EXKURZE DO BYSTRCKÝCH LESŮ - popis trasy

 

délka trasy:

cca 3 km

doba trvání:

nejméně 3 hodiny

cesta tam:

tramvajemi č. 1 a 3 na konečnou stanici Bystrc-Ečerova nebo autobusem č. 54 na zastávku Křivá borovice

cesta zpět:

zastávka Rakovec autobusu č. 103 nebo pěšky asi 1 km podél přehrady do stanice Přístaviště tramvají č. 1, 3 a 11

náročnost:

výchozí nadmořská výška je 350 m n. m., po pozvolném klesání v průběhu celé trasy se konec exkurze nachází v nadmořské výšce 210 m n. m., druhá část trasy je zejména po silnějších déletrvajících deštích místy poněkud špatně průchodná, je tedy vhodné volit terénní oblečení a nepromokavou obuv

občerstvení:

na Rakovci i na přehradě jsou v sezóně v provozu stánky s občerstvením a četné restaurace

    Trasa exkurze prochází územím, jehož podloží tvoří žuly, granodiority a diority brněnského plutonu. Převládají zde kambizemě a hnědozemě, v údolí potoka Rakovec jsou půdy glejové. Trasa prochází Kočičím žlebem, hluboce zaříznutým údolím ve VZ směru, s odlišnými teplotními poměry na severním a jižním svahu. Územím protéká potok Rakovec, který ústí do úzké zátoky Kníničské přehrady zvané Trdliště. Průměrná roční teplota činí 8,4 °C, průměrný roční úhrn srážek se pohybuje okolo 547 mm.

Botanická exkurze začíná asi 50 metrů od zastávky Křivá borovice autobusu č. 54 směrem k Žebětínu. První lokalita se nachází po pravé straně silnice za závorou, jedná se o rumiště přecházející v křoviny s příměsí několika stromů. Na okrajích rumiště je vegetace ovlivněna sousedícími lesy, blízkými obdělávanými poli a frekventovanou komunikací. Při vstupu na rumiště je na první pohled nápadná zejména skupina rostlin značného vzrůstu. Jsou to především lopuch plstnatý (Arctium tomentosum), používaný při léčbě kožních vyrážek, ekzémů a špatně se hojících ran, pcháč rolní (Cirsium arvense), pcháč obecný (Cirsium vulgare) a sadec konopáč (Eupatorium cannabinum), jehož české i vědecké druhové jméno vyjadřuje podobnost listů s listy konopí. Jedná se o starou léčivou rostlinu, známou již z dob vlády krále Mithridata Eupatora z Pontu (121-63 př. Kr.), podle kterého dostala své vědecké rodové jméno. Vyskytuje se zde také další velmi významná léčivá rostlina, ostropestřec mariánský (Silybum marianum). Čaj, připravený z jeho listů, je užíván při jaterních onemocněních, zvyšuje tvorbu žluče a působí protihorečnatě. Sušené úbory, řezané před rozkvětem, jsou vázány do suchých kytic. Dalšími běžnými ruderálními druhy, které jsou i na tomto stanovišti zastoupeny v hojné míře, jsou turan roční (Erigeron annuus), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris), obsahující silice a hořčiny, podporující trávení, tišící žaludeční křeče a účinně působící také proti střevním parazitům. Nať byla v minulosti používána jako masové koření, nebo přísada do polévek. Hojná je také čekanka obecná (Cichorium intybus), povzbuzující chuť k jídlu a používaná při léčbě jaterních onemocnění a žloutenky. Z kořenů pěstovaných druhů se vyrábí náhražka kávy a salát, připravený z mladých listů, byl již ve starověkém Římě vyhlášenou pochoutkou. Často nacházíme komonici bílou (Melilotus alba) a komonici lékařskou (Melilotus officinalis), obsahující vonný kumarin. Je-li komonice přítomna ve vlhkém seně, vzniká z kumarinu chemická sloučenina zabraňující srážení krve, která po pozření domácími zvířaty může být příčinou vykrvácení již při nepatrném poranění. K dalším hojným rostlinám patří jitrocel větší (Plantago major), jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata), z jehož čerstvě natrhaných listů se lisuje šťáva jako účinný prostředek proti kašli a jiným onemocněním dýchacích cest, šťovík tupolistý (Rumex obtusifolius), šťovík kadeřavý (Rumex crispus), šťovík kyselý (Rumex acetosa), šťovík menší (Rumex acetosella), heřmánkovec nevonný (Tripleurospermum inodorum) a popenec obecný (Glechoma hederacea), dříve přidávaný jako koření do polévek, či připravovaný jako špenát. Ve středověku se věřilo, že propůjčuje dar jasnozřivosti a je-li nasbírán a svázán do věnce večer na svátek čarodějnic, dává schopnost čarodějnici rozpoznat. Častá je také kokoška pastuší tobolka (Capsella bursa-pastoris) pojmenovaná podle plodů podobných tobolkám, z níž se ještě dnes připravují léky k zastavení vnitřního krvácení, hadinec obecný (Echium vulgare), jehož jméno se vztahuje na tvar květu, neboť tyčinky vyčnívající z květu připomínají hadí jazyk.

V sušších sešlapávaných plochách můžeme nalézt truskavec ptačí (Polygonum aviculare), dříve zvaný „rdesno ptačí“, používaný při přípravě čaje, jetel plazivý (Trifolium repens), jehož jeden trs je za příhodných podmínek schopný pokrýt během jednoho roku i plochu několika metrů čtverečných. Velmi ojediněle nacházíme i heřmánek terčovitý (Matricaria discoidea) a heřmánek pravý (Matricaria recutita), oba obsahující příjemně vonící těkavý olej. I když obsahují podobné účinné látky, v lékařství jsou užívány květy, a v menší míře i další rostlinné orgány, zejména heřmánku pravého. Rostlina působí příznivě při křečích a kolikách, snižuje zánětlivost kůže a podporuje růst vlasů. Na rozdíl od velmi hojného heřmánkovce nevonného je menšího vzrůstu a výrazně voní. Ojediněle nalézáme vtroušené další polní plevele, mák vlčí (Papaver rhoeas), obsahující v mléce slabě jedovatý alkaloid, a pěťour srstnatý (Galinsoga quadriradiata), původní v peruánských Andách, který byl okolo roku 1850 zavlečen do Evropy. Dále je na této lokalitě možné zaznamenat konopici polní (Galeopsis tetrahit), mléč rolní (Sonchus arvensis), vratič obecný (Tanacetum vulgare), obsahující silice a hořčiny, třezalku tečkovanou (Hypericum perforatum), řebříček obecný (Achillea millefolium), pojmenovaný podle hrdiny řeckých bájí Achilla, který uvolňuje křeče, zvyšuje srážlivost krve a podporuje hojení ran. Dále můžeme nalézt lociku kompasovou (Lactuca serriola), jejíž listové čepele jsou orientovány vertikálně, čímž předchází nadměrnému ozáření a přehřátí listů, starček Fuchsův (Senecio ovatus), starček obecný (Senecio vulgaris), obsahující jedovaté alkaloidy, způsobující otravy u lidí i domácích zvířat, vrbinu obecnou (Lysimachia vulgaris), vrbovku malokvětou (Epilobium parviflorum), vrbovku chlupatou (Epilobium hirsutum) a vrbovku úzkolistou (Epilobium angustifolium), na které objevil v roce 1790 botanik Sprengel cizosprašnost. Na tomto stanovišti je poměrně častý také podběl lékařský (Tussilago farfara), lidově zvaný „podkova“, „úbytník“ nebo také „mateří líčko“, tradičně používaný při léčbě onemocnění dýchací soustavy a přeslička rolní (Equisetum arvense), tvořící dva typy lodyh. Jarní nezelené lodyhy vyrůstají v březnu a dubnu, jsou plodné, nevětvené, zakončené výtrusnicovým kláskem a po dozrání výtrusů odumírají. Letní zelené silně větvené lodyhy jsou neplodné, sterilní a obsahují třísloviny, hořčinu, pěnivý saponin a koloidní kyselinu křemičitou. Přesličku již ve starověku, Dioscorides (1. st.) ve spise De materia medica a Plinius (23–79) v encyklopedii Naturalis historia, doporučovali k zastavení vnitřního krvácení a jako prostředek močopudný. V domácím lékařství se stále osvědčuje při ošetřování ran a kožních ekzémů. Na sušších místech se poměrně hojně vyskytuje mochna stříbrná (Potentilla agrentea).

