Historie Katedry fyziologie a anatomie rostlin Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně
Zakladatelem Ústavu fyziologie rostlin na brněnské universitě,
zřízené krátce po 1. světové válce, byl prof. Vladimír Úlehla, který se
narodil ve Vídni v r. 1888, syn moravského pedagoga J. Úlehly
pocházejícího z Podivína. Protože otec byl často překládán, poznal ve svém
mládí řadu jihomoravských míst jako Klobouky, Kyjov, Brno a Strážnice , kde
v r. 1907 dokončil středoškolské vzdělání. Znalost svérázné jihomoravské
mentality formovala od mládí jeho vztah k hudbě, písňové tvorbě a
etnografii, což prolínalo celým jeho životem. Po maturitě se rozhodl pro
studium přírodních věd, k nimž měl rovněž od mladého věku silný
vztah. Začal studovat v Praze na Karlově universitě botaniku, kde poznával
výrazné osobnosti botanické vědy jako byl rostlinný morfolog prof. J.
Velenovský a anatom a fyziolog prof. B. Němec, který měl zásadní vliv na jeho rozhodnutí
se pro tento studijní obor. Po ročním studiu v Praze odchází na universitu
do Strasburgu, kde působí prof. L. Jost a kde setrvává do r. 1911, kdy zakončil
studia a obhájil svou první práci týkající se studia ultrastruktury pohybu
nálevníků , za niž získává titul doktora filosofie. Poté se vrací do Prahy, kde
se stává asistentem prof. Němce, již po roce odchází do Lipska na universitu
k prof. W. Pfefrovi, kde pracuje na Botanickém ústavu. Zde studoval
osmotické poměry v buňce a pohyby rostlin, které ho prvně přivedly
k myšlence použít filmové techniky pro studium pohybů v biologických
systémech. Po tvrdých peripetiích první světové války, které zakusil na vlastní
kůži jako frontový voják i jako válečný vězeň, se v r. 1919 vrátil do Prahy
na ústav prof. Němce do funkce odborného asistenta a v r. 1920 se
habilitoval na problematice studia otáčivého pohybu osy Pharbitis hispida.
Po založení Masarykovy university v Brně je PhDr. V. Úlehla detašován jako
jeden z jejich učitelů, v r. 1921 je ustanoven mimořádným profesorem,
zakládá Ústav fyziologie rostlin, jehož se stal vedoucím, a po roce je
ustanoven řádným profesorem. Nově tvořící se ústav je nejdříve umístěn
v budově č. 6, poté přesídluje trvale do budovy č. 4. V této době
uskutečňuje profesor Úlehla též řadu studijních pobytů v zahraničí,
v r. 1922 na universitě v Lundu ve Švédsku u prof. Lundegarda,
v r. 1924 navštěvuje mořskou laboratoř ve Villefranche ve Francii a
uskutečňuje roční pobyt v U.S.A. na universitě v Tusconu
v Arizoně u prof. McDougala. Dále byl pozván prof. Lloidem na McGillovu
universitu v Montrealu. Po svém návratu v r. 1926 zúročuje získané
vědecké a experimentální zkušenosti při dalším budování a zkvalitňování ústavu.
Počáteční stav pracovníků ústavu spočívající z profesora, jednoho asistenta,
jímž byl původně vystudovaný farmaceut Vladimír Morávek a technického
pracovníka, se v 31. roce rozšířil na tři odborné asistenty, a to
habilitovaného z chemické fyziologie RNDr. a PhDr. V. Morávka, pozdějšího
profesora a zakladatele ústavu biochemie, RNDr. F. Herčíka, který se
záhy habilitoval a poté se stal profesorem obecné biologie lékařské fakulty a
zakladatelem a ředitelem Biofyzikálního ústavu AV, a nehonorovaného asistenta
RNDr. J. Calábka, pozdějšího vedoucího laboratoře techniky sběrného
filmu, který se rovněž habilitoval a později se stal profesorem botaniky na VŠŽ
v Brně a tvůrcem celosvětově známých filmů zachycujících pohyby rostlin.
V druhé polovině třicátých let jsou přijati další odborní asistenti, RNDr.
