Nuže, vězte, že již prastaré kroniky uvádí, že Karel Veliký (742 – 814) vlastnil malinkatého psíčka, kterého dostal darem od českého panovníka. No, kdo by pochyboval o tom, že se jednalo o nějakého mého prapra…předka?! A tak to pokračovalo celá dlouhá staletí. Čím důležitější úkol nebo příležitost, tím víc krysaříčků se rozdávalo. Zřejmě v té době bylo velmi rozšířené podplácet rozzlobené sousedy nebo obdarovávat oddané služebníky a přátele živým tvorem. Tak namátkově Boleslav II. zřejmě od Vladislava II. vyfasoval mé dva soukmenovce, kterých si velice vážil. Ostatně samotný Vladislav II. nás měl ve velké oblibě. Měl nás tak rád, že bral svého oblíbence dokonce do hospody na pivko. To víte, byl to divnej brouk, pořád se přestrojoval a chodil mezi nuzný lid. Doba to byla nejistá, kde kdo mu mohl uškodit nebo dokonce zakroutit krkem. A kdo jiný by mohl lépe a účinněji ochránit svého páníčka, než udatný a nebojácný praprapra…krysařík?
V obdarovací štafetě pokračoval Karel IV., který při své návštěvě Francie věnoval Karlu V. roku 1378 hned tři krysaříky!
Posledním, snad i nejslavnějším obdobím rodu krysaříků byla vláda Rudolfa II. Pravda, byl to takový podivín (alespoň co mi vyprávěla moje prapra…bába), ale pejsky, obzvláště nás krysaříky, měl moc a moc rád. Dokonce nás i úspěšně pomnožoval – ze čtyř původních se jeho smečka rozrostla na úctyhodných 18 prajedinců. A ti, dělaje čest svému rodu, byli tak hluční, že museli přebývat ve vzdálenějších komnatách, aby nerušili páníčka, který už tak byl chabrus na nervy. Ono mezi námi, na Hradě něco uhlídat musela být pěkná fuška – jen si to vemte, furt se Vám tam někdo někam courá, něco odnáší nebo zase přináší… .
Inu po staletí se krysaříčí plémě těšilo velké oblibě a pro svou sympatickou postavičku a povahu naši předci byly oblíbenými společníky nejen vladařů a hradních pánů (-iček). Se divím, že Vy Češi jste si dali do znaku jakousi dvouocasou kočku, a né normálního krysaříka!
Možná se ptáte, jak je vůbec možné, že my – PRAŽŠTÍ KRYSAŘÍCI – s takovou historií a vážností, jsme “pouze” národním plemenem a v zahraničí se toho o nás ví pramálo. Ale nedivte se, zase za to můžete Vy – LIDI!!! Ty Vaše panovačné a dobyvatelské ambice, netolerantnost a zaslepenost! Ty všechno zhatily. Začalo to bitvou na Bílé hoře. Totální úpadek českého národa – jeho kultury, politiky i hospodářství a tím pádem i nás, krysaříků. Z hradů, zámků a útulných domů jsme se přestěhovali do podhradí a mnohdy ještě dál. Místo v nadýchaných polštářích jsme se hřáli na peci, místo v rajských zahradách jsme se proháněli po dvorcích. Na ušlechtilou zábavu nezbýval čas, a tak místo barevných míčů začaly naši předci prohánět po dvorku myši a drůbež a samozřejmě hlídali, panečku, ale jak! Ale i to mělo cosi do sebe. Tvrdé podmínky nás zocelily a učinily ještě vytrvalejšími, ostražitějšími a udatnějšími. A tak pomalu plynul čas, vystřídalo se několik staletí i vládců země, aby bylo zase lépe. Na konci 19. století se na nás, jako na ryze české plemeno, lidé znovu upamatovali. Pravda, stále bez své oficiální plemenné příslušnosti, ale se vším všudy, jak má správný krysařík vypadat (však víte – velkýma ušima počínaje a nebojácnou duší konče…). Dokonce se o nás začalo psát v různých bulvárních plátcích. Šlo především o nabídkové inzeráty, neboť krysařík byl opět v módě a nevlastnit jej znamenalo pro honoraci stát o stupínek níž než ostatní. A čím menší tvoreček byl, tím větší sumička byla požadována. Postupem doby jsme byly zařazeni do skupiny s ostatními pinči různých velikostí, což nám notně rozhodilo figuru, především co se velikosti týče. Ale nedali jsme se a ve 30. letech 20. století se první výstavní matadoři prezentovali na celostátních výstavách psů. Lidé už nás konečně začínali brát vážně a přiznali nám i čistou pražskokrysaříčí národnost. Dokonce jsme se dostali i do filmu. To díky našim velkým obdivovatelkám a herečkám Růženě Šlemrové a Karle Slonkové – Krpatové. V 60. letech díky Klubu chovatelů malých plemen došlo k postupné regeneraci plemene, která šla dvěma směry. Vhodní předci byly vybíráni jak z jedinců malého pinče, tak z oblasti “voříšků” (po dvorcích se prohánějících typických krysaříčků).
A tak nakonec přišel ten námi všemi toužebně očekávaný den – 12. říjen 1980 – kdy jsme byli slavnostně uznáni jako české národní plemeno. Dne 23. května 1981 bylo obnovení krysaříčího plémě posvěceno Československou kynologickou radou. Zpočátku se o naši budoucnost staral zejména pan Ing. Jan Findejs, bez kterého – nevím, nevím, jestli bychom tu vůbec byli. Naštěstí se časem připojily další spřízněné duše a tak na počest našeho rodu (a páníčků) byl dne 28. června 1990 založen Klub přátel psů Pražských krysaříků. I když nejsme mezinárodně uznáni, u prostých lidí jsme oblíbeni po celém světě. Už i mí vrstevníci se jali šířit slávu našeho rodu i země české daleko za oceán - do USA, Japonska a vím já kam ještě. Ale řeknu Vám, všude dobře, doma nejlíp. Nikde si tak pěkně nepokecáte, jako na návsi nebo v městském parčíku, neojuknete konkurenci a nápadníky, jako na našich výstavách. I když mě moji adoptivní rodiče všude tahají (za což jim jsem vděčná, bo aspoň je furt švanda), není nad teplo domova a vše, co k němu patří – s pořádnou porcí masíčka, vyřáděním se jak s Lojzíkem, tak s Dodáčkem – a to vše korunované sladkým spánkem v teploučkém měkoučkém polštáři.
A ještě jednu připomínku bych měla. Na ulicích nás často zastavují lidé a stále mluví o ratlíčkovi. Pěkně Vás prosím, kolikrát Vám mám opakovat, že jsem PRAŽSKÝ KRYSAŘÍK?!? Ano, ratlíčkem jsme byli nejčastěji nazýváni do 1. světové války. Jde přeci o odvozeninu a ještě k tomu zdrobnělou od německého slova Rattler – tedy krysař. No ale protože žijeme v Čechách, jistě chápete, proč tak bazírujeme na správném pojmenování. To máte jako byste se jmenovali Černí, ale nikdo Vám neřekl jinak než Švarc'n'negger. A kdo to nemůže pochopit, toho kousnu, tak si dávejte dobrý pozor, co řeknete, když mě čistě náhodou potkáte!!! Dovoluji si vás upozornit, že jsem specialista přes nosy a malíčky.