Rozhovor: K nejdramatičtějším změnám došlo na Masarykově univerzitě po revoluci, říká profesor Gloser

Fyziologie rostlin může být čistě laboratorní věda, profesor Jan Gloser ji však ve svém profesním životě vždy spojoval s řešením ekologických problémů. Tuto tematiku přenesl z Akademie věd, kde přes třicet let pracoval, i na Katedru fyziologie a anatomie rostlin, kterou vedl v letech 1994 až 2004. Milovník sukulentních, zvláště jihoafrických, rostlin je však od počátku zapojený také do antarktického výzkumu.

13. 6. 2019 David Baláš

Kolik máte doma knih o rostlinách?

Celou knihovnu, nemám to spočítané, ale je jich určitě několik set. Ještě jako student jsem obcházel antikvariáty a kupoval kde co. Nejenom o rostlinách, ale i o zvířatech a o hmyzu. Některé z těch úlovků byly opravdu cenné, protože přírodovědné knihy, které u nás tenkrát vycházely, nebyly zdaleka tak kvalitní jako ty před válkou. Dneska už je zase úplná záplava hezkých knížek, takže si vybírám jen ty nejzajímavější.

Kdy jste se rozhodl, že rostlinám zasvětíte svůj profesní život?

Když jsem chodil na střední školu, tak jsem se zajímal hlavně o motýly, brouky a minerály, zato rostliny byly poněkud v pozadí. Po přijetí na Přírodovědeckou fakultu jsem se nejprve chtěl věnovat zoologii. Když jsem ale potom začal chodit na přednášky a na cvičení, zaujaly mne více pokusy s rostlinami. Katedra fyziologie a anatomie rostlin byla na tehdejší poměry velice dobře vybavená, ať už přístrojově nebo co se týče literatury, a také lidé tam byli přívětiví. Tak jsem zakotvil tam.

Jaké za doby vašeho studia na fakultě panovaly poměry?

Nemohu posuzovat poměry na celé fakultě, spíše jen na Katedře fyziologie rostlin. Její hlavní osobností byl profesor Rypáček, který už před válkou spolupracoval se zakladatelem katedry profesorem Úlehlou. Převzal od něj spoustu zvyklostí, měl perfektní přednášky a také bral studenty na exkurze na jiná biologická pracoviště i do přírody. Ale jak se postupně přibírali noví pracovníci, a to často podle jiných kritérií než jen podle odborné zdatnosti, tak se poměry začaly horšit. Další změny k horšímu přišly s nástupem normalizace po roce 1968, kdy po politických prověrkách došlo opět k personálním změnám. Ale to znám už jen z doslechu, protože jsem odešel z fakulty v roce 1964.

I samotné studium bylo jiné?

Mám dojem, že za dob mého studia byl vztah mezi studenty a učiteli mnohem bližší, někdy téměř rodinný. K větší motivaci brát studium vážně přispívala kromě jiného i docela slušná prospěchová stipendia. Dnes mají studenti často mnoho jiných zájmů, na přednášky jich obvykle chodí sotva polovina. Dříve chodili téměř všichni. Kdo dělal diplomovou práci, tak pobýval na katedře mezi výukou každý den. Diplomka se nedala udělat za rok, bylo potřeba věnovat alespoň dva roky experimentální práci a studiu doporučené literatury, a teprve pak vyhodnocovat výsledky a sepisovat. 

Po absolvování studia jste nastoupil do jednoho z ústavů Akademie věd. V čem se lišilo „akademické“ prostředí od univerzitního?

V rámci Akademie jste také během sedmdesátých a osmdesátých let minulého století čtyřikrát vycestoval na Kubu, co vám to přineslo?

Už od studentských let bylo mojí touhou dostat se do teplých, tropických oblastí a zkoumat tamější bohatou vegetaci. Cesty do zemí, kde nebyl komunistický režim, byly jen pro vyvolené. Komunistická Kuba byla naopak relativně snadno dostupná. Na Kubánské Akademii věd jsem pomáhal s ekofyziologickým výzkumem zbytků původní savanové vegetace a strávil jsem tam celkem dva roky. Vybíral jsem vhodné trvalé plochy pro terénní výzkum, kam se pak pravidelně jezdilo provádět měření. Pomáhal jsem zlepšovat vybavení jejich laboratoří a jako externista vedl některé studenty doktorandského studia.

