Arbuskulární mykorhizu (AM), dříve nazývanou jako vezikulo-arbuskulární mykorhiza, vytváří velmi široké spektrum druhů hostitelských rostlin - odhaduje se, že 80 % všech rostlinných druhů patří do rodů, které vytvářejí tento typ mykorhizy. Z tohoto hlediska se jedná zřejmě o nejrozšířenější symbiózu na Zemi. Najdeme ji u rostlinných druhů všech podnebných pásem i ekologických nároků, stromů, dřevin i bylin. Vytváří ji i většina zemědělsky důležitých plodin (např. všechny obilniny, pícniny, lilek brambor, citrusy...). Z dřevin vytvářejících AM lze jmenovat zástupce čeledí Cupressaceae nebo Taxaceae, navíc je často nacházíme u semenáčků dřevin z čeledi Pinaceae, které jinak tvoří ektomykorhizu. Za nemykorhizní lze označit zástupce některých čeledí (Brassicaceae, Cyperaceae, Proteaceae, Polygonaceae, Juncaceae, Caryophyllaceae, Chenopodiaceae) či izolovaných druhů (Urtica dioica či Lupinus vulgaris). Ve výjimečných případech, rostou-li tyto taxony v silně infektivním prostředí, mohou být i tyto kolonizovány AM houbami. V takovém případě je ovšem rozvoj kolonizace silně omezen, nevytváří se arbuskuly a mykorhizní houba není schopna prodělat celý životní cyklus. Z tohoto důvodu i v tomto případě označujeme tyto taxony jako nehostitelské rostliny.
Hub schopných tvořit AM symbiózu existuje omezený počet, asi 150 druhů (Smith & Read 2008). Dříve byly tyto houby řazeny do oddělení Zygomycota, řádu Glomales, nově jsou však řazeny do zvláštního oddělení Glomeromycota (Schüßler et al. 2001) Vzhledem k faktu, že u žádné z těchto hub nebyla dosud zjištěna morfologicky identifikovatelná pohlavní stádia, považujeme tyto houby asexuání organismy, rozmnožující se klonálně. Taxonomie těchto hub byla tradičně založena na charakteristikách jejich spor (viz obrázek), jako jsou jejich vývoj, tvar, barva, ornamentace a stavba jejich buněčné stěny (Dodd a Rosendahl 1996), při praktickém určování jednotlivých druhů nyní jednoznačně převažují molekulárně biologické technik, zejména sekvenování ITS oblasti rDNA. Velmi dobrý přehled nomenklatury AM hub lze nalézt na stránkách INVAM.
Vegetativní mimokořenové mycelium i vnitrokořenové struktury všech zástupců oddělení Glomeromycota jsou nepřehrádkované (nevytváří septa) a mnohojaderné. Mnohojaderné jsou i spory AM hub, které obsahují několik set až několik tisíc jader. Stupeň heterokaryoze (rozrůzněnosti buněčných jader z hlediska obsahu genetické informace) ovšem není dosud přesně znám. Při absenci meiózy by však vzájemná výměna buněčných jader v procesu spájení hyf mimokořenového mycelia byla, vedle náhodných mutací, možným zdrojem variability a umožňovala tak houbě adaptovat se k měnícím se podmínkám prostředí (Smith & Read 2008).
Houby vytvářející AM mají velmi limitované možnosti saprotrofního růstu a jsou ve své výživě odkázány výhradně na uhlíkaté látky předané jim od hostitelské rostliny prostřednictvím vnitrokořenových struktur. Touto látkou je pravděpodobně sacharóza, která je ve vnitřním kortexu štěpena apoplastickou invertázou, přičemž vzniklé hexózy pak mohou být AM houbou asimilovány (Schaarschmidt et al. 2006). Jsou to tedy fyziologicky i ekologicky obligátně biotrofní organismy.
U AM symbiózy dosud nebyl zjištěn žádný případ druhové specificity, obecně se tedy předpokládá, že druhová specificita u AM symbiózy neexistuje. Prakticky to znamená, že jednotlivé druhy AM hub mohou vytvářet funkční symbiózu prakticky se všemi druhy hostitelských rostlin. Naproti tomu jistý stupeň ekologické specificity je pro AM prokázán. Jeho podstatou je, že za daných ekologických podmínek mohou různé druhy hostitelských rostlin být přednostně kolonizovány různými druhy hub.
Chybějící druhová specificita při existenci ekologické specificity s sebou nese riziko při experimentální práci s těmito organismy. Tím, že libovolnou AM houbu lze v nádobových experimentech snadno asociovat s libovolnou AM hostitelskou rostlinou, je možné, že část výsledků takto získaných neodpovídá reálné situaci na přirozených stanovištích, kde by tlak ekologických podmínek vedl k vytvoření symbiózy mezi jinými druhy symbiontů.