Jak se vám dařilo spojovat rodinný a profesní život od roku 1990, když jste měla malou dceru a využili jste s manželem (Janem Šmardou) možnost odjet do USA? On měl práci na State University of New York. Dostala jste se i vy k vědecké práci v laboratoři?
Já do USA jela s představou, že tam strávím mateřskou dovolenou a budu doma, jako bych byla doma tady. Ale souhrou okolností jsem později do práce nastoupila taky. Přijímací rozhovor do laboratoře Pauly Enrietto jsem se svou budoucí šéfkou vedla naprosto otevřeně a řekla, že mám dceru, které jsou 2 roky. Ona měla dítě asi pětileté, tak to chápala. A navíc měla i pozitivní zkušenost s „člověkem z východu“, jak to nazvala, který se velmi osvědčil. Prostě mi dala důvěru, povzbuzení a pochopení, jak lidsky, tak profesně. Upřímně jsem jí řekla, co umím, a co neumím. Ona na to, že pokud mám znalosti, techniky v laboratoři se naučím, a za tři měsíce už budu zase já zaučovat nové lidi. A přesně tak to proběhlo. Náplní práce jsem se dostala ke zkoumání eukaryotické buňky a její nádorové transformace, tedy k tématu, kterému jsem se pak věnovala i dále.
Jak jste zvládala péči o dítě a práci v laboratoři?
Bylo to enormně náročné. Můj muž pracoval od nevidím do nevidím, to pro mě nebylo možné. Já měla pro práci přesně vymezený čas, mezi odevzdáním a vyzvednutím dcery ze školky. Dcera měla dva roky a tři měsíce, když šla do školky. A školku měla perfektní. Sice to, co jsem vydělala, jsem víceméně dala za školku, ale dcera v ní byla moc spokojená. A to bylo pro mě to hlavní.
Číst dále
prof. RNDr. Jana Šmardová, CSc.
profesorka – Oddělení genetiky a molekulární biologie
Ústav experimentální biologie
Foto: Irina Matusevich