V prvních letních měsících zde rozkvétá čičorka pestrá (Securigera varia), obsahující v listech a semenech jedovatý glykosid koronilin, který působí podobně jako jed náprstníku, dále štírovník růžkatý (Lotus corniculatus), jehož české i vědecké jméno druhu se vztahuje na zakřivené plody, divizna černá (Verbascum nigra), jetel luční (Trifolium pratense), tolice setá (Medicago sativa), zvaná „vojtěška“, tolice dětelová (Medicago lupulina), jejíž vědecké druhové jméno zřejmě poukazuje na podobnost tvaru hlávek s šiškami chmelu otáčivého (Humulus lupulus). „Dětel“ je starší jméno jetele, používané ještě v Mattioliho (1501-1577) herbáři. Nověji se tohoto jména používalo pro odlišení žlutě kvetoucích druhů od původního širokého rodu jetel. Rovněž nacházíme nápadně kvetoucí lupinu mnoholistou (Lupinus polyphyllus), dříve zvanou „vlčí bob“. Rostlina pochází ze západní části USA, ve střední Evropě se pěstuje od konce 19. století. Jedná se o invazní rostlinu, která se intenzivně šíří zejména v posledních desetiletích. Zarůstá přirozené luční porosty a nenávratně mění jejich druhové složení, jelikož symbiotické bakterie v jejích kořenech obohacují půdu dusíkem. Častá je silenka širolistá (Silene latifolia) dříve zvaná „knotovka“, kvetoucí v noci a tedy opylovaná pouze nočními motýly a vikev ptačí (Vicia cracca), jejíž jméno poukazuje na skutečnost, že je pro lidi nepoživatelná a tudíž je ponechána ptákům. K nápadným druhům patří zlatobýl kanadský (Solidago canadensis), pocházející ze Severní Ameriky, který se již v průběhu 19. století rozšířil po celé Evropě. Často je pěstován jako okrasná rostlina a hojně zplaňuje a jeho porosty vytlačují přirozenou vegetaci. V lesních lemech je poměrně hojný kerblík lesní (Anthriscus sylvestris) a zcela ojediněle můžeme nalézt náprstník velkokvětý (Digitalis grandiflora).

Na konci léta a na podzim je velmi nápadným druhem mochyně židovská (Physalis alkekengi), zvaná „židovská třešeň“, jejíž kalich za plodu vytváří červený nebo oranžový nafouklý „lampiónek“ ukrývající jedlý plod. Rostlina obsahuje velké množství vitaminu C a v lidovém léčitelství byla používána při onemocnění ledvin, močových cest, dně a revmatismu.

Trávy jsou na tomto stanovišti zastoupeny zejména třtinou křovištní (Calamagrostis epigejos), silně expanzivním druhem, původním na písčitých říčních náplavech a prosvětlených místech dubohabrových lesů, který tvoří v současné době dominantu většiny narušených ploch, dále třtinou rákosovitou (Calamagrostis arundinacea), jílkem vytrvalým (Lolium perenne), psárkou luční (Alopecurus pratensis), pýrem plazivým (Elytrigia repens), srhou laločnatou (Dactylis glomerata) zvanou „říznačka“ a lipnicí roční (Poa annua).

Na rumiště je vtroušeno několik dřevin z okolních lesů, ojediněle nacházíme také topol osiku (Populus tremula) a vrbu jívu (Salix caprea), která rozkvétá velmi brzy na jaře a poskytuje tak hodnotnou potravu včelám. Posvěceným „kočičkám“ se od pradávna přisuzuje moc chránit obydlí před neštěstím, zejména před úderem blesku a úrodu před nepřízní počasí.

Trasa pokračuje širokou lesní pěšinou po levé straně asfaltové cesty, která vstupuje do smíšeného lesa. Jedná se o teplomilné smíšené dubohabřiny, které jsou velmi rozšířené v teplejších úrodných oblastech Čech a Moravy, průměrně do výšky 450–500 m n.m. Cesta není značená turistickými značkami, je třeba zhruba po 400 m odbočit druhou pěšinou vpravo. Je to horní stezka nad pravostranným přítokem potoka Rakovce. Na počátečním úseku lesa převažují listnaté stromy. Tento typ lesa je tvořen zejména habrem obecným (Carpinus betulus), dubem zimním (Quercus petraea) a dubem letním (Quercus robur). Častěji je zastoupen dub zimní, řečený „drnák“, který má listy při bázi klínovitě zúžené s dlouhými řapíky. Žaludy jsou přisedlé nebo velmi krátce stopkaté, na rozdíl od dubu letního, řečeného „křemelák“, který má žaludy na 4–6 cm dlouhé stopce, listy na bázi zřetelně ouškaté a listové řapíky dlouhé. Kůra mladých stromů působí proti průjmu, žaludečnímu a střevnímu kataru, zastavuje krvácení a zevně se používá k přípravě koupelí při popáleninách, omrzlinách, hemeroidech a jako kloktadlo. Dalšími často se vyskytujícími dřevinami na této lokalitě jsou buk lesní (Fagus sylvatica), lípa srdčitá (Tilia cordata), užívaná k přípravě čajů zejména při rýmě, kašli a zánětu průdušek, bříza bělokorá (Betula pendula), s léčivými účinky při zánětech močových cest, kožních chorobách a využívaná ve vlasové kosmetice. Velmi hojně zastoupeny jsou i javory, javor klen (Acer pseudoplatanus) s okrouhlými, většinou pětilaločnými, nepravidelně hrubě zubatými listy, jehož plody, dvounažky, mají obě jednosemenné části k sobě připojené v ostrém úhlu, javor mléč (Acer platanoides) s listy dlanitoklanými, s 5–7 nestejně velkými laloky, protaženými v řadu tenkých a dlouhých zubů, jehož řapík mléčí a nažky svírají tupý úhel, a javor babyka (Acer campestre), který přechází do keřového patra. Jeho listy jsou pravidelně pětilaločné s téměř celokrajnými laloky, které se k bázi zmenšují. Řapík slabě mléčí a dvounažky mají rovnovážně odstálá křídla s úhlem téměř 180 stupňů. Ojediněle se vyskytují tři druhy jeřábů, jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) s lichospeřenými listy, tvořenými 9–17 ostře zubatými lístky, jeřáb břek (Sorbus torminalis) s jednoduchými listy, členěnými v 6–10 trojúhelníkových laloků, jejichž špičky směřují vesměs dopředu a jsou na okrajích ostře pilovité a jeřáb muk (Sorbus aria), jehož listy jsou jednoduché celistvé, podlouhle oválné, na bázi klínovité a po obvodu velmi nepravidelně pilovité. Z jehličnanů je zastoupena zejména borovice lesní (Pinus sylvestris), zvaná „sosna“, s červenorezavou borkou, modřín opadavý (Larix decidua) a smrk ztepilý (Picea abies), velmi zřídka zde můžeme nalézt jedli bělokorou (Abies alba).

