4.
HMYZ PODÍLEJÍCÍ SE NA TRANSPORTU PYLU KVETOUCÍCH ROSTLIN
Iva Valentová
VČELY
Nejdůležitějšími opylovači kvetoucích
rostlin jsou včely. Vedle včely medonosné patří do společné čeledi včelovitých
(Apidae) ještě rody bezžihadlových včel, samotářských včel a čmeláků.
Rod včela se skládá ze čtyř druhů. Jsou to včela zlatá (Apis dorsata F.),
včela květná (Apis florea F.), včela indická (Apis indica=Apis cerana
F.) a včela medonosná ( Apis mellifera=Apis mellifica L.).
Bezžihadlové včely. Tyto včely
patří do dvou rodů s názvem Melipona a Trigona. Vyskytují se
pouze v tropech a jsou původními včelami tropických oblastí Jižní Ameriky.
Jsou malé, dosahují asi poloviční velikosti včely medonosné, přičemž zadeček je
v porovnání s hlavou a hrudí menší. Mají nedokonale vyvinutý
žihadlový aparát; místo bodáním se však dovedou účinně bránit kousáním. Ke
stavbě používají směs vosku a hlíny. Plásty stavějí vodorovně a plodovými
buňkami jen na horní straně. Pyl a med ukládají do pohárkovitých útvarů po obou
stranách plodového plástu. Kolonie jsou v podmínkách tropů trvalé, ale
nepřesahují počtem několik stovek jedinců.
Včely samotářky. Samotářské
včely tvoří druhově nejbohatší skupinu včel. U nás žije více než 600 druhů, a
poněvadž jde vesměs o hmyz teplomilný, přibývá jak druhové, tak i absolutní
početnosti samotářek směrem k východu. Nejvíce jich najdeme na jižním
Slovensku; v Čechách jsou méně hojné. Nemají dělnice, nýbrž jen dokonalé
pohlavní formy – samičky a samečky. Rozeznáváme dvě velké podskupiny, a to
včely nohosběrné a břichosběrné. Druhy první skupiny mají ústrojí pro sběr pylu
umístěný na nohou, kdežto včely druhé skupiny přenášejí pyl na spodní straně
zadečku. Velmi pestré jsou rovněž způsoby hnízdění samotářek. Mnohé druhy
budují rozmanitá zemní hnízda, jiné hnízdí v hliněných svazích a stěnách
z hliněných cihel, další druhy používají již hotové dutiny, které si pouze
vhodně přizpůsobí a upraví. Tak můžeme hnízda samotářek najít ve stéblech
rákosu, v dutinkách střešních tašek, v dřevěných trámech
v opuštěných chodbách po larvách jiného hmyzu a dokonce i v prázdných
ulitách hlemýžďů. Co do velikosti najdeme mezi samotářkami malé trpaslíky,
velké jen několik milimetrů, stejně jako hřmotné obry, kteří si velikosti
nezadají se samičkami velkých druhů čmeláků. Třebaže samotářské včely žijí na
první pohled nenápadně a skrytě, mají značný význam pro opylování mnoha druhů
rostlin. Například některé druhy samotářek dovedou opylovat květy vojtěšky
mnohonásobně výkonněji než včely medonosné.
ČMELÁCI
Čmeláci se vyskytují v počtu asi
300 druhů na území Evropy, Asie, obou Amerik a severně od africké Sahary. Do
Austrálie a na Nový Zéland byly dovezeni v druhé polovině 18.stol.
Poněvadž jim vyhovuje svěží, chladnější klima nenajdeme je v tropických
oblastech.
Čmeláci žijí v jednoletých
společenstvech. Svá hnízda budují buď na povrchu – v suchém listí, mechu,
trávě, nebo podzemí – v opuštěných myších a hraboších brlozích. Na jaře
zakládá hnízdo oplozená samička, která přezimovala zahrabaná v zemi.
V počátečních fázích vzniku čmeláčí kolonie je samička na všechno sama.
Musí nejen najít vhodné místo ke hnízdění, nýbrž i postavit buňky, nasbírat
potravu a odchovat prvních 5-8 dělnic. Ty pak převezmou většinu prací mimo
hnízdu a samička – matka – nyní pokračuje převážně v kladení vajíček a
v péči o další plod.
Čmeláci mají nemalý význam jako
opylovači mnoha druhů kvetoucích rostlin. Zvláště v chladných horských a
severských oblastech, kde včely medonosné pro nízké teploty nelétají,
vykonávají čmeláci hlavní opylovací činnost v přírodě. Ve srovnání
s včelou medonosnou má většina druhů čmeláků delší sosák, proto dobře
opylují i květy s dlouhými květními trubkami. Na rozdíl od včel medonosných
si čmeláci velmi dobře zvykají i na omezený prostor hodí se proto
k opylování ve sklenících a izolátorech.
MOTÝLI
V současné době bylo na celém světě
nalezeno a entomology popsáno přibližně 150 000 druhů řazených do zhruba 150
čeledí a každoročně přibývá mnoho dalších, hlavně z tropických oblastí. Většina
druhů však patří mezi noční motýly, kteří jsou aktivní za tmy, a tak unikají
pozornosti lidí. Pouze malá část aktivuje ve dne a právě tyto, často velmi
nápadné a velké druhy, jsou nejznámější.
Životním prostředím motýlů je téměř celá pevnina kromě ledem pokrytých území.
Najdeme je stejně tak na mořských pobřežích, jako ve vysokých horách. Obývají
tropické deštné lesy i po většinu roku zmrzlou tundru. Dokázali se během svého
vývoje přizpůsobit životu ve vyprahlých pouštích i rozsáhlých močálech. Některé
tažné druhy dokonce mohou přeletět i stovky kilometrů moře.
Biologie motýlů, tedy způsob jejich
života, je předmětem studia mnoha odborníků po celém světě. Nejnápadnější jsou
vztahy mezi motýly a rostlinami. Rostliny jsou vlastně určujícím faktorem pro
jejich rozšíření, protože poskytují potravu larvám i dospělcům. Motýli naopak
řadu rostlin opylují a napomáhají tak jejich rozmnožování. Během vývoje se
vyvinuly velmi těsné vztahy mezi některými druhy rostlin a motýlů. Známé je
například opylování orchidejí se složitými květy výlučně některými druhy
lišajů, kteří jsou vybaveni dlouhým sosákem a podobně jako kolibříci z nich
sají nektar a přitom je opylují. Řada lišajů žije i u nás, a tak často můžeme
pozorovat například lišaje svlačcového (Herse convolvuli) nebo dlouhozobku
svízelovou (Macroglossum stellatarum), jak v podvečer obletují květy petúnií
nebo muškátů.
Mezi další opylovače kvetoucích
rostlin patří lumci, krásnoočka, pestřenky
a někteří brouci.