Teodor Martinec, původně habilitovaný z ekologie rostlin, později profesor
a vedoucí katedry mikrobiologie, RNDr. Vladimír Rypáček a asistent Jan
Buchníček. S příchozími pracovníky se rozšířila vědecká náplň ústavu a
zkvalitnila a rozšířila i výuková činnost. V třicátých letech zčásti pod
vlivem ekonomické krize se ústav dostal do finančních potíží a na určitou dobu
víceméně po hospodářské stránce splynul s Botanickým ústavem vedeným prof.
Podpěrou. V rámci botanického ústavu si zachoval svoji vědeckou a výukovou
činnost a vztahy obou profesorů byly velmi korektní. Na ústavě pracoval jako zřízenec
pan Vlček a jako domovník pan Buchta.
Vypuknutí druhé světové války mělo na chod ústavu neblahé účinky. Krátce po zavření českých vysokých škol odchází prof. Úlehla a jeho spolupracovníci z ústavu. V té době se věnuje psaní filosoficko-biologických pojednání a knih. Dokončuje a znovu vydává knihu Zamyšlení nad životem (první vydání 1939, druhé vydání 1941), sepisuje a vydává knihy Za oponou života (1940), Život vesmírný (1944), Záhada smrti (1945) Ve svých pojednáních inklinuje k filosofickém kondicionalismu a kantovskému positivismu. Výsledkem jeho vztahu k etnografii moravsko-slováckého kraje publikuje sbírku “50 moravských písní“.
Po skončení 2. světové války se prof. Úlehla vrací v květnu 1945 na fakultu a začíná organizovat obnovení válkou poškozené budovy ústavu a po prázdninách startuje celý chod ústavu. V r. 1946 se stává děkanem fakulty a po ustavení Palackého university v Olomouci i prvním děkanem její pedagogické fakulty. V té době dokončuje knihu Napojme prameny (1947) a etnografické knihy Živá píseň (1949) a Duše lidu. Vzhledem k jeho zásluhám o rozvoj vědy získal profesor Úlehla členství v řadě domácích a zahraničních vědeckých společností jako byly Československá zemědělská akademie, Moravská vědecká společnost, Národní rada pro výzkum, Americká společnost rostlinných fyziologů, Americké sdružení pro pokrok ve vědě, Americká ekologická společnost, Britská ekologická společnost a Německá botanická společnost.
Odborná orientace prof. Úlehly zahrnovala několik odvětví rostlinné fyziologie. Jedním z nich bylo studium pohybu rostlin, dráždivost a růst, pro něž použil novou experimentální techniku sběrného filmu. Jeho pětidílný film Život rostlin z něho učinil zakladatele vědecké kinematografie u nás. Další doménou Úlehlova vědeckého zájmu byla acidita vody a půdy jako prostředí rostlin v dynamické koncepci, osmotické poměry buněk, jejich savá síla , úloha buněčné blány, permeabilita a příjem a výdej vody až po problémy vodní bilance v přírodě. Prof. Úlehla byl průkopníkem myšlenky pojímající lesy jako přirozené reservoáry vody, varoval před porušováním rovnováhy mezi rostlinami a půdou přílišným kácením lesů a nadměrnou a nekvalifikovanou meliorací. Tyto své ekologické názory shrnul v knize Napojme prameny. Prof. Úlehla byl velmi zainteresován i v hudbě, folklóru a archeologii.V r. 1932 vytvořil celovečerní film Mizející svět presentující život na Horňácku. Tento film však divácky neuspěl a ekonomické problémy s tím spojené byly jednou z příčin přijetí druhého zaměstnání jako vědeckého editora brněnských Lidových novin, kde publikoval kolem 1000 článků. V květnu r. 1949 prof. Úlehla onemocněl a 3. července téhož roku náhlá smrt ukončila jeho plány a velkou životní energii.
