Ukázky ekologických skupin

Z druhů, které rostou na mokřadních typech luk, tu jsou bledule letní (Leucojum aestivum), kosatec žlutý (Iris pseudacorus), pryšec lesklý a bahenní (Euphorbia lucida a E. palustris), konitrud lékařský (Gratiola officinalis). Na okrajích těchto luk se vytvořila společenstva střídavě vlhkých luk s typickými představiteli jako krvavec toten, srpice barvířská, hořec hořepník, čertkus luční a bezkolenec. Ještě sušším typem byly různé typy ovsíkových luk s typickými lučními druhy jako kopretiny, kakost, ovsík, chrastavec, štírovník nebo bolševník. Na nejsušších, často písčitých okrajích říčních niv se vyskytují relativně suchomilné druhy např. hvozdík nebo kostřava žlábkovitá (Festuca rupicola). Lužní lesy jsou zde zastoupeny řadou druhů ať již z území širokých niv nížin, nebo užších lemů potoků ve vyšších polohách. Z druhů první skupiny jsou to například různé ostřice nebo chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea), kyprej vrbice (Lythrum salicaria) a další, z druhé skupiny pak blatouch bahenní (Caltha palustris), sadec konopáč (Eupatorium cannabinum) nebo tužebník jilmový (Filipendula ulmaria).

V jarním aspektu kvete v bylinném patru mnoho jarních druhů, které během června zatahují a přes letní období zcela mizí. Příkladem mohou být dymnivka dutá (Corydalis cava), sasanka hajní (Anemone nemorosa), sasanka pryskyřníkovitá (Anemone ranunculoides), zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides), na vlhkých místech orsej jarní (Ficaria bulbifera) a křivatec žlutý (Gagea lutea). Postupně rozkvétají další druhy jako violky, plicníky, kyčelnice, konvalinky a kokoříky. Koncem května a začátkem června, kdy je jaro na svém vrcholu, nás svými barvami překvapují teplomilné druhy kamejka modronachová (Buglossoides purpurocaerulea) nebo medovník velkokvětý (Melittis melissophyllum).

Vyskytuje se zde mnoho jihomoravských stepních (xerotermních, termofilních) druhů, které v jiných částech České republiky nespatříme. Zajímavá je skupina tzv. stepních běžců, která je přizpůsobena zvláštnímu mechanismu rozšiřování semen. Nejcharakterističtějšími druhy jsou katrán tatarský (Crambe tataria) nebo máčka ladní (Eryngium campestre), které mají lodyhy rozvětvené do tvaru koule. Po dozrání semen je celá rostlina utržena a hnána větrem, přičemž dochází k vypadávání semen. Další druhy, např. kavyly (Stipa pulcherrima, S. tirsa) mají obilky opatřené péřitou osinou, která je unášena větrem.

Z hlediska svého zeměpisného rozšíření jsou zajímavé bělokarpatská srpice karbincolistá (Klasea lycopifolia), kýchavice černá (Veratrum nigrum) nebo lékořice (Glycyrrhiza glabra), zplanělá po dlouhém pěstování na Pouzdřanských kopcích.

Suchý písek se velmi rychle ohřívá, jeho povrch je přes den rozpálen a přes noc silně ochlazen. Obsahuje velmi málo živin a humusu, je značně propustný pro vodu, vysýchavý. Důležitým faktorem je zde vítr, který mění tvar povrchu v převládajícím směru. Tyto extrémní podmínky vyhovují jen omezenému počtu druhů, některé však jsou na tento podklad vázány absolutně, říkáme jim psamofyty. Příkladem mohou být smil písečný (Helichrysum arenarium), šater latnatý (Gypsophila paniculata), kostřava Dominova (Festuca dominii), trávnička obecná (Armeria vulgaris), hvozdík pozdní (Dianthus serotinus), smldník olešníkový (Peucedanum oreoselinum). V podmínkách botanické zahrady lze tento typ vegetace těžko napodobit, chybí zde základní limitující faktory přirozeného stanoviště, skupina vyžaduje často úpravu.

