Megachile rotundata, Osmia rufa, O. cornuta, O. cornifrons, Rhophitoides canus

Samotářské včely tvoří druhově nejbohatší skupinu včel. U nás žije více než 600 druhů, a protože jde většinou o teplomilný hmyz, přibývá druhové i absolutní početnosti samotářek směrem k jihovýchodu. Nejvíce jich najdeme na jižním Slovensku; v Čechách jsou méně hojné.

Samotářské včely nemají dělnice, ale jen dokonalé pohlavní formy – samečky a samičky. Oplozená samička vyhledá vhodné místo ke hnízdění, sama staví buňky a zásobuje je potravou. Na směs pylu a nektaru položí vajíčko a buňku uzavře. Za svůj život postaví maximálně několik desítek buněk a většinou uhyne dříve, než se z plodu vylíhnou dospělé včely.

U některých druhů prodělávají larvy ještě téhož roku proměnu a vylétají jako druhá generace. U jiných druhů přezimují mladé včely v buňkách a vyletují až na jaře příštího roku. Další druhy zimují jako larvy a v následujícím roce se kuklí. Většina samotářských včel má jen jednu generaci do roka.

Rozeznáváme dvě velké podskupiny včel samotářek, a to včely nohosběrné (Podilegae) a včely břichosběrné (Gastrilegae). Druhy první skupiny mají ústrojí pro sběr pylu umístěné na nohou, zatímco včely druhé skupiny přenášejí pyl na spodní straně zadečku.

Velmi pestré jsou také způsoby hnízdění samotářek. Mnohé druhy budují rozmanitá zemní hnízda, která najdeme nejsnadněji na prosluněných místech s tužší půdou, např. na polních cestách. Hnízdo se prozradí malým kopečkem vyhrabané zeminy s dobře patrným centrálním vchodem. Jiné druhy hnízdí v hliněných svazích a stěnách z hliněných cihel; další druhy používají již hotové dutiny, které si pouze vhodně přizpůsobí a upraví. Tak můžeme hnízda samotářek najít ve stéblech rákosu, v dutinkách střešních tašek, v dřevěných trámech v opuštěných chodbách po larvách jiného hmyzu a dokonce i v prázdných ulitách hlemýžďů.

Co do velikosti najdeme mezi samotářkami malé trpaslíky, velké jen několik milimetrů, stejně jako hřmotné obry, kteří si velikostí nezadají se samičkami velkých druhů čmeláků.

Třebaže samotářské včely žijí na první pohled nenápadně a skrytě, mají značný význam pro opylování mnoha druhů rostlin, a tím i pro udržování druhové rovnováhy v přírodě.

Zjistilo se, že některé druhy samotářek dovedou opylovat květy vojtěšky mnohonásobně výkonněji než včely medonosné a že neuspokojivé výnosy semen vojtěšky lze v řadě případů připsat na vrub nedostatku přirozených opylovačů v zemědělské krajině. Ve snaze nahradit tento úbytek uměle probíhají v řadě zemí pokusy s chovy vybraných druhů samotářek.

V tomto směru bylo dosaženo nejvýznamnějších úspěchů v USA a v Kanadě, kde byly již před lety vypracovány metody chovu dvou výkonných opylovačů vojtěšky: zemní včely druhu Nomia melanderi Ckll. a čalounice mateřídouškové (Megachile rotundata F.). Pro první druh se budují v blízkosti polí s vojtěškou umělá zemní hnízdiště, která se osazují bloky půdy s kuklami samotářských včel.

Pro čalounice se konstruují umělá hnízdiště z velkého počtu válcovitých dutin o průměru 5-6 mm, ve kterých včely hnízdí. Po skončení sezóny se buňky se zámotky larev z hnízdišť vyjímají a uchovávají při teplotě kolem 4°C. Asi 3 týdny před kvetením vojtěšky se kokony přemísťují do inkubátorů, kde larvy při zvýšené teplotě dokončí vývoj. Jakmile se začnou líhnout dospělci, převezou se do polních přístřešků vybavených umělými hnízdišti. Zde se včely vypustí a samičky po spáření obsadí volné dutiny, které vyplní buňkami. Cyklus chovu se tak uzavírá.

