Metody abstraktního umění v botanice

PADÁNÍ LISTÍ ANEB METODY ABSTRAKTNÍHO UMĚNÍ V BOTANICE

KATEŘINA ŠUMBEROVÁ

Přírodní vědy náležejí k vědám exaktním. To znamená, že povahu přírodních objektů, dějů a skutečností můžeme na základě měření, vážení, biochemických rozborů a podobných operací poměrně přesně vyjádřit čísly, vzorci, rovnicemi či ustáleným výběrem slov. Úkolem přírodovědce je zkrátka hodnotit objektivně, nebo se o to v mezích možností alespoň pokusit.

Postupy užívané v botanice se výše uvedené charakteristice v zásadě nevymykají. Často sice není možné určit typ květenství či rostlinného společenstva tak jednoznačně, jako např. že 2+2=4, to však ještě nezavdává důvod považovat botaniku za méně vědeckou, než je matematika, tradičně prohlašovaná - samozřejmě pouze matematiky samými - za vědu věd. V botanice je jen objektivní pravda poněkud hůře zjistitelná, což u vědce-botanika předpokládá nejen značnou dávku znalostí a zkuše-ností, ale také fantazie. Již v prvním ročníku studia se zpravidla ukáže, zda adept botanického řemesla zmíněnými přednostmi oplývá či nikoliv. Pedagoga o tom spolehlivě informují praktika z morfologie a systémů rostlin, kde je posluchač nucen výtvarně se projevovat a kreslit to, co vidí pouhým okem, lupou či mikroskopem. Vědomosti k tomu potřebné, tj. co mám vidět a jak to má vypadat, lze zpravidla získat z odborných knih a učebnic (má-li ovšem student to štěstí, že nějaké sežene). Zkušenosti, tedy co mám udělat, abych vskutku viděl, co vidět mám, však v raném věku většinou chybějí. A tak musí být nedostatek zkušeností vyvažován dostatkem fantazie - tj. vidět v tom, na co se dívám, to, co opravdu vidět mám (i když to tak alespoň na první pohled nevypadá), a hlavně to pak správně nakreslit. Není ovšem vhodné, když student popustí uzdu fantazie příliš a ob-rázek doplní strukturami, o kterých se v učebnici nepíše. Někteří pedagogové se jen stěží smiřují s představou, že by toho student mohl vidět víc než oni sami, a proto podobné výtvarné projevy hodnotí v lepším případě jako strohé vize, v horším jako pokus o podvod či otevřenou provokaci. Protokoly ze cvičení morfologie a systémů rostlin opravdu někdy připomínají díla abstraktních malířů - a abstrakce přece do botaniky nepatří. Jen si představte, že by abstraktní kresby zdobily např. stránky některého z dílů Květeny ČR! Vlastně by úplně stačilo přidržet se některého jiného výtvarné-ho směru, než je holý a tvrdý realismus, a už tak by při snaze přesvědčit se o správnosti určení jed-notlivých druhů pohledem na obrázek vznikl řádný zmatek. Pravda, takový impressionismus by mohl vcelku věrně zachytit alespoň porost druhů rodu Lemna, ale jsem na pochybách, zda by z kubistické ilustrace bylo možné zcela jednoznačně vyčíst, jedná-li se o kopřivu dvoudomou (Urtica dioica), buk lesní (Fagus sylvatica) či orobinec širolistý (Typha latifolia). A vůbec by nezáleželo na tom, zda by byl tvůrcem obrázku velikán světového malířství Pablo Picasso nebo student Krušina z 1. ročníku obecné biologie. Troufám si dokonce tvrdit, že Krušina by byl možná čitelnější. A proto abstrakci a jiným pochybným experimentům musím vyslovit jednoznačné „ne". Pryč s tím!

Ovšem rostliny jsou organismy pěkně záludné. Netušili byste, jaké jsou rostliny ve skutečnosti potvory! Ony se některými částmi svého rostlinného těla doslova nabízejí, aby s nimi člověk prováděl různé umělecké experimenty. Největšími potvorami jsou v tomto směru stromy (není náhodou, že v latině je každý pořádný strom označen jménem ženského rodu). V našich zeměpisných šířkách vět-šina druhů dřevin shodí na podzim své listy. Dřeviny ze všech nejdřevinovitější, totiž stromy, na to jdou ale pěkně od lesa. Schválně rostou do výšky, aby na jejich listy nebylo ve vegetační době pořád-ně vidět. Na podzim pak využijí momentu překvapení. Botanik, který celý rok chodí terénem a kouká se po kytkách převážně po zemi, a nikdy by ho nenapadlo lézt kvůli nějakým listům na strom, nakonec spatří celou tu podzimní nádheru ležet přímo pod sebou. I podiví se botanik nad rozmanitostí všech těch listů a listejčků a začně je sbírat. Nesesbírá je všechny, to dá rozum, vždyť za úklid listí ho nikdo neplatí. Sebere dva listy z jednoho stromu, tři z druhého, - podle toho, jak je mu ten který druh (či spíše jeho listy) sympatický. Nezůstane jen u opadaného listí stromů a keřů, botanik, jakmile začne sbírat, se obvykle jen tak nezastaví, a tak mu padnou za oběť i listy bylin (pokud ještě nestačily zmrznout a uschnout) a větvičky jehličnanů.

