32. Chov
včely medonosné – úly a jejich součásti
Stavba plástů a
uspořádání včelstva
Včela medonosná patří k sociálním hmyzím
společenstvím, která si materiál na stavbu plástu (jakožto obydlí a možnost uložení
zásob) připraví sama tím, že produkuje vosk. Děje se to převážně v měsících
dubnu až červnu - červenci, ale jen při dostatku potravy ve formě cukrů. Jedna
vosková šupinka má hmotnost 6,8 mg a na výrobu 1 kg čistého včelího vosku
potřebuje včelstvo 1.25 milionu šupinek.
Stavba plástů
Když usadíme včelí roj do prázdného úlu, kde
nejsou ani rámky, ani plásty, začne si včelstvo při dostatku vhodné potravy
budovat vlastní dílo. Stavba pokračuje zpravidla shora dolů. Včely visí na sobě
v řetízcích nebo hroznech, hlavami obráceny vždy nahoru. Téměř se nehýbají a
vylučují vosk. Pomocí zadních nohou a kusadel jej rozmělní, navlhčí, rozdělí na
kousky vhodné velikosti a připevní v místě stavby. Včely používají při stavbě
plástů i vosk z jiných plástu. Včely připevňují zcela nahodile kousky vosku na
strop, až se najednou objeví první základ stěny. Zvolna vznikne mezistěna,
která má již naznačeny začátky buněčných stěn. Čím níže dosahuje "plástové
srdíčko", tím hlubší jsou buňky na horním konci. Nakonec dosáhnou potřebné
hloubky.
Dílo většinou staví šikmo směrem
k vletovému otvoru. Jakmile dosáhne srdíčko délky 8 až 10 cm, začíná roj
stavět stejným způsobem sousední plásty. Vzdálenost od středu jednoho plástu
(mezistěny) ke středu plástu druhého je 35 mm, buňky jsou na obou stranách
mezistěny. Při hloubce buňky 12 mm zbývá mezi plásty mezera asi 1 cm.
Jednotlivé buňky plástu mají sklon 4 až 5° směrem nahoru. Má to tu výhodu, že
med z nezavíčkované buňky hned nevyteče, a že hmotnost obsahu buňky ukládaného
ke dnu zajišťuje určitou stabilitu plástu. K dalšímu zvýšení pevnosti plástu
vedou silně ztluštělé stěny na stropě přistavěných buněk, jakož i zesílení
spojů tří stěn mezi sousedními buňkami.
Jeden
decimetr čtverečný plástu naplněného z obou stran medem má hmotnost kolem 350g.
Hotový, již jednou zaplodovaný plást, je dále zpevněn předivem, kterým buňku
potáhla larva.
Velkou přizpůsobivost ukazují včely při
opravách plástů a stavbě přechodu mezi dělničinou a trubčinou.
Konstrukcí úlu je dána stavba podélná nebo příčná.
Když mohou včely budovat svoje dílo bez určení včelařem, volí většinou stavbu
podélnou, tj. plásty stojí kolmo k česnové stěně, často se objeví i postavení
šikmé. Mezistěna, neboli včelařem zhotovená vosková tenká plotna, usnadňuje včelám
stavbu plástů, zvláště když u litých mezistěn mohou nadbytečný vosk použít jako
materiál pro stavbu stěn buněk.
V souvislosti s mezistěnami hovoříme o
jejich vytahování. Kromě výhod rozběrného díla je plást z mezistěny
pravidelnější a díky drátkování rámku pevnější. Nesmíme zapomínat na to, že
odstupy mezi dolními a horními loučkami rámku větší než 6 mm vyplní včely
divokou nepravidelnou stavbou. Různí vynálezci se v minulých letech snažili
nahradit voskové mezistěny syntetickými (umělohmotnými). Používají je zatím
velkovčelaři v severní Americe.