Lze očekávat, že zvýšený zájem o samotářské včely a možnosti jejich využívání k opylování řady kulturních rostlin v semenářství a šlechtitelství přispěje k zachování tohoto vysoce užitečného hmyzu.

Chov a podpora samotářských včel v semenářství vojtěšky

Při opylování je nutné, aby hmyz otevřel květy, tzn. že generativní sloupek se vymršťuje z člunku a naráží do hlavy nebo těla návštěvníka. Včela medonosná květy neotevírá a její opylovací efektivnost je nízká. Výkonněji opylují květy vojtěšky včely samotářky.

Čalounice mateřídoušková (Megachile rotundata)

Nemají dělnice, existují pouze samičky a samci. Pyl přenáší na spodní straně zadečku (břichosběrné včely). Samečci pyl nesbírají, mají štíhlejší tělo, světleji zbarvené. Samičky otevírají květy velmi elegantně. Jsou 50x výkonnějšími opylovači než včely medonosné.

Metody chovu – USA, Kanada Þ samičky hnízdí individuálně ve válcovitých dutinách o průměru 5-6 mm. Vyhlédnutou dutinu vyplní samička odzadu buňkami z úkrojků listů vojtěšky nebo jiných rostlin. Na ochranu proti nepřátelům uzavře na konci vchod zátkou z několika desítek úkrojků listů. Buňky obsahují zásobu potravy pro larvy a později zámotky. Buňky s kokony se vyjmou a za snížené teploty (4°C) se uchovají do příštího roku. Tři týdny před kvetením vojtěšky se začíná s inkubací kokonů, což umožňuje načasování vývoje dospělců (výhoda chovu). Inkubace probíhá při teplotě 30°C a 70% relativní vlhkosti vzduchu, k jejímuž udržení se používají nádoby s vodou. Světelná past se zdrojem UV záření slouží proti parazitům. Poté se lísky před vylíhnutím čalounic uzavřou víky s pletivem. Venku se budují přístřešky. Napřed se líhnou samci a za několik dnů po nich samičky. Lísky se včelami se vyvezou k porostům. Polní přístřešky poskytují ochranu proti nepříznivému počasí a jsou také orientačními terénními body. Mají zde několik hnízdišť, které představují bloky z pestře natřených polystyrénových destiček. K hnízdění je tu 3000 dutin, do nichž se vejde populace z 20 000 kokonů, kteří jsou pak opylovači pro zhruba 2 ha porostu. Čalounice dokončí vývoj a živí se potravou na kvetoucí vojtěšce, aby pak byly schopné stavět hnízdo a zásobovat ho nektarem a pylem. Tyto včely jsou pospolité a rády hnízdí v těsném sousedství. Za slunečného počasí jsou aktivní při teplotách nad 20°C od 8 do 18 h SEČ. Po skončení aktivního období, kdy dospělé včely už uhynuly a jsou upředené zámotky, se hnízdiště opět rozebírají a celý cyklus chovu se uzavírá.

Šedosrstka tolicová (Rhophitoides canus)

