O ekologii půdních bezobratlých a mravenčí práci v akademickém senátu fakulty: Rozhovor s předsedou akademického senátu, zoologem Jiřím Schlaghamerským

Rozhovor

Můžete nám na úvod říci, jak jste se dostal k oboru přírodních věd a jaký je Váš vztah k Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzitě?

Předem chci říci, že můj vztah k PřF je kladný:-), jinak bych už tady nepracoval. Já se od mala zajímal o zvířata, nejdřív o ty větší – rysy, slony, velryby – na gymnáziu jsem začal chodit pozorovat ptáky, také jsem mapoval výskyt obojživelníků a plazů. Na rozdíl od mnoha kolegů jsem na PřF MU nestudoval. Veškeré školy až po vysokou jsem absolvoval v Německu, tehdy západním. V Göttingenu jsem vystudoval biologii až po diplom (titul Diplom-Biologe, tedy diplomovaný biolog, mi zde byl nostrifikován jako magistr, ale užívat jej musím v podobě, ve které byl udělen). Po studiu jsem hledal místo (pokračovat s doktorátem se vzhledem k napjaté situaci na trhu práce jevilo jako velmi riskantní) a skončil v roce 1992 v (tehdy ještě) Československu. Přes tři roky jsem pracoval na plný úvazek pro americkou poradenskou společnost Arthur D. Little, v jejiž pražské pobočce jsem dělal hlavně styčného důstojníka u projektů, které řešily životní prostředí: Staré závazky podniků, takové časované bomby jako ropné jezero pod podnikem a podobně. Pravdou je, že jsem si už na začátku tohoto profesního období říkal, že se k vědě nejspíš někdy vrátím. A protože praktická zkušenost s „byznysem“ naplnila mnohé negativní předsudky, které jsem o tomto oboru jako biolog měl, odešel jsem. Asi rok jsem ale ještě dokončoval jeden velký projekt jako externí spolupracovník. V té době jsem již dělal doktorát na Mendelově univerzitě na Lesnické a dřevařské fakultě, kde působili, ovšem pouze do roku 1969, mí rodiče. Maminka ale studovala tady, na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity biologii a chemii. Na Mendelově univerzitě mne už svým názvem oslovil Ústav ekologie lesa. Tehdy tam působil jako jediný zoolog, docent (nyní už dávno profesor) Vaňhara, který krátce poté přešel na PřF MU na tehdejší Katedru zoologie a ekologie. U něj jsem psal doktorskou práci na téma saproxylických brouků a mravenců, tedy druhů vázaných na odumřelé, tlející dřevo. Když jsem s doktorským studiem končil, navrhl mi, abych se ucházel o místo odborného asistenta na PřF MU. To jsem udělal a od podzimu roku 1999 zde pracuji.

Jak jste se dostal konkrétně k oboru ekologie lesa?

Ekologie lesa je velmi široký pojem a lesáci si pod ním představují něco trochu jiného než biologové. Už při studiu v Göttingenu jsem se – mimo jiné – zabýval vlivem kyselých dešťů na lesní ekosystémy. Specializoval jsem se na zoologii a půdní biologii, ve své diplomové práce jsem se zabýval vlivem prostředí na jednu skupinu půdních kroužkovců – roupice – jedná se o jednu z dominantních, funkčně důležitých skupin půdní fauny. Les jako ekosystém mě zajímá stále. Když jsem tam studoval, byl zoologický přístup v Göttingenu takový, že o obratlovcích – relativně řečeno – skoro všechno víme. Pozor, ono to samozřejmě zcela neplatí, ale o bezobratlých toho stále víme podstatně méně, a tak bylo žádoucí studovat právě je. Rozhodl jsem se psát diplomovou práci u renomovaného profesora, Mathiase Schaefera, který mi takové téma nabídl, přičemž výzkum probíhal v rámci projektu tamnějšího Centra pro výzkum ekosystémů. Proto mi také později připadalo docela přirozené dělat doktorát na brněnské lesárně, dnes tam jsem členem Oborové rady ekologie lesa. Když jsem začal zde na fakultě, ukázalo se, že se skupinou roupic (Enchytraeidae) v Česku nezabývá vůbec nikdo. Byl jsem tehdy osloven kolegy z Ústavu půdní biologie Akademie věd ČR v Českých Budějovicích, zahájili jsme spolupráci na jednom projektu a od té doby v této spolupráci pokračujeme. To se ale zdaleka netýká jenom lesních půd, naopak, převažovaly projekty na loukách a pastvinách v Bílých Karpatech, také jsme například studovali žížaly a roupice v brněnských parcích. Specialistů na roupice je na světě opravdu jen pár, specializace na ně je taková ekologická nika, ovšem včetně rizik, která úzká specializace přináší, jako to, že jsou vaše články málo citovány. Jako téma doktorské práce jsem si svého času vybral saproxylické brouky a mravence, protože jsem chtěl dělat něco relevantnějšího pro ochranu přírody. Je mezi nimi spousta reliktních druhů, takže jsou ochranářsky zajímaví. No a vazba na dřevo má k ekologii lesa zase blízko, že. I této tematice se nadále věnuji, spíše však prostřednictvím svých studentů – je daleko jednodušší je nadchnout pro tyto skupiny než pro nějakou půdní žoužel. Ostatně, když jsem byl loni přes půl roku v rámci Fulbrightova stipendia na University of Minnesota v USA, kde jsem zkoumal vliv invaze evropských žížal na roupice v tzv. severních opadavých lesích, zase jsem dílem souhry náhod skončil v jejich Centru pro lesní ekosystémy u předního odborníka na dynamiku lesa a vliv disturbancí jako jsou požáry, polomy nebo právě ty invaze nepůvodních druhů.