Vladimír Rypáček se narodil 10. 10. 1910 v Okrouhlé Radouni v Jižních Čechách v učitelské rodině. Střední školu navštěvoval v Jindřichově Hradci a v r. 1929 začal svá vysokoškolská studia na Karlově universitě v Praze. Mezi jeho nejznámějšími učiteli byli prof. K. Domin, Prof. B. Němec a prof. A.V. Novák. Jeho vysokoškolské studium končilo doktorskou prací zabývající se ekologií lišejníků čeledi Cladoniacae s ohledem na kyselost substrátu a po složení rigorózních zkoušek z biologie a chemie získal v r. 1935 titul RNDr. V témže roce odešel do Brna, kde se stal asistentem prof. Úlehly. Zde pokračoval ve studiu fyziologie lišejníků a svá studia regulační kapacity rozšířil i na rostlinná pletiva. Z této tématické oblasti obhájil v r. 1945 docentskou disertaci. Po uzavření českých vysokých škol v prvním roce 2. světové války odešel na 5 let pracovat do Baťových závodů ve Zlíně do oddělení pro kontrolu dřeva a jiných organických surovin používaných při výrobě obuvi. Po skončení války v r. 1945 se zúčastnil po boku prof. Úlehly rekonstrukce Ústavu fyziologie rostlin a anatomie Masarykovy University v Brně. Po předčasném úmrtí prof. V. Úlehly byl nejdříve pověřen vedením ústavu prof. Babička a krátce poté docent Dr.V. Rypáček, který byl v r. 1952 ustanoven profesorem.
Prof. Rypáček přednášel fyziologii rostlin pro studenty přírodovědecké fakulty i farmacie a v té době započal i svůj nový výzkum zabývající se studiem fyziologie dřevokazných hub. Jedním z cílů výzkumu byla ochrana dřeva na skládkách proti možné infekci a možnost ovlivnit fyzikální stav dřeva (jeho změkčením) účinkem dřevokazných hub. Na počátku 50. let na ústavu působili Dr. M. Rychnovská, která vedla praktika z anatomie rostlin, Dr. V. Tichý, blízký spolupracovník prof. Rypáčka v problematice fyziologie lišejníků a později též ve výzkumu dřevokazných hub a dekompozici dřeva, Dr. M. Spurný zabývající se anatomickými studiemi, Dr. I. Cetl, zabývající se studiem regulačních schopností rostlinných pletiv, později vodním provozem rostlin, farmaceuté Mgr. M. Penka, jenž rovněž studoval regulační schopnosti rostlinných pletiv, později vodní provoz rostlin a Mgr. M. Němcová – provdaná Felklová, která se podílela na výzkumné činnosti v týmu prof. Rypáčka. Od. r. 1952 Dr. Z. Laštůvka, který vedl praktika z fyziologie rostlin a pracoval na tématu bobtnání lignocelulózních buněčných stěn (dřeva).
Během pozdějších let docházelo ke změně jak členů katedry, tak i k změně jejich výzkumné činnosti s ohledem na rozvoj vědních i vývojových trendů i s ohledem na politicko-výchovné perspektivy, na něž se začal klást velký význam Tak odešel Dr. M. Spurný do Naftového výzkumného ústavu, Dr. M. Rychnovská do nově budovaného Botanického ústavu ČSAV v Brně. Zde se stala vedoucí oddělení, později odešla na univerzitu do Olomouce a začala zde přednášet ekologii a dosáhla profesury. Dr. M. Penka a Mgr. M. Felklová odešli na farmaceutickou fakultu. Dr. Penka dosáhl zde profesury a později přešel na lesnickou fakultu jako vedoucí katedry botaniky. Rovněž Mgr. Felklová dosáhla na farmaceutické fakultě docentury. Dr. Cetl se postupně školil a specializoval pro vytvoření zprvu genetického oddělení při katedře, později samostatné katedry genetiky rostlin. Dr. Cetl se stal docentem a později profesorem genetiky. Dr. Spurný, který vytvořil několik poeticko-přírodovědných filmů, bohužel předčasně zesnul.
