Na svět jsem přišla 1. července 1997 v Mukařově, což je taková dědina v Čechách. Byla jsem jedním ze čtyř štěňátek, které se tehdy narodily mé mamince Dci-ci z Hrádku Kunratic a tatínkovi, Fakírovi z Hrádku Kunratic. I když jsem byla nejmenší, nenechala jsem si od svých silnějších bráchů a ségry nic líbit. Když mě chtěli odstrčit od misky s masíčkem, vrčela jsem a kousala, takže mě radši nechali v klidu papat. A tak jsem rostla jak z vody.
Když mi bylo šest týdnů, objevilo se u pelíšku jakési dlouhovlasé člověčí stvoření. Pořád bralo do ruky mě a moji ségru Irisku a evidentně se nemohlo rozhodnout, kterou z nás adoptovat. Hurááá, jsem to já!!! Má se to na co těšit!
V novém domově jsem dostala novou výbavu: mističku, hračky, a taky pelíšek. Původně si mysleli, že budu spát na polštáři v jakési krabici. Hmmm, vydržela to jednu noc. Spustila jsem takovou rutyku (doporučuji kombinaci srdcervoucího a vzteklého kňučení), že moje nová maminka vzala matrace se své postele a radši si lehla za mnou na zem. Na oplátku jsem jí celou noc lezla přes tváře, takže se asi móóóóóóóc dobře vyspala.
Ráno jsem začala prozkoumávat můj nový domov. Hmmm, v pokojích jsou nádherně hebounké, měkounké koberce. Jestlipak taky dobře sají?
Sají! Mělo to samozřejmě dohru. Usmysleli si, že mě naučí čůrat na noviny. Poradím Vám další dobrou fintu. Předstírejte, jak krásně jste jejich tužby pochopili a chvíli vskutku čůrejte jen na noviny. V nestřeženém okamžiku pak vyrobte krásnou, do koberce vsáklou loužičku nejlépe přímo za dveřmi, aby se jí jen těžko mohli vyhnout a nic netuše do ní ... no, však víte co. Počítejte však s odhalením. Po něm zabírá třesoucí se tělíčko, stažený ocásek a smutné psí oči. Důležité, čtěte!!! Tento kousek nedoporučuji opakovat příliš často, může se Vám to snadno vymknout z rukou, sorry, tlapiček.
Zrada!!! Kdybyste slyšeli, jaké mně vymýšlejí přezdívky Prdíku, prde, tak na mě volají! To snad ani nemohou myslet vážně!
Řeknu vám, ta strava malých štěňátek není nic moc. To máte furt vařený kuřecí a vejvary z těch opeřenců, ňáký sejry, jo a taky Bobík ®. No, abych nekřivdila, sem tam mi dopřáli jahody se šlehačkou. Nebo čtvrtku dortu. Nebo půlku buřta. Potom jsem vsktutku někdy dělala čest své přezdívce, že... Nedivte se tedy, že jsem rostla jako z vody. Jen tak mimochodem, dneska je mé nejoblíbenější menu hovězí (nebo vepřové) srdíčko, syrové, ovšem, a sypané vitamíny a jinými aditivy.