Keřové patro tvoří, kromě již zmíněného javoru babyky, ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), hloh obecný (Crataegus laevigata) a střemcha obecná (Prunus padus). Kůra střemchy bývala užívána proti revmatismu a žaludečním potížím. Hojně se také vyskytuje brslen evropský (Euonymus europaea), na jehož větévkách jsou patrné čtyři podélné korkové lišty a jehož plody jsou čtyřhranné červené tobolky s bílými semeny zcela ukrytými v oranžových míšcích a brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa), jehož větévky jsou hustě poseté korkovými bradavičkami, červené tobolky a černá semena jsou jen z poloviny obalená míškem. Poměrně časté jsou též různé druhy růží (Rosa sp.). Popínavou dřevinou, kterou můžeme v lese ojediněle nalézt, je břečťan popínavý (Hedera helix), jehož listy na sterilních výhonech jsou tří až pětilaločné s nápadnými bílými žilkami, zatímco listy na fertilních výhonech jsou zelené, vejčité až kosočtverečné a celokrajné. Břečťany kvetou teprve v osmém až desátém roce života a dožívají se 500, ve výjimečných případech až 1000 let. Rostlina obsahuje jedovaté saponiny a byla dříve užívána v léčitelství.

V korunách většiny dubů letních můžeme vidět ochmet evropský (Loranthus europaeus). Jedná se o poloparazitický organismus, který vodu a živiny získává od hostitelské rostliny speciálními sacími kořínky, tzv. haustoriemi.

V bylinném patře můžeme na začátku jara zaznamenat hrachor jarní (Lathyrus vernus), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), tři druhy violek, violku lesní (Viola reichenbachiana) s listnatou květní stopkou a fialovou, 5–6 mm dlouhou ostruhou, violku Rivinovu (Viola riviniana) s listnatou květní stopkou a bělavou, 3–4 mm dlouhou ostruhou a violku vonnou (Viola odorata) s listy v přízemní růžici a bezlistou květní stopkou. Rostlina obsahuje kyselinu salicylovou a hořké látky. Její léčivé účinky jsou známy již od starověku a ještě za druhé světové války byla používána proti kašli. Staří Řekové ji považovali za květinu mrtvých. Květy, ale i nať a kořeny obsahují vonné silice, ze kterých byly dříve vyráběny fialkové parfémy. Kandované květy se používají ke zdobení cukroví. Violky patří k tzv. myrmekochorním rostlinám, neboť jejich semena rozšiřují mravenci. Dále pak nacházíme jaterník podléšku (Hepatica nobilis), jehož jméno poukazuje na podobnost listů s laloky jater, proto se dříve věřilo v jeho účinky proti jaterním chorobám. Jaterník rovněž patří k myrmekochorním rostlinám. Rovněž se zde vyskytuje plicník lékařský (Pulmonaria officinalis), dříve používaný jako lék při onemocněních dýchacích cest, prvosenka jarní (Primula veris) se sytě žlutými květy a nafouklým, odstávajícím kalichem a prvosenka vyšší (Primula elatior) se sírově žlutými květy a přitisklým kalichem. Vědecké jméno rodu Primula pochází z latinského primus, což znamená „první“, ve smyslu prvně, tj. nejdříve kvetoucí. Starší český název „petrklíč“ vznikl pravděpodobně podle podobnosti postupně rozkvétajícího okolíkatého květenství s klíčem, kterým sv. Petr „odemyká“ jaro. Jedná se o dávno známé léčivé rostliny, jejichž listy obsahují vysoký podíl vitaminu C, ale také jedovaté saponiny, proto nemohou být lidmi požívány. Velmi často nacházíme bíle nebo lehce narůžověle kvetoucí sasanku hajní (Anemone nemorosa), žlutě kvetoucí sasanku pryskyřníkovitou (Anemone ranunculoides), svízel vonný (Galium odoratum), dříve zvaný „mařinka vonná“, obsahující sloučeniny kumarinu, které se uvolňují při vadnutí a vydávají charakteristickou vůni. Listy bývají v malém množství používány jako přísada do bowle. Tradiční „májový nápoj“, o kterém se zmiňuje již benediktýnský mnich Wandalbertus v roce 854, se získává máčením čerstvé mařinkové nati, natrhané před rozkvětem, ve slabě oslazeném víně. Místy hojný je také šťavel kyselý (Oxalis acetosella), obsahující v listech kyselinu šťavelovou a její soli, šťavelany, který je proto slabě jedovatý. Kyselina působí škodlivě zejména na ledviny. Jedná se o stínomilnou rostlinu, která na silné ozáření slunečním světlem a rovněž na opakovaný dotyk reaguje svěšením lístků.

V období pozdnějšího jara jsou zde hojnými kvetoucími druhy kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum), opylovaný čmeláky, zvonek broskvolistý (Campanula persicifolia), kuklík městský (Geum urbanum), jehož oddenek, obsahující mírně jedovaté silice a třísloviny a také značné množství éterického oleje, vonícího po karafiátech, býval dříve používán jako koření místo hřebíčku a byl přidáván do piva, vína, pálenek a likérů. K dalším bylinným druhům patří černýš hajní (Melampyrum nemorosum), kostival hlíznatý (Symphytum tuberosum), zběhovec plazivý (Ajuga reptans), který patří rovněž k myrmekochorním rostlinám a svízel bílý (Galium album). Také se zde vyskytují dva druhy pryšců, pryšec mandloňovitý (Euphorbia amygdaloides) a pryšec chvojka (Euphorbia cyparissias) s listy připomínajícími jehličí. Vzácněji se můžeme setkat se zvonečníkem klasnatým (Phyteuma spicatum), s naší poměrně hojnou nezelenou orchidejí hlístníkem hnízdákem (Neottia nidus-avis), která své jméno získala podle hustě propletených kořenů a s konvalinkou vonnou (Convallaria majalis), která obsahuje zejména v květech a listech jedovaté, ve vodě částečně rozpustné kardenolidy, jedy konvalarin, konvalamarin a majolin, vyskytující se tedy i ve vodě ve vázách. Konvalamarin má podobné účinky jako účinné látky nápsrtníku a používá se ho proti srdečním nemocem a epilepsii. Ojediněle se vyskytující rostlinou je samorostlík klasnatý (Actaea spicata), jehož bobule a semena obsahují jedovatý protoanemonin. Ve středověku byl používán k léčbě moru. Latinské rodové jméno dostal podle hrdiny řeckých bájí vášnivého lovce Aktaeona, který náhodou spatřil koupající se bohyni lovu Artemis, jež ho za trest proměnila v jelena a nechala ho uštvat a roztrhat jeho vlastními loveckými psy, kteří byli omámeni po pozření bobulí samorostlíku.

