Erikoidní mykorhizní kořen je jemná struktura (průměr typicky menší než 100 µm; bývá označován jako hair root, vlasový kořen), charakteristická velkou uniformitou anatomické stavby. Tyto jemné kořeny mají typicky ve středním válci pouze jednu nebo dvě tracheidy, jednu sítkovici a jednu doprovodnou buňku. Kortex kořene je pouze dvouvrstevný, tvořený ke střednímu válci přiléhající endodermis a jednou vrstvou hypodermis. Epidermis (rhizodermis) je jednovrstevná, tvořená pouze několika podélnými řadami ztloustlých buněk, které nevytváří kořenové vlásky. Tyto epidermální buňky jsou kolonizovány mykorhizní houbou, přičemž každá z epidermálních buněk je samostatnou infekční jednotkou, iniciovanou penetrací hyfy mimokořenového mycelia. Každá epidermální buňka má typicky jeden penetrační bod, občas jsou pozorovány buňky s více penetračními místy. Apresorium (terček) může, ale nemusí být vytvořeno. V procesu penetrace buněčné stěny epidermis se pravděpodobně účastní, kromě mechanického tlaku penetrační hyfy, i glukanázy. Kolonizace se nešíří, na rozdíl od jiných typů endomykorhiz, prorůstáním hyf mezi sousedními buňkami. Z tohoto důvodu mohou i sousední epidermální buňky mít vnitrobuněčné struktury zcela rozdílného stáří. Vlastní vnitrobuněčnou strukturou jsou hustá klubíčka hyf uvnitř epidermálních buněk. U některých druhů, např. u vřesu obecného (Calluna vulgaris), jsou kolonizovány i buňky primární kůry kořene. U plně rozvinutého klubíčka je cytoplazma rostlinné buňky téměř kompletně vyplněna hyfami houby a má pouze malý nebo žádný objem vyplněný vakuolou. Každá z vnitrobuněčných hyf je přitom, tak jako u jiných endomykorhiz, obalena vchlípenou rostlinnou plazmalemou. Mezi rostlinnou plazmalemou a buněčnou stěnou houby se nachází (opět podobně jako u jiných typů endomykorhiz) ještě vrstva nazývaná jako "interfacial matrix". Právě prostřednictvím této vrstvy pravděpodobně dochází k látkové výměně mezi buňkami hostitelské rostliny a houbovým endofytem.
Po určité době dochází k degeneraci kolonizované buňky a houbového endofyta v ní. Přitom degenerace buněčných organel, zejména mitochondrií, ztráta integrity plazmalemy rostlinné buňky a ztráta většiny organel časově předchází degradaci hyf mykorhizní houby. Ta se začíná projevovat nejprve vakuolizací hyf a pokračuje, spolu s degradací hostitelské buňky, až po finální stadium, kdy je tato buňka prázdná a obsahuje pouze zbytky houbové tkáně. Úplný vývoj infekční jednotky od počátku kolonizace po kolaps celého systému trvá pouhých 5 až 6 týdnů. Během této doby musí docházet k látkové výměně mezi oběma symbiotickými organismy. Možnost lýze nebo stravování houby rostlinou, dosud velmi často uvažovaná u analogického případu orchideoidní mykorhizy, se v současnosti u erikoidní mykorhizy již vylučuje.
Vrstva epidermis je efemérní strukturou, kterou sekundárně tloustnoucí starší kořeny postupně ztrácí. Vrstva suberinizovaných buněk hypodermis u tloustnoucích kořenů poté přejímá krycí a ochrannou funkci. Jemné vlasové kořeny jsou každoročně kompletně obnovovány. U temperátních druhů dochází k odumření těchto kořenů v zimním období, zatímco u sucho tolerujících druhů jižní polokoule k tomuto procesu dochází v průběhu suché letní periody.
Ashford se spolupracovníky (1996) popsali zajímavou strategii sezónního cyklu mykorhizní kolonizace druhu Lysinema ciliatum (Epacridaceae). U tohoto druhu se silnostěnné epidermální (rhizodermální) buňky snadno oddělují od kořene a jsou kolonizovány mykorhizní houbou. Tyto jednotlivé kolonizované buňky pak slouží jako odolné infekční částice, schopné přežít suché období a posléze v další vegetační sezóně kolonizovat nové vlasové kořeny.