Noví pracovníci byli postupně přijímáni z řad studentů katedry. Z. Sladký řešil v diplomové práci proces lignifikace celulózních buněčných stěn r. Abutilon a nastoupil jako asistent katedry v r. 1954. Prom. biol. L. Scháněl řešil v diplomové práci problematiku dřevokazných hub a byl přijat po ukončení studi v r. 1955, stejně jako prom. biol. F. Plhák , který se zabýval fyziologií klíčních rostlin řepy cukrovky. V r. 1956 v rámci posílení vědecké práce na vysokých školách vznikla na katedře Výzkumná laboratoř rostlinné fyziologie a anatomie, jejímž vedoucím se stal prof. Rypáček, z katedry do ní přešli jako výzkumní pracovníci Dr. V. Tichý, Dr. Z. Sladký a prom. biol. L. Scháněl. Na uvolněná místa na katedře nastoupili prom. biol. M. Benšová (později provdaná Vicherková) a o rok později prom. biol J. Minář. Od r. 1954 byla ministerským výnosem zrušena možnost obhajoby titulu RNDr. s odůvodněním odstranění bariér mezi intelektuálními a dělnickými profesemi a tento titul byl znovu zaveden až v r. 1965. Po přemístění farmaceutické fakulty z brněnské univerzity do Bratislavy přešla na katedru farmaceutka Mgr. J. Pokorná, která na katedře jako odborná asistentka, později jako technická síla měla na starosti praktika z anatomie rostlin a setrvala zde až do svého odchodu do důchodu v r. 1987. Po vytvoření odd. genetiky byli přijati absolventi katedry fyziologie rostlin a genetiky prom. biol. J. Kučera a prom. biol. J. Dobrovolná – později provdaná Relichová. Toto obsazení katedry setrvalo beze změn až do sedmdesátých let, kdy došlo k politickým prověrkám v rámci tzv. normalizace politických poměrů.
Význačným doplňkem výuky byly zavedené studijní exkurze posluchačů na pracoviště různých výzkumných ústavů a vysokých škol v celé ČSR, včetně sesterských kateder univerzit v Praze a Bratislavě a terénní exkurzí do vhodných lučních, lesních a horských lokalit, kde se studenti seznamovali s výzkumnou a přírodovědnou problematikou. Tyto exkurze měly velmi dobrou tradici zavedenou prof. Úlehlou, v níž pokračoval i prof. Rypáček a později asistenti Plhák, Vicherková a Minář.
Ke stálým členům katedry patřili i technický pracovník – zručný řemeslník V. Zimola, zahradník J. Fatka a jeho pomocník K. Novotný. Po odchodu (úmrtí) zahradníka Fatky a jeho pomocnice p. Zajícové je nahradili zahradník V. Novák a pomocná dělnice P. Chmelová. V. Zimolu nahradil řemeslník V. Havelka. Agendu katedry spravovaly sekretářky M. Loukotková, po ní J. Kašná , E. Petrželová a E. Karasová. Technické laboratorní práce vykonávaly M. Hrůzová – provdaná Kolářová, Mgr. J. Cerhová, N. Valentová - provdaná Paráková, B. Skalníková – provdaná Machálková, (později vystudovala přírodovědeckou fakultu a obhájila titul RNDr.), technička řeckého původu Vangelica Sidiropulu (později vystudovala lékařskou fakultu a vrátila se do Řecka), dále J. Vaňková - provdaná Osičková, M. Šprtová, H. Salajková, M. Šrámková a další. V šedesátých letech pracovala na katedře jako technička i L. Paprskářová, která zde vystudovala obor fyziologie a posléze odešla na VŠZ v Brně..
Nelze opomenout ani pracovnice katedry, které se staraly o úklid katedrový prostor, p. Rekovou, p. Řehořovou, dále J. Staňkovou, které pracovaly na katedře řadu let a po jejich odchodu do důchodu nastoupivší paní Dubovou, Stodůlkovou, Bumbálkovou a Kovářovou.
Laboratoř fyziologie a anatomie rostlin se zabývala fyziologií dřevokazných hub, vytvořila a udržovala jejich stálou sbírku a v návaznosti na problematiku pražské katedry fyziologie rostlin vedené akademikem profesorem Prátem (studium účinku kapucínů a huminových kyselin na rostliny) záhy rozšířila svoji tématiku na studium rozkladných produktů dřeva účinkem dřevokazných hub v konečné fázi ve formě humusových látek a jejich účinku na vyšší rostliny. Z této problematiky byly obhájeny kandidátské práce a později habilitační práce V. Tichého, Z. Sladkého a L. Scháněla. L. Scháněl studoval uvedenou problematiku i na půlroční stáži na univerzitě v Bochumi (tehdejší NSR). Prof. Rypáček za svoji knihu Biologie dřevokazných hub (vyšla v r.1957) obhájil o rok později hodnost doktora biologických věd. Jeho kniha vyšla i v jazyce německém a ruském. V letech 1953 až 1957 byl i děkanem přírodovědecké fakulty. Za svoje zásluhy na vědeckém poli byl vyznamenán státní cenou a stal se dopisujícím členem Akademie věd (1965). V letech 1970 až 1973 byl prorektorem univerzity. Prof. Rypáček se zúčastnil též práce četných vědeckých společností, byl místopředsedou Československé botanické společnosti, čestným předsedou Československé mykologické společnosti a členem Polské botanické společnosti. V r. 1976 profesor Rypáček ukončil svou práci na přírodovědecké fakultě a přešel do Botanického ústavu ČSAV do nově zřízené Laboratoře biologie lesa, kde pracoval jako vedoucí. V r. 1980 z Botanického ústavu odešel a do r. 1988 pracoval jako vědecký konzultant. V květnu 1994 prof. Rypáček zemřel .
