Katedra botaniky, Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta
Kotlářská 2, CZ-611 37 Brno, Česká republika, tel. +420 549491434, fax +420 541211214

Jan Šmarda (1904–1968)

V myslích botaniků, kteří studovali na Přírodovědecké fakultě brněnské univerzity ve druhé polovině padesátých let minulého století, zůstanou navždy vzpomínky na člověka, který je dokázal nadchnout pro botaniku tradičně nazývanou "scientia amabilis" tak, že se skutečně stala jejich celoživotní láskou. Tímto vzácným člověkem byl Jan Šmarda, pokračovatel díla započatého při vzniku Masarykovy univerzity profesorem Josefem Podpěrou, jehož padesátého výročí úmrtí bylo vzpomenuto na jiném místě tohoto časopisu.
Patřím k těm šťastlivcům, jimž bylo dopřáno čerpat ze studnice Šmardovy moudrosti. Tím mám na mysli nejen osvojování si odborných poznatků o rostlinách (kromě cévnatých rostlin i o mechorostech a lišejnících, případně vysokohorských aerofytických řasách), ale i to, že jeho názory ovlivňovaly (aspoň u větší části jeho žáků) i celkový přístup k životu včetně politického dění, nebo lépe řečeno jeho odrazu v deformaci biologie v dobách lysenkismu.
Tak jako my jsme byli rádi v jeho společnosti např. při delších pobytech na horských chatách v Beskydech, Hrubém Jeseníku, Krkonoších, Belanských Tatrách nebo ve Slovenském ráji, tak i on se cítil dobře ve společnosti studentů. Díky němu jsme se na těchto pobytech seznámili s významnými již graduovanými botaniky jak našimi, z nichž to byl např. lichenolog Antonín Vězda, tak i zahraničními, především polskými, jako byla třeba paní Zoša Paryska ze Zakopaného nebo profesor Bogumił Pawłowski z Krakova i jeho tehdy ještě mladí asistenti pozdějších zvučných jmen, jako Tadeusz Tacik, Jerzy Szweykowski, Stanisław Lisowski, Zygmunt Tobolewski, Kazimierz Zarzycki či dnes již též zesnulý Adam Jasiewicz. Kratší exkurze s panem docentem směřovaly na Českomoravskou vysočinu a na význačné lokality teplomilné flóry jižní Moravy i jižního Slovenska. Kolegové z vyšších ročníků nás navnadili na - prý pravidelnou - exkurzi na Zobor u Nitry, která byla vždy zakončena návštěvou vinného sklípku; náš ročník však se této exkurze nedočkal (já jsem si to později měl možnost vynahradit studiem flóry i produktů z Vitis vinifera po dobu téměř pětatřicetiletého působení v Nitře). Pan docent patřil k milovníkům a znalcům dobrých jihomoravských vín, k čemuž možná přispělo i jeho členství v neoficiálním Spolku jihomoravských bohatýrů (který jistě neměl stanovy, jež by bylo schvalovalo Ministerstvo vnitra), jehož členy byli mnozí koryfejové moravské vědy a kultury, jako byl třeba archeolog profesor Poulík, spisovatel Jaromír Tomeček a další.
Pan docent Šmarda byl výborným znalcem moravské flóry; jako žák prof. Podpěry se věnoval i studiu fytogeografických fenomenů, např. zákonitostí v šíření teplomilných druhů říčními údolími Svratky a Svitavy. Stejně jako prof. Podpěra i on se věnoval studiu mechorostů, což mohl využít ve fytocenologických studiích věnovaných např. rašelinným společenstvům, v nichž mechy hrají vůdčí roli. Tyto svoje znalosti uplatnil i v první fytocenologické práci ve spoluautorství s prof. Jaromírem Klikou, která byla věnována rašeliništím a loukám na Žďársku a Novoměstsku. Fytocenologii věnoval velkou část své tvůrčí práce a v tomto směru vedl i nás studenty. Nejvíce jsme od něj získali při terénních studiích vegetace, kde se řídil z velké části intuicí, což u něj vedlo k výsledkům až obdivuhodně přesným; do teoretických studií se nepouštěl a matematické metody byly v té době ještě v plenkách. Již z prvních příspěvků, které ještě jako učitel publikoval v časopisech jako Krásy našeho domova či Od Horácka k Podyjí ve dvacátých letech a začátkem třicátých let minulého století, jasně vyzařuje Šmardovo zaujetí pro krásu přírody a krajiny. To vyústilo i v jeho ochranářské aktivity, které se projevily např. významnou účastí při návrzích na ochranu mnoha lokalit v Moravském krasu i jinde, ale rovněž