Co si má laik představit pod pojmem „ekologie živočichů“?

Ekologie je pro mne součást biologie. První tento pojem použil Ernst Haeckel jakožto německý zoolog a definoval jej jako vztah organismů a jejich prostředí. Tím prostředím jsou jiné organismy, včetně člověka, ale i abiotické prostředí – půda, hornina, klima. Problematiku vlivu člověka z toho jako biologové nijak nevydělujeme, ale považujeme za nešťastné, že se mezi lidmi uchytila mylná představa, že se ekologie rovná ochraně životního prostředí. Myšlenku ekologie jako vědního oboru se také snažíme propagovat působením České společnosti pro ekologii na jejímž založení jsem se před několika lety podílel. Ekologie živočichů je studování toho, jak fungují různé vztahy mezi živočichy, mezi živočichy a rostlinami, či živočichy a třeba klimatem. Studujeme zkrátka vše, co na ně má vliv: konkurenční organismy, predátory... Já zkoumám společenstva v půdě nebo tlejícím dřevě a jevy, které ovlivňují jejich složení, studuji environmentální gradienty, tedy místa, kde se nějak mění životní podmínky, a v terénu lze sledovat, jak na to organismy reagují, jak se mění jejich společenstva, četnost populace nebo populační dynamika.

Kolik času trávíte v terénu a kolik v laboratoři a kanceláři?

Rád bych řekl, že nejvíc práce trávím v terénu, protože to mě baví, ale je to jen zlomek mé práce. Dnes na nic není čas, takže je třeba vyjet do terénu, za co nejkratší dobu objet co nejvíce lokalit a ploch, tam „narvat“ data – půdní či jiné vzorky, vybrat pasti na brouky, vrátit se do laboratoře, roztřídit sebraný materiál, vybrat sledované živočichy a druhově je určit. Když se mi chytí různé jiné zajímavé skupiny hmyzu než ty, na kterých sami pracujeme, dám je kolegům, aby se s nimi aspoň něco udělalo. Se studenty a kolegy jsme schopni zpracovat jen určitý, většinou přesně definovaný, výsek. Kroužkovce zase musím vypudit z půdy, zaživa je mikroskopovat, a tak sedím mnoho hodin, dnů, týdnů u mikroskopu, procházím materiál a dělám si poznámky, ať již psané nebo fotografické. A další čas trávím vyhodnocováním dat a psaním vědeckých prací a článků. Pak je tu různé papírování a samozřejmě výuka.

Jste také členem Českého národního komitétu CZ LTER, což je zkratka pro Long-Term Ecological Research Network). Co je hlavní myšlenkou tohoto výzkumu a jak se na něm podílíte?

