegetace České republiky. 3. Vodní a mokřadní vegetace [Vegetation of the Czech Republic 3. Aquatic and wetland vegetation]. Academia, Praha, pp. 571-574.