Buňky a jejich druhy
Na plástech včely medonosné rozeznáváme tři
druhy buněk: dělničí buňky (tzv. dělničina) - vzdálenost rovnoběžných
stěn buňky v průměru 5,37 mm, trubčí buňky (tzv. trubčina) v průměru 6.91
mm a veliké, žaludovité dolu visící matečníky. Dělničí a trubčí buňky
jsou opakovaně používány. Dna a stěny buněk jsou zanášeny výkaly larev a ty
jsou zakrývány svléknutými obaly larev (košilkami). Buňky se tím stále zmenšují
a mohou být zdrojem opakovaných nákaz ve včelstvu. Včely, které se líhnou ze
zmenšených buněk jsou také menší, s kratším sosákem a tím méně vitální než
včely z málo zakladeného díla (dílo žemlové barvy) nebo nového díla
(paneské). Matečníky ani jejich zárodečná stádia (misky) nejsou nikdy opakovaně
použity.
Dělničí a trubčí buňky
(dělničina a trubčina)
Oba
druhy buněk tvoří pravidelný šestiboký hranol, uzavřený v dolní části třemi
čtyřhrannými kosočtverečnými plochami: tupý úhel těchto ploch vytváří trojbokou
pyramidu. Protože každá stěna a každá dolní plocha je současně dělící stěnou
mezi dvěmi buňkami, je tímto typem stavby dosaženo optimálního využití
prostoru: na každém cm2 jsou čtyři buňky pro dělnice a tři pro trubce při
minimálním nároku na materiál a dobu stavby, vynikající pevnosti. stejně jako
malé tepelně vodivosti. Konstrukce je tedy současně tepelně izolující a
šestiboký hranol buňky je jako šitý na kulatý tvar larev a tím jsou splněny i
biologické požadavky. Není nic divného, že tento geniální princip převzala
moderní technika: hraje velmi významnou roli při konstrukci letadel, i když jí
říkáme zdvojená, sendvičová nebo voštinová. Hloubka buněk je dána účelem jejich
použití. Buňky pro dělničí plod jsou hluboké 10 až 12 mm, buňky na med jsou
hlubší. Plásty naplněné medem mají celkovou tloušťku 27 až 37 mm. Dělničí a
trubčí buňky jsou používány k výchově plodu a k ukládání medu. Do dělničiny, na
rozdíl od trubčiny, ukládají včely i zásoby pylu.
Matečník
Matečníky slouží výhradně k odchovu matek a
jsou použity pouze jednou. Jejich délka je totiž 20 až 25 mm, takže by je matka
nemohla znova zaklást. Kladení vajíček se odehrává již ve stadiu matečníkové
misky. Při růstu larvy je budován i matečník do konečné velikosti. Po vylíhnutí
matky jej včely víceméně odstraní. Pro svoji délku by se matečník postavený ve
stejném směru jako jiné buňky mezi plásty nevešel. Proto jeho osa směřuje dolů
a včely jej staví na plástu tam, kde je volné místo. Jsou to převážně okraje a
rohy plástů na jejich dolním konci. Kruhový vnitřek matečníku je hladký, vnější
povrch je naopak pokryt šestihranným vystouplým vzorkem, takže jeho stěna je
poměrně silná. Ve vlastním včelstvu rozeznáváme matečníky rojové a náhradní
(nouzové).
Rojové matečníky jsou stavěny v přirozeném
období rojení a jejich výchozím bodem je stavba matečníkové misky. Stejným
způsobem vznikají matečníky u včelstva provádějícího tichou výměnu matky ovšem
v podstatně menším počtu. Ve včelstvu najdeme často jenom dva až tři. Náhradní
matečníky zakládá včelstvo v tom případě, že z jakéhokoliv důvodu ztratilo
matku. Aby si mohlo vychovat novou, musí použít současný plod. Proto nejsou
tyto matečníky převážně na okraji plástů, ale někde uprostřed (nebrat doslova).
