BOTANIKA – DĚJINY OBORU NA MASARYKOVĚ UNIVERZITĚ V BRNĚ
Obnova ústavu po osvobození
 
Vladimír Vacek, Petr Bureš
 

Po osvobození, od května do září 1945 zastupoval ředitele ústavu prof. V. Morávek. Prof. Podpěrovi byl vytýkán článek, který si od něho jako prorektora a zastupujícího rektora vyžádala redakce jednoho brněnského deníku a který otiskla koncem roku 1939. Ožehavé téma „o německo-české spolupráci“ se prof. Podpěra snažil obratně obejít zdůrazněním důležitosti spolupráce na vědeckém poli, tedy i botanice, se všemi světovými, tedy i německými botaniky. Profesorský sbor Přírodovědecké fakulty však brzy „shledal střízlivé konstatování duchovních styků mezi našimi a německými vědci před válkou“, prof. Podpěru plně rehabilitoval a požádal jej, aby od září 1945 pokračoval ve svých funkcích. Pedagogická a vědecká činnost přírodovědecké fakulty se začala rozvíjet v tradičních ústavech a seminářích, jichž bylo na fakultě celkem 17. Mimo jiné to byly ústav zoologický (prof. S. Hrabě), antropologický (prof. V. Suk), všeobecné a systematické botaniky (prof. J. Podpěra) a fyziologie rostlin a mikrobiologie (doc. V. Rypáček). S námahou se dařilo prof. Podpěrovi postupně obnovit činnost botanického ústavu. I když budova netrpěla přímo bombardováním, nezachovala se téměř jediná okenní tabulka, inventář byl zčásti odvezen. Ještě v srpnu se hledal inventář; ztracené mikroskopy a vzácnější knihy byly nalezeny v Linci a vráceny. Herbáře byly na technice.
Zprvu musel Podpěra obnovit kolektiv spolupracovníků, poněvadž všichni předváleční zaměstnanci se rozešli. Ministerstvo školství ustavilo prvně asistenty Dr. Františka Unzeitiga (v červnu 1946 požádal o změnu příjmení na Slavoňovský) a RNC. Josefa Jedličku. Josef Jedlička dokončil disertační práci a koncem roku 1945 vykonal rigorózní zkoušky. Profesor reálného gymnázia v Brně Otto Mrkos se přihlásil jako vědecká síla a pracoval v ústavu 12 hodin týdně. Podpěra obnovil také funkce pomocných vědeckých sil a demonstrátorů. Obtížně hledal zřízence a pomocné síly. Zejména špatná situace byla v herbářích, kde po odchodu G. I. Širjajeva nebyl odborník. Začátkem r. 1946 získal venia docendi RNDr. Jan Šmarda ze sociologie rostlin a rostlinné geografie.
V prvním poválečném roce přednášel botaniku jen Podpěra, který obnovil své dřívější lekce ze všeobecné a systematické botaniky. Musel se vyrovnat s návalem uchazečů o studium, neboť měl tehdy 97 posluchačů. Počty studentů, jimž pětiletá válečná pauza přerušila studium, byly vysoké i na exkurzích: např. červnové exkurze do Bítova v r. 1946 se zúčastnilo téměř 60 studentů.
Novým oborem zavedeným v poválečném období v Brně bylo samostatné studium farmacie. Stalo se tak i díky iniciativě prof. Podpěry, který se stal vedoucím ústavu farmakognosie. Spolu s prof. Podpěrou se na výuce farmaceutů podílel také Dr. Slavoňovský, a to přednáškami ze systematické botaniky a determinačními cvičeními. Prof. Podpěra byl také jmenován examinátorem pro farmaceutické závěrečné zkoušky.
Knihovna botanického ústavu byla v dezolátním stavu, herbáře přestěhovali studenti z budovy techniky na původní místo. Herbářové sbírky byly po válce značně rozšířeny o dar Dr. A. Latzela. Bylo to více než 18 000 položek jeho sbírky z Bosny a Hercegoviny, které tam pořídil při službě jako vojenský lékař.
Také botanická zahrada byla koncem války značně poškozena, budovy bombardováním, ploty byly pobořeny, střechy skleníků rozbity. Znovu, tentokrát na návrh děkana prof. V. Úlehly, žádal akademický senát o zajištění pozemků na Kraví hoře. Později byly získány pozemky na Mniší hoře, což preferoval Podpěra.
