„Českou vědu podpoříme tím, že se otevřeme světu.“ Říká prof. Rikard von Unge, Ph.D., ředitel Ústavu teoretické fyziky a astrofyziky

Rozhovor

Úvodní dotaz: V jakém věku Vás fyzika prvně zaujala?

Pokud se dobře pamatuji, určitě jsem měl zájem o fyziku a astronomii, a to odmalička. Ale že by to byl hlavní zájem, to ne. Hodně jsem sportoval, do svých patnácti jsem byl přesvědčen, že budu hrát profesionálně hokej, takže v té době fyzika nebyla mým jediným nebo hlavním centrem zájmu. Až na gymnáziu jsem měl dobrého učitele fyziky i matematiky a tehdy se mi tyto obory začaly líbit. Částečně proto, že jejich výuka na základní škole moc společného s fyzikou a matematikou nemá, bohužel. Na gymplu to začalo být opravdovější. Ale i tak se mi zdálo, že ta vysvětlení nejsou úplná, že se tam něco zjednodušuje. Tak jsem si řekl, že zkusím na vysoké škole zjistit, jak to funguje opravdu. A začalo se mi to líbit víc a víc. Podle mne je to tak, že cokoli děláte, je zajímavé, až když to děláte pořádně. A to „pořádně“ jsem ve fyzice poznal až na univerzitě.

Mohl byste krátce popsat, jak jste se z rodného Stockholmu přes USA dostal na brněnskou Přírodovědeckou fakultu MU, kde působíte od roku 1998?

Na postdoktorskou stáž jsem odjel do Ameriky, kde jsem spolupracoval s profesorem Martinem Ročkem, který emigroval v roce 1960 z Čech, když mu bylo 6 let. Jeho životní příběh je moc zajímavý, existuje i kniha, která byla o útěku jeho rodiny do Ameriky napsána. Tento můj kolega se ale stále považuje za Čecha, mluví plynule česky. Jeho žena je Němka a děti mluví plynule anglicky, německy a česky. Angličtina je samozřejmě bez problémů, ale ostatní jazyky udržují tak, že se jim po půl roce střídají au pair z Německa a Česka. Zrovna, když jsem byl v Americe a navštěvoval jeho rodinu, byla tam au pair z Česka. A to je moje současná žena. Takže tak jsem se dostal do Brna.

Přiznám se, že mě překvapilo, že jste se stal profesorem v pouhých 37 letech. Jak jste to dokázal?

Je to logický postup, když máte odpovídající výsledky. Neměl jsem to jako nějaký primární cíl, neusiloval jsem o to nějak zvláštním způsobem, ale mou velkou výhodu je, že jsem byl hodně v zahraničí a že mám spolupracovníky z celého světa, což je podle mne nutná podmínka pro to, aby člověk mohl udělat dobrý výzkum. A to je něco, co zde na fakultě bohužel není stále dostatečně vyvinuté: takové komunikační sítě kolem celého světa. Něco už existuje, ale mohlo by to být mnohem intenzivnější.

Co je pro Vás ve Vaší práci „hnacím motorem“?

Cokoli děláte, se stává zajímavější a lákavější, čím pořádněji a hlouběji se tomu věnujete. Pořád je co objevovat, stále jsou na světě věci a jevy, kterým je třeba přijít na kloub, pochopit je. Nelze si prostě říci, teď všemu rozumím, a skončit. Stále se objevují nové otázky, které Vás vedou dál.

A neměli fyzici v 70. letech minulého století dojem, že už je ve fyzice téměř všecko vyřešené?

Takový pocit měli už v 19. století, a samozřejmě to nebyla pravda.

Můžete prosím čtenářům představit, čemu se teoretická fyzika věnuje?

Jde o hodně široký pojem. V nejširším slova smyslu se teoretická fyzika zabývá procesy v přírodě, snaží se je modelovat a popsat matematickým jazykem. Bez matematiky to nejde, chceme-li, aby šlo o jednoznačné a přesné popisy. Jedná-li se o fenomén, u kterého nerozumíme všem detailům, i tak jej lze matematicky popsat, a pak hovoříme o fenomenologii. Ale pojem teoretická fyzika zahrnuje spoustu témat, třeba optiku, které se na ústavu někteří kolegové věnují. V poslední době se také objevila spousta možností jak vytvářet materiály s velice zajímavými fyzikálními vlastnostmi. Teoretičtí fyzici, kteří se zabývají metamateriály, se potom snaží popsat fenomény, jež lze z materiálů vytvořit – a tam existuje třeba možnost vytvořit plášť neviditelnosti, kdy světlo jenom obejde kolem objektu, který tak není vidět. Ale toto jsou pouze příklady naznačující, že teoretická fyzika je široké vědní pole. Já se zabývám kvantovou gravitací, a to je snaha spojit myšlenky ze dvou nejúspěšnějších fyzikálních teorií všech dob – teorie gravitace a kvantové mechaniky. Samy o sobě jsou velice úspěšné, ale jejich myšlenky nejsou kompatibilní. Jediné, co víme, je, že tam existuje něco, čemu nerozumíme, a že je třeba tyto myšlenkové proudy spojit do něčeho, co bude konzistentní, logické a úplné.