Stěny
dělničí buňky s vybranou larvou jsou do poloviny odstraněny a na zbytku buňky
je postaven náhradní matečník.
Uspořádání
plodu a zásob
Jsou-li v úlu plásty postaveny podélně = směru proudění vzduchu (tzv.
studená stavba), můžeme na jednotlivých plástech i v celém díle pozorovat
určité uspořádání. Uprostřed jsou plodové plásty; po jejich obou stranách jsou
plásty s medem a pylem. Můžeme vycházet z toho, že plásty s plodem jsou na
nejlépe větraných místech úlu. S rozvojem včelstva podléhají medové a pylové
plásty díky rozšiřujícím se plochám plodu rozsáhlým změnám. Pozorujeme-li
plodové těleso na jednotlivých plástech i vcelku, zjistíme snadno jeho
uspořádání ve tvaru kruhu a koule. Kolem plodu je na plástu věnec buněk s
pylem, za nimi potom věnec buněk s medem. Pyl musí být čerstvě vylíhnutým
včelám lehce dostupný. Zásoby medu nebo krmiva (invertovaného cukru) jsou podle
možnosti ukládány co nejdále od česna, což usnadňuje jejich úspěšnou obranu
proti "zlodějům". Zatímco v době, kdy plodu přibývá, zásoby medu a
pylu se stěhují do stran a nahoru, při sestupném vývoji včelstva je pochod
opačný. Med a pyl obklopuje zmenšující se plodové těleso poblíž česna, kde se
vytváří i zimní chomáč včel. Ten se v zimním období stěhuje za potravou.
Život
včel během roku
Zimní
měsíce, kdy příroda neposkytuje včelám potravu a panují teploty, při kterých
nemohou ani létat, musí včely nějakým způsobem přežít. Dostatek potravy, síla
včelstva bez zbytečného balastu přizpůsobená danému prostoru a udržení životně
nezbytné teploty zimního chomáče umožňují, aby včelstvo přežilo v našich
zeměpisných šířkách bez větších škod i nejkrutější zimu.
V
jarních a letních měsících sbírají včely potravu. Ta umožňuje zvýšení počtu
dělnic z původních 10 000 na 50 000 až 60 000, ale zároveň právě toto zvýšení
počtu dává včelstvu možnost využít zdroje potravy vyčerpávajícím způsobem.
Přezimování včelstva jako celku předpokládá vytvoření zásob. Pouhým nárůstem
počtu dělnic vedoucím k letní síle včelstva však toho ještě nedosáhneme.
Zpravidla k smrti upracované hynoucí dělnice musí být neustále nahrazovány
novými. Zdravé včelstvo tak za normálních podmínek vychová za rok asi 200 000
až 250 000 dělnic. Plnohodnotná matka, která naklade stejný počet vajíček, je
zrovna tak nutným předpokladem, jako samčí pohlavní jedinci - trubci, kteří
jsou nezbytní k jednorázovému oplození matky.
Na podzim se včelstvo připravuje na zimní období. Zbavuje se všeho
nepotřebného. Protože k výměně nevýkonné matky a rozmnožení včelstev došlo
prostřednictvím rojení v letních měsících, nepotřebuje už včelstvo až do jara
trubce. Ti jsou proto ze včelstva vypuzeni. Podobně dopadnou opotřebované staré
dělnice. Přechod od krátce žijících letních včel k přezimujícím dlouhověkým
včelám zimním probíhá na podzim pro člověka zcela nepozorovaně.
Zásoby zimní potravy ukládají včely tak, aby byly snadno dosažitelná
tedy poblíž tvořícího se zimního chomáče. Buňky v plástech. ze kterých se
vylíhly poslední včely, zůstávají prázdné a slouží jako úkryt pro včely, které
jsou uvnitř chomáče. Extrémně nízké zimní teploty přežije včelstvo zrovna tak
jako nadměrné ohřívání dřevěných úlů postavených v létě na slunci. Včelstvo
přežije i takovou mimořádnou situaci, kterou je nesporně ztráta létavek.