Po návratu domů botanik ty listy založí do novin, aby pěkně uschly a ještě více zplacatěly, a pak začne přemýšlet, co s nimi. Je si totiž dobře vědom, že jako vědeckého herbářového materiálu tyto listy použít nemůže, neboť pouhé listy jsou zkrátka k doložení existence stromu i jakékoli jiné rostli-ny trochu málo. Ledaže by šlo o nějaký mimořádně vzácný druh, ale pak by bylo nanejvýš vhodné, aby ty listy měly alespoň nějakou normální byrvu, nejlépe zelenou, což ovšem podzimní listy opada-vých dřevin obvykle nemají.

A tak ten chudák přemýšlí, co s těmi listy dál, a nakonec si vzpomene, že někde na základní škole jim pan učitel, tehdy vlastně ještě soudruh učitel, ukázal jednoduchou fintu k výzdobě třídy - barvné otisky listů na papíře. Jedna starší soudružka učitelka se sice tehdy dala slyšet, že tohle není žádné umění, naopak že to vypadá přímo hnusně, ale jiný soudruh učitel pravil, že dotyčná soudružka uči-telka rozumí umění „jak koza petržalú". No, ostatně, posuďte si to sami... Nemusíte mě litovat, nejsem tím ubohým botanikem, který na podzim zjistí, že stromy mají také listí (někdy sice při botanizování zapomínám, že v lese rostou dokonce i nějaké stromy, ale to je zas jiná věc). Ba právě naopak. Prvotním impulsem byla potřeba vytvořit pro okruh mých přátel a jiných blízkých osob, tedy i pro vás, novoroční přání. Nevím, čím toje, ale okruh osob je každým rokem jaksi širší, kdežto moje chuť vymýšlet (neřku-li vyrábět) je naopak čím dál menší. Letos za mě tento problém vyřešila sama příroda. Proč vymýšlet něco, co už dávno bylo vymyšleno? Stačí přece jen sesbírat listí...

Jenže rostliny jsou naprosto nevypočitatelné. Otiskují své listy, jak se jim zachce. Někdy ze sebe vy-dají jen žilnatinu. Jindy jakoby se za ni naopak styděly a snaží se ji ze všech sil zamaskovat. Někdy to zase vypadá, jako by list neměl vůbec žádný okraj. Nebo otisk listu působí veskrze trapně. Tváří se, jako by mu uletěly včely... Ale už dost! Vážně za to mohou rostliny anebo jsem já takový břídil? Kdybyste někdy chtěli něco podobného zkoušet, vězte, že samotný otisk listu většinou nestačí. Mu-síte mu trochu pomoci. Je zde prostor pro uplatnění vaší fantazie a jedinečná příležitost k nahlédnutí pod pokličku abstraktního umění. Metody, jimiž otiskům listů pomáháme ke zdánlivé dokonalosti, lze v zásadě rozdělit do dvou skupin:

1. Skupina metod založená na maskování zmetku.

2. Skupina metod založená na snaze učinit dobré ještě lepším.

Metody první skupiny použijeme tehdy, když ihned po sejmutí matrice, tj. otiskovaného listu, z papíru konstatujeme, že výsledek je hnusný, otřesný či jinak neodpovídá našim představám a nejra-ději bychom ho okamžitě zmačkali a vyhodili. Jelikož se však zmetky při této práci vyskytují zhruba 3x častěji než slušně vyhlížející otisky, bylo by takové počínání značně neefektivní. V takové chvíli je třeba si připomenout, že se věnujeme abstraktnímu umění. Vůbec nevadí, stane-li se abstrakce někdy až příliš konkrétní - nikdo vám nemůže bránit v tvrzení, že to, co věrně připomíná kapra, ve skutečnosti není kapr, ale abstraktní kapr. Případné vady vzniklé při našem experimentování se snažíme maskovat způsobem, který je naopak ještě více podtrhne, aby to vypadalo, že jsme to tak opravdu chtěli a komu se to nelíbí, ten je ztracen, neboť nerozumí umění.

Častou vadou bývá, že se nám sice krásně otiskne žilnatina listu, ale jeho okraje jsou nezřetelné až neviditelné. V takovém případě použijeme metodu sytého prostředí, jako je tomu např. na obrázku „Krev podzimu". Okraje otisku zvýrazníme obtáhnutím stejnou barvou, v jaké je otisk, jen v poněkud světlejším odstínu. List pak jako by vystupoval ze středu papíru.