Z drobných keříků jsou to pak čilimník černající (Cytisus nigricans), brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus), jež je ceněným lesním ovocem. Je možné ji také použít k přípravě ovocného vína a sušené bobule jsou v lidovém lékařství osvědčeným prostředkem proti průjmu. Dále zde roste kručinka barvířská (Genista tinctoria), jejíž větve, listy a květy obsahují žluté barvivo, které bylo dříve používáno k barvení lnu a vlny. Celá rostlina obsahuje také jedovaté alkaloidy.

Mezi trávovitými rostlinami dominují třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), srha hajní (Dactylis polygama), lipnice hajní (Poa nemoralis), bika bělavá (Luzula luzuloides), kostřava obrovská (Festuca gigantea), ostřice chlupatá (Carex pilosa), ostřice lesní (Carex sylvatica) a sveřep Benekenův (Bromus benekenii). Rovněž jsou zde zastoupeny dva druhy strdivek, strdivka jednokvětá (Melica uniflora) a strdivka nicí (Melica nutans).

Začátkem léta můžeme kromě odkvétajících druhů jarního aspektu nalézt některé další rostlinné druhy, avšak zastoupení kvetoucích rostlin již není tak bohaté. Ojediněle se vyskytují dva druhy silenek, silenka nicí (Silene nutans) a silenka nadmutá (Silene vulgaris) s nafouklým téměř průsvitným kalichem. Obě rostliny plně rozkvétají v noci a jejich opylovači jsou noční motýli, zejména lišajové. Vzácným a chráněným druhem je brambořík nachový (Cyclamen purpurascens), obsahující, především v hlíze, jedovatý glykosid cyklamin. Jedovatá dávka pro člověka je už 0,3 g hlízy, vepřům však neškodí, naopak u nich podporuje trávení, což využívali již staří Egypťané k výkrmu prasat. Na Sicílii jsou hlízy některých druhů bramboříků užívány k omámení ryb při rybolovu.

V podzimních měsících se zde setkáváme pouze s kvetoucími jestřábníky. Nápadné jsou v tomto období plody některých keřů, zejména obou brslenů a ptačího zobu obecného.

V druhé části lesa se charakter vegetace poněkud mění. Po překonání krátkého úseku, tvořeného hustým porostem mladých smrků, se dostáváme do smíšeného lesa, kterým trasa pokračuje rovně, odbočka vpravo vede zpět ke Křivé borovici. V lese převládají stromy jehličnaté, zejména smrk ztepilý (Picea abies), borovice lení (Pinus sylvestris) a modřín opadavý (Larix decidua). Z listnatých stromů jsou to pak hlavně habr obecný (Carpinus betulus), dub zimní (Quercus petraea) a dub letní (Quercus robur), buk lesní (Fagus sylvatica) a lípa srdčitá (Tilia cordata). Les je těžen, proto je zde několik mýtin. Nápadné je mocnější keřové patro, tvořené především ostružiníky, maliníky (Rubus sp.) a bezem černým (Sambucus nigra), obsahujícím v květech hlavně silice a glykosidy, ve zralých plodech anthokyanová barviva a vitaminy A a C. Snižuje horečku, působí mírně projímavě, užívá se při nachlazení. Bohaté využití má i v kuchyni při přípravě limonád, zavařenin a likérů.

Vzhledem k vyššímu zastoupení jehličnatých stromů a orientaci lesních svahů směrem do chladnějšího vlhkého údolí jsou častými druhy bylinného patra starček Fuchsův (Senecio ovatus), starček hercynský (Senecio hercynicus), pomněnka lesní (Myosotis sylvatica), na jejíchž květech můžeme pozorovat změnu barvy v průběhu květu, související se změnou stupně kyselosti ve vakuolách buněk květních plátků, zvonek řepkovitý (Campanula rapunculoides) a věsenka nachová (Prenanthes purpurea). Hojně nacházíme také rozrazil rezekvítek (Veronica chamaedrys), rozrazil lékařský (Veronica officinalis). Ve středověku byla rozrazilu připisována řada léčivých účinků, které však pozdější výzkumy neprokázaly. Mladé rostliny lze použít k přípravě jarních salátů. Nepřehlédnutelné ostrůvky tvoří pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), obsahující jedovaté saponiny a kopytník evropský (Asarum europaeum), obsahující silně jedovatou silici, která chutná jako pepř. Je opylován slimáky, jedná se tedy o rostlinu molluscogamní. Častou kapradinou je kapraď samec (Dryopteris filix-mas), lidově nazývaný „čarodějný“ nebo „svatojánský kořen“, také „čertovo“ nebo „hadí žebro“. Ve středověku mu byla připisována kouzelná moc a z jeho oddenku se vyrábějí přípravky proti střevním cizopasníkům. Dále zde nacházíme dva druhy jahodníků, jahodník obecný (Fragaria vesca) s chutnými plody s vysokým obsahem cukru a jahodník truskavec (Fragaria moschata), jehož plody mají velmi kořeněnou chuť a dříve byl často pěstován na zahrádkách. Listy jahodníků obsahují třísloviny a mohou být používány při přípravě čaje. Rovněž zde rostou dva druhy hluchavek, hojnější hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum) s esovitě prohnutou květní trubkou a oranžovými prašníky a hluchavka nachová (Lamium purpureum) s květní trubkou rovnou. Vzácně zde však můžeme nalézt i žlutě kvetoucí náprstník velkokvětý (Digitalis grandiflora) a růžově kvetoucí náprstník červený (Digitalis purpurea). Listy a semena náprstníků obsahují řadu jedovatých látek, hlavně glykosidů, které povzbuzují srdeční činnost a jsou proto využívány v lékařství. Nejúčinnější látkou je digitoxin, který se získává sběrem planě rostoucích náprstníků červených. Hojně vyskytují hrachor jarní (Lathyrus vernus), jaterník podléška (Hepatica nobilis), šťavel kyselý (Oxalis acetosella) a plicník tmavý (Pulmonaria obscura), se kterými se setkáváme i v první části lesa.