Jakého výsledku si ve Vaší vědeckovýzkumné činnosti nejvíc vážíte?

To se nedá říci, je to jako s dětmi, všechny má člověk rád stejně.

Říkal jste, že matematika je jazykem fyziky. Spolupracujete blíže s Ústavem matematiky a statistiky PřF MU (ÚMS)?

Ano, spolupracujeme, pro nás bylo moc užitečné, že se ÚMS přesunul sem, do areálu na Kotlářské, a že máme společné Centrum Excellence v základním výzkumu – EDUARD ČECH CENTER FOR ALGEBRA AND GEOMETRY (http://ecc.sci.muni.cz/). To nám umožňuje cestovat do zahraničí a také zvát hostující profesory a postdoktorské pracovníky ze zahraničí k nám, na rok či dva. Protože taková mezinárodní spolupráce je nutnou podmínkou dobré vědy. Jsme velice rádi, že takovou spolupráci máme. Podle mne je vzácné najít matematiky, kteří mají zájem rozšířit svou působnost a dokáží mluvit s lidmi, kteří jejich jazyk nemají zcela zažitý. Matematici jsou často lidé usilující o preciznost do takové míry, že nechtějí mluvit ani trochu nepřesně, a to znamená, že nemohou mluvit s lidmi, kteří se neumí vyjádřit v jejich jazyce zcela přesně. Moc si vážím toho, že tady na fakultě jsou matematici, kteří s námi fyziky hovořit umí, dokáží nám vysvětlit věci, jež vysvětlit potřebujeme. Mezioborová spolupráce je velmi náročná, ale také velmi užitečná.

Jaké je využití takto získaných poznatků a teorií v dalších oblastech fyziky?

Třeba moderní optika je obor v současnosti důležitý – optická vlákna vedou telefonní signály, spekuluje se, zda lze pomocí optických signálů vytvořit počítače výkonnější, než jsou ty dnešní, nebo se uvažuje o kvantových počítačích, které jsou založené na úplně jiném fyzikálním principu než počítače současné, a mohly by pracovat mnohem lépe. Zde je přímá vazba na aplikace zřejmá. U více fundamentálních fyzikálních otázek spojení s praxí tak zřejmé není. Tam je hlavním cílem pochopit do detailu, jak věc funguje. Většinou nikdo nemá v této fázi výzkumu myšlenky na to, jak by to šlo prakticky využít. I když cílem není vymyslet nějaké konkrétní aplikace, je pravděpodobné, že tyto myšlenky s nějakým odstupem přinesou nějaké nové poznatky či aplikace. Kdybychom dělali jen věci, které lze hned využít, to by bylo nebezpečné. Opustili bychom spoustu myšlenek, které se podařilo prakticky využít až s odstupem času. Pokud bychom se vydávali pouze na cesty, o kterých víme, kde končí, nic nového bychom neobjevili.

Čemu se Váš ústav věnuje v oboru astrofyziky?

Dlouhodobě se náš ústav věnuje – a jde o tradiční oblast zájmu astrofyziky v České republice – fyzice proměnných hvězd. Jde o hvězdy, které mění svou světelnou intenzitu, s různou frekvencí, důležité je mít pozorovací série sto a více let. Astrofyzici se snaží zjistit, proč se to děje. Může jít jen o nějakou „skvrnu“, kvůli které ta hvězda září v některém místě méně, a když se otočí touhle skvrnou k Zemi, intenzita vyzařovaného světla se zmenší. I zde na ústavu se sledují různé fenomény, kvůli kterým se intenzita záření mění. A snažíme se říci, proč se to děje… Jiným tématem je třeba tzv. hvězdný vítr, ten souvisí s fyzikou hvězd, které nevyzařují pouze záření ve viditelné oblasti, ale vyzařují i elektromagnetické a jiné částice, a když dojde ke sluneční bouři, tak se do blízkosti Země dostane spousta nabitých částic, které tu dělají „paseku“, protože ničí satelity, ruší elektrická vedení, mohou ovlivnit spoustu citlivých přístrojů. Takže i tento mechanismus, tzv. hvězdný vítr, tady na ústavu zkoumáme.

Jaká je Vaše vize budoucnosti ústavu a jeho činnosti?

Můj cíl je, abychom měli hodně kontaktů se zahraničím. Když spolupracujete s kolegy z celého světa, znamená to, že oni mohou přijet sem na stáž, Vy za nimi, případně tam můžete posílat studenty… Když je člověk odříznutý od světa, za chvíli začne chodit v kruhu a nikam se nedostane. To bylo vidět v Čechách v devadesátých letech 20. století. Do té doby čeští vědci nemohli zcela svobodně cestovat, nemohli navazovat kontakty, a to ovlivnilo kvalitu výzkumu, který se zde prováděl.