Dříve než jsem se stal členem tohoto komitétu, byl jsem již členem Národního komitétu programu MaB - Man and the Biosphere čili Člověk a biosféra. A to proto, že jsem se tady na jižní Moravě angažoval od začátku v otázce rozšíření Chráněné krajinné oblasti Pálava. Na základě naší snahy pak došlo alespoň k rozšíření biosférické rezervace (právě v rámci programu MaB pod UNESCO), která se s ní původně plošně kryla, o území až po soutok Moravy a Dyje a to pod jménem Biosferická rezervace Dolní Morava. V lužních lesích na soutoku Moravy a Dyje jsem tehdy v Česku začal vědecky působit. Národním komitétem MaB jsem byl jmenován do vědecké rady té nové biosferické rezervace a stal se také členem komitétu. Dlužno říct, že další vývoj Biosferické rezervace Dolní Morava za šťastný nepovažuji, ale chyba její vědecké rady to snad nebyla. Jeden člen Národního komitétu MaB, který zakládal Národní komitét pro LTER, mě oslovil, zda bych se nechtěl stát jeho členem, a to jsem přijal. Můj vztah k dlouhodobému ekologickému výzkumu je hodně dán tím, co jsem zažil v Göttingenu, když jsem tam studoval. Měli tehdy za sebou slavný Solling-Projekt, součást International Biological Programme, a výzkum kterého jsem se zúčastnil na něj více méně navazoval a odehrával se také na dlouhodobě sledovaných plochách. A jedna ze dvou ploch, na které jsem pak na jižní Moravě dělal svou disertaci, byla dlouhodobá výzkumná plocha Lesnické a dřevařské fakulty, resp. jejího Ústavu ekologie lesa, kdysi zřízena právě v rámci programu MaB, v Horním lese u Lednice. Proč je takový výzkum důležitý? V prostředí dochází ke změnám jako je okyselování, obohacování o prvky jako dusík nebo globální oteplování. Změny nejsou lehce a rychle vratné, a také je nelze studovat ani financovat pouze v rámci dnes moderních, tří, čtyřletých, krátkodobých projektů. Proto je celosvětově snaha mít síť ploch sledovaných trvale. Jedna věc je dlouhodobý ekologický monitoring, LTER je ale víc, nejde jen o hromadění řad dat, výzkum by měl mít konkrétněji stanovené cíle. Hlavní myšlenkou ale je garance kontinuálního monitorování a ekologického výzkumu na vybraných plochách, aby bylo možné sledovat změny způsobené přírodními podmínkami stejně jako vlivem lidské činnosti.

Existuje u nás v Česku tradice dlouhodobých ekologických výzkumů?

V Česku, tedy v tehdejším Československu, se – historicky viděno – dělal dlouhodobý výzkum, například na zmíněné ploše u Lednice, kde se studoval vliv vodohospodářských úprav na vývoj lužního lesa. Za tehdejších způsobů financování to bylo možná jednodušší, ale mnohé věci byly začátkem 90. let přehodnocovány a zeštíhlovaly se personální stavy, což mělo jistě dobré důvody, ale na druhé straně se stoply projekty, které by získaly význam právě svou dlouhodobostí a nepřerušenou časovou řadou dat. Některé projekty ale pokračovaly a některé novější už také trvají řadu let. Není tomu tak, že by čeští vědci z hlediska dlouhodobých dat neměli co nabídnout. Nyní jde o to, vytvořit, respektive stabilizovat, v Česku síť ploch a dát lidem směrnice, aby se mohli zapojovat do mezinárodních projektů a mohli získávat zdroje financování výzkumů. Naším úkolem je sjednotit metodiku, aby bylo srovnání v některých parametrech možné a to především také se srovnatelnými plochami v zahraničí. Není triviální pracovat se sítí ploch, ve všem všechna data samozřejmě srovnatelná nejsou, ale některá, ve vybraných aspektech, ano. Takže vědci chápou, že by bylo dobré tyto výzkumy realizovat. Peníze na to ale moc nejsou, velkou podporu „shora“, politicky, tato myšlenka nemá.

Co můžeme pro brouky a další drobné bezobratlé, o kterých jsme mluvili, udělat třeba na našich zahradách? V botanické zahradě PřF MU už je několik hmyzích úkrytů.

Pro brouky a další bezobratlé je lepší, když se nebudeme snažit mít zahradu úplně vzorně uklizenou, chemicky zbavenou plevele, prostě úplně „zglajchšaltovanou“, jak se říká. Když se nebudeme snažit mít trávník sestřižený na milimetr. Pokud necháme někde v rohu zahrady staré pařezy či dřevo, mohou se v nich různí živočichové rozmnožovat či vyvíjet, případně v nich přezimovat. Ovšem pak je dobré v zimě to dřevo nespálit...

Teď se z ekologie půdních živočichů přeneseme na půdu akademickou. Jaké úkoly Vám přineslo postavení předsedy akademického senátu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity?

Já už jsem byl v senátu dvě po sobě jdoucí období v letech 2002 až 2008. Pak jsem zvažoval kandidaturu do senátu MU, ale nakonec jsem raději zcela vysadil, abych se posunul dál ve vědecké práci na habilitaci, Když jsem na jaře 2011 vyjádřil ochotu znovu do senátu naší fakulty kandidovat, věděl jsem tedy, co mě čeká, a že to bude „žrát čas“. V tom druhém období jsem dělal místopředsedu senátu, tedy předsedu zaměstnanecké komory, ale asi jsem si přesto plně neuvědomil, co znamená časově zvládat předsednictví. Myslím, že jako předseda bych se měl účastnit jednání a porad vedení fakulty, to znamená kolegia děkana, rozšířeného kolegia děkana.... A to už jsou další schůzky nad rámec přípravy a řízení zasedání senátu, na ně se občas nabalují další jednání, což zabírá dost času... Já tuto funkci pojímám tak, aby členové senátu cítili, že jejich slova jsou brána vážně, snažím se neškrtit a nebrzdit debatu, i když jsme někdy napadáni, že se „vykecáváme“. Ale já to vnímám tak, že všichni říkají opravdu to, co považují za důležité, a že svou funkci berou zodpovědně, a tak je dobré dát všem prostor. Jde mi o to, řídit senát tak, abychom si nevjeli do vlasů, a abychom společně s vedením fakulty našli řešení, která budou nejlepší pro fakultu. Jde o snahu v nejlepší dobré víře, jestli se to vždy podaří, je druhá otázka.