Pro zajištění nezbytných potřeb vyvolá pud sebezáchovy urychlenou
změnu úlových včel v létavky. A naopak, když jakéhokoliv důvodu přijde včelstvo
o mladé včely, převezmou péči o plod létavky, i když už nepatří k jejich
úkolům. Ve výkonnosti zůstane takové včelstvo pozadu oproti včelstvům nenarušeným.
Aby při udržování jiných životně důležitých funkcí včelstvo neuhynulo, vyžaduje
intenzivní péči včelaře.
Historický vývoj včelařství
V
kulturních centrech Středního východu, v suchých, horkých oblastech bez lesních
porostů, se včely pravděpodobně bez zásahu člověka usazovaly v hliněných
hrncích. Takové nádoby pocházejí z doby 5 000 let př. Kr. Ještě dnes se místo
úlů používají v Izraeli a Libanonu. Při vybírání medu se víko nádoby dá
zvednout.
Jeden z prvních, kdo se podrobně zabýval studiem včel, byl Aristoteles
(384-322 př. Kr.). Domníval se, že včely pocházejí z mrtvých býků. Zmíňka o
včelím produktu (medu) je i v bibli. Ve druhé knize Mojžíšově, verši 8.,
kapitole 3. je uvedeno, že Bůh přivede svůj lid do země, která bude oplývat
mlékem a medem. Víno a med, čisté nebo smíchané, byly ve starém Řecku
považovány za univerzální lék.
Ve střední Evropě byla včela obyvatelkou lesa. Jako hnízdiště (obydlí)
jí posloužily duté stromy nebo pařezy. Jeden takový dutý pařez objevili
archeologové ve vesnici Velmenmoor u Oldenburgu. Časově byl zařazen do období
5. až 7. století po Kr.. Jako dodavatelé medu sloužily lidem včely, které se
usadily v přirozeně vzniklých stromových dutinách. Časem proto lidé začali ve
stromech vytvářet umělé dutiny, aby poskytli prostor dalším včelám.
Ve středověku byli včelaři ve velké vážnosti. Jejich cechy a
společenství se datují již od doby Karla Velikého. Mohli nosit zbraň, měli
zvláštní práva a vlastní, tzv. včelařský soud. Včelaři chovali včely výhradně v
lese a později i doma. Místo stojících stromů byly stále častěji používány úly
z pořezaných, ručně vydlabaných částí kmenů ( tzv. kláty). Ty už bylo
možno přestěhovat do blízkosti obydlí včelaře a pro med nebylo nutno lézt na
strom, tím se stala péče o včelstva o mnoho jednodušší. Včelař vyráběl typické
kláty v mnoha variantách. Výroba úlů ze slámy, rákosu, palachu nebo proutí
znamenala pro včelaře velké zjednodušení, neb uplést v zimě pár košů bylo
podstatně jednodušší než vydlabávat kmeny stromů. A tak vznikaly koše, nazývané
tzv. překlopné košnice, nejrůznějších tvarů - zvoncovité, špičaté a
slaměné válce. Košnice je ještě dnes použitelným úlem, i když už slouží jen na
ozdobu.
Dalším vývojovým stupněm byla kruhová košnice. Několik košnic
tohoto typu se dalo postavit na sebe. Celou sestavu uzavíralo víko vyrobené
rovněž ze slámy. Kláty i koše měly společnou nevýhodu, prohlídka včelstva a
zjištění jeho stavu nebyla možná bez narušení nebo zničení díla. Včelařům proto
zůstaly utajeny biologické děje a vnitřní vztahy ve včelstvech.