Drobná, šedivá, nohosběrná včelka. Vojtěška je jejím nejoblíbenějším zdrojem potravy. Hnízdí v zemi v porostu na místech prohřátých Sluncem. Jsou pospolité. Na 1 m²je 10-100 hnízd, které představuje podzemní chodbička s napojenými kulovitými buňkami 10-20 cm pod povrchem. Každou z buněk zásobí včelka směsí pylu s nektarem a vchod do buňky pak uzavře. Ze zásoby se živí larva, která dokončí vývoj až příští rok. Důležitým faktorem je dosažení souladu mezi letovou aktivitou šedosrstek a kvetením vojtěšky. První seč kvete v červnu a začátek kvetení druhé seče je třeba plánovat na začátek července. Nejvyšší je aktivita včel v polovině června, nové včely se líhnou v červenci. V červnu začíná část populace hnízdit a živí se na květech první seče, v červenci jejich aktivita vrcholí, v polovině srpna aktivita ubývá. Odstranění škůdců je nutné zajistit před kvetením a po odkvetení porostu, aby nedošlo k poškození včel. Po sklizení první seče (25.5.) se ponechávají stát pro výživu tzv. živné pásy. Před živnými pásy, které kvetou, se nechají hnízdní pásy. Udržují se bez vyššího porostu. Samičky se rády usazují v hnízdních pásech, živný pás jim zabezpečí potravu a šedosrstky část potomstva pro příští rok. Začátkem července rozkvete druhá seč a aktivita vrcholí. Vysečeme hnízdní pásy a okraje porostů, díky čemuž získáme rovnoměrné opylení celé plochy.

Zednice rezavá (Osmia rufa L.)

Dosahuje délky 8-12 mm. Patří k hojným druhům našich včel. Objevuje se brzy na jaře, neboť se vylíhla již na podzim a přečkala zimu. Navštěvuje květy, které rozkvétají v březnu a dubnu – rozmanité jehnědy vrbovitých, violky, plicník a další. Zalétá i na kvetoucí rostliny do zahrad. Samice zakládá hnízdo v prasklinách a štěrbinách zdí, vlézá i do gumových hadic, do bambusových tyček nebo do stébel rákosu, jimiž bývají obloženy stěny stájí. Jednotlivé buňky staví nad sebou a odděluje přepážkami, které upěchuje z hlíny, rozmělněné slinami. Na našem území žije ještě přes třicet příbuzných druhů, patřících do rodu zednice.

Je široce rozšířená v Anglii a Walesu a nejraději má rostliny a stromy v domácích zahrádkách. Je aktivní od konce března do začátku června a je schopnějším opylovačem ovocných stromů (jako např. jabloně, švestky, hrušně, jahody a maliny) než včela.

Zednice rezavá je samotářka - každé hnízdo vzniká činností jedné samičky pracující samostatně; na rozdíl od včely medonosné a čmeláků, kde existují pracující skupinky sterilních samiček. Zednice je rozšířená a běžná v Anglii a Walesu, dále v Evropě a dokonce se dostala i do oblasti Středozemí.

Mají husté rezavé chloupky. Samečci jsou velcí 6-11 mm a na hlavičce mají hustý chomáček bílých chloupků. Robustnější samičky jsou dlouhé 10-16 mm, hlavy mají celé černé a jsou vybaveny svaly spojenými se silnými čelistmi sloužícími k vyhrabání zeminy.

Tento druh má roční životní cyklus. Samečky a samičky se objevují brzy na jaře (od konce března do dubna) a páří se. Samičky pak hledají pohodlné místo k hnízdění – obvykle vyvrtané díry v dřevě, duté stonky rostlin nebo nepravidelné dutiny v kostech a starých zdech. Každé hnízdo obsahuje několik buněk. Samičky zakládají první buňku na konci hnízda, vytvoří 10-15 přepážek ke sběru dostatečného množství pylu na zásobu každé buňky. Pyl se smísí s trochou nektaru a slouží pak jako zdroj potravy pro jednotlivá vajíčka, která samička naklade ihned před zapečetěním buňky přepážkou z bahna. Proces se pak opakuje dokud není rourka naplněna vrstvou 6 až 10 buněk.

Samičky dokončují hnízdění na začátku června. Vzhledem k tomu, že jsou samotářkami, nikdy se neuvidí se svým potomstvem. Z vajíček se líhnou larvy, které se živí směsí pylu a nektaru. Po 4-5 svlékáních se larvy přemění na tuhé hnědé sametové kokony. Noví dospělci vznikají v září a zůstávají v kokonu do dalšího jara, kdy se objeví nová generace dospělců a cyklus se opakuje.

