Lenka Ondráčková

Foto: Archiv Lenky Ondráčkové

Pracujete jako fluviální geomorfoložka na Novém Zélandu, v únoru jste měla přednášku na IAG Internationl Conference on Geomorphology. Jaká to pro vás byla zkušenost?

Byl to pro mě docela milník, protože v našem oboru už se výš dostat nejde. Není důležitější akce, kde by byla světová vědecká komunita z našeho oboru než tato konference.

Jsem nesmírně šťastná, že jsem na konferenci mohla prezentovat data o povodích z regionu Gisborne, protože jsou opravdu specifická. Řeky se tu mění před očima.

 Měření na jedné z nich ukázalo, že se koryto změnilo o třicet metrů po Cyklonu Bola mezi lety 1988 a 2025, což je v českých měřítkách naprosto nereálné.

Na Novém Zélandu působíte v Gisborne District Council. Jaké jsou hlavní problémy, které v rámci regionu řešíte?

V rámci Councilu se snažíme přispívat k ochraně před povodněmi. Je to o tom pochopit, jak řeky v krajině fungují a jakou můžou způsobit hrozbu.

Na východním pobřeží, kde se region Gisborne nachází, jsou největším rizikem povodně a sesuvy půdy. Jedná se o nebezpečí pro malé vesnice, které se na pobřeží vyskytují, a i pro veškerou infrastrukturu regionu.

Je potřeba plánovat a dopředu v takových lokalitách omezit výstavbu. Zaměřit se na to, aby do budoucna už k takovým ohrožením nedocházelo.

Do paměti se tady lidem vryl Cyklon Gabrielle z února 2023. Před katastrofou tady nebyly ani mapy povodňových rizik a ohrožení, jak je to dnes v České republice běžné.

Co všechno vaše práce obnáší?

Nejvíce mě baví práce v terénu, kdy sbíráme data nebo děláme monitoringy. Máme i lidarový dron, který zvládne vytvořit digitální model terénu, který použijeme třeba pro povodňové modelování a porovnání změn v krajině z hlediska eroze a sedimentace. Některé výsledky jsou opravdu v řádech desítek metrů po jedné povodni.

Pak je to samozřejmě i kancelářská práce. Naštěstí nejsem úředník, ale je potřeba umět nabíraná data interpretovat a převést je z vědeckého žargonu do normální řeči, abychom mohli procesy lidem vysvětlit a oni jim porozuměli.

Lidé, kteří žijí v odlehlých komunitách, místním řekám velmi dobře rozumí. Ví, kolik musí napršet, aby se přelila přes most.

S lidmi tak máme společný jazyk, protože jako vědci víme, jak povodí funguje. Sice máme k popisu termíny a data, ale je třeba umět proces vysvětlit tak, aby inženýři dokázali lépe navrhnout kapacitu koryta, anebo aby se o problému vůbec začalo mluvit.

Právě v nížinách se nejčastěji vyskytují lidská obydlí a intenzivní zemědělství. Je třeba pracovat s faktem, že žijeme v oblasti, ve které ale řeka byla odjakživa. Záleží pak na srážkách, jestli řeka ve svém korytě zůstane, anebo se rozlije.

Každé povodí je naprosto specifické a nejde na něj vždy aplikovat jednotný princip. Základy, jak řeky a povodí fungují, platí. Je ale třeba principy posuzovat i v souvislosti s jednotlivými komunitami.

Možnost pomoct komunitám, ve kterých mohou být lidé úplně izolovaní, když voda strhne most anebo zaplaví silnice.

Zároveň je skvělé vidět výsledky opatření, která navrhujeme. Samozřejmě jsme na to celý tým, ale opatření mohou třeba někomu zachránit život.

Obdivuji, že i když lidem kvůli katastrofám nemusí téct voda anebo jít internet, pořád jsou tady v rámci malinkých komunit schopni fungovat.

Povodně ale mohou mít naprosto devastující rozsah. Voda zaplaví celou nížinu, kde se třeba předtím pásl dobytek a trvá několik let, než se fungování obnoví. A mezi tím tam může přijít další povodeň…

„Byl by to splněný sen”

Kudy vedla vaše cesta z Brna až na Nový Zéland?

V září roku 2022 jsem sem přijela skrz working holiday víza.  Pro Čechy pod 35 let je tady 1200 míst, díky kterým sem můžete přijet pracovat na sadech, cestovat, spát v autě. Vyděláváte si jen na to, co potřebujete.

Jednou jsem s majitelem bramborového pole chodila po rozlehlém poli v regionu Canterbury, na které jsme kontrolovali zdraví rostlin. Povídali jsme si a on se mě ptal, co vlastně dělám, když rozumím počasí, bavíme se o vodě, horách a řekách.

Řekla jsem mu, že mám doktorát z fluviální geomorfologie a předtím jsem studovala geografii, ve které musíte trošku rozumět i počasí a dalším věcem. Hnala se na nás bouřka a já mu říkala, že bude pršet. Divil se, jak to poznám, a řekl mi, že by mě tady potřebovali i v mém primárním oboru.

Začalo mi to vrtat hlavou – byl by to splněný sen, kdybych tady mohla pracovat ve vlastním oboru. Ze začátku mě to ani nenapadlo, když jsem v Gisborne trhala pomeranče.

Bylo to pět měsíců po Cyklonu Gabrielle a sama pro sebe jsem si zjišťovala informace o rozsahu povodní, zaplavených sadech a dalších katastrofických dopadech.

Jak jste se tedy od trhání ovoce dostala na pozici fluviální geomorfoložky?