Pobyt na Kubě mne obohatil o mnoho poznatků z fungování rostlin v tropických podmínkách, kde je mnohem širší spektrum adaptačních strategií. Stále těchto poznatků využívám i při přednáškách z fyziologické ekologie.

Jak jste se dostal zpět na fakultu?  

Po roce 1989 došlo na velké reformy i v Akademii věd. Bylo na ni nahlíženo jako na přebujelou instituci, kterou je potřeba redukovat. Navíc naše brněnské pracoviště, které jsem v té době vedl, bylo nuceno se urychleně vystěhovat z budovy, kterou stát musel vrátit v rámci restitucí původnímu majiteli. Naprosto nevyhovující náhradní prostory a redukce personálního stavu ekologického oddělení mne přivedla k rozhodnutí hledat si jiné pracoviště. Na mé “rodné“ Katedře fyziologie a anatomie rostlin se v té době uvolnilo místo a její vedení i pracovníci měli zájem, abych tam nastoupil.   

Jaké to pro vás bylo? 

Budilo to ve mně na jedné straně příjemné sentimentální vzpomínky na studentská léta, ale na druhé straně jsem byl značně zklamán ze stavu, ve kterém se katedra nacházela. Nejen ve srovnání se svým dosavadním akademickým pracovištěm, ale i ve srovnání s jinými katedrami. Nebyly tam skoro žádné modernější analytické přístroje, osobní počítače, ani klimatizované boxy pro pokusy s rostlinami. Skleníky byly v dezolátním stavu, nebyla skripta nebo učebnice pro studenty. Několik let mi trvalo, než se mi podařilo katedru pozvednout na uspokojivou úroveň. Ze všeho nejdřív jsem si připravil inovované přednášky a napsal skripta pro výuku základního kurzu fyziologie rostlin.

Několik let jste poté Katedru fyziologie a anatomie rostlin vedl. Na co dalšího jste se zaměřil?

Dříve se dělalo hodně experimentů s dřevokaznými houbami a vlivem humusových látek na růst rostlin. Po mém nástupu se však výzkum v tomto směru uzavíral. Do popředí se dostalo studium minerální výživy rostlin, rozvíjel se výzkum regulací růstu pomocí fytohormonů a intenzivně se začalo pracovat na výzkumu vlivu toxických látek na rostliny. Z Akademie věd jsem přenesl na katedru výzkum vlivu silně kyselých půd na procesy v rostlinách, který měl přispět k vysvětlení masového hynutí lesů v horských oblastech. Na tom se udělalo hodně práce – jak na terénních plochách v Beskydech, tak pomocí mnoha laboratorních pokusů.

Hodně úsilí jsem také věnoval vytváření podmínek pro založení pracovní skupiny molekulární fyziologie rostlin v rámci katedry, což se ale po slibném začátku nepodařilo dokončit. Kromě jiného to souviselo i s nešťastně realizovaným přesunem do nového kampusu v Bohunicích.   

Do univerzitního kampusu se část Přírodovědecké fakulty přestěhovala v roce 2010. Proč o přesunu mluvíte jako o nešťastném?

Po příchodu na fakultu jsem sháněl peníze na všechno možné. Nejen na přístroje, ale i na modernizaci velké laboratoře pro cvičení, posluchárny pro přednášky a na plně klimatizované skleníky. Nebylo to jednoduché, jen renovace skleníků stála přes 5 milionů. Potom však přišlo rozhodnutí přestěhovat biologické obory do kampusu. Jelikož se ale stavební práce protáhly, několik let jsme strávili v provizoriu v bývalých kasárnách v Řečkovicích. To nebylo úplně šťastné období, měli jsme tam ztížené podmínky pro kultivaci pokusných rostlin a podobně. Nyní už jsme v kampusu, ale mně osobně přesto více vyhovoval areál na Kotlářské.

Dá se říct, jaké období změn kromě zmíněného stěhování do kampusu bylo pro fakultu v její historii nejvýznamnější?

