Úryvek z povídky Jabberwhorl Cronstadt z knihy Černé jaro,

vyšlé v českém překladu u nakladatelství © Votobia; © translation Petr Sulovský

"Mně se to vůbec nelíbí," povídá Jill.
"Ani mně ne," opáčí Jab. "Mně se líbí ta část o malých larvách, které vylétají z hnízda za vzkříšením. Jill má v sobě taky jednu... pučí a narůstá. Nedá se to zastavit. Včera byl ještě jako pulec, zítra bude jako zimolezové víno. Nevím, jak to bude pokračovat, ani jak to skončí. Každého dne umírá a nazítří se rodí znova. Dej si ucho na její břicho a uslyšíš víření jeho křídel. Vrrrr....vrrrr. Bez motoru. Paráda! Má jich v sobě milióny a všichni víří kolem dokola a k smrti touží dostat se ven. Vrrr... vrrr. A kdybys strčil dovnitř jehlu a propíchl ten měch a oni by všichni vylétli ven.. představte si... byly by jich milióny, velký mrak tak hustý, že bychom skrz něj neviděli jeden na druhého. Opravdu! Není třeba psát o Číně. Piš o tomhle! O tom, co je v tobě... to velké obscénní obratlení.... zoospóry a leukocyty ... klátidla a dutolípy... každý z nás je báseň. Medůza je taky báseň - jedna z nejhezčích. Šťouchneš ji támhle a dloubneš ji tůhle, ona se plazí a přeskupuje, je roztřesená a trupelnatá, má tlusté střevo a vnitřnosti, je červovitá a kšandopřítomná. Mauglí v zahradě píská za činži, on sám je taky báseň, báseň s velkýma ušima, klátivě preclíkovitá báseň s cukrlátkovitostí slaďáku. Má kulaté, boltcovité výrůstky, okrouhlíkovité karnýry, které se rozevírají jako otevřená bryčka. Klátí kundidlem, až kurvy krvácejí... klopýtá ke kráčejícím kyrysarům, kypěje kyklopskou kuráží ...Mauglí .. auglí ... kyška .. kuš.."
"Přichází o rozum," řekla Jill. "Zase na omylu," povídá Jabber. "Rozum jsem právě našel, jen je to jiný druh rozumu, než si představuješ. Myslíš si, že báseň musí mít obal. V tu chvíli, kdy něco napíšeš, báseň umírá. Báseň je přítomnost, kterou nedokážeš definovat. Žiješ ji. Báseň je vše, co má v sobě čas. Nemusíš jet přívozem nebo jet do Číny, abys napsal báseň. Nejkrásnější báseň, kterou jsem kdy žil, byla kuchyňské umyvadlo. Už jsem ti ji někdy vyprávěl?. Byly tam dva kohoutky, jeden se jmenoval Studený a druhý Teplý. Studený žil život in extenso, prostřednictvím gumového nástavce nasazeného na výtok. Teplý byl lesklý a skromný. Teplý pořád kapal, jako by měl kapavku. O útercích a pátcích chodíval do mešity, kde byla venerologická klinika pro kohoutky. Vždycky v úterý a v pátek musel všechnu práci zastat Studený. Byl do práce jako ras. Měl na světě jen ji. Naopak Teplého bylo potřeba pořád laskat a přemlouvat. Museli jste mu říct: ‘Ne tak rychle,’ jinak vás opařil. Občas pracovali unisono, ale to bylo zřídka kdy. V sobotu večer, kdy jsem měl ve zvyku si mýt nohy, jsem si říkával, jak dokonalý je svět, v němž vládnou tato dvojčata. Nikdy nic víc než toto železné umyvadlo a jeho dva kohoutky. Žádné začátky a žádné konce. Teplý byl alfou a Studený omegou. Neustálost. Blíženci, vládnoucí životem i smrtí. Alfa - Teplý - probíhal všemi stupni Fahrenheita a Reaumura, magnetickými bouřemi a ocasy komet, vroucím kráterem Mauna Loa až do sporého světla třetihorního Měsíce; Omega - Studený probíhal Golfským proudem až do bahnitého dna Sargasového moře, probíhal vačnatci a dírkovci a velrybami a polárními trhlinami, ostrovními světy, vyhaslými katodami, mrtvými kostmi a suchou shnilotinou, folikuly a chapadly neexistujících světů, světů nedotčených, světů nespatřených, světů nezrozených a světů navždy ztracených. Alfa - Horký: kape, kape. Omega - Studený: pracuje, pracuje. Ruka, noha, vlasy, tvář, talíře, zelenina, ryby umyté dočista; zoufalství, nuda, nenávist, láska, žárlivost, zločin... kape, kape. Já, Jabberwhorl, a má žena Jill, a po nás legie po legiích ... všichni stáli u toho železného umyvadla. Semínka propadlá odpadem: mladé ananasové melouny, pulpa, kaviár, makaróny, žluč, hlen, hnis, salátové listy, kosti sardinek, vorčestr, zvětralé pivo, moč, krevní sraženina, koupací soli, ovesné vločky, žvýkací tabák, pyl, prach, šmír, vlna, bavlněné niti, zápalky, živí červi, pšeničný šrot, převařené mléko, ricinový olej. Semena zmaru neustále odpadávající a neustále se vracející zpět v čistých doušcích zázračné chemické substance, která se nenechá zařadit, pojmenovat, zanalyzovat, nakreslit či navážit. Přichází neustále zpět jako Studený a Horký, jako pravda, kterou nelze udolat. Můžete ji mít horkou, studenou, či vlažnou. Můžete si jí umýt nohy nebo vykloktat ústa, vypláchnout si mýdlo z očí nebo smýt špínu ze salátových listů, můžete v ní vykoupat novorozeně nebo omýt ztuhlé údy mrtvoly; můžete si navlhčit chleba na frikadelky a nebo zředit víno. První a poslední věci. Elixír. Já, Jabberwhorl, vychutnávám elixír života a smrti. Já, Jabberwhorl, složený z odpadu a H2O, z horka a chladu a všech přechodných skupenství, ze šlemu a slupek, z nejjemnějších, nejdrobnějších substancí, které nikdy nezmizí, z velkých skulin a pevných kostí, z ledových trhlin a sond, ze semen a vajíček smísených, rozpuštěných, rozptýlených gumovým náhubkem a mosaznou trubkou, z vyhaslých katod a svíjejících se nálevníků, salátových listů a zavařovaného slunečního světla. ... Já, Jabberwhorl, sedím u železného umyvadla vzrušen a zmaten, nikdy méně a nikdy více než báseň, železná sloka, vroucí folikul, ztracený leukocyt. Železné umyvadlo, do kterého jsem vyplivl své srdce, ve kterém jsem koupal své křehké nohy, kde jsem držel své prvé dítě, kde jsem si umýval boláky, u něhož jsem zpíval jako želva s fasetovaným krunýřem a u nějž zpívám a budu vždy zpívat navzdory ucpávání odpadů a rezivění kohoutků, ačkoli času kvapem ubývá a já budu to jediné, co zbývá z přítomnosti, minulosti a budoucnosti. Pěj, Studený, pěj přechodně! Pěj, Teplý, pěj nepřechodně! Pějte, Alfo a Omego! Pějte halelujá. Pějte, ó pějte! Pějte, zatímco svět se potápí..."
Zpíval nahlas a čistě jako raněná labuť, když jsme ho kladli na postel.

Přeložil Petr Sulovský, vydalo nakl. VOTOBIA v dubnu 1995