Úspěchy
našich kolegyň a kolegů

Že budu jednou garantovat studijní obor vyučovaný anglicky? Tomu bych před Listopadem 1989 nevěřil

Rozhovor s Milanem Čížem o 17. listopadu 1989.

doc. RNDr. Milan Číž, Ph.D.

docent

Oddělení fyziologie a imunologie živočichů, Ústav experimentální biologie

Milan Číž vystudoval Obecnou biologii na Přírodovědecké fakultě MU. Během doktorského studia i po jeho ukončení působil na Biofyzikálním ústavu AV ČR, kde se věnoval výzkumu nespecifické imunity. Zároveň působil i na fakultě, kde se věnoval výuce. V současnosti jej nejvíce zaměstnává garance anglického studijního programu Molekulární a buněčná biologie.


Foto: Martina Petříková

Když se ve vzpomínkách vrátíte do doby před Listopadem 1989, jaká byla atmosféra na fakultě?

Je to dlouho a vzpomíná se těžko, ale s dneškem byla ta atmosféra nesrovnatelná. Společnost byla mnohem uzavřenější, možnosti studia omezenější. Studium bylo mnohem konkrétněji plánováno, nemohli jsme si až na výjimky zapisovat volitelné předměty, všichni jsme studovali v podstatě stejně. Nemohli jsme cestovat do tehdejšího tzv.  Západního bloku, neměli jsme dostatek odborné literatury. V obecné biologii šlo také o zaostalost za kolegy ze zahraničí v důsledku nedostatku peněz, literatury, přístrojového vybavení i chybějících kontaktů se zahraničními vědci.

V jaké fázi studia jste byl v akademickém roce 1989/1990?

Byl jsem v 5. ročníku studia Obecné biologie, pracoval jsem na diplomové práci a připravoval se na státnice.

Jakou jste měl představu o své profesní budoucnosti v rámci socialistického Československa?

Na začátku pátého ročníku jsem to neřešil a také Listopad k tomu přispěl, protože jsme byli dva měsíce paralyzovaní, nedalo se dělat na diplomkách, nebyl čas nad tím přemýšlet. Já jsem vypracovával diplomku na Biofyzikálním ústavu Akademie věd. Moje obecná představa byla, zůstat v oboru.

Kdy a jak jste se dozvěděl o událostech na Národní třídě?

Věděl jsem o nich už předem a osobně jsem se těchto událostí s několika spolužáky účastnil. I mezi studenty v Brně bylo povědomí o tom, co se bude dít, totiž že to povolené setkání Socialistického svazu mládeže na Albertově 17. listopadu nebude jen o vzpomínce na tragické události spojené s uzavřením českých vysokých škol 17. listopadu 1939, ale že se chystá protirežimní akce. Nebyli jsme v úplném centru dění, byli jsme spíše pasivními účastníky, účastnili jsme se pochodu na Vyšehrad a pak na Národní třídu.

Jaké máte na studentskou demonstraci 17. listopadu 1989 vzpomínky?

My jsme s kolegy došli na Národní třídu a situaci jsme viděli. Já se ale dostal z davu jednou boční, otevřenou ulicí. A pak jsme se zase s kolegy sešli na Václavském náměstí. Spolužák, který si to prošel celé, měl rozbitou hlavu, tak jsme na hlavním nádraží řešili ošetření ve středisku první pomoci a sedli jsme na noční vlak do Brna, kde jsme to celé diskutovali. Tím, že šlo o nečekaný vývoj, jsme byli zaskočení, šokovaní, nelíbilo se nám to.

Co jste dělali po návratu do Brna?

Protože se nám násilný způsob potlačení demonstrace nelíbil, setkávali jsme se s dalšími studenty a začali chystat demonstrace na další týden. V pondělí jsme vyhlásili okupační stávku na Přírodovědecké fakultě MU, vznikl stávkový výbor a už to jelo. Studenti, kteří nebyli se situací obeznámeni, to akceptovali velmi rychle, shromáždili se v parčíku před děkanátem, byla vyhlášena okupační stávka, neprobíhala výuka. Účast byla vysoká a většina osazenstva fakulty to vzala za své.

Jak jste se do polistopadového dění zapojil?

Protože jsem sdílel touhu po celospolečenské změně, která ukončí totalitní režim, byl jsem rád, že se jí mohu účastnit a alespoň trošku pomoci.  Dostal jsem na starosti koordinaci reprocentra. Zde jsme tiskli různá prohlášení, letáky, malovali jsme plakáty.

Už to slovo „reprocentrum“ zní trošku v retro stylu😊. Přibližte prosím dnešním studentům, jak to fungovalo, když nebyly rozšířené počítače s tiskárnami či kopírky?