Snad ještě častěji se vyskytuje případ opačný, zvláště u vícenásobně otiskovaných listů. Otisk listu je sice zřetelný, ale žilnatinu na něm vůbec nelze rozeznat, buď proto, že jsme na list nanesli příliš silnou vrstvu barvy, nebo byla barva příliš řídká, nebo list moc placatý, anebo od každého trochu. takový otisk působí na papíře jako pěst na oko a proto je vhodné tuto skutečost řádně zamaskovat. Jedna z možností je rozmývání okrajů otisku do ztracena, tzv. metoda náhlého deště. Druhý způsob je založen na dokreslení drobných struktur tuší či fixem, čímž otisk připodobníme ke stylizovanému obrazu zvířete či jiného objektu a pozornost kritika odvedeme jiným směrem. Kombinací výše popsaných metod vznikly obrázky „Moderní myš", „Do jižních zemí" a některé další. Drobnými strukturami lze samozřejmě oživit i otisky nezmetkového charakteru - viz „Sepětí s přírodou" nebo „Rozverná tvář podzimu". Naopak k vylepšení „nepodarků" lze použít i metod z druhé skupiny, např. metodu svěžího dechu či zapíjecí metodu, jimž se budu věnovat v následujícich odstavcích.

Metod ze skupiny č. 2 - dobré ještě lepším - se přidržíme většinou tehdy, pokud ihned po sejmutí listu z papíru máme důvod k radosti, neboť otisk se kupodivu podařil. Aby vypadal ještě lépe, začneme experimentovat, načež zjistíme, že místo co bychom výsledek vylepšili, celé naše snažení přišlo vniveč a že jsme opět vyprodukovali zmetek. Na tomto postupu je založena metoda zrcadlení. Právě otištěný list otiskneme na stejný papír ještě jednou, aniž bychom znovu nanesli barvu. Díky tomu bude nový otisk méně zřetelný, což se nám pochopitelně nelíbí, a proto jej několikrát přejedeme štětcem namočeným v čisté vodě. Výsledný efekt můžete púosoudit na obrázcích z cyklu „Tlení", „Pohled do kaluže" atd.

Nyní k metodám svěžího dechu a zapíjení. Pro uplatnění metody svěžího dechu potřebujeme brčko, nejlépe takové, jehož část lze libovolně ohýbat. Štětcem namočeným v silně rozředěné barvě uděláme na papíře kapku, kterou pomocí brčka rozfoukáme požadovaným směrem. Metoda byla použita např. u obrázků „Karneval" a „Oklamaná láska". Metoda zapíjení nespočívá, jak by se mohlo zdát, v zapíjení našich pokroků alkoholickými nápoji. Princip je stejný jako u „svěžího dechu", kapky však děláme na předem navlhčených místech papíru a nefoukáme do nich, nýbrž je necháme, aby samy „rozkvetly". Metody je někdy vhodné kombinovat, jako je tomu na obrázku „Barevná hudba".

Patrně nejnáročnější metodou, kterou jsem dosud vyzkoušela, je „mokrá jehla". Mokré kapky vně nebo uvnitř objektu prudce rozhrnujeme špičkou jehly. Na druhu jehly nezáleží. Pohyby musí být rychlé, ale zároveň lehké, abychom neprodřeli papír. Jediným obrázkem vzniklým touto metodou je „Exploze".

Tolik k metodám. A nyní to nejdůležitější - název. Každý obrázek musí mít název. Je hezké napsat na zadní stranu obrázku název stromu, keře či byliny, jejichž listy jsme použili jako matrici, samo o sobě to však nestačí. Suché sdělení typu „Malus domestica" většinou nevyvolá bouři nadšení ani u botaniků, natož u normálních lidí. Každý výtvor proto musíme nápaditě pojmenovat. Název musí být takový, aby v prvním momentě vzbudil překvapení, zároveň by však měl být pochopitelný. To znamená, že každý, kdo má všech pět pohromadě, by měl poznat, z čeho výběr názvu vychází. Jinými slovy, měl by poznat „co tím chtěl básník říci". Vězte, že trefný název dokáže zachránit i ten sebepitomější obrázek. Po přečtení takového názvu už nikdo ani na okamžik nezapochybuje, že ve vás dřímá talent vskutku neobyčejný a že vždy víte, co chcete. A přitom ve skutečnosti můžete být zrovna takoví břídilové jako jsem já.

GALERIE	Probuzení
Moderní myš	Sepětí s přírodou
Tlení	Ve vlnách oceánu
Pohled do kaluže	Oklamaná láska
Barevná hudba	Exploze
Krev podzimu	Skrytá infekce
Rozverná tvář podzimu	Karneval