Kateřina Tomanová

Na Ústavu experimentální biologie (ÚEB) působíte jako lektorka, nedávno jste za svou pedagogickou činnost získala i Cenu děkana. Tušíte, co studenti na vaší práci nejvíc oceňují? 

Cenu děkana za pedagogickou činnost vnímám v první řadě jako závazek, ale také jako souhru náhod. V mém okolí je řada kvalitních vyučujících, kteří jen neměli to štěstí, aby je někdo nominoval. Cenu tak chápu jako ocenění všech podobně smýšlejících pedagogů. 

Studenti za mnou málokdy na přímo přijdou, aby mi řekli, co oceňují, nicméně v předmětových anketách vyzdvihují lidský přístup a férové jednání. Pokaždé mě to překvapí – ne snad že bych o tom pochybovala, ale vnímám to jako samozřejmost.

Myslím, že díky svým studijním začátkům mám pochopení pro studenty, kteří svou motivaci k většímu studijnímu úsilí zatím hledají. Kdo ví, třeba ji najdou právě na našich cvičeních a seminářích. 

Zmínila jste své „studijní začátky”, díky kterým máte pro studenty větší pochopení. Kudy vaše profesní cesta vedla?

Od mala jsem měla ráda zvířata, vyrůstala jsem na bohatě ilustrovaných encyklopediích, bavila mě příroda. O budoucím povolání jsem ale představu neměla. Šla jsem tedy na Přírodovědeckou fakultu na tehdejší obor Obecná biologie s tím, že se rozhodnu později.

Prvák byla studená sprcha – spousta předmětů, které mě nebavily, často v několikahodinových úmorných blocích za sebou. Jen tak tak jsem prvním rokem prošla. Do druhého roku jsem šla se specializací Fyziologie živočichů. Konečně jsem se dostala k předmětům, které mě bavily, skripta s ploštěnkou velikosti prasete si čtu ráda dodnes. Měli jsme navíc výborný kolektiv spolužáků. To všechno mi pomohlo na škole zůstat.  

Během cvičení z Fyziologie živočichů jsem se potkala s docentem Váchou, který se věnoval smyslové fyziologii, zejména magnetorecepci hmyzu. Švábi nebyli úplně tím, co jsem si jako malá představovala, a na gymnáziu jsem měla velmi vlažný vztah k fyzice. I tak jsme se ale domluvili na bakalářské práci, a nakonec jsem v jeho skupině došla až k PhD.

K výuce jsem se dostala během doktorátu, bavilo mě to a zůstala jsem u toho dodnes. 

A co všechno dnes tvoří vaši pracovní náplň? 

Moje pracovní náplň je taková všehochuť. Jak se říká, devět řemesel, desáté bída. Nyní je moje oficiální zařazení lektor II na Oddělení fyziologie a imunologie živočichů (OFIŽ) na Přírodovědecké fakultě a na částečný úvazek zastávám ještě pozici PR pro OFIŽ a pro celý ÚEB.

Agenda pro PR rok od roku bobtná a bere mi bohužel o dost víc energie a času, které bych si raději držela právě pro výuku. Učím zejména cvičení z Fyziologie živočichů, mám pár přednášek z Behaviorálních metod a vedu oborový seminář pro bakalářské a magisterské studenty Experimentální biologie živočichů a imunologie.

Starám se také o organizaci komunitních akcí OFIŽ typu letní bečka a zimní besídka, dělám nástěnkáře nebo mám pod palcem kávu. 

Jak jste zmínila, máte na starost organizaci oborových seminářů na OFIŽ. Jaké role by oborové semináře podle vás měly plnit? Je něco, v čem jsou OFIŽ semináře specifické, a co má u studentů velký úspěch?  

Semináře vnímám jako místo pro setkání studentů podobného zájmu napříč ročníky, kdy se ti mladší mohou učit od starších a zkušenějších. Je to také prostor pro řešení různých studijních záležitostí, na které není jindy vhodná příležitost.  

Každý seminář začínáme zpravidla krátkým souhrnem toho, co vědecky zajímavého se v nejbližší době bude dít. Pro některé studenty může být široká nabídka akcí až paralyzující, ale já doufám, že některé něco zaujme.

Přibližně polovinu semestru zaplní návštěvy externích hostů. Velmi ceněné jsou návštěvy našich absolventů, kteří mohou studentům pomoci se rozhodnout, co se sebou dál. Kromě uvedení samotné pracovní pozice hosta cílíme výrazně i na mentoring. Ten slouží k tomu, aby si studenti dokázali představit, jaké peripetie k dané pozici vedly a jaké otázky je třeba si u podobné kariérní dráhy zodpovědět. To je podle mě hodně důležité.  

Studenty pochopitelně nemine ani prezentování vlastní práce. Pro spoustu z nich je vystoupení před plnou učebnou stresující, ale ráda bych si myslela, že naše semináře jsou spíše přátelské a že jim zpětná vazba od ostatních pomůže vyrůst. 

Jestli jsou naše semináře specifické, to nevím. Předpokládám, že podobně prostudentsky jsou semináře vedeny i jinde. 

Často se mluví i o tom, že hodně učitelů po několika letech praxe zažívá vyhoření. Stalo se vám to také? Jak je možné takové pocity překonat?

Jasně, pocity vyhoření jsou běžné a objevují se několikrát ročně. Často si vzpomenu na citát, který mi kdysi na památku vepsala učitelka matematiky: „Tajemství úspěchů v životě není dělat, co se nám líbí, ale nacházet zalíbení v tom, co děláme.“ Tak se o to snažím. Mým prvním pomocníkem je sdílení frustrace s kolegy. Hodně mi také pomáhá pozitivní zpětná vazba od studentů, kolegů a vedení. A Cena děkana je rozhodně další faktor pro zvednutí morálky.

Jaké tipy nebo doporučení byste dala lidem, kteří s výukou začínají nebo je během doktorského studia bude brzy čekat?

Necítím se úplně kvalifikovaná k tomu dávat nějaké rady. Možná bych se na místě začínajících vyučujících ptala, jak téma přiblížit co nejlépe a nejpřístupněji právě těm studentům, kteří před vámi zrovna sedí, a nespoléhat se na „takhle se to učilo vždycky a studenti si nestěžovali“. Rozhodně je fajn být autentický. 

Kateřina Tomanová

Na Přírodovědecké fakultě působí na Oddělení fyziologie a imunologie živočichů, kde se věnuje především výuce, organizaci studentských seminářů a komunitních akcí. Zastává také roli PR manažerky pro OFIŽ i celý Ústav experimentální biologie a působí jako studijní poradkyně. Za svůj přínos ve výuce získala Cenu děkana pro vynikající pedagožky a pedagogy.

Kariéra a profesní cesta 

Doktorské studium dokončila v roce 2016 na PřF, v oboru Fyziologie živočichů se věnovala magnetorecepci a jejím molekulárním mechanismům v laboratoři docenta Váchy. Během doktorského studia se v roce 2014 zúčastnila expedice na Antarktidu na českou vědeckou stanici J.G. Mendela, kde se zabývala výzkumem magnetorecepce mořských korýšů.

Od roku 2010 vyučuje praktická cvičení spojená s fyziologií živočichů včetně cvičení pro studenty učitelských kombinací, vede oborové semináře a přednáší v rámci dalších předmětů na fakultě.

Věnuje se i popularizaci vědy v rámci Přírodovědecké fakulty, a to nejen pro středoškoláky, ale i pro širokou veřejnost.  

Foto: Irina Matusevič