Spolková činnost postupně oživovala: Klub přírodovědecký zahájil v září 1945 výborovou schůzí, na valné hromadě v únoru 1946 byl zvolen starostou Klubu prof. Podpěra, a ten zahájil činnost přednáškou o květeně evropské části SSSR.
Biologická stanice brněnských vysokých škol v Lednici ukryla svou knihovnu a vědecké zařízení před okupací v zámku ve Křtinách (kde sídlil školní statek lesnické fakulty Vysoké školy zemědělské) a majetek tam zůstal nepoškozen. Prof. E. Bayer vyjádřil prof. Podpěrovi svůj názor na osud Výzkumného ústavu pro šlechtění rostlin – Mendelea – založeného v r. 1915 v Lednici, které přešlo z pravomoci ministerstva školství k ministerstvu zemědělství a mělo se přeměnit na zemědělský výzkumný a šlechtitelský ústav. Ředitelství biologické sekce mělo původně v úmyslu učinit z Mendelea vědecký ustav vysokoškolské úrovně se zaměřením na mendelismus a genetiku.
 
Josef JEDLIČKA (* 11. 5. 1912 Brno, † 7. 12. 1959 Brno) patřil k představitelům Podpěrovy bryologické školy. V Brně navštěvoval reálku a toto studium si později doplnil maturitou z latiny a řečtiny. Již za studií projevoval značný zájem o přírodní vědy, především botaniku, ale i o entomologii a mineralogii. Z existenčních důvodů studoval dvě léta bohosloví. Své rozhodnutí však změnil a po absolvování vojenské služby studoval od r. 1936 na brněnské přírodovědecké fakultě přírodopis a zeměpis. Po úspěšně vykonané I. státní zkoušce bylo studium přerušeno uzavřením českých vysokých škol. Jedlička nalezl uplatnění ve Zlíně v různých organizacích, v posledním válečném roce v zoologicko-botanickém oddělení Studijního ústavu Baťovy továrny. Po osvobození republiky se vrátil na přírodovědeckou fakultu, kde byl od 1. června 1945 jmenován asistentem botanického ústavu a koncem téhož roku ukončil studium doktorátem přírodních věd. Již během studia a pak po návratu na fakultu se zaměřil na studium mechorostů, z nichž se obzvláště věnoval systematicky obtížnému rodu Plagiothecium. Jeho habilitační práce, předložená v r. 1948, je věnována tomuto rodu a v r. 1950 mu byla udělena venia docendi pro obor všeobecné a systematické botaniky na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity; kde působil až do své náhlé smrti. Ve své pedagogické činnosti na katedře botaniky se věnoval širokému spektru přednášek; nejprve přednášel rostlinnou morfologii (poprvé je v seznamech přednášek ve šk. r. 1950/51, již po válce však vedl některé Podpěrovy přednášky), od šk. r. 1951/52 převzal přednášku Systematická botanika I. Tajnosnubné, později i přednášku Mykologie systematická; vedl určovací praktika a terénní exkurze, ale i specializované předměty jako Historický vývoj květen, Ruská terminologie botanická a čtení textů, Fytopatologie, Mechorosty, Paleobotanika, Srovnávací morfologické a fylogenetické vztahy. Těsně po válce vydal J. Jedlička dvoje učební, a to texty botanické a geobotanické praktikum. Četní jeho posluchači z poválečných let vzpomínají na J. Jedličku jako na znamenitého vysokoškolského učitele. Jeho přednášky a cvičení vynikaly vysokou úrovní a vzornou přípravou, dokonalou systematičností, vzpomínají na jeho vynikající exkurse, kde se projevila jeho přesnost, exaktnost i skvělá erudice, neboť vedle mechů a cévnatých rostlin demonstroval mnohdy i objekty z říše živočišné aj. Byl i výborným a obětavým popularisátorem přírodních věd, přednášíval v brněnském Mykologickém a Přírodovědeckém klubu, v extenzích Přírodovědecké fakulty a ochotně určoval četným milovníkům přírody přinesené rostliny či