Vše trvalo nesčetněkrát déle než dnes. Základem byla velká skupina studentek a studentů, pak několik psacích strojů, kde se přepisovaly materiály na cyklostylové blány. Cyklostyly byly stroje bez pásky s inkoustem, písmena se prorážela do nepropustné vrstvy blán. Ty se jako mustr vkládaly do dvou cyklostylových strojů a dalo se z nich udělat tak 40−50 kopií, i když ty poslední už byly špatně čitelné. Tiskly se informace i heslovité letáčky pro povzbuzení. Informace jsme získávali různými cestami. Kolega Jan Paleček nám pomáhal s počítačem a tiskárnou, jak popisuje v rozhovoru. Byli jsme v kontaktu s dalšími fakultami, se vznikajícím Občanským fórem v Brně. Šlo o to, šířit informace nezatížené optikou tehdy ještě režimních médií. Podílela se na tom celá řada studujících. Někteří fungovali jako spojky stávkového výboru a Občanského fóra. Takhle jsme v reprocentru trávili dny a noci až do Vánoc roku 1989.

Cyklostyl (mimeograf) byl přístroj na rozmnožování písemností. Skládal se z plechového bubnu, na kterém byla napjata speciální blána. Princip tisku spočíval v propouštění barvy blánou. Foto: https://cs.wikipedia.org/wiki/Cyklostyl

Odkud se brala technika? Za socialismu byly i kopírky pod přísnou kontrolou…

Vzpomínám si, že šlo hlavně o zápůjčky od brněnských společností, zprostředkované Občanským fórem či stávkovým výborem fakulty. Našli se lidi ochotní nám takto pomoci, někteří nosili i papír až přímo na fakultu. A to nám hodně pomohlo: vidět podporu širší společnosti, starších, mladších, a že to není jen na studentech.

Myslel jste na důsledky? Na to, co by se dělo, kdyby se situace otočila a hnutí proti totalitě bylo potlačeno?

Strach jsem si občas uvědomoval, ale nebylo moc času se tím zabývat. Prostě jsem naskočil do rychle rozjetého vlaku a nezabýval se tím. Bylo to hop nebo trop, ale důsledky jsme si moc nepřipouštěli. Zejména při demonstraci 20. listopadu v Brně na náměstí Svobody nikdo nevěděl, zda to silové složky nezmasakrují. Důležitá byla opět přítomnost lidí z celé společnosti. A to nám pomohlo psychicky. Říkali jsme si, že s takovou celospolečenskou podporou si politické špičky, snad netroufnou použít násilí.

Jak Listopad 1989 vnímáte v perspektivě svého života?

Určitě jako největší společenskou změnu v mém životě. Dá se říci, že představy byly trochu jiné, ale musíme si uvědomit, že nikdy v životě nic neproběhne úplně hladce a podle vašich představ. Byla to velmi důležitá změna. V mém případě se to kryje s koncem studia, a tak dnes, s třicetiletým odstupem, těžko rozlišuji, co bylo důsledkem listopadových změn a co důsledkem konce studia a s tím spojenými změnami.  Pokud bych v oboru zůstal za starého režimu, určitě by to nevypadalo tak, jako dneska. Obor by se někam posunul, ale určitě ne tak daleko.

Foto: Martina Petříková

Jak jste po Listopadu opět naskočil do studia posledního semestru?

Po Novém roce bylo třeba začít dohánět zanedbaný čas na diplomce, obhajovali jsme v květnu, červnu a zvládali jsme to myslím dobře. Neznám ze svého okolí případy, že by někdo kvůli Listopadu neobhájil nebo studium ukončil neúspěšně.

Čemu jste se věnoval po ukončení magisterského studia?

Po Listopadu jsem si začínal dojednávat místo v nemocnici v Hradci Králové, odkud pocházím, v imunologické laboratoři. Ale dostali stop stav v přijímaní nových lidí, protože na ně (paradoxně kvůli změně režimu) nebyly peníze. A protože se mezitím změnily podmínky postgraduálního studia, zůstal jsem na fakultě jako doktorand. Studoval jsem asi rok, jenomže mi dost chyběla praktičtější práce, tak jsem si začal hledat práci v praxi. Měl jsem podepsanou smlouvu do společnosti vyrábějící veterinární vakcíny. Ale nakonec jsem zůstal v akademické sféře, protože se ozval můj vedoucí diplomové práce z Biofyzikálního ústavu AV ČR. Uvolnilo se tam místo v laboratoři, kde jsem psal svou diplomovou práci. To jsem bral jako nejlepší možnost uplatnění, a tak jsem od té doby až do současnosti působil jak tam, tak na Přírodovědecké fakultě MU.

Proč má česká biofyzika ve světě dobré jméno?