Nově se v porostu vyskytuje také řada nitrofilních druhů. Můžeme zde nalézt svízel přítulu (Galium aparine), která svými zpětnými háčky pevně ulpívá na srsti nebo na oděvu, jak vyjadřuje její jméno, svízel povázku (Galium mollugo), česnáček lékařský (Alliaria petiolata), obsahující hořčičné oleje, které mu dodávají česnekovou vůni, hojný kuklík městský (Geum urbanum) a krabilici mámivou (Chaerophyllum temulum), obsahující jedovatý chaerophyllin, který po požití způsobuje poruchu rovnováhy a koordinace. Častý je též kakost smrdutý (Geranium robertianum), obsahující zapáchající silice, třísloviny a hořčiny. Bývá označován jako rostlina sv. Roberta, podle nějž dostal druhové vědecké jméno. Novým druhem trávy je pšeníčko rozkladité (Milium effusum).

V pozdějších měsících vegetačního období rozkvétají mléčka zední (Mycelis muralis) a kapustka obecná (Lapsana communis).

Lesní cesta v posledním krátkém úseku poměrně prudce klesá a ústí na louku, oddělenou od lesních porostů potokem Rakovcem, protékajícím Kočičím žlebem a vlévajícím se do Kníničské přehrady. Jedná se o vlhčí louku, jejíž okraj v okolí potoka je porostlý ještě částečně lesními rostlinnými druhy, jako jsou podbílek šupinatý (Lathraea squamaria), rostlina bez chlorofylu, parazitující na kořenech listnatých stromů, mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium) a orsej jarní (Ficaria verna). Květní pupeny této rostliny naložené do octa sloužily jako náhražka kaparů. Současně se zde vyskytují podběl lékařský (Tussilago farfara), léčivá rostlina užívaná zejména proti kašli, obsahující v listech, sušených dříve jako náhražka tabáku, slizové látky a tříslovinu a přeslička bahenní (Equisetum palustre), která má na rozdíl od přesličky rolní stonkové pochvy delší než první články větví a její sterilní i fertilní lodyhy jsou stejně utvářené a vyrůstají ve stejnou dobu. Najdeme zde tři druhy pryskyřníků, pryskyřník kosmatý (Ranunculus lanuginosus) s hustě chlupatým stonkem a listy, pryskyřník plazivý (Ranunculus repens) s nadzemními plazivými výběžky a pryskyřník prudký (Ranunculus acris) s hluboce rozeklanými listy. Vědecké rodové jméno Ranunculus znamená v překladu „žabička“ a týká se charakteristického tvaru plodů. Všechny pryskyřníky obsahují jedovaté látky, zejména protoanemonin. Nápadný lesk okvětních plátků pryskyřníků je způsoben olejovými kapkami ve vnější vrstvě buněk a pod nimi ležící bílou škrobnatou vrstvou. Okraj potoka je lemován vysazeným jírovcem maďalem (Aesculus hippocastanum), zvaným „koňský kaštan“. Obsahové látky kaštanu ovlivňují činnost oběhové soustavy a zabraňují tvoření otoků. Léčivé účinky jsou prokázány také při zánětech horních a dolních cest dýchacích. Kromě něj se zde vyskytuje jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) s pevným, pružným dřevem, olše lepkavá (Alnus glutinosa) s listy na špičce mělce vykrojenými, vrba jíva (Salix caprea), vrba křehká (Salix fragilis) a vrba bílá (Salix alba). Její kůra má široké využití ve farmacii při horečkách, nachlazení, zevně při léčbě špatně se hojících ran.

Toto stanoviště je velmi bohaté na výskyt travin. Kromě hojné metlice trsnaté (Deschampsia cespitosa) jmenujme alespoň psárku luční (Alopecurus pratensis), bojínek luční (Phleum pratense), pšeníčko rozkladité (Milium effusum), lipnici obecnou (Poa trivialis), lipnici luční (Poa pratensis), lipnici bahenní (Poa palustris), lipnici roční (Poa annua), kostřavu luční (Festuca pratensis), kostřavu červenou (Festuca rubra), kostřavu ovčí (Festuca ovina), tomku vonnou (Anthoxanthum odoratum) a ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius). Z ostřic jmenujme ostřici srstnatou (Carex hirta) a ostřici bledavou (Carex pallescens). Běžnými rostlinnými druhy pro tuto vlhčí louku, která se nachází naproti bývalé rakovecké hájence, jsou kerblík lesní (Anthriscus sylvestris), řeřišnice luční (Cardamine pratensis), jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata), černohlávek obecný (Prunella vulgaris), děhel lesní (Angelica sylvestris), jehož vědecké jméno, pocházející z latinského angelus – „anděl“, a rovněž české jméno, pocházející ze slovanských jazyků (dziegel – „anděl“), se vztahují k pověsti, podle níž tuto mocnou léčivou rostlinu ukázal lidem právě anděl. Rostlina obsahuje silice a fukokumarin. Dále je častý bedrník větší (Pimpinella major) a bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), která byla dříve používána na obklady mírnící bolest při revmatismu a dně, neboli podagře, odtud pochází její vědecké jméno. Listy bršlice mohou být konzumovány jako zelenina. Rovněž zde nacházíme mochnu plazivou (Potentilla reptans), kostival lékařský (Symphytum officinale), používaný ve středověku jako lék na zlomeninu kostí, kakost hnědočervený (Geranium phaeum) a kakost luční (Geranium pratense), jehož české jméno vzniklo zřejmě ze staroslovanského „pakost“, označující kůstku hrotitého tvaru, kterou připomíná zobánkatý plod kakostu. Ze stejného důvodu bývá lidově nazýván „čapí nůsek“. K běžným hojně se vyskytujícím lučním druhům i zde patří jetel luční (Trifolium pratense), jetel plazivý (Trifolium repens), řebříček lékařský (Achillea millefolium), zvonek rozkladitý (Campanula patula), mrkev obecná (Daucus carota), kopretina bílá (Leucanthemum vulgare), pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris), tolice setá (Medicago sativa), rozrazil rolní (Veronica arvensis), silenka širolistá (Silene latifolia), chrastavec křovištní (Knautia drymeia), chrastavec rolní (Knautia arvensis), vrbina penízková (Lysimachia nummularia), šťovík menší (Rumex acetosella), šťovík kyselý (Rumex acetosa), šťovík tupolistý (Rumex obtusifolius) a šťovík kadeřavý (Rumex crispus).

Z původní vlhkobytné vegetace, charakteristické pro tento typ biotopu, se zde vyskytuje svízel bahenní (Galium palustre), pcháč šedý (Cirsium canum), rdesno blešník (Persicaria lapathifolia) s variabilní barvou květů od červené přes žlutavou až po zelenobílou, rdesno červivec (Persicaria maculosa) s palčivě ostrou chutí způsobenou přítomností silic v pletivech, kozlík dvoudomý (Valeriana dioica) a vrbina obecná (Lysimachia vulgaris). Častá je také máta dlouholistá (Mentha longifolia) a máta vodní (Mentha aquatica), obě obsahující vonné silice. Přítomnost kakostu bahenního (Geranium palustre) a ocúnu jesenního (Colchicum autumnale) svědčí o částečném zachování původního stanoviště. Všechny rostlinné části ocúnu jesenního jsou jedovaté, obsahují jedovatý alkaloid kolchicin, který je mimo jiné v genetice používán jako buněčný jed, zabraňující dělení buněk, nikoli však dělení chromozómů, což umožňuje získání rostlin s větším počtem chromozómových sad. Ve větších dávkách poškozuje játra a způsobuje těžké otravy, které mohou končit smrtí. Kolchicinem může být otrávené i mléko, pokud se ocúnové listy dostaly do krmení pro dobytek.

