Hostitelskými rostlinami jsou, jak napovídá již název této mykorhizní symbiózy, výhradně zástupci čeledi Orchidaceae. Tato čeleď patří počtem druhů mezi největší v rostlinné říši, patří do ní přibližně 20 až 30 tisíc druhů (odhady se výrazně liší kvůli jejich velké plasticitě a tím nejednotné taxonomii), rostoucích s výjimkou pouští a arktických oblastí po celé Zemi. Centrum rozšíření se přitom nachází v tropických a subtropických oblastech, v Evropě roste pouze zlomek z celkového počtu druhů, přibližně 250, a v České republice přibližně 50 druhů. Orchideje jsou z hlediska reprodukční biologie poměrně výjimečnou skupinou: vytvářejí totiž velmi malá semena s nediferencovaným embryem a s omezeným množstvím zásobních látek, a jsou proto v prvních ontogenetických stadiích závislá na přísunu uhlíkatých látek od houbového endofyta (mykoheterotrofii). Většina druhů vzápětí vytváří fotosyntetický aparát a stává se, přinejmenším do určité míry, autotrofní. Plná autotrofie orchidejí dosud nebyla zcela prokázána a v některých studiích je zpochybňována, přestože pro ni svědčí nejen fakt velmi omezeného rozvoje OM u epifytických orchidejí, ale rovněž výsledky některých studií (Gebauer, Látalová a Baláž 2010). Existuje však malá skupina druhů, u nichž achlorofylie (redukované listy bez chlorofylu) a plně mykoheterotrofní způsob výživy přetrvává po celý život. V celosvětovém měřítku se jedná o XX druhů orchidejí (Leake ), z českých orchidejí patří mezi nezelené druhy hlístník hnízdák (Neottia nidus-avis), sklenobýl bezlistý (Epipogium aphyllum), korálice trojklanná (Corallorhiza trifida) a hněděnec zvrhlý (Limodorum abortivum). Všechny nezelené druhy orchidejí jsou výrazně stínomilné, rostoucí v podrostu typicky ektomykorhizních dřevin. Druhy kombinující ve své výživě fotosyntézu a mykoheterotrofii nazýváme mixotrofní. V praxi se ke kvantifikaci mixotrofie v posledních letech využívají přirozené izotopové podpisy δ13C a δ15N.
Mykorhizní houby vyizolované z kořenů orchidejí vytvářejících tolypofágní typ OM byly po dlouhou dobu známy pouze v anamorfních stadiích a byly proto popisovány pouze na základě charakteristik sterilního mycelia, nejprve jako různé druhy rodu Rhizoctonia, posléze jako různé druhy (anamorfních) rodů Ascorhizoctonia (Ascomycetes), Epulorhiza, Ceratorhiza a Moniliopsis (Basidiomycetes). V 70. létech 20. století byly tyto houby poprvé úspěšně přivedeny k fruktifikaci a na základě teleomorfních stadií byly rozčleněny do rodů Tricharina, Tulasnella, Sebacina, Ceratobasidium , Thanatephorus a Waitea (Rasmussen 1995) Jedná se o houby s výraznými schopnostmi saprotrofního růstu, u některých z nich existují i indicie svědčící pro schopnosti nekrotrofního parazitismu na jiných rostlinách. V současné době mezi OM houby řadíme nejen rhizoktonie (oddělení Basidiomycota), ale rovněž některé askomycety (zejména rod Tuber). Přehled taxonů OM hub lze nalézt v review Rasmussenové (2001) a Dearnaley (2007).
Některé izoláty jak z fotosyntetizujících, tak z nezelených (plně mykoheterotrofních) orchidejí jsou schopny vytvářet typické ektomykorhizy, např. se zástupci čeledi Pinaceae. V tomto případě se tedy jedná o houbou zprostředkovaný orchideje na ektomykorhizních stromech, tedy o epiparazitismus.
Typické rhizoktoniové izoláty, vytvářející OM s většinou druhů fotosyntetizujících orchidejí, jsou snadno in vitro kultivovatelné organismy, neboť produkují celou řadu lytických enzymů (pektináz, celuláz, polyfenoloxidáz...), které se uplatňují při jejich saprotrofní výživě (Smith a Read 2008, Dearnaley 2008). Naproti tomu jiné taxony (např. lanýže, Tuber), stejně jako jiné ektomykorhizu vytvářejícískomycety i basidiomycety dosud přímo z orchidejí do in vitro kultur nebyly vyizolovány; jejich přítomnost v kořenech orchidejí je detekována pomocí molekulárně biologickcýh metod, zejména pomocí sekvenace ITS oblasti rDNA.