Biofyzikální ústav tehdejší Československé akademie věd vznikl v polovině 50. let. Tehdy byla jeho základní náplní opravdu pouze biofyzika a studium účinků záření na organismy, biologický materiál. Česká biofyzika má ve světě dobré jméno. My už jsme zmínili docenta Jana Palečka. Jeho otec, prof. Emil Paleček, rovněž spojený s Biofyzikálním ústavem AV ČR i Masarykovou univerzitou, byl světově uznávanou osobností v oboru elektrochemie nukleových kyselin.  On položil základ spoustě věcí, které jsou dodnes používané a ctěné.

Čemu jste se na Biofyzikálním ústavu AV ČR věnoval?

V době, kdy jsem tam začal pracovat, se tam dělala už spíše molekulární a buněčná biologie. Já jsem se věnoval oboru imunologie, konkrétně mechanismům nespecifické imunity, a to zejména profesionálním fagocytům.

A jak je Váš profesní život propojen s Přírodovědeckou fakultou MU?

Od února 2021 jsem na fakultě na plný úvazek jako docent a na Biofyzikálním ústavu AV ČR mám 0,1 úvazku. S fakultou jsem ale stále spolupracoval a od roku 2002 učil různé kurzy. S fakultou je tedy můj profesní život propojen od dob mého studia nepřetržitě. V současné době vyučuji např. imunologii, speciální fyziologii krve, fotobiologii a volné radikály ve fyziologii živočichů. Mou hlavní náplní je nyní garance nově vzniklého programu Molekulární a buněčná biologie, a to v anglickém jazyce.

Můžete tento nový studijní program pro zahraniční studenty představit?

Jde o jeden z prvních dvou programů v angličtině na Přírodovědecké fakultě MU.  Paralelně s námi vznikl bakalářský program v angličtině na Ústavu biochemie. Náš program je navazující magisterský. Poskládaný je víceméně z předmětů a kurzů již na fakultě vyučovaných v češtině, převedených do angličtiny. Podobě jako kolegové českých programů dostudují naši zahraniční studenti jako magistři a mohou se uplatnit v akademické sféře, v podpůrných lékařských oborech, v diagnostických laboratořích a podobně.

Jaké nároky na vás kladla příprava nového programu v angličtině, zkomplikovala celosvětovými proticovidová opatření?

S organizačními věcmi nám pomáhá naše Studijní oddělení i Oddělení pro doktorské studium, kvalitu, akademické záležitosti a internacionalizaci. Tam máme velkou podporu a díky za ni. My jsme v podzimním semestru 2021 začali s výukou, ale velmi složitě. Přednášky máme online a praktické kurzy odložené do blokové výuky, protože se zatím studenti nezvládli dostat ze svých zemí, nemají víza, vše se protahuje, některé české ambasády ve světě nefungovaly. V tom je to náročné, ale těšíme se a doufáme, že se to zlepší a vše bude probíhat normálně.

Kolik studentek a studentů tento nový program studuje?

Protože jde o první ročník nového studijního programu, nastavili jsme si hranici na deset studujících. Tu jsme bohužel nedosáhli, protože někteří si dali přihlášku na dvě školy a nás si nakonec nezvolili. Přijali jsme nakonec osm studentů, dva se odhlásili na poslední chvíli a nastoupilo jich šest.

Z jakých jsou tito studující světadílů a zemí?

Jsou z Asie a Evropy. Většinou z postsovětských republik jako je Ázerbájdžán, ale i z Bangladéše, Sýrie. Z evropských zemí jde o balkánské země a Bělorusko.

Letos si na MU 17. listopad připomínáme v souvislosti se situací v Bělorusku. Masarykova univerzita se jako jedna z prvních univerzit v zemi prostřednictvím rektora Martina Bareše ohradila proti složité politické situaci v zemi. V duchu Masarykovské tradice nabídla několika studentům z této země stipendia a pro vědce grantový program. Jak toto gesto vnímáte i se vzpomínkou na situaci Československa před rokem 1989?

Jakoukoliv podporu vnímám samozřejmě pozitivně. Náš student z Běloruska získal studijní stipendium Masarykovy univerzity.

Jak vnímáte současný společenský a politický vývoj v Česku?

Souvisí to s tím, co jsem řekl. Kdekoliv k zásadní změně dojde, nikdy nemůže vyhovovat všem a nikdy se nepodaří, aby proběhla tak, jak si její tvůrci a iniciátoři přejí. Samozřejmě mě spousta věcí během polistopadového vývoje vadila. Nejvíc asi poslední dobou, ty měsíce před podzimními volbami 2021. Je hezká náhoda, že se potkáváme pár dní po volbách, které za mě osobně dopadly velmi dobře: jde o náznak toho, že by se situace mohla znormalizovat, ale ne ve významu tohoto slova ve slovníku 70. let minulého století😊.

Děkuji Vám za rozhovor. 
Zuzana Jayasundera 


Přečtěte si i naše další rozhovory o 17. listopadu 

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.