Nejsem historik, ale když se podíváte na změny v provozu fakulty od založení až po současnost, tak prvním zlomem bylo zajisté uzavření vysokých škol v průběhu druhé světové války. Po válce i po nástupu komunistického režimu se v prvorepublikových tradicích krátce pokračovalo. Potom přišla normalizace, to byl taky zlom, ale pořád to z hlediska organizace studia a výzkumu na naší fakultě nebyly nějaké převratné změny. Měnilo se vždy spíše personální obsazení kateder. K nejvýraznějším změnám, podle mého názoru, došlo po roce 1989, kdy se změnila především kritéria pro rozdělování financí ze státního rozpočtu pro univerzity, a následně i pro fakulty a katedry.

Většinu peněz na výzkum je od té doby nutno získávat soutěží u grantových agentur, což mnohdy komplikuje dlouhodobě koncipovaný výzkum. Vedoucí ústavů či oddělení mají dosti omezené možnosti, jak finančně překlenout i krátké období bez grantové úspěšnosti. Navíc ani mezi pracovními skupinami, které řeší podobnou problematiku, nebývá vždy optimální koordinace a komunikace. Spíše rivalita, a to opět především z finančních důvodů. Něco o tom vím, protože jsem byl několik let členem komise grantové agentury České republiky.

Jaká na katedře vůbec panovala nálada krátce po revoluci?

Katedra se změnila už z hlediska personálního obsazení. Po roce 1968 se prováděly prověrky „politické spolehlivosti“ a s řadou jinak odborně kvalitních pracovníků byl rozvázán pracovní poměr. Po revoluci měli tito lidé právo se vrátit zpět, a tak se vraceli. Současně ale na fakultě zůstávali i ti, kteří je předtím vyhazovali. Stýkaly se tak dva tábory, i na naší katedře to bylo zjevné. A protože já jsem o těch minulých událostech skoro nic nevěděl, tak si za mnou chodily obě strany stěžovat, kdo komu co udělal. Nepřispívalo to k jednotě a k dobré atmosféře. Dnes zde však už většina z nich není, takže je klid.

Jakým způsobem se posunul obor fyziologie rostlin za posledního půl století?

Za mých studentských let převažovala tradiční fyziologie zkoumající jednotlivé vnitřní procesy v rostlinách pomocí laboratorních metod. Mnohem méně byla rozvinutá ekologická fyziologie, která cíleně studuje vztahy mezi fyziologickými procesy a vnějším prostředím, nejčastěji přímo v terénu. Bylo to tehdy metodicky velmi obtížné. Dnes existuje taková přístrojová technika, která umožňuje provádět v přírodních podmínkách dlouhodobá měření vnitřních změn v rostlinách bez jejich narušení. To je velmi radikální změna, a také proto ekologická a stresová fyziologie prožívá v celém světě nebývalý rozvoj. Přispívá k němu i většina práce našeho oddělení. Dalším podoborem, který se obrovsky rozrostl, je molekulární fyziologie rostlin.

Proč je ve světě takový zájem rozvíjet výzkum právě v těchto dvou směrech?

Obecně, nejen tedy jen v našem oboru, je kladen stále větší důraz na praktické využití výsledků vědecké práce. Ze slibného výhledu na možné aplikace výsledků výzkumu pak vyplývají i štědřejší finanční dotace, podmiňující jeho další rozvoj. Nové a podrobnější poznatky o regulaci fyziologických procesů v rostlinách a o možnostech jejich záměrného ovlivňování jsou dnes získávány především metodami molekulární biologie. Tyto metody jsou také cestou pro cílené šlechtění nových odrůd polních plodin, zajišťujících nejen jejich vyšší produktivitu, ale i odolnost k působení stresových faktorů, jako je sucho či zasolení půdy.

Ekologická a stresová fyziologie je zase velmi potřebná pro určování významnosti jednotlivých faktorů vnějšího prostředí z celého jejich současně působícího komplexu na růst rostlin, a také pro poznání mechanismu jejich působení. To pak umožňuje kromě jiného i predikci možných změn přirozeně rostoucí vegetace pod vlivem dlouhodobě působících změn vnějšího prostředí.  

Vaše oddělení působí také v polárních oblastech, kde studujete terestrické ekosystémy a věnujete se především stresové fyziologii lišejníků a mechů. Vy sám jsme se účastnil dokonce pěti mezinárodních expedic do různých oblastí Antarktidy. Jak jste se k výzkumu polárních oblastí dostal? 