Můžeme zde také zaznamenat ojedinělý výskyt vlhkomilných travin, jako jsou psárka plavá (Alopecurus aequalis), psárka kolénkatá (Alopecurus geniculatus) a ostřice řídkoklasá (Carex remota).

Směrem k asfaltové lesní cestě spojující Bystrc se Žebětínem do louky stále více pronikají ruderální nitrofilní druhy svědčící o její částečné degradaci. Hojně se vyskytuje kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), obsahující v žahavých trichomech látku způsobují podráždění pokožky. Varem se jedovaté látky zničí a rostlina je vhodná ke konzumaci pro vysoký obsah vitaminu C a železa. Tradičně se připravuje jako špenát, použita zevně podporuje růst vlasů a v lidovém lékařství se doporučuje proti revmatismu. Pevná a dlouhá lýková vlákna z povrchové části lodyhy byla ve středověku a za první světové války používána v textilním průmyslu. Velmi častý je též bolševník obecný (Heracleum sphondylium), pcháč obecný (Cirsium vulgare), hluchavka bílá (Lamium album) se žlutými prašníky na rozdíl od albinotických forem hluchavky skvrnité (Lamium maculatum), které mají prašníky oranžové, dále krabilice zápašná (Chaerophyllum aromaticum), pastinák setý (Pastinaca sativa), jehož kořen, obsahující velké množství bílkovin, škrobu, pektinu a vitamínu C, který má výraznou kořeněnou chuť, se používá jako přísada do likérů, lopuch plstnatý (Arctium tomentosum), lopuch menší (Arctium minus), jitrocel větší (Plantago major), popenec obecný (Glechoma hederacea), kokoška pastuší tobolka (Capsella bursa-pastoris), měrnice černá (Ballota nigra) a hadinec obecný (Echium vulgare). V bezprostřední blízkosti silnice můžeme nalézt rdesno ptačí (Polygonum aviculare). Hojně se vyskytuje rovněž mochna husí (Potentilla anserina), jejíž výhonky slouží jako náhražka čaje a smíšené s otrubami jsou tradičním krmením pro husy, zlatobýl kanadský (Solidago canadensis), vratič obecný (Tanacetum vulgare) a vlaštovičník větší (Chelidonium majus), obsahující, zejména v oranžově žlutém mléce, řadu jedovatých alkaloidů, zejména chelerythin, který při styku s nosní sliznicí působí silné kýchání a při náhodném požití vyvolá úporné zvracení. Mléko je často v lidovém léčitelství používáno jako prostředek proti bradavicím a pihám, jeho účinek však nebyl prokázán. K léčebným účelům však sloužil i kořen a nadzemní části rostliny, obsahující nejedovaté alkaloidy chelidonin a stylophorin a kyselinu chelidonovou. Žlutý kořen byl také předmětem zájmu alchymistů, kteří v něm hledali výchozí surovinu pro výrobu kamene mudrců. Černá semena s masitým přívěskem jsou rozšiřována mravenci.

Okraj louky je lemován poměrně nedávno vysázeným stromořadím tvořeným jírovcem maďalem (Aesculus hippocastanum). Louka je nepravidelně udržována kosením.

Na druhé straně lesní cesty je ráz vegetace zcela odlišný. Jedná se o suchý svah, obrácený k jihu, na kterém můžeme nalézt teplomilné rostliny, vyhledávající suchá a slunná stanoviště. Běžný je rozchodník velký (Hylotelephium maximum), jetel prostřední (Trifolium medium), bedrník obecný (Pimpinella saxifraga), léčivá rostlina, obsahující silice, třísloviny a ostře chutnající pimpinellin, jíž byly ve středověku přisuzovány silné léčivé účinky a byla užívána hlavně proti moru a choleře, hlaváč žlutavý (Scabiosa ochroleuca), hvozdík svazčitý (Dianthus armeria), divizna malokvětá (Verbascum thapsus), a vzácně starček přímětník (Senecio jacobaea). České jméno starček i vědecké jméno Senecio, pocházející z latinského senex, což znamená „stařec“, se vztahují na bílý chmýr, které se objevuje brzy po odkvětu.

Keřové patro tvoří převážně řešetlák počistivý (Rhamnus cathartica), jehož plody, obsahující četné glykosidy, působí jako silné projímadlo, což ostatně napovídá jeho jméno, svída krvavá (Cornus sanguinea), javor babyka (Acer campestre), růže (Rosa sp.), brslen evropský (Euonymus europaea), brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa), ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare) a ojediněle lýkovec jedovatý (Daphne mezereum), jehož růžovočervené vonné květy vyrůstají přímo z dřevnatého kmínku. Celá rostlina obsahuje ostře chutnající jed mezerein, který působí silné zvracení a zánět střev. Pro ptáky požití plodů není nebezpečné, neboť nestravitelná semena odcházejí nepoškozená s trusem. Pro většinu zvířat i pro člověka je však lýkovec smrtelně jedovatý. Již Carl Linné píše, že 6 plodů usmrtí vlka a 30 g sušených listů je smrtelná dávka pro koně. Člověk umírá po požití 10–12 peckovic. Kůra z kmene a silnějších větví je využívána v lékařství, vedle řady jiných látek obsahuje slabě hořký glykosid dafnin.

Ze stromů zde dominují habr obecný (Carpinus betulus), dub letní (Quercus robur), dub zimní (Quercus petraea), buk lesní (Fagus sylvatica) a trnovník akát (Robinia pseudacacia), který byl na počátku 17. století dovezen francouzským botanikem Jeanem Robinem z Ameriky do Evropy, kde se díky nenáročnosti na živiny silně rozšířil. V místech, kde byl vysazován, hojně zplaňuje, proto je v současné době řazen k expanzivním rostlinám, ohrožujícím původní vegetaci.

Trasa botanické exkurze pokračuje zhruba 100 m po asfaltové silnici, vedoucí na Rakovec. Nacházíme se v chatové oblasti, proto silnici provázejí okrasné zahrádky, kolem jejichž plotů můžeme vidět šeřík obecný (Syringa vulgaris), zlatici převislou (Forsythia suspensa), jabloň domácí (Malus domestica), douglasku tisolistou (Pseudotsuga menziesii), z bylin pak pampelišku (Taraxacum sp.), sedmikrásku chudobku (Bellis perenis), dříve velmi ceněnou léčivou rostlinou, z jejíchž listů lidé v době nouze připravovali salát, zplanělý modřenec (Muscari sp.), ladoňku (Scilla sp.), která patří k myrmekochorním rostlinám, dále pryšec okrouhlolistý (Euphorbia peplus), pryšec kolovratec (Euphorbia helioscopia), na jehož květenství, otáčející se za světlem, poukazuje český i vědecký druhový přívlastek. Řecky helios znamená „slunce“ a skopein je v překladu „dívat se“.Ojediněle nacházíme orlíček obecný (Aquilegia vulgaris), jehož české i vědecké jméno (Aquila znamená „orel“), poukazují pravděpodobně na podobu mezi konci ostruh květu a orlími drápy. Rostlina je jedovatá, neboť obsahuje glykosid, jehož součástí je kyanovodík.