Novou tematiku vzešlou z tehdejších diskusí o antagonismu a synergismu mezi rostlinnými jedinci a druhy, zaměřenou na studium vzájemných vztahů rostlin, pro svůj výzkum zvolil Dr. Laštůvka, který byl v r. 1955 ustanoven docentem, v r. 1956 převzal vedení katedry po prof. Rypáčkovi, v témže roce předložil z uvedené problematiky k obhajobě kandidátskou práci nazvanou Vliv pýru na růst a anatomii pšenice a v r. 1962 byl ustanoven profesorem. V letech 1958 až 1962 zastával funkci děkana přírodovědecké fakulty. Pro řešení problematiky vzájemných vztahů rostlin vytvořil tým, do něhož byli začleněni zbývající mladí členové katedry – F. Plhák, M. Vicherková a J. Minář, kteří později vypracovali a obhájili z dané problematiky své disertační kandidátské práce. F. Plhák posléze napsal i habilitační práci, která vyšla knižně pod názvem „ Fyziologická účinnost volatilních látek vyšších rostlin“. Každý pracovník uvedeného výzkumného týmu se specializoval na vymezenou fyziologickou tématiku, z níž byl pověřen i přednáškou: Dr. Plhák na téma energetický metabolizmus rostlin, Dr. Vicherková vodního provozu a Dr. Minář minerální výživy. V r. 1965 byl znovu zaveden titul RNDr. a všem nositelům hodnosti CSc byl automaticky přiznán. V témže roce odjel Dr. Plhák na půlroční studijní pobyt na Universitu M. Luthera v Halle, kde působili prof. Mothes a prof. Jakob zabývající se rostlinnou fyziologií a biochemií. Vzhledem k politickým událostem v r. 1968, v nichž se Dr. Plhák angažoval na tehdejší poměry nepřijatelným způsobem, byl posléze během následného normalizačního procesu zbaven výuky a vědeckého růstu i se zákazem publikační činnosti a v r. 1974 byl vyzván k odchodu z fakulty. V důsledku tehdejší normalizační politiky nebylo možné získat odborné místo kdekoliv na výzkumných ústavech v Brně. Po mnohých neúspěších byl nakonec v r. 1977 přijat jako technik na Šlechtitelskou stanici v Želešicích u Brna, později byl převeden na místo šlechtitele.
Začátkem sedmdesátých let byla přijata na katedru fyziologie a anatomie rostlin dřívější absolventka katedry Dr. M. Kummerová, která do té doby působila na VŠZ (později MZLU, dnes Mendelova univerzita) v Brně a řešila zde problematiku fyziologie a minerální výživy obilovin, v čemž pokračovala i na fakultě. V r. 1980 obhájila kandidátskou disertaci, v r. 1988 byla jmenována docentkou a později podle ustanovení nového vysokoškolského zákona z r. 1991 se habilitovala.