Osmia cornifrons

Používala se zhruba 60 let k opylování japonských ovocných sadů a její popularita rychle roste. Nahradila včely jako opylovače sadů, protože je velmi výkonná a snadno chovatelná. Na akr je třeba jen 300-400 samiček. Patří do druhu zednice (Osmia). Je možné chovat je s jinými druhy i včelami. Jsou krotké a proto se využívají i v domácích zahradách.

Nenapadají je roztoči a nemoci, které způsobují problémy včelám medonosným, neshromažďují med a nemohou mít potomky s africkými „zabijáckými“ včelami. Jsou to samotářky. Místo toho, aby měli královny a dělnice, každá samička se páří, vytvoří si vlastní hnízdo s buňkami z hlíny, sbírá nektar a pyl pro potomky a klade vajíčka. Tyto včelky jsou pospolité, preferují tvorbu hnízd v sousedství dalších včel. Na rozdíl od trubců včely medonosné, jejich samečci navštěvují květy, přispívají k opylování.

Mají pouze jednu generaci do roka. Dospělé včely jsou aktivní 4-6 týdnů na jaře, když sady kvetou, poté odumřou. Po zbytek roku žijí včely pouze jako dormantní stádia a mladé včelky jsou uvnitř hnízd. To znamená, že včely mohou být přemístěny ze sadu po opylování a uloženy na 10 měsíců.

Životní cyklus

Zima: Včelky žijící jako mladí dospělci hibernují uvnitř hnědých kokonů. Mohou tolerovat teploty nižší než 10 stupňů F. Včelky se vynořují z kokonů a hnízd několik dní po zahřátí. Obvykle jsou včely přepravovány ke konci zimy, blízko konci jejich hibernační periody a připravené opustit hnízda.

Jaro: Když jsou včelky dány ven a vystaveny místnímu počasí na začátku jara po několik týdnů, obvykle se začínají objevovat z hnízd, když začnou kvést první krokusy, zlatý déšť a javory. Samečci (menší, s dlouhými anténami) se začínají vynořovat o několik dní dřív před samičkami (větší, s rohy). Páří se blízko hnízd: samečci ukazují namlouvací rituál. Po několika dnech samičky začínají dělat hnízda a opylují. Pesticidy je vhodné aplikovat večer nebo během studených, zamračených dnů, kdy jsou včelky v hnízdech a dočasně zakrývají hnízda. Když začnou hnízdit, není dobré přemisťovat jejich hnízda, včely by byly dezorientovány a uhynuly by.

Léto: Na konci jara, když začíná stromy opadávat, začínají dospělé mouchy stárnout. Jejich bzučení ustává, křídla mají rozedraná a pomaleji létají. V této době je důležité opatrně přemístit jejich hnízda ze sadů a dát je na zbytek roku na nevytopené, suché místo. To ochrání bezmocné larvy uvnitř hnízd před útokem parazitů a predátorů. Nejnebezpečnějším parazitem jsou malé černé vosy Monodontomerus, které se provrtají do hnízd a útočí na mnoho druhů samotářských včel. Začínají se objevovat brzy v létě a pokračují v útoku na potomstvo včel celé léto. Ptáci a živočichové jako datlové, veverky, mývalové, myši a krysy mohou také zničit hnízda a sežrat vyvíjející se včely.

Podzim: Larvy v hnízdech dojídají potravu uloženou v buňkách. Přemění se v kokony, změní se v kukly a stanou se dormantními dokud nejsou nové mouchy připraveny začít hibernovat. Tyto včely potřebují chlad k přerušení dormance, ale ne příliš; nejlepší to je ve vlhkém, mírném klimatu.

Osmia cornuta

Je dalším zástupcem samotářských včel. Patří mezi domestikované evropské včely, hojná je zejména na Slovensku. Jako opylovači jsou velmi efektivní a na opylení mandloňového stromu stačí jen 3 jedinci. Hnízdí v různých dutinách a zdech. Létají od března do června.