Osvícený Švýcarský chovatel včel Francois Huber (1750-1832) vymyslel úl,
do kterého bylo možno nahlédnout: byl to Huberův rámkový úl. V úle byl
určitý počet rámků, které byly na jedné straně spojeny podobně jako listy v
knize. Do těchto rámků stavěly včely plásty. Pro pozorování života včel měl v
tehdejší době tento vynález nedozírnou cenu, pro chov včel byl ale příliš
nepohodlný.
Nepohodlnou práci s kláty poznal z vlastních zkušeností i slezský farář
Johannes Dzierzon (1811-1906). Postavil proto úl ze dřeva s pevným víkem a dnem
a dovnitř umístil dřevěné lišty jako nosiče plástů. Protože včely přistavěly
dílo až na vnitřní kolmé stěny úlu musel Dzierzon plásty při každé prohlídce
odřezávat nožem. Jeho žák, baron von Berlepsch (1815- 1877) doplnit původní
horní lištu třemi dalšími lištami na dnešní, v celém světě používaný rámek.
Svůj systém zveřejnil v roce 1853 a otevřel tak cestu modernímu chovu včel.
Bylo tak umožněno nahlížení do včelstva bez porušení díla, což přineslo nové
poznatky, jako např. Dzierzonův objev parthenogeneze. Ten zjistil u letu
neschopné matky v poroji, jež nemohla být oplozena, kladení trubčích
vajíček.
Vynález rámků byl předpokladem dalšího vývoje včelařské techniky.
Stolařský mistr Johannes Mehring z Frankenthalu v Rýnské Falci (1815- 1878)
zhotovil umělou mezistěnu ze včelího vosku a upevnil ji do rámku. Poprvé ji
vystavil v roce 1858. C. k. major Hruschka (1819-1888) vynalezl medomet, který
vystavil roku 1865 v Brně. Vynález vzbudil zaslouženou pozornost a znamenal
definitivní nástup směrem k modernímu včelařství. Výrazně k tomu přispěl farář
Dr. h. c. Ferdinand Gerstung (1860-1925) svým objevem, podle kterého je
včelstvo živým organizmem. Dzierzon neodhalil jenom základní zákonitosti života
včel, ale díky svému vyhraněnému smyslu pro praxi dal tehdejšímu včelařství
mnoho impulzů, např. konstrukcí několika typů úlů. Jeho dvojáky, trojáky a
vícenásobné úly byly základem vývoje moderního úlu.
Slovinec
Anton Janscha (1734-1773) objevil vztahy při páření matek s trubci. Tomuto
nesmírně nadanému včelaři se připisuje i objev, že na každém plástu panuje
určitý řád v umístění medu, pylu a plodu. Marie Terezie založila roku 1769 ve
Vídni školu na podporu chovu včel a pověřila jejím vedením Antona Jansche
Přibližně ve stejné době, kdy v Německu stavěl Dzierzon svoje první úly
s odnímatelnými rámky, zavedl něco podobného v Americe Lorenzo Langstroth
(1810-1895). Nepoužíval úly s pevným dnem a víkem, ale s víkem umožňujícím
přístup shora. Objevil zásadní poznatek, který se velmi rychle rozšířil: je-li
mezi stěnou úlu a rámkem na bocích nebo nahoře mezi rámky a víkem mezera větší
než 6 až 10 mm, objevuje se v ní nejen tmelení, ale i stavba. Pokud je mezera
menší, zůstanou rámky volné. Jde o objev tzv. včelí mezery .
Chov včel v dnešní
době
Úly přístupné
zadem
Ke stavbě úlů s pohyblivými plásty v rámcích je vhodnější dřevo. Pro
chov včel si mnoho včelařů zkonstruovalo vlastní typy úlů. V řadě dnešních
provozů se používají úly přístupné zadem.
