Věnujete se výzkumu plazmatu. Jak byste svou práci popsala laikovi?

Jako výzkumnice pracuji v laboratoři, kde dělám experimenty. Lidé si často představí chemii a zkumavky, ale tomu se vůbec nevěnuji.

Místo toho pracujeme s plazmovými zdroji – v laboratoři jsou to spíš obloukové výboje a jiskry. Generujeme různé druhy plazmatu při atmosférickém tlaku, takže nepotřebujeme žádné uzavřené komory nebo komplikovaná zařízení.

Když zapneme námi testovaný plazmový zdroj, vznikne malý dielektrický bariérový výboj – není to blesk, spíš takový mikrovýboj. Jeho energii pak využíváme dále ve výzkumu.

V praxi to funguje tak, že někdo přijde s požadavkem upravit vlastnosti materiálu, třeba polymeru z PET lahve, který přirozeně odpuzuje vodu. My pomocí plazmatu tyto vlastnosti měníme – bez chemie, jen pomocí výboje.

Vedla jste projekt zaměřený na vývoj dekontaminační komory, která využívá plazmatem aktivovaný plyn. Jak tato technologie funguje a v čem je její hlavní přínos oproti běžným sterilizačním metodám?

Podařilo se nám vyvinout komoru, do které můžeme vložit kontaminovaný materiál a pomocí plazmatu se snažíme zničit bakterie.

Výhoda je, že nepůsobíme přímo chemikáliemi, ale plynem aktivovaným plazmatem. Ten díky plazmochemickému procesu získá dekontaminační účinky a pustíme ho do komory.

Oproti jiným metodám má tahle technologie výhodu, že materiál je po dekontaminaci hned použitelný – není potřeba nic utírat ani nic nechat odpařovat.

Zároveň je šetrnější: nepoužíváme vysoké teploty, tlak ani agresivní chemikálie, takže můžeme ošetřovat i citlivé materiály, včetně biologických, což teď testujeme.

Jak jste se k fyzice a konkrétně k plazmatu dostala?

Původně jsem si myslela, že půjdu na učitelství matematiky a fyziky, ale bylo mi doporučeno studovat fyziku obecně a rozhodnout se až později.

Začala jsem na univerzitě v Bratislavě a ze začátku jsem se cítila hodně ztracená. Přemýšlela jsem, jestli jsem neměla jít radši na učitelství.

Pak jsme ale měli přednášku o fyzice plazmatu, a to mě zaujalo. Ve druhém ročníku jsem si to zvolila jako téma bakalářky a už jsem u toho zůstala, protože mě to bavilo.

Dřív jsem si ani neuměla jasně představit, co kromě teoretických fyziků a astronomů fyzik dělá – myslela jsem si, že skončím v jaderné elektrárně. Přitom fyzika je strašně široká a nabízí spoustu směrů.

STEREOTYPY MIZÍ

Setkala jste se s nějakými stereotypy?

Na střední škole jsem byla jediná holka na semináři z fyziky – ostatní šly spíš k biologii nebo chemii. Mně ale fyzika dávala smysl a bavila mě.

Rodiče se mě ptali, co ze mě bude, a doporučovali spíš práva, ekonomii nebo učitelství.

Dnes mám pocit, že stereotyp, že fyzika je mužský obor, postupně mizí. Pomáhá tomu i to, že ve vědě jsou víc vidět mladí lidé i ženy a že se ukazuje širší spektrum toho, co fyzika vlastně je a kde se využívá.

Jaké byly vaše začátky na vysoké škole?

Byly náročné. Najednou to bylo hodně těžké a člověk zjistí, že potřebuje silné základy z matematiky. První dva roky byly opravdu boj.

Na druhou stranu nás to v ročníku dost spojilo. Nikdy jsem neměla pocit, že by mi někdo dával najevo, že jsem žena a že to nezvládnu.

Liší se nějak přístup k ženám ve vědě na Slovensku a v Česku?

V dnešní době se už Slovensko s Českou republikou vyrovnává. To, co se mi ale v Česku líbí, jsou granty pro mladé výzkumníky a návratové granty pro matky vracející se po mateřské dovolené.

Když jsem šla po svém doktorátu do Česka, nebylo to kvůli tomu, že by se tu měly mít ženy ve vědě lépe, ale kvůli příležitosti na to získat granty – pro mladé lidi, kteří zrovna ještě mají drive a chtějí pracovat do noci.

Nejde o to upřednostňovat ženy nebo nějakou jinou skupinu, ale je potřeba zajistit, aby měli mladí lidé příležitosti a aby se zohlednilo to, když se vracejí po rodičovské dovolené. To je za mě správný přístup, a právě to se mi líbilo, když jsem přišla.

Jak dnes vypadá zastoupení žen ve vašem oboru?

U nás ve skupině je to poměrně vyrovnané, mezi doktorandy zhruba půl na půl.

Plazmová fyzika je hodně interdisciplinární – propojuje se s biofyzikou, mikrobiologií nebo chemií. Pracujeme s biomateriály, polymery nebo bakteriemi, takže se do ní může zapojit spousta různých oborů. I to ji dělá přístupnější.

Kromě výzkumu také učíte a věnujete se i popularizaci vědy. Co vám to dává?

Ve výuce mám hlavně cvičení a praktika. Baví mě, když si studenti poprvé vyzkouší reálný experiment a rozhodnou se, jestli chtějí jít dál tímto směrem.

U popularizačních přednášek je příprava jiná – člověk může věci zjednodušit, aby jim rozuměl širší okruh lidí. Někdy je to i na úkor exaktnosti, ale o to v tu chvíli nejde. Když použijete příliš odborné termíny, nikdo tomu nebude rozumět. Navíc mi přijde, že na přednáškách pro laiky bývá rychlejší odezva než u studentů, kteří tam často musí být.

Myslím si, že kdyby popularizace různých stránek a odvětví fyziky byla tak rozšířená už v době, kdy jsem se rozhodovala já, možná bych si k ní našla cestu ještě dřív.

Co byste poradila mladým ženám na začátku kariéry?

Když si člověk vybírá vysokou školu, rozhoduje se o tom, co bude dělat celý život. Je dobré být trochu tvrdohlavý a nejít někam jen proto, že se to „hodí pro holky“.

A i když to nevyjde, nic se neděje – obor se dá změnit. Ale nezkusit to jen kvůli tomu, že někdo řekne, že se to k ženám nehodí, je podle mě škoda.

Na začátku je potřeba makat a někdy si to vyzkoušet naplno. Zároveň je důležité hlídat si hranici, aby to nebylo na úkor osobního života.

Člověk si tak sám ověří, kolik toho zvládne a kdy už je to zbytečné přepracování.

A bude takové tempo nutné po celou kariéru?

Ne. Občas se stane, že člověk pracuje do noci, třeba kvůli deadlinu, ale většinou je to jen nárazové. Nedokážu si představit, že by to tak mělo být každý den.

Autorka rozhovoru: Adéla Lerchová