S myšlenkou společného projektu zaměřeného na výzkum Antarktidy za mnou přišel profesor Prošek z Geografického ústavu naší fakulty, který už dříve prováděl klimatologický výzkum nejen v Antarktidě, ale i v Arktidě. Hledal někoho, kdo bude ochoten zkoumat vliv změn klimatu na vegetaci v polárních podmínkách. Společně jsme tedy podali v roce 1998 návrh na výzkumný záměr Ekologie pobřežní antarktické oázy, který byl přijat. Zpočátku jsme podnikali společné expedice se zeměmi, které již měly v Antarktidě výzkumné stanice, ale od roku 2006 tam máme vlastní českou stanici. Pravidelně je na ni vypravována početná skupina vědeckých pracovníků a doktorandů z různých oborů, a to nejen z naší univerzity. S Jihočeskou univerzitou spolupracujeme při výzkumech v Arktidě na souostroví Špicberk, kde jsem se také účastnil dvou expedic.

Jak se vlastně pracuje v takových mrazivých podmínkách?

Práce v polárních oblastech v krátkém letním období není nijak extrémně náročná z hlediska klimatických podmínek. Biologický výzkum se provádí převážně v okrajových, přímořských částech, kde se průměrné letní teploty pohybují nejčastěji od nuly do -5 až -10 stupňů. Pouze v některých dnech je velice silný vítr a sněžení zcela zabraňuje pracovat v terénu, a tak se zpracovávají vzorky ve staničních laboratořích.

Jakými výsledky se můžete pochlubit?  

Kromě jiného jsme na Antarktidě založili dlouhodobé pokusy s vlivem oteplování na změny vegetační pokrývky pomocí speciálních polozakrytých komor rozmístěných v okolí stanice, ve kterých se celoročně automaticky registrují všechny potřebné údaje. Velké překvapení nás čekalo při výzkumu unikátní řasové flory pod hladinou několika jezer. Výsledky jsou postupně publikovány v odborných časopisech a část z nich jsme využili při sepisování velké knižní monografie o Antarktidě. Je ale potřeba poznamenat, že výzkum prováděný v polárních oblastech není hlavní náplní práce našeho oddělení.

Při pohledu na váš životopis se zdá, že jste procestoval pěkný kus světa. Je pro vás cestování kromě práce také koníčkem?

Všechny výjezdy do zahraničí člověka určitě obohatí. Při návštěvě zahraničních univerzit a ústavů se můžeme inspirovat jiným přístupem k práci, ať už vědecké nebo pedagogické, a pak si zdokonalujeme své jazykové znalosti. Příjemné a poučné jsou i cesty soukromé, které podnikáme společně s manželkou. Když nepočítám takové to polehávání u moře, tak nejraději cestujeme tam, kde je málo narušená příroda a zajímavé rostliny. Na prvním místě je to jižní Afrika, kde jsme byli již několikrát, protože to je skutečně botanický ráj. Pak nás zvláště zaujalo Mexiko. V minulém roce jsme si zase zajeli po mnoha letech podívat na Kubu, opět hlavně do míst s nenarušenou přírodou.

Jak relaxujete kromě cestování?

U našeho domu máme velkou zahradu a také skleník. V něm mám spoustu zajímavých rostlin, které jsem si vypěstoval nebo dovezl z cest. Převažují jihoafrické sukulenty, kaktusy, bromélie a orchideje. S jejich údržbou je sice hodně práce ale i potěšení.  Občas mívám nějaké přednášky pro spolky pěstitelů sukulentních rostlin, přispívám do jejich časopisů. Velmi rád však vyrážím pěšky či na kole s mojí ženou do přírody v blízkém i vzdálenějším okolí našeho bydliště.

Co byste popřál Masarykově univerzitě do další stovky?

To je těžká otázka. Současný stav a reálné výhledy do budoucna na úrovni celé univerzity nejsem schopen posoudit. Je však nepochybně důležité, aby se dařilo stále získávat a udržovat nejen dostatek kvalitních pedagogů a výzkumných pracovníků, ale i studentů. Měl by být kladen důraz na jejich zahraniční výměnu, aby se dařilo dosahovat úrovně kvality vzdělávacích a výzkumných aktivit Masarykovy univerzity, která bude srovnatelná se špičkovými evropskými univerzitami.

Více článků

Přehled všech článků