Z asfaltové cesty odbočuje vlevo pěšina, po které trasa pokračuje do vlhkého a chladného lesa, podél potoka tekoucího z Kočičího žlebu až k místu jeho vyústění do Kníničské přehrady. Okraj lesa má ještě částečně ruderální charakter, převažují zde kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), šťovík tupolistý (Rumex obtusifolius), zlatobýl kanadský (Solidago canadensis), jitrocel větší (Plantago major), lopuch plstnatý (Arctium tomentosum), lopuch větší (Arctium lappa), bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), měrnice černá (Balota nigra), hluchavka bílá (Lamium album), pitulník horský (Galeobdolon montanum) a pitulník postříbřený (Galeobdolum argentatum).

Les je převážně tvořen javorem klenem (Acer pseudoplatanus), olší lepkavou (Alnus glutinosa), smrkem ztepilým (Picea abies) a lískou obecnou (Corylus avellana), jejíž listy se dříve využívaly při křečích hladkého svalstva, nadýmání a průjmech a dnes slouží k přípravě kosmetických výrobků Dále zde můžeme nalézt jilm drsný (Ulmus glabra), javor mléč (Acer platanoides), javor babyku (Acer campestre), habr obecný (Carpinus betulus), dub zimní (Quercus petraea), dub letní (Quercus robur), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), břízu bělokorou (Betula pendula) a trnovník akát (Robinia pseudacacia).

V keřovém patře dominuje bez černý (Sambucus nigra) s květy v plochých deštníkovitých vrcholících nebo kytkách, s černými plody a s bílou dření uvnitř větví a bez červený (Sambucus racemosa) s květy ve vzpřímených vrcholičnatých latách, se svítivě červenými plody a se žlutohnědou dření uvnitř větví. Ojediněle zde můžeme nalézt svídu krvavou (Cornus sanguinea), kalinu obecnou (Viburnum opulus) a různé druhy ostružiníků (Rubus sp.).

Zastoupení bylinných druhů je na začátku lesa mnohem pestřejší. V jarních měsících zde kvete dymnivka dutá (Corydalis solida) patřící k myrmekochorním rostlinám, která obsahuje zejména v hlízce jedovaté alkaloidy, křivatec žlutý (Gagea lutea), plicník lékařský (Pulmonaria officinalis), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), jaterník podléška (Hepatica nobilis), orsej jarní (Ficaria verna) a na kamenitých lesních svazích i řeřišničník písečný (Cardaminopsis arenosa). V dalším úseku lesa, v blízkosti protékajícího potoka, jsou častými rostlinnými druhy kopytník evropský (Asarum europaeum), popenec obecný (Glechoma hederacea), kostival hlíznatý (Symphytum tuberosum), chrastavec křovištní (Knautia drymeia), čistec lesní (Stachys sylvatica), kuklík městský (Geum urbanum), kapraď samec (Dryopteris filix-mas), papratka samičí (Athyrium filix-femina), kapraď rozložená (Dryopteris dilatata), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), jejíž jméno je odvozeno z řecké báje, podle níž objevil léčivé účinky rostliny bůh Merkur. Bažanka obsahuje v pletivech saponiny a silice. Rovněž často se zde vyskytuje zapalice žluťuchovitá (Isophyrum thalictroides) a krtičník hlíznatý (Scrophularia nodosa), jehož vědecké i české jméno označuje jeho použití proti onemocněním krku, jako je například záškrt, latinsky scrophula, nebo vředy. Rostlina obsahuje saponiny, flavony a v nepatrném množství též náprstníkové glykosidy. Nejhojnějšími rostlinnými druhy jsou však netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora), pocházející původně z Asie, u nás již zcela zdomácnělá a netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere). Latinské i české rodové, a u netýkavky nedůtklivé i druhové, jméno vystihuje schopnost plodů při doteku vymršťovat semena. Pletivo centrálního sloupku plodu je velmi napjaté a při doteku nebo otřesu se u zralého plodu oddělí plodolisty, prudce se spirálně stočí a vymrští semena až na vzdálenost několika metrů. Na jedné lokalitě je hojný i devětsil bílý (Petasites albus), jehož české rodové jméno upomíná na dřívější mnohostranné použití nepříjemně páchnoucích oddenků, obsahujících silice, hořčinu a třísloviny, v lidovém lékařství. Mimo jiné byl, spolu s devětsilem lékařským (Petasites hybridus), který na této lokalitě zdaleka není tak hojný, užíván k léčení epilepsie a moru. Devětsil bývá lidově nazýván také „lopušice“ nebo „koňské kopyto“.

Z trávovitých rostlin zde jednoznačně převládají lipnice hajní (Poa nemoralis), ostřice lesní (Carex sylvatica), ostřice řídkoklasá (Carex remota) a ostřice chlupatá (Carex pilosa).

V keřovém patru se vyskytuje srstka angrešt (Ribes uva-crispa) a hojně zplaňující rybízy (Ribes sp.). Také zastoupení dřevin se poněkud mění, výrazně zde převažuje olše lepkavá (Alnus glutinosa), vrba bílá (Salix alba) a vrba křehká (Salix fragilis).


Potok vtéká do úzké zátoky Kníničské přehrady, zvané Trdliště. U ústí potoka převládá stromová vegetace tvořená převážně vrbou bílou (Salix alba) a vrbou křehkou (Salix fragilis). Z bylinných druhů zde dominuje kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) a bolševník obecný (Heracleum sphondylium). Některé exempláře na této lokalitě přesahují svým vzrůstem 150 cm a jejich výška se blíží dvěma metrům. Rostliny obsahují silice a furokumariny, proto jsou od dávných dob používány v léčitelství. Jeho blízce příbuzný bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum) je však silně alergenní rostlina.

Na hladině, pod vodou nebo na březích v mělké vodě můžeme nalézt rdest vzplývavý (Potamogeton natans), žabník jitrocelový (Alisma plantago-aquatica), bahničku bahenní (Eleocharis palustris), chrastici rákosovitou (Phalaris arundinacea), sítinu rozkladitou (Juncus effusus), sítinu sivou (Juncus inflexus), sítinu klubkatou (Juncus conglemeratus), sítinu žabí (Juncus bufonius), svízel bahenní (Galium palustre), orobinec širokolistý (Typha latifolia) a orobinec úzkolistý (Typha angustifolia). K nejkrásnějším a nejnápadnějším rostlinám, kvetoucím na začátku léta, v červnu, zde bezpochyby patří šmel okoličnatý (Butomus umbellatus) a kosatec žlutý (Iris pseudacorus), jehož oddenek se dříve pro obsah tříslovin užíval v lékařství.