v jeho urputném boji proti výstavbě Novomlýnských nádrží, které zničily jeho milovanou krajinu pod Pálavou; tato aktivita mu rozhodně nemohla tehdejšími vládnoucími kruhy být připsána k dobru. Estetické cítění ho přivedlo do kontaktu s umělci, kteří někdy navštěvovali místa našich terénních cvičení, kde sbírali inspiraci pro svoji tvorbu. Jednoho z nich, akademického malíře Vojtěcha Štolfu, který byl dlouholetým scénickým výtvarníkem Janáčkovy opery v Brně, tak získal ke spolupráci na knize Kvety Tatier, později spolu vydali i Květiny Moravského krasu. Tak jsem měl možnost seznámit se ještě jako student s mistrem Štolfou při jeho pobytu v Belanských Tatrách, a když jsem se v roce 1995 vrátil do Brna, setkal jsem se s ním znovu a obdivoval jeho další publikace podobného zaměření, v nichž se jeho rukopis výrazně zdokonalil od počátečních pokusů, a k mému potěšení jsem mu mohl – tak jako před mnoha lety doc. Šmarda – být odborným poradcem.
Životní cesta pana docenta byla – a to ne vždy jeho zásluhou – pestrá. Po studiích na učitelském ústavu v Brně a na reálce v Novém Městě na Moravě nejprve učil na obecných a měšťanských školách na různých místech západní Moravy a teprve potom studoval na Masarykově univerzitě, kde po úspěšné obhajobě své disertace na téma "Geobotanické poměry povodí Svratky a Svitavy" získal v r. 1938 titul RNDr. Po válce působil nejdříve jako kurátor herbáře Moravského muzea, kde se později stal vedoucím botanického oddělení. V té době (v r. 1948) byl účastníkem významné multidisciplinární přírodovědné expedice na Island; od té doby se datují jeho kontakty s nedávno zesnulým prof. Emilem Hadačem. V letech 1949-1952 byl ředitelem Moravského muzea. Už v té době externě přednášel na Botanickém ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity a tam se rovněž u prof. Podpěry v r.  1946 habilitoval v oboru fytogeografie a rostlinná sociologie na základě habilitačního spisu "Květena Žďárských vrchů se zvláštním zřetelem k mechorostům". Vedení úsztavu převzal po prof. Podpěrovi v r. 1952, kdy byl ustaven do funkce docenta. Kromě své pedagogické činnosti se věnoval zřízení brněnské pobočky Geobotanické laboratoře tehdejší ČSAV, která byla jedním z článků z nichž vznikl pozdější Botanický ústav ČSAV, který letos jako Botanický ústav AV ČR oslavil půlstoletí své činnosti. Pro tuto pobočku, kterou zprvu jako externista vedl, poskytl doc. Šmarda část prostorů katedry.
V roce 1961 byl bohužel docent Šmarda na základě nepodložených obvinění zbaven funkce vedoucího katedry a proti své vůli musel odejít z fakulty. Pracoval pak v Kabinetu geomorfologie (pozdějším – dnes již neexistujícím – Geografickém ústavu ČSAV) v Brně jako vědecký, později vedoucí vědecký pracovník biogeografického oddělení, kde uplatnil jedno ze svých zaměření – fytogeografii – při studiu vegetace Balkánského poloostrova (tehdejší Jugoslávie, Bulharsko) a jiných oblastí v rámci tehdejšího východního bloku.
Velkou ránu mu způsobila invaze vojsk Varšavské smlouvy v r. 1968 a z této rány se už nevzpamatoval. Zemřel ve věku nedožitých čtyřiašedesátin 7. prosince 1968, aniž se byl dočkal písemného dokladu od rehabilitační komise fakulty, jímž byl v r. 1968 plně rehabilitován na základě zjištění, že obvinění, které bylo podkladem pro jeho nucený odchod z fakulty, bylo nepodložené, a že je mu tak umožněno nadále pedagogicky působit na fakultě s tím, že není námitek proti započetí profesorského řízení pro jeho osobu.
Tato vzpomínka nechť je připomenutím toho, že 27. prosince uplyne 100 let od narození vzácného člověka nezdolné aktivity, hluboce humánního a stále se usmívajícího Jana Šmardy.
Vladimír Řehořek
 


Nahoře: Doc. Šmarda při ranní toaletě před chatou Protěž (Plesnivec) v Belanských Tatrách, červenec 1955. – Foto Kamil Rybníček

Vlevo: Kdo to dřív určí? (Emil Hadač a Jan Šmarda na Sjezdu československých botaniků v Hrubém Jeseníku, Lichtenštejnský prales pod Keprníkem, červenec 1947). – Archiv katedry botaniky PřF MU