houby. První práce J. Jedličky čerpaly z jeho pobytu na Zlínsku a ve Vizovických vrších a byly zaměřeny na floristickou, mykologickou a bryologickou tématiku. Ovšem rostlinný materiál, především mechorosty, sbíral později v mnoha moravských a slovenských horách (Jeseníky, Beskydy, Vysoké Tatry, Súľovské skaly aj.). Těžištěm vědecké práce J. Jedličky byla bryologie. Bohatý materiál ze všech končin Evropy i Severní Ameriky, více než 15 tisíc mikroskopovaných položek, mu umožnil stanovení taxonomické klasifikace rodu Plagiothecium. Téměř dva roky se věnoval determinaci a revizi dokladového materiálu, který nasbíral A. Latzel v Bosně a Hercegovině a který čítal více než 10 tisíc neurčených položek. Výsledkem bylo zjištění několika desítek druhů, které nebyly z tohoto území dosud uváděny, a popisy několika desítek nových infraspecifických taxonů. Kolem roku 1957 dokončil šestijazyčný terminologický bryologický slovník (302 stran v rukopisu), který byl určen pro úvodní svazek bryologické řady Flory ČSR. Tato jeho práce zůstala bohužel jen v rukopisu. V r. 1950 přeložil známou Wulfovu učebnici “Istoričeskaja geografija rastěnij“ z r. 1945, avšak ani u této knihy se vydání neuskutečnilo. Jedličkova publikační činnost není bohatá. Zdá se, že v jeho hloubavé povaze bylo spíše bádat, objevovat a sbírat nové poznatky než unáhleně publikovat o svých objevech. Tento přístup měl asi kořeny v jeho autokriticismu, vrozené a snad i nadměrné skromnosti a má možná i souvislost s jeho značně rozsáhlou a různorodou výukou. [Použito publikací: Preslia 32: 267-270, Sborn. Klubu Přírod. Brno 39: 116-117, Čes. Mykol. 14: 143, Čas. Slez. Muz Ser. A. 5: 67-68, Folia Hist. Fac. Sci. Masaryk Univ. no. 54.]
Farmaceutické studium, zprvu jen dvouleté, bylo v Brně zahájeno od šk. r. 1945/46 na základě vládního usnesení ze 4. října 1945. Prof. Podpěra byl ustanoven vedoucím ústavu farmakognosie, který byl od šk. r. 1946/47 přejmenován na ústav farmaceutické botaniky. Tento ústav, sídlící na Kolišti, se pak stal spolu s ústavem farmaceutické chemie (prof. V. Morávek) a pozdějším ústavem galenické farmacie (doc. M. Melichar) základem budoucí farmaceutické fakulty. Podpěra stál v čele tohoto ústavu do r. 1950. Později však bylo farmaceutické studium z Přírodovědecké fakulty přičleněno k fakultě Lékařské (zákonem č. 190/48 Sb. ze 20. července 1948).
Dne 1. září 1952 se farmaceutická fakulta v rámci brněnské univerzity osamostatnila (původní „Podpěrovu“ katedru farmakognosie zde vedl doc. V. Homola, tehdejší děkan farmaceutické fakulty). Na základě „vládního nařízení č. 120/160 Sb. z 5. srpna 1960, o změnách v organisaci vysokých škol“ pak byly sloučeny farmaceutické fakulty brněnské i bratislavské univerzity v jedinou fakultu celostátního charakteru se sídlem v Bratislavě. V důsledku federativního uspořádání státu byla v roce 1969 otevřena pro české země Farmaceutická fakulta Univerzity Karlovy se sídlem v Hradci Králové. K obnově samostatného studia a fakulty farmacie v Brně došlo až po r. 1989, avšak již mimo půdu Masarykovy univerzity. Stalo se tak v rámci Vysoké školy veterinární a farmaceutické (do té doby Vysoké školy veterinární) na základě zákona ČNR č. 375 z 29. dubna 1992. O dva roky později na základě zákona č. 192 z 27. září 1994 byla tato škola přejmenována na Veterinární a farmaceutickou univerzitu Brno. Její farmaceutická fakulta zahrnuje dnes ústavy aplikované farmacie, přírodních léčiv (s oddělením botaniky), technologie léků, humánní farmakologie a toxikologie a ústav chemických léčiv.