Příčná (teplá)
stavba
V tomto případě jsou rámky umístěny
rovnoběžně s čelní stěnou úlu, ve které je česno. Jednotlivé rámky se musí při
jednoduchém provedení vytahovat jeden po druhém kleštěmi. Ještě těžší,
nepohodlnější a časově náročnější je potom vracení rámků. Nezřídka se při
takovém větším zásahu ztratí matka nebo se rozmáčkne na stěně úlu. Určité
ulehčení práce přinesla konstrukce vysouvacího zařízení. Rámky jsou v tomto
případě zavěšeny na kovových kolejničkách a celé dílo se vysune do zezadu
přivěšené bedny. S rámky se potom manipuluje shora. Takové zařízení ale
vyžaduje určitou údržbu, přestane být
funkční například, jestliže včely zastaví mezeru mezi horními loučkami
rámků a stropem úlu.
Podélná (studená)
stavba
Při tomto provedení stojí rámky kolmo na česnovou stěnu. Rámky zde mohou
být vytahovány jednotlivě nezávisle na sobě. Protože však mezera mezi
jednotlivými plásty je 10 mm, vytáhneme první postranní plást z úlu, další
potom pootočíme, jako bychom listovali v knize a posuneme stranou. Podle toho
si tento úl vysloužil pojmenování "listovák". Proti systému úlů
přístupných zadem s příčným uspořádáním plástů bez vysouvacího zařízení
znamenal tento typ zřetelný pokrok; brzy se ale ukázalo, že při zatmelení,
zastavění a při poměrně značné délce rámku (až 37cm) není vytahování rámků tak
jednoduché, jak se zpočátku předpokládalo. Hodně se přitom mačkaly včely. Kromě
toho včelařův dech dráždil včely v uličkách mezi plásty, neboť manipulace se
včelstvy se odehrávala ve výši očí.
Společné znaky typů
úlů
Až na několik málo výjimek jsou úly přístupné zadem (s příčným nebo
podélným postavením rámků) rozděleny na plodiště a medník. Tyto prostory jsou
odděleny mateří mřížkou, která bývá někdy zabudována natrvalo. Počet rámků
podřízený prostoru je 10 až 15. Prostor je uzavírán okénkem, které u listováku
slouží díky své konstrukci i jako stavební rámek. V medníku se místo skleněných
tabulek používá husté drátěné pletivo. Okénkem lze pozorovat včely v uličkách
mezi plásty nebo na posledním plástu.
Krmení
je možné pomocí vestavěného bočního krmítka nebo krmítka zavěšeného na okénko.
Výhodou je, že lze postavit dva nebo tři úly na sebe a potřeba místa je proto
malá. Hodí se do včelínů nebo na kočovné včelnice. Při práci s tímto typem úlu
se nemusí vynakládat mnoho síly. Stačí pouze tolik, kolik je nezbytné k
vytažení a opětovnému zavěšení rámku.
Úly přístupné
horem
Zatímco v Evropě se po vynálezu rozběrného
díla rozšířily úly přístupné zadem, v Americe tomu bylo poněkud jinak. V
polovině 19. století zhotovil pastor Langstroth první horem přístupný úl s
rozběrným dílem a objevil mezeru mezi rámky a stěnou úlu, kterou včely
nezastaví. Americké úly přístupné horem nacházejí v posledních letech stále
více vyznavačů i u nás. Příčina by mohla být mj. i v tom, že v chovu včel
začínají i u nás hrát úlohu ekonomické faktory.
Typickým, po dlouhou dobu používaným úlem
přístupným horem byl úl Zanderův, který sestrojil Prof. Zander v
Erlangenu ve dvacátých letech. Bylo v něm 10 nebo 9 podélně uspořádaných plástů,
přičemž dolní část měla pevné dno. Stejná konstrukce se ještě dnes používá u
několika typů truhlíkových (nástavkových úlů).
Princip úlu přístupného horem našel plné
uplatnění tehdy, když bylo odděleno pevné dno a jako volný, pohyblivý díl
umožnilo vzájemnou záměnu nástavků. Tak byl vlastně vytvořen nástavkový úl
dnešního typu, který si v různém provedení našel cestu k mnoha včelařům.