Výzkumné zaměření pracovníků katedry i laboratoře zůstávalo v sedmdesátých letech přibližně stejné. Při studiu vzájemných vztahů se začal klást větší důraz na problémy konkurence o živiny a zejména prof. Laštůvka a Prof. Minář se později zcela věnovali studiu minerální výživy při použití hydropnie. Profesor Laštůvka vypracoval a obhájil z této tematiky doktorskou práci. Později shrnul téma vzájemných vztahů, a minerální výživy v knize: Koakce a kompetice vyšších rostlin, vydanou v r. 1986. Již předtím napsal z fyziologicko-anatomické problematiky vědecko-populární knížku Živá a mrtvá voda, která vyšla v r 1982 . K otázkám studia minerální výživy se přiklonila posléze i Dr. Vicherková, a to ve vztahu k dlouho řešené problematice vodního provozu rostlin. Minerální výživou rostlin se zabýval též J. Honza, který ukončil studium učitelské kombinace BI-CHE, posléze získal titul RNDr. a počátkem devadesátých let vypracoval a obhájil kandidátskou disertační práci. Poté odešel z fakulty vyučovat na střední školu. V té době na katedře krátce pobýval jako asistent absolvent katedry J. Krpal. Na uvolněné místo byla v r. 1991 přijata RNDr. Ivana Kousalová. Obhájila kandidátskou práci z problematiky fyziologie obilnin, kterou se zabývala na předchozím pracovišti VUO v Kroměříži. Byla pověřena výukou praktik z anatomie a fyziologie rostlin a začlenila se do řešení problematiky vzájemných vztahů rostlin. V této době stoupl význam problematiky allelopatie, jejíž řešení se celosvětově značně rozšířilo, byl svolávány celosvětové kongresy s touto tématikou, na něž jsme byli zváni - 1. kongres ve španělském Cádizu v r. 1996 (Ist World Congress on Allelopathy, The Science of Future), avšak vzhledem k finanční náročnosti jsme se nezúčastnili) Na popud prof. Narwala z Haryana univerzity v Isaru v Indi, který připravoval knihu o allelopatii, byl vypracován přehledný elaborát výsledků prací publikovaných z této oblasti na katedře (autoři M. Vicherková, F. Plhák, I. Kousalová), a ten byl posléze zveřejněn v knize S.S. Narwal: Allelopathy Update, Oxford and IBH Publishing CO., New Delhi, Calcutta 1998. Jako dokument počátků studia allelopatie byly publikovány životopisy Laštůvky, Plháka, Vicherkové a Mináře a jejich podíl na studiu allelopatie v časopise Allelopathy Journal 4, 1997 pod názvem: Pioneers of Allelopathy VIII: Czech Allelopathy Scientists. Zakladatelm allelopatie , který publikoval první studie v tomto oboru již v r. 1937, byl brněnský rodák (nar. 1856) Hans Molisch.
Výzkumná tématika pracovníků Laboratoře fyziologie a anatomie rostlin byla rozšířena o problematiku tkáňových kultur, jejichž metodiku začal rozvíjet Dr. Sladký, který již v šedesátých letech se věnoval otázkám morfologie vyvíjejících se vegetačních vrcholů vyšších rostlin a později i diferenciaci embryí z buněk tkáňových kultur při aplikací růstových regulátorů. Z této problematiky vypracoval a obhájil habilitační práci a posléze i práci pro získání hodnosti doktora biologických věd a následné jmenování profesorem. Pro zintenzivnění práce tohoto perspektivního oboru přešla z oddělení botaniky tehdejšího Ústavu biologie rostlin vytvořeného přechodným spojením katedry botaniky a katedry fyziologie a anatomie rostlin do vznikajícího oddělení tkáňových kultur Dr. J. Dubová, která posléze v této problematice vypracovala a obhájila kandidátskou disertaci. V r. 1979 předložil Dr. Minář habilitační práci z problematiky minerální výživy a po jejím obhájení byl ustanoven docentem a v r. 1986 i vedoucím katedry. V r. 198l byl jmenován profesorem. Prof. Laštůvka byl v r. 1988 penzionován, jako důchodce setrval dále na katedře a podílel se na výuce do r. 1990, kdy odešel z fakulty .
Politické události proběhnuvší v r. 1989 přinesly řadu změn. Záhy došlo opět k rozdělení Ústavu biologie rostlin na samostatnou katedru fyziologie a anatomie rostlin a katedru botaniky. Dr. M Vicherková na základě předložené práce z oboru vodního provozu rostlin byla v r. 1990 ustanovena docentkou a na katedru se vrátil v rámci rehabilitace Dr. Plhák, který v témže roce obhájil již dříve zmíněnou a předloženou habilitační práci a v r. 1991 byl jmenován docentem. Prof. Minář