Ještě mezi working holiday a prací v Gisborne District Council se mi podařilo na jižním ostrově měsíc pracovat jako geodetka. Není to sice moje primární specializace, ale pomohlo mi to navázat kontakty a ukázat, že oboru rozumím. Novozélanďané vám totiž jako cizinci moc nevěří, když nemáte lokální zkušenost z oboru.

Když se mi z Councilu ozvali, byla jsem nadšená i vystresovaná zároveň. Nevěděla jsem, co od toho očekávat, a jestli jim budu stačit.

Obor jsem sice vystudovala a měla k němu skoro šest a půl roku praxe, ale podmínky na Novém Zélandu jsou jiné a člověk nezná místní krajinu tak moc, aby mohl řešit zrovna protipovodňová opatření.

Přesto jste se ale osvědčila a dnes dennodenně pracujete spolu s místními. Když byste měla zpětně vaše začátky v Councilu zhodnotit, co pro vás bylo nejtěžší?

Byla to hodně velká škola. Nastoupíte a musíte strašně rychle vystoupat na určitou úroveň, protože jste najednou součástí jednání třeba o výkupu pozemků. Ze dne na den musíte komunikovat odbornou angličtinou a už to není taková legrace jako small talk na sadu s ostatními backpackery.

Nedávno jsme zrovna jednali o tom, jak budeme zvyšovat hráze, abychom ochránili jednu vesnici.

V první fázi ale bylo největším úkolem nasbírat data, kterých tady ani o původním cyklonu z roku 1988 moc nebylo. Chodila jsme do archivu, hledala mapy rozlivu, ptala se lidí.

Je to citlivé téma a oni na první dobrou poznají kvůli přízvuku, že jste cizí.

Když by se tedy někteří studenti chtěli vaší cestou inspirovat, co byste jim poradila, jak se na Novém Zélandě uchytit?

Dá se tady studovat, anebo začít brigádně a zeptat se.

Lidé tady mají úplně jinou náturu. Jsou k sobě hodní, chtějí vám pomoct. I když jsem někde na cestách, přinesou mi třeba ráno k snídani rybu, když nějakou mají navíc. Mezilidské vztahy jsou tady strašně hezké.

„Obor je praktický, terén je základ”

Během studií jste se několikrát zúčastnila i výpravy na Špicberky nebo na Antarktidu. V čem vás tyto zkušenosti obohatily? A v čem se tyto krajiny liší od Nového Zélandu?

Myslím si, že to do sebe hezky zapadá. V Gisborne se nacházejí štěrkonosné divočící řeky, braided rivers, které jsou nestabilní a pořád se mění. Podobné procesy můžeme sledovat i v předledovcové krajině v Arktidě. Tam jsem během několika letních sezón sbírala data pro svou disertaci.

Špicberky pro mě byly taky neskutečně důležitá zkušenost. Když tam v létě dvacet čtyři hodin denně svítí na ledovce slunce, dochází k častým povodním. To umožňuje sledovat změny ve zdrojích sedimentů jako jsou morény, boční přítoky nebo sesuvy.

Z těchto zkušeností čerpám i dnes na Novém Zélandu.

Zároveň jste ke svému doktorátu pracovala i ve firmě Envipartner. Co bylo náplní vaší práce?

Pomáhali jsme starostům s plánováním a rozhodováním, kde použít dotace, aby měly smysl. Dělali jsme povodňové plány a studie odtokových poměrů, odbahňování rybníků, erozní stude – vše v malém týmu.

Když jsem pak působila jako vedoucí povodňových prohlídek, zaměstnávali jsme i studenty, které jsem učila na geografii, aby si osahali práci v terénu, tvoření map a dokumentů s námi v jednom týmu.

Proč jste se rozhodla právě pro studium Geografie a kartografie?

To se budeme muset vrátit do roku1997, kdy jsem byla ještě malá holka. V té době jsme zažili povodně a pamatuji si úplně živě, jak u nás na Moravě na vesnici evakuovali lidi vrtulníkem.

Ve škole mě pak vždycky bavil zeměpis, velkou roli hráli i mí učitelé na základní škole a na gymnáziu.

Když jsem přišla na geografii do Brna, zjistila jsem, že obor nebude taková legrace. První semestr byl náročný, naštěstí jsem to ale zvládla.

Uchvátila mě pak práce na bakalářce a diplomce v povodí Černé Opavy a o mém dalším směřování nebylo pochyb.

Co byste dnes doporučila studentům, kteří o oboru a následné kariéře v něm uvažují?

Asi moc nezáleží, jestli jste na Novém Zélandu, nebo v Evropě. Je to o tom, abyste neměli informace jenom načtené. Náš obor je opravdu praktický a je to právě o kombinaci vědomostního základu, praxe v terénu a schopnosti data interpretovat.

Zpracování dat, fotogrammetrie, drony, GPS měření... Je třeba být schopný i udělat projekt nebo posoudit povodí od úplného základu, kdy jdete do terénu a sesbíráte data. Ty pak zpracujete v rámci výstupů a třeba i někde odprezentujete, pokud se podaří.

Na začátku je potřeba se prokousat povinnými předměty. Potom už si ale vybíráte, co vás zajímá. Určitě se hodí zapisovat si i předměty z kartografie, ty mi rozhodně pomohly.

Zároveň je dobré vyjet na Erasmus – studovat v zahraničí a dostat se k praxi třeba jako dobrovolník v terénu nebo pracovat na nějakém malém úvazku na projektu. Ptát se, hledat příležitosti ať už na LinkedInu nebo různých facebookových skupinách a sledovat ekologické organizace nebo podniky povodní, kde se může naskytnout příležitost stáže.

Hlavně je ale třeba přemýšlet o tom, jestli vás to bude bavit. Nedokážu si představit pracovat většinu svého života někde, kde by mě to nenaplňovalo. Ve své práci musím vidět smysl.