Na doktorské studenty se dívám jako na kolegy, kteří se učí samostatně bádat, říká proděkan Paleček

doc. Mgr. Jan Paleček, Dr. rer. nat.

Na Přírodovědecké fakultě působí jako docent molekulární biologie a genetiky. Kromě funkce proděkana doktorského studia zastává i pozici garanta doktorského programu Genomika a proteomika. Doktorské studium v oboru biochemie absolvoval na Vídeňské univerzitě.

Zahraniční zkušenosti sbíral mimo jiné i během svého postdoktorandského působení na Sussex University ve Velké Británii a během výzkumných pobytů na Max Planck ústavu v Göttingenu nebo v European Molecular Biology Laboratory v Heidelbergu.

Je editorem odborného časopisu General Physiology and Biophysics a členem vědecké rady Biofyzikálního ústavu AV ČR.

Na PřF působíte jako proděkan pro doktorské studium. Co konkrétně zahrnuje vaše agenda?

Týká se doktorského studia od schvalování stipendií až po koncepci studia jako takového. V posledních několika letech se doktorské studium transformuje, a proto jsou s ním spojeny i nové představy.

V tuhle chvíli agendu teprve přebírám, takže se s ní seznamuji. Znám ji ale z pohledu garanta, protože garantuji program Genomika a proteomika.

Čemu byste se chtěl ve vašem funkčním období věnovat?

V příštím roce nás čeká takzvané interní hodnocení vědy (IHVD), a právě i doktorského studia. Vše budou hodnotit zahraniční posuzovatelé a hodnocení bude po pěti letech. Výsledky tohoto hodnocení se následně využijí pro reakreditaci doktorských programů v roce 2028. V letech 2018-2019 univerzita přešla z procesů akreditací programů přes Národní akreditační ústav k sebeakreditaci. Budeme mít tedy možnost podívat se na to jakým způsobem se posunuly výsledky jednotlivých programů a jak fungují po deseti letech od této akreditace.

Chtěl bych tedy dovést programy k úspěšné reakreditaci a vylepšit to, co se stále dá posunout.

Jaká slabá místa vidíte?

Třeba dobu trvání doktorského studia. Klasická doba, která je stanovena zákonem, jsou čtyři roky. Přesto máme studenty v osmém, dokonce devátém ročníku. Během prvního měsíce jsem už schvaloval tři nebo čtyři studenty vstupující do devátého ročníku.

Samozřejmě zjišťuji konkrétní příčiny, protože to může mít spoustu legitimních důvodů. Na druhou stranu, devět let je opravdu hodně.

Snahu motivovat studenty (ale i školitele a oborové rady) k ukončování studia během čtyř let s jedním rezervním rokem navíc měl už bývalý proděkan Bláha a já se o to budu snažit taky.

Myslím si, že je pořád ještě hodně programů, které mají ve svých kritériích k připuštění k obhajobě disertační práce podmínku, že studenti musí mít jednu prvoautorskou publikaci. To je na jednu stranu správné kritérium, ale na druhou stranu, pokud to někomu trvá osm let, pak je otázka, nakolik je to pro studenta motivující nebo demotivující a smysluplné pro jeho další kariérní rozvoj.

Co kromě reakreditace doktorských programů vnímáte jako další prioritu?

Co považuji za nejdůležitější je koncepční otázka. Vnímám, že hlavní nastavení jednotlivých programů je vychovávat ze studentů vědecké pracovníky, kteří následně půjdou na postdoktorské studium ideálně do zahraničí a budou z nich (ideálně vedoucí) vědečtí pracovníci.

Narazil jsem ale na statistiky, kolik doktorandů po studiu skutečně dělá vědu nebo pracuje na nějaké akademické pozici. Je to menšina.

Pro mě je proto docela zásadní zamyslet se nad tím, jestli máme vychovávat jenom vědecké pracovníky, když se tomu bude v další kariéře věnovat jen část doktorandů.

Univerzita a fakulta, i díky předchozímu proděkanovi Bláhovi, už v tomhle směru začala nabízet studentům soft skills kurzy, aby se neučili jenom v rámci své vědecké práce v laboratoři vědeckou rutinu. Ty se jim budou hodit jak u vědecké činnosti, tak i pokud vědu dělat nebudou. V tom chci určitě pokračovat.

Od loňského roku platí novela zákona o vysokých školách, která přináší řadu změn. V čem se dotýká doktorského studia a propíšou se nějak změny i do vaší agendy?

Nejzásadnější změna je ve financování doktorských studentů. Další, ale zásadní věc, je například zrušení státních doktorských zkoušek a zrušení povinnosti studentů podílet se na výuce.

Starý zákon příjem doktorských studentů nezakotvoval. Novela vysokoškolského zákona jejich příjem navázala na minimální mzdu.

Je jasné, že stipendium ve výši dvanácti, patnácti tisíc, nebylo důstojné pro vědeckého pracovníka. Rozhodně se na doktorské studenty nedívám v klasickém slova smyslu jako na studenty, ale spíše na kolegy, kteří se učí bádat a na konci studia budou samostatnými vědeckými pracovníky.

Na místě je ale říct, že navázání doktorského příjmu na minimální mzdu přinese jak plusy, tak mínusy. Mínus bude do budoucna v tom, že minimální mzda každým rokem poroste, a doktorské příjmy tak nebudou adekvátní k financím, které připadají univerzitě a na vědu celkově.

Narážím tím třeba na to, že Grantová agentura České republiky má teď nižší rozpočet a růst určitě nebude takový jako u minimální mzdy. Problémů, které v této souvislosti bude třeba řešit, bude dost.

A co bude pro vás na nové funkci největší výzvou?

Já si myslím, že to se teprve ukáže. Nejdříve chci naslouchat a udělat si reálnou představu o všech problémech. Upřímně mě překvapilo, kolik studentů máme ještě v osmém a devátém ročníku. Nicméně se chci nejdříve dovědět víc, proč to tak je a pak uvidím, jestli se s tím vůbec dá něco dělat a jak moc velká výzva by byla to přenastavit. Předpokládám, že to bude hodně o komunikaci a o tom, jak který garant a která oborová rada mají program nastavený a nakolik bude spolupráce hladká, anebo se třeba někde zadrhneme.

Jak jste se k funkci dostal?

Posledních sedm, možná osm let jsem dělal garanta doktorského programu Genomika a proteomika. Byla to docela zajímavá činnost, které jsem věnoval hodně času a energie a naplňovalo mě to. Když mi pan děkan Bláha místo nabídnul, souhlasil jsem, protože jsem si říkal, že by bylo dobré zkušenosti využít. Navíc se mi líbilo, jakým způsobem dělal proděkana a jakým směrem se chystá řídit fakultu v roli děkana.