K tomu přispívá ještě značná suchost substrátu a okus pasených zvířat. Mohelenská step zahrnuje dva základní vegetační typy – pustinnou skalní step na příkrých svazích údolí Jihlavy a rovinnou část nad údolím typu pastviny. V uměle navozených podmínkách v botanické zahradě nelze dosáhnout tvorby nanismů, proto skupina má ukázat jen nejdůležitější druhy v jednotlivých vegetačních typech. Typickými zástupci skalních stepí jsou např. kavyly (Stipa dasyphylla a S. capillata), kručinka chlupatá (Genista pilosa), ožanka kalamandra (Teucrium chamaedrys), vousatka prstnatá (Bothriochloa ischaemum), bělozářka větvitá (Anthericum ramosum), česnek žlutý (Allium flavum), kostřava sivá (Festuca pallens), kakost krvavý (Geranium sanguineum) a nejvzácnější druh, kapradina podmrvka jižní (Notholaena maranthae). Pastvinnou část představuje dolní partie skupiny, ve které převládají stepní trávy, hlavně rodu kostřava (Festuca), doplněné některými dalšími bylinami. Serpentinofyty – druhy vázané pouze na podklad hadců – zastupuje kapradinka sleziník hadcový (Asplenium cuneifolium).

Na kyselém podloží jsou časté bikové bučiny, které jsou druhově chudé. Na většině ploch těchto společenstev jsou dnes smrkové monokultury. Z významných druhů podrostu bučin, které jsou zastoupeny zde ve skupině, lze jmenovat ostřici chlupatou (Carex pilosa), která je častou dominantou bučin ve východní části státu, z jarních bylin jsou to především jaterník podléška (Hepatica nobilis), hrachor jarní (Lathyrus vernus), lýkovec jedovatý (Daphne mezereum), kyčelnice cibulkatá (Dentaria bulbifera) a mařinka vonná (Galium odoratum). Dále jsou to svízel lesní (Galium sylvaticum), kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum), violka Reichenbachova (Viola reichenbachii) nebo samorostlík klasnatý (Actaea spicata). Místy bývá hojná tráva ječmenka evropská (Hordelymus europaeus), ze vzácnějších rostlin je to střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus), mezi významnými dřevinami vyniká břečťan (Hedera helix). Na vlhčích a zastíněných místech se v hojné míře uplatňují kapradiny (papratka – Athyrium, kapraď – Dryopteris). Ve smrkových monokulturách se často velmi silně prosazuje starček Fuchsův (Senecio ovatus).

Převahu tvoří xerotermofyty – rostliny náročné na teplo a snášející sucho, významně jsou zastoupeny i jednoleté druhy (tařinka kališní – Alyssum alyssoides). Z jarních druhů typických pro oblast je to hlaváček jarní (Adonis vernalis), kosatec nízký (Iris pumila) tvořící celé koberce žlutých i fialových květů, mochna písečná (Potentilla arenaria) i koniklece (Pulsatilla). V létě rozkvétají česnek žlutý (Allium flavum), bělozářka větvitá (Anthericum ramosum), na skalnatých místech lze nalézt kostřavu sivou (Festuca pallens), hvozdík Lumnitzerův (Dianthus lumnitzeri), sesel sivý (Seseli osseum), kakost krvavý (Geranium sanguineum) a další. V pozdním létě se objevuje fialový česnek chlumní (Allium senescens) a žlutě kvetoucí astra zlatovlásek (Linosyris vulgaris). Ve stepních trávnících dominuje kostřava valiská (Festuca valesiaca), ostřice nízká (Carex humilis), na okrajích křovin a šípákových doubrav kvetou třemdava bílá (Dictamnus albus) a plamének přímý (Clematis recta). Významným prvkem je dealpínská tráva pěchava vápnomilná (Sesleria albicans) rostoucí především na severních skalnatých svazích.

