Spolek

Ke Spolku jsem se dostal, alespoň jak mi to dnes přijde, vlastně náhodou. Ke konci prázdnin jsem seděl v parku před děkanátem a čekal, až otevřou na studijním. Okolo prošel jeden kolega senátor, slovo dalo slovo, a já jsem slíbíl, že nad myšlenkou nějakého spolku budu přemýšlet. Jak můžete dnes vidět, neskončilo jen u přemýšlení.

Spolek by měl(mohl) dělat vše to, co zatím na fakultě chybí. Já postrádám jakoukoliv příležitost setkávat se se svými spolužáky a kamarády na fakultě mimo vyuku. Škola je prostě jen místo, kam si člověk přijde posedět na cvičení (ti zodpovědnější i na přednášku), ale tím to končí. Rád bych, aby měl Spolek svoje prostory v areálu fakulty, kde by se mohli studenti setkávat ve chvílích volna, kde by se dali hrát různé hry, pořádat souteže, prostě dělat něco víc než jen se učit. Cesta k vlastním prostorům je však dlouhá a trnitá. Když je málo učeben, těžko se dá očekávat, že nám někdo dá nějaké prostory jen tak. Jakmile ale bude dokončen areál v Bohunicích, přestane být dnešní toužebné očekávání jen snem. Mít vlastní prostory je naším prvořadým cílem, čím větší a důležitější Spolek bude, tím bliž k němu budeme mít.

Do té doby bych byl rád, kdyby se stal Spolek na fakultě známý, měl spoustu členů a pro ně pořádal spoustu zajímavých akcí. Je pro mě velkou neznámou, jak velký zájem bude o činnost spolku mezi studenty. Kdybych byl skeptický jako je Erik Caha ve svém úvodníku, asi bych se do ničeho nepustil. Trochu si připadám jako v začarováném kruhu, ze kterého lze vystoupit jen s velkým úsilím. Přitom každá univerzita na západ od našich hranic podobný spolek má, jde o tradiční a mezi studenty velmi váženou instituci. I když to bude dlouhá cesta, veřím, že se i u nás najde dost pracovitých lidí, kteří pomohou Spolku získat dobré jméno, na oplátku pak Spolek bude šířit dobré jméno fakulty a tím i jejích absolventů.

Slova předsedy Spolku přírodovědců, Honzy Myslivečka.

Jan Mysliveček

© Spolek přírodovědců