Můžete prosím stručně shrnout, jaké kompetence má tento samosprávný zastupitelský orgán, tedy akademický senát fakulty?

Nejdůležitější funkce akademického senátu je, že volí děkana. Tím, a pak schválením proděkanů, má velký vliv na to, jak bude fakulta řízena. Každé přirovnání pokulhává, ale senát je vlastně v roli parlamentu. Sice nevytváří předpisy, ty předkládá děkan (tak jako je parlamentu zpravidla předkládá vláda), ale možnost jejich znění ovlivnit má velkou... Poté, co zvolí senát děkana, stává se kontrolním orgánem činnosti vedení fakulty. Má zkušenost je taková, že v dnešní hektické době, náchylné k chybovosti, kdy jsme všichni zatíženi administrativou a mnohá řešení se šijí trochu horkou jehlou, je tato kontrola důležitá, třeba co se týká formulace předpisů a podobně, může senát ovlivnit kvalitu dokumentů. Další věc je, že schvalujeme rozpočet fakulty, ale zde toho tolik ovlivnit nemůžeme, mnohé je dáno z úrovně rektorátu, ne-li ministerstva. Ovšem v pravidlech vnitřního dělení, například v otázce jaké zdroje půjdou na personální síly děkanátu, jaké na který ústav, a podle jakého klíče, zde má senát vážné slovo. Pak si také myslím, že samotná akademická samospráva je v zásadě dobrým modelem a vymožeností o kterou bychom se neměli nechat připravit – v nedávné době se v souvislosti s přípravou nového vysokoškolského zákona objevily snahy tento model v podstatě demontovat.

Jak se senát vyjadřuje k dlouhodobým záměrům fakulty?

Senát schvaluje dlouhodobý záměr a jeho každoroční aktualizaci. Tyto dlouhodobé záměry plní hlavně deklarativní funkci. Například zde byly diskuse, zda se má fakulta deklarovat jako výzkumná – a tento názor v dlouhodobých záměrech výrazně převládá. Ono jde o označení, které přichází z Ameriky, v některých zemích se vůbec nepoužívá, ale je pravda, že jako PřF máme velký vědecký výkon, nesrovnatelný s vědeckým výkonem mnoha fakulta nebo třeba celých soukromých vysokých škol. A když ministerstvo rozdělovalo peníze převážně podle počtu studentů, tzv. „na hlavu“, mnohé fakulty začaly nabírat velké množství studentů, a nás jako fakultu s menším počtem studentů to poškozovalo. Nejsme nafukovací – jsme omezeni počtem a kapacitou laboratoří, máme zde předměty jako cvičení v laboratoři, cvičení s mikroskopem, kam nelze narvat víc než 10–20 lidí. Opravdu nám nejde o to, naplnit několik velkých poslucháren stovkami studentů. Nyní, zdá se, by školy měly být hodnoceny spíše podle kvality své práce včetně vědeckého výkonu, a to je pro naší fakultu daleko výhodnější. Nechci ale, aby to vyznělo tak, že fakultě jde pouze o výzkum. Samozřejmě jsme vysoká škola a naším prvním úkolem je učit, vzdělávat budoucí generaci vědců, odborníků. Idea je ale taková, že vědce může vychovat zase jenom vědec, tedy někdo kdo výzkum skutečně dělá.

Jaké konkrétní úkoly čekají Akademický senát PřF MU v tomto akademickém roce?

Řekl bych, že v minulých obdobích jsem v senátu zažil bouřlivější časy, třeba v době, kdy se měnila organizační struktura a z kateder vznikaly ústavy. Tehdy bylo potřeba přepsat statuty a spoustu různých dokumentů. Nic takového nás nyní nečeká. Spíš jde o rutinní, udržovací, mravenčí práci.

Děkuji za rozhovor.

Zuzana Kobíková


login
© 2011 Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity. tel: +420 549 49 1111, e-mail:
Všechna práva vyhrazena.
Webmaster: Alan Kuběna,
Grafický design: © 2011 Mgr. Pavel Brabec,
Obsahová struktura: © 2011 Mgr. Zuzana Kobíková
Počet přístupů: 2300 od 25.10.2012