Tak abychom to zrekapitulovali. Václavka, Vendulka a Vilík se narodili v neděli 16. prosince 2001 odpoledne. Byli to takoví malí krtečkové, prckové, bacilové, do dlaně se páníčkům vešli. Ti je začali každodenně vážit, aby věděli jak prospívají a zda-li jim něco nechybí. Skoro celé dny jen proleželi v pelíšku a spinkali. Zato když se probudili, hned se mi sápali po cecíčcích, aby se nabumbali. A když se nabumbali, no tak se jim chtělo, no, však víte co. A protože to sami nesvedli, zůstalo to na mně. Řeknu vám, byla to hned od začátku pěkná fuška. Někdy mě to úplně položilo na lopatky.
21. prosince 2001, den šestý
Tak tohoto rána rodičové strčili do košíku vyhřátý kámen, na kámen
deku, na deku hadr, na hadr prdíky, a na prdíky zase deku. Koukala
jsem jako blázen, ale oni jen řekli, že se s nimi brzy vrátí. Vrátili se
opravdu brzy, asi za hodinku, ale v jakém stavu mi má prďátka předali!
No, podívejte se sami! Ale byla jsem koneckonců ráda, vždyť mně zase byli
o chloupek podobnější. A prý je to ani nebolelo, alespoň rodičové to
tvrdili. A ti by je určitě týrat nenechali. A mimina zase vesele spala,
cucala, spala, cucala, spala, cucala, spala, cucala...
24. prosince 2001, den devátý a Štědrý
Toho dne od rána v kuchyni všechno krásně vonělo. Stromeček,
františek, no a hlavně to cukrovíčko. Na zdech visela nějaká ta vánoční
dekorace k navození sváteční atmosféry. Dopoledne byl Ryba - nebyl k snědku,
ale ku poslechu. Dobrý na nervy. A pak večer... zacinkal zvoneček a přišel Santa
Klaus Weinachtsmann Děda
Mráz Ježíšek! Řeknu vám, rozbalování dárků
je vždycky ohromně vzrušující. Alespoň pro mě, ne tak pro ty moje prcky.
Ti celý Štědrý den jenom spali, cucali, spali, cucali, spali, cucali, spali,
cucali, spali, cucali...až se prospali a procucali celými Vánocemi.
28. prosince 2001, den třináctý, den prozření
No to se dalo čekat. Jednoho dne se probudili a jeden po druhém
poprvé proloupli očka. Ode dneška ví, jak vypadám já, tedy jejich máma, a
svět kolkolem. Ihned toho využili a honba za mlíčkem se stala o to soustředěnější.
Jejich přírůstky pak dosáhly takových rozměrů, že bylo nutné vyměnit váhy.
31. prosince 2001, den šestnáctý, toho roku den
poslední
Letos byl na Silvestra den jako vymalovaný. Ale pro mě to byl den
jako každý jiný. Mimina spala, cucala, spala, cucala...a přibývala na váze
tak, že už je páníčci museli začít vážit na kuchyňských vahách,
protože ty přesné už na to nestačily. No, podívejte se, jak ti moji cvalíci
pěkně celou tu dobu přibývali .
10. ledna 2002, den šestadvacátý
Kdeže loňské klidné dny jsou! Sotva se ti válečci udrželi
alespoň trochu na těch svých viklavých nožičkách, už se do sebe pustili.
Ale jen tak naoko, ve hře. Přesto to někdy trochu přehnali a já musela zasáhnout
jakožto rodičovská autorita. To pak na mě zkoušeli xichtíky smajlíky
typu: "Ale já přece za nic nemůžu". Kdo by jim to věřil, že
jo?! Vždyť jsem nebývala jiná!
16. ledna 2002, den prvoměsíčních narozenin
Za poslední týden se toho mnoho událo. Vilík, Vendulka a Václavka
už nepapají jen moje mlíčko, ale i ředěný Tatra kondenzát s piškotky
anebo kuřátkovej vejvárek se zeleninkou a rejžičkou. Mně to taky moc voní
a chutná, ale rodičové mě pořád okřikují, že prý je to pro ty mrňouse.
Ale ono vždycky naštěstí něco zbude. Postupně jim zesílily i nožičky, a
tak jejich hraní si nabylo na grádech. Řeknu vám, živí jsou až až.
Taky jim začaly růst zoubky, no jen se podívejte. Rodičové je taky postupně
zvykají na hygienu, tedy aby chodili čůrat ven na noviny. Docela se jim to daří.
Další získanou dovedností je vrtění ocáskem, v tom je zatím přebornice
Václavka. Od babičky dostali dárečkem oboječky. Moc jim sluší. Stále
taky přibírají na váze: Vilík má 54 deka a holky po padesátce! Učí se
rovněž diplomacii - uzavírají strategické pakty o neútočení nebo naopak
o útočení. Ale stejně jsou nejšťastnější, když se v pelíšku k sobě
schoulí a usnou. Copak se jim asi zdá...
|
|
 |