Vzácněji se vyskytuje i buk. Keřové patro není příliš bohaté nebo zcela chybí. Bylinné patro je však v jarním aspektu mimořádně bohaté na hajní druhy. Koncem března a začátkem dubna začínají postupně rozkvétat dymnivka dutá (Corydalis cava), hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis), sasanka hajní i pryskyřníkovitá (Anemone nemorosa, A. ranunculoides), plicník lékařský i tmavý (Pulmonaria officinalis, P. obscura). Za nimi následují violky, mařinka vonná a ostřice prstnatá, hrachor jarní, pryšec mandloňový; velmi záhy se objevují konvalinky a kokoříky. Po odkvětu bohatého jarního aspektu se bylinné patro mění na zelený koberec a na řadu přicházejí trávy a další byliny, typické pro dubohabřiny – srha hajní, kostřava různolistá, sveřep Benekenův a pšeníčko rozkladité, nápadnější jsou zvonek kopřivolistý nebo zvonek broskvolistý, vzácnější jsou hrachor černý, kosatec trávolistý a jiné. Velmi nápadnou dominantou bylinného patra je ostřice chlupatá (Carex pilosa), druh trávovitého vzhledu, tvořící svými podzemními výběžky celé porosty úzkých, tmavozelených a stálezelených, k zemi ohnutých listů.

Typický je výskyt drobných pramenišť, rychle proudících potoků ze strmých svahů, mokvavých skal a drobných vodopádů – příkladem rostliny takového biotopu je ostřice vláskovitá (Carex capillaris). Dřeviny tohoto výškového stupně zastupuje borovice kleč (Pinus mugo) a plamének alpský (Clematis alpina).

Podmáčené smrčiny místy sestupují na rašelinné lokality i do nižších poloh. Stromové patro bývá tvořeno jediným druhem. Keřové patro skládá jeřáb, někdy olše šedá (Alnus incana) a několik málo keřů, které jsou zastoupeny i v této skupině. Bylinné patro je značně chudé, avšak vyskytují se zde nápadné druhy, jako jsou samorostlík klasnatý (Actaea spicata), věsenka nachová (Prenanthes purpurea), bika lesní (Luzula sylvatica) nebo knotovka červená (Melandrium rubrum). Často jsou zastoupeny různé druhy kapradin: kapradina laločnatá (Polystichum aculeatum), papratka (Athyrium filix-femina), kapraď (Dryopteris filix-mas, D. dilatata) nebo hasivka orličí (Pteridium aquilinum). Dřeviny tohoto stupně zde zastupuje modřín evropský (Larix decidua), zimolez černý (Lonicera nigra), růže převislá (Rosa pendulina). Zastoupeny jsou druhy vysokohorských niv a pastvin nad horní hranicí lesa. Jako příklady mohou být alpskokarpatské oměj šalamounek (Aconitum napellus), hořec žlutý (Gentiana lutea), evropské druhy chrpa horská (Cyanus montanus) a česnek hadí (Allium victorialis), tvořící charakteristické porosty. Nivy potoků doprovází udatna lesní (Aruncus vulgaris), jarmanka větší (Astrantia major), upolín evropský (Trollius europaeus), mléčivec (Mulgedium) a různé druhy kapradin.

Pastevectví, tak důležitý prvek balkánského regionu, mělo vliv již od starověku jako limitující faktor omezující plochy lesů a podmiňující vznik travinobylinných formací – pastvin. Fragmenty lesních společenstev Balkánu zde zastupuje endemický smrk omorika (Picea omorica) a chrastavec křovištní (Knautia drymeja). Na okrajích pastvin se vyskytuje hodně jarních cibulovin (šafrán Crocus tomassinianus), z bylin tařička (Aubrieta) a kuklík šarlatový (Geum coccineum). Typickými balkánskými druhy jsou také Lychnis coronaria a zvláště Acanthus longifolius, častý na suchých místech.

Vliv mediteránní oblasti reprezentuje levandule (Lavandula angustifolia), trnovec Kristova koruna (Paliurus spina-christi) a popínavá Dioscorea balcanica.