V bezprostřední blízkosti vodní plochy jsou pak hojnými druhy kyprej vrbice (Lythrum salicaria), mochna husí (Potentilla anserina), pryskyřník plazivý (Ranunculus repens), dvouzubec trojdílný (Bidens tripartita), opletka obecná (Fallopia convolvulus), vrbina penízková (Lysimachia nummularia), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), vrbovka malokvětá (Epilobium parviflorum) a vrbovka chlupatá (Epilobium hirsutum), které obsahují hlavně v kořenech třísloviny a slizové látky, rdesno blešník (Persicaria lapathifolia), rdesno červivec (Persicaria maculosa), rdesno peprník (Persicaria hydropiper), používaný pro ostře palčivou chuť jako náhražka pepře a mající i léčivé účinky a tužebník jilmový (Filipendula ulmaria), který byl dříve hojně užíván v léčitelství, nať byla přidávána do medoviny a hlízy konzumovány. Rostlina obsahuje, zejména v hlízách, slabě jedovaté glykosidy. Vzácně můžeme nalézt i mydlici lékařskou (Saponaria officinalis), obsahující velké množství saponinů, které rozemnuté ve vodě značně pění. Tato skutečnost je vyjádřena v českém i latinské rodovém jménu.


Z travin zde dominují lipnice bahenní (Poa palustris), lipnice roční (Poa annua), psárka kolénkatá (Alopecurus geniculatus), psárka plavá (Alopecurus aequalis), ostřice srstnatá (Carex hirta), ostřice štíhlá (Carex acuta) a ojediněle ostřice pobřežní (Carex riparia).

Trdliště je tradičně rybáři využíváno jako násadový rybník, především je určeno pro potřeby členů dětského rybářského kroužku a slouží též kachnám březňačkám k hnízdění a vyvádění mláďat. Okolí Trdliště je každoročně na jaře upravováno, zejména mladé vrby jsou mýceny křovinořezem.

K vodní ploše přiléhá poměrně velká neudržovaná louka spíše suššího charakteru. Na několika místech se vyskytují ostrůvkovité porosty keříků trnky obecné (Prunus spinosa), jejichž sušené květy bývají přidávány do čajů a plody obsahují velké množství tříslovin a slouží k výrobě ovocného vína nebo pálenky, nebo růže šípkové (Rosa canina), jejíž plody, šípky, jsou mimořádně bohaté na vitamin C a provitamin A. Dále obsahují vitaminy skupiny B, vitamin K a vitamin P. Často jsou proto používány k přípravě čaje a výrobě marmelády. Příjemně vonící květy obsahují těkavý růžový olej, jehož destilace k výrobě růžové vody byla známa už ve staré Persii. Z plátků růží smíchaných s cukrem se rovněž vaří marmeláda.

K běžným druhům travin zde patří především lipnice luční (Poa pratensis), lipnice obecná (Poa trivialis), lipnice roční (Poa annua), kostřava luční (Festuca pratensis), bojínek luční (Phleum pratense), psárka luční (Alopecurus pratensis), pýr plazivý (Elytrigia repens) a ostřice srstnatá (Carex hirta).

Z dalších druhů se zde vyskytují hrachor luční (Lathyrus pratensis), kozinec sladkolistý (Astragallus glycyphyllos), obsahující v kořenech a listech cukry a jiné sladce chutnající sloučeniny, vikev ptačí (Vicia cracca), hrachor hlíznatý (Lathyrus tuberosus), vikev úzkolistá (Vicia angustifolia), třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum) se dvěma výraznými lištami na stonku, jejíž české rodové jméno pravděpodobně pochází z praslovanského třezati, což znamená „rozdrásat“ a je odvozeno od tvrdého stonku, který poskytuje nekvalitní seno. V květech je obsaženo v krystalickém stavu červené barvivo hypericin, které způsobuje na světle těžké otravy, které mohou končit smrtí. Dalšími běžnými druhy jsou mléč rolní (Sonchus arvensis), škarda dvouletá (Crepis biennis), hořčík jestřábníkovitý (Picris hieracioides), jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata), jitrocel prostřední (Plantago media), jetel luční (Trifolium pratense), jetel plazivý (Trifolium repens), komonice bílá (Melilotus alba) a komonice lékařská (Melilotus officinalis), dále tolice setá (Medicago sativa), mrkev obecná (Daucus carota), pastinák setý (Pastinaca sativa), bedrník obecný (Pimpinella saxifraga), zlatobýl obecný (Solidago virgaurea), kostival lékařský (Symphytum officinale), svlačec rolní (Convolvulus arvensis), opletník plotní (Calystegia sepium), divizna černá (Verbascum nigrum), divizna malokvětá (Verbascum thapsus) a řepík lékařský (Agrimonia eupatoria), jehož vědecké druhové jméno, podobně jako u sadce konopáče, poukazuje na řeckou pověst, podle níž jako první objevil léčivou moc řepíku král Mithridates Eupator z Pontu (121­63 př. Kr.). Rostlina obsahuje ve všech orgánech, zejména však v listech, třísloviny a dodnes je hojně používána proti jaterním a ledvinovým nemocem a na podporu výměnu látek v těle. Charakteristická je pro ni terpentýnová vůně.

V blízkosti silnice vedoucí kolem rekreačního střediska Rakovec se vyskytují převážně ruderální druhy, které pronikají mezi luční společenstva a mísí se s nimi. Jsou to zejména pcháč obecný (Cirsium vulgare), jitrocel větší (Plantago major), hadinec obecný (Echium vulgare), turan roční (Erigeron annuus), zlatobýl kanadský (Solidago canadensis), pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris), barborka obecná (Barbarea vulgaris), čekanka obecná (Cichorium intybus), turanka kanadská (Conyza canadensis), rostlina obsahující silice a třísloviny, která byla do Evropy zavlečena ze Severní Ameriky v polovině 17. století, konopice polní (Galeopsis tetrahit), laskavec ohnutý (Amaranthus retroflexus), zavlečený k nám rovněž z Ameriky, lebeda lesklá (Atriplex sagittata), lebeda rozkladitá (Atriplex patula), lebeda hrálovitá (Atriplex prostrata), lnice květel (Linaria vulgaris), čičorka pestrá (Securigera varia), vičenec ligrus (Onobrychis viciifolia), jehož rodové jméno Onobrychis pochází z řečtiny a znamená „oslí žrádlo“, pupalka dvouletá (Oenothera biennis) a pupalka malokvětá (Oenothera parviflora), jejichž květy se otvírají kolem 18. hodiny večerní a zavírají se o 24 hodin později. Jejich opylovači jsou převážně noční motýli, neboť květy voní zvláště v noci.

Trávy jsou v těchto místech zastoupeny především třtinou křovištní (Calamagrostis epigejos), ovsíkem vyvýšeným (Arrhenatherum elatius) a srhou laločnatou (Dactylis glomerata). Toto stanoviště je poslední lokalitou plánované botanické exkurze, která u Kníničské přehrady k končí.