Nástavkový úl
1 fólii na zakrytí.
Zařízení včelnice
Pod tímto pojmem se většinou rozumí včelník
nebo přístřešek pro včely. Většinou se jedná o možnost umístění úlů při ochraně
před vlivem počasí. Ve včelníku, kde je obvykle místo pro 3 až 8 úlů, jsou úly
ze všech stran chráněny prkennými stěnami. Při práci ve včelstvech lze buď
odklopit střechu, nebo otevřít zadní dvířka, včelař stojí venku. Včelníky
nejsou pevně spojeny se zemí. Jejich konstrukce je snadno rozebíratelná, a
proto mohou být rychle připraveny k transportu.
Přístřešek pro včely není nic jiného, než konstrukce se střechou,
zapuštěná do země. Před nepřízní počasí chrání při práci jak včelaře, tak
včely. V přístřešku jsou většinou úly ošetřované shora, postavené v řadě vedle
sebe. Při 20 včelstvech je tedy délka přístřešku nejméně 10m. Úly jsou 20 až
50cm nad zemí. Přístřešek prodlužuje životnost úlů.
Včelín
Zatímco v celém světě jsou včelstva převážně
po celý rok volně rozestavená, v Evropě je zčásti dodnes dávána přednost
umístění do včelínů. Mluví pro to důvody, jako delší životnost úlů, koncentrace
včelstev na malém prostoru a částečně i nezávislost na počasí při práci s
včelstvy. Chov včel ve včelíně má ale i své nevýhody: malá pohyblivost
včelstev, zhoršené podmínky při práci v úlech během parných letních měsíců a v
neposlední řadě i enormní finanční náklady. Kromě včelstev musí být v dobře
projektovaném a vybaveném včelíně i dostatek místa pro jejich obhospodařování.
Musí tam být skříňka na plásty potřebná při úlech přístupných zadem, stůl, dvě
židle a na stěně regál s nářadím. Zatímco skříňka na plásty bude na opačné
straně pod oknem, může si včelař zařídit oddělenou místnost jako pracovnu, kde
se dá vytáčet i med. Včely by do ní pochopitelně neměly mít přístup. Ve
chvílích klidu může malé okénko na česnové straně posloužit k pozorování letu
včel.
Včelíny se zpravidla doporučují pro úly
přístupné zadem. Při dvou řadách úlů na sobě můžeme pracovat ve spodní řadě
vsedě, v horní vestoje. V případné třetí horní řadě je již práce obtížná,
protože musíme stát na žebříku, lešení, nebo stoličce. Při dvou řadách úlů na
sobě (15 až 20 včelstev) připadá na jedno včelstvo včetně potřebných místností
plocha 1 m2. Jako stavební materiál se nabízí dřevo. Usnadňuje
stavbu a včely je ze všech materiálů snášejí nejlépe. Dřevo reaguje rychleji na
změny venkovní teploty než zdivo. Při trvalém poklesu teplot se včely proto
dříve shlukují do zimního chomáče, na jaře reaguje včelstvo na změny počasí
rovněž dříve. Zděné, nebo dokonce betonové včelíny si udržují vyšší teplotu až
do pozdního podzimu, ale na jaře jsou delší dobu chladné. Další výhodou
dřevěných včelínů je to, že se dají snadněji rozebírat a opravovat.
Citace url:
http://vcely.euweb.cz/Central_O_vcelach.htm#Co_je_to_včelstvo
http://home.worldonline.cz/~ca358217/soubory/vcely7.html
http://st.vse.cz/~XKOSM28/ul.htm
http://home.worldonline.cz/~ca358217/soubory/vcely8.html#_Toc505346641
http://home.worldonline.cz/~ca358217/soubory/VCELY.html
http://home.tiscali.cz:8080/~ca358217/soubory/vcely3.html#_Toc499301532