Přítomny jsou i stálezené dřeviny (zimolez Lonicera pileata, břečťan Hedera colchica) a typické byliny této oblasti – pivoňky (Paeonia peregrina, P. mlokosewitschii) a máky (Papaver orientale). Za povšimnutí stojí na jaře bohatě kvetoucí keř lýkovec kavkazský (Daphne caucasica) nebo Sinopodophyllum hexandrum – zvláštní a ozdobná rostlina z čeledi Berberidaceae s velkými červenými plody dozrávajícími v srpnu. Středoasijskou oblast reprezentují typické cibuloviny – tulipány (Tulipa tarda, T. turkestanica), liliochvostce (Eremurus spectabilis) nebo kosatce (Iris ensata) ozdobné především v jarním období. Skupinu doplňují v této oblasti hojně zastoupené hluchavkovité, např. šanty – Nepeta caerulea a N. sibirica a druhy zasolených pustin střední Asie (Limonium gmelinii, L. tataricum).

Oproti našim druhům mají často klidové období i v letních měsících. V mediteránu také nebývají v zimě silnější a déletrvající mrazy, a rostliny proto mohou vegetovat i v zimě. U nás je třeba některé druhy na zimu zakrývat. Z pěstovaných druhů jmenujme například levanduli lékařskou (Lavandula angustifolia), šalvěj lékařskou (Salvia officinalis), čemeřici (Helleborus corsicus), routu vonnou (Ruta graveolens) nebo keře vítečník sítinovitý (Spartium junceum), jasmín nahoprutý (Jasminum nudiflorum), ruj vlasatá (Cotinus coggygria), drmek konopolistý (Vitex cannabifolia), zaujme i skupina pěstovaných borovic černých (Pinus nigra).

Z dřevin skupině vévodí velké exempláře zmarličníku japonského (Cercidiphyllum japonicum) a dvou jinanů (Gingko biloba), z keřů jsou zajímavé Callicarpa japonica, Hydrangea sargentiana, Coriaria japonica, Lespedeza bicolor, známé jsou japonské javory (Acer palmatum) a další. Oblast je také bohatá na stálezelené druhy, např. Skimmia japonica, Pachysandra terminalis a Rodgersia sambucifolia. Z bylin se zde pěstuje několik druhů aralek (Aralia), u nás oblíbené stínomilné bohyšky (Hosta), Rodgersia sambucifolia, sasanka (Anemone hupehensis). Skupinu, která je barevně nejpůsobivější na podzim, doplňují okrasné traviny Miscanthus sinensis nebo Spodiopogon sibiricus.

To se významně projevuje na floristickém složení rašelinné vegetace a na celkovém počtu druhů. Na vzniku rašelinišť se podílí nejen mokřadní mechy – rašeliníky (Sphagnum sp.) a jiné druhy, ale také významně vyšší rostliny, především šáchorovité – ostřice (Carex) a suchopýry (Eriophorum). Ty bývají přítomny v nejnižších a nejvlhčích částech rašelinišť, kde voda neopouští povrch půdy ani v létě. V tůních se objevují ďáblík bahenní (Calla palustris) a vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata). Sušší okraje rašelinišť porůstají brusnicovité a vřesovcovité keříky – klikva, borůvka, vlochyně, vřes a místy i rojovník bahenní. Na některých typech lučních rašelinišť jsou přítomny i další mokřadní druhy jako tužebník, zvonečník, rdesno, vrbina, smldník bahenní, několik druhů trav a sítin – tyto druhy pak plynule přecházejí do mokrých až vlhkých luk v okolí rašelinišť.

Ploška plevelného políčka v naší botanické zahradě obsahuje několik plevelných druhů, které jsou počítány mezi silně až kriticky ohrožené podle Červeného seznamu ohrožených rostlin naší republiky. Jsou to především koukol rolní (Agrostemma githago), prorostlík pryskyřníkovitý (Bupleurum ranunculoides), sveřep stoklasa (Bromus secalinus) a jílek mámivý (Lolium temulentum). Z těch o něco méně ohrožených, ale stále se ještě vzácně vyskytujících, jsou to svízel klamavý (Galium spurium), štěničník paprskující (Bifora radians), tořice rolní (Torilis arvensis), pryšec srpovitý (Euphorbia falcata). Porost je doplněn několika běžnými druhy polních kultur v porostu obilí.