Vidíte od roku 1998, od kdy na naší fakultě působíte, posun?

Ano, a spousta věcí by se ještě dala změnit. Zmíním jednu věc: bylo by potřebné mít grant pro čerstvé absolventy doktorského studia, kteří by se chtěli dostat na „POSTDOC“ –postdoktorandské studium – na zahraniční univerzitu. Nyní musí být úspěšní v celosvětové soutěži, kde soutěží 200–300 opravdu šikovných absolventů z celého světa. A je to velice těžké. Kdyby bylo možno v Česku žádat pro opravdu šikovné absolventy o podporu, kdyby dostali plat, třeba na dva roky, ale mohli jet někam do zahraničí, na prestižní pracoviště, bylo by to užitečné, šlo by o dobře investované peníze. Jenže takovou možnost nemáme. Můžeme dát peníze člověku, který zůstane u nás. Ale nemůže si je vzít a odjet pryč. A to je myslím úplně špatně postavené. Protože když zůstane tady, nezískává nic moc nového a začne chodit v kruhu. Venku získá nové poznatky a nové kontakty, s tím vším se sem vrátí a je to pro nás přínos. Bohužel pro tuto myšlenku neexistuje velká podpora, není zatím realizovatelná. Cílem je využít peníze z fondů a grantů v této zemi, ale to je špatně. Podívejte se na Ameriku. Má nejlepší podmínky pro výzkum. Ale když se na to podíváte blíže, zjistíte, že přes polovinu jejich studentů i vědců pochází ze zahraničí. Oni přilákali ty nejlepší. Českou vědu podpoříme tím, že se otevřeme světu.

Jaké uplatnění vaši studenti nacházejí v profesní praxi?

Já bych tu otázku položil jinak: Ne s předpokladem, že to, co zde děláme, je konkrétně pro něco: něco vynalézt, abychom měli konkrétní užitek apod. My nechceme vzdělávat studenty, aby uměli něco konkrétního, třeba elektrodynamiku, aby mohli jít do konkrétního podniku a dělat konkrétní profesi. Chceme vychovat vědce, kteří umí myslet vědecky, umí identifikovat a řešit problémy určitými způsoby. Nemělo by být důležité, v jaké konkrétní oblasti. Konkrétní a hodně aplikované znalosti velice rychle zastarávají. U nás na ústavu učíme studenty myslet určitým způsobem a detaily nejsou důležité. Naši absolventi magisterského studia jsou v mezinárodním kontextu na velmi dobré úrovni. Já bych jim doporučil, aby se snažili získat titul Ph.D. v zahraničí. Pak bude jejich šance získat postoktorskou stáž v zahraničí větší než z Masarykovy univerzity. I když i to se postupně mění. Jsem rád, že postdoktorské vědce se zkušeností se studium v zahraničí na ústavu máme.

Jaká je Vaše vize ústavu do budoucna?

Chci, abychom byli otevřený ústav, přilákali sem ty nejlepší, ne abychom automaticky přijímali naše studenty. Kdo chce na ústavu po studiu zůstat, musí mít nějakou praxi ze zahraničí. Jsou tady velice šikovní studenti, ale myslím, že když by pouze zůstali zde, nebudou schopni realizovat svůj potenciál naplno. To mohou pořádně, až když se vrátí ze světa, kde se naučí nové věci. I proto vyhlašujeme výběrová řízení vždy co v nejširším kontextu, abychom přilákali ty nejlepší.

Jak vnímáte život v Brně, kde žijete patnáct let?

Po třech letech v Americe můžu říci, že život ve Švédsku a tady si je mnohem blíž než život v Americe a Švédsku. V Americe je život o moc jiný, lidi jsou jiní, ale v Evropě – v Česku nebo ve Švédsku – jsou lidé zhruba stejní. A taky to není do Švédska tak daleko. Vzdálenosti nejsou v dnešní době takový problém, navíc Brno je střed Evropy, mám to podobně daleko do Švédska i ke Středozemnímu moři. V Brně se mi líbí, že je tu příroda na dosah. V zimě na Vysočině se mi na běžkách líbí víc než ve Švédsku, kde jsem sice mohl běžkovat podle libosti, ale pořád je to v lese, ve stejném prostředí. Krajina na Vysočině je mnohem pestřejší.

Děkuji za rozhovor.
Zuzana Kobíková


login
© 2011 Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity. tel: +420 549 49 1111, e-mail:
Všechna práva vyhrazena.
Webmaster: Alan Kuběna,
Grafický design: © 2011 Mgr. Pavel Brabec,
Obsahová struktura: © 2011 Mgr. Zuzana Kobíková
Počet přístupů: 2379 od 14.3.2013