Socialismus? Člověk si připadal jako rukojmí

O tom, jak si vybavuje poslední ročník studia za socialismu, jak se zapojil do Listopadového dění, co mu daly zkušenosti ze zahraničí, i jak je pro něj důležité, aby vědecká spolupráce nefungovala na dogmatech a režimem daných nadřízených, ale na tvůrčím prostředí a tvůrčí atmosféře.

13. 11. 2019 Zuzana Jayasundera

Foto: Lenka Kožuchová

V jaké etapě studia vás 17. listopad 1989 zastihl?

17. listopad mne zastihl jako studenta pátého, tedy nejnáročnějšího, posledního ročníku studia biochemie. Žil jsem poměrně klasický studentský život a moc jsem se o politiku, ani tu fakultní, nezajímal, nezapojoval se, ve straně jsem nebyl, byť nás k tomu měli. Samozřejmě jsme měli přednášky z marxismu-leninismu, což pro mne byly prostě myšlenkové paskvily. Našel se i přednášející, který nás jako studenty vědy dokonce prohlašoval za nepřátele lidu, a kdo s ním vedl názorové diskuze, měl problém „prolézt“. Listopad nám pomohl v tom, že nám marxismus odpadl u státnic, a to se nám všem opravdu ulevilo.

Jak jste před Listopadem vnímal fakt, že člověk nemůže vycestovat mimo Východní blok, když je Vídeň blízko, a přitom nedostupná?

Můj otec, Emil Paleček byl biochemik, výborný vědec (přispěl ke vzniku nové oblasti výzkumu DNA pomocí elektrochemických metod, držitel ocenění Česká hlava, pozn. red.) a já jsem z jeho výjezdů do ciziny chápal, že je nezbytné, aby se vědec dostal za hranice. Vědu nemůžete zavřít do Východního a Západního bloku. Navíc ve Východním bloku, ovládaném jedinou možnou ideologií bylo vše pokroucené včetně ekonomiky. Nemohl jste si tu koupit literaturu, chemikálie, nemohl jste jezdit na mezinárodní konference nebo vyjet na stáž. Jako země jsme se okolní vědě uzavřeli, a proto byla i věda zde hodně uzavřená. V dnešní době je to už neuvěřitelné.

Jaké jsou vaše vzpomínky na 17. listopad a dny po něm?

Velmi silný byl moment, když jsem přišel domů a viděl, jak rodiče sledují v televizi dění na Národní třídě. Na jednu stranu jsem tím byl nadšený, ale na druhou stranu jsem byl , přiznávám, i opatrný. V Praze to sice vřelo celý víkend, po pátku 17. listopadu, ale v Brně to propuklo podle mne až v pondělí. Já jsem se přes víkend s nikým nekontaktoval a vyčkával jsem. Můj děda byl totiž komunisty dvakrát zavřený za své politické názory. Vrhnout se do něčeho a skončit v kriminále, skončit na fakultě, což tehdy pořád reálně hrozilo, to bylo to poslední, co jsem chtěl. Já tehdy pracoval na diplomové práci, a byl jsem už v dost pokročilém stadiu, tak jsem šel to pondělí ráno na Biofyzikální ústav AV ČR, kde jsem na diplomce pracoval, a dopoledne jsem na ní dělal. Pak přišli kamarádi, že fakulta vstoupila do stávky, takže jsem zabalil experimenty a šli jsme na fakultu. Tam se vše teprve začínalo organizovat. V pondělí odpoledne byla první velká brněnská demonstrace na Svoboďáku. A to byl silný zážitek. Když jsme šli s kamarády z fakulty, kolem kostela Sv. Tomáše, stálo tam několik autobusů „mlátičů“. „Soudruzi“ v tu dobu ještě řešili, zda tuto demonstraci povolit nebo ne. To bylo hodně nepříjemné. Zamračení borci, kteří, kdyby ne dostali rozkaz, ale jen svolení: „můžete!“, tak tam naběhnou a zmlátí demonstranty s chutí.

Foto: Archiv MU

Jak jste se zapojil do stávkové pohotovosti? Jakou jste měli k dispozici techniku?

V pondělí jsme se také snažili získat co nejvíce informací a chtěli jsme nakopírovat noviny s nejnovějšími zprávami a prohlášeními. Zjistili jsme, že všechny kopírky (bylo jich v Brně pár) měly zákaz kopírovat, a to, pozor, oficiální zprávy z denního tisku (samozřejmě kontrolovaného komunisty)! To je podle mne přesný obraz té doby… Tehdy mne napadlo: kopírování je zakázané, tak budeme zprávy přepisovat a sami tisknout. Já jsem měl, díky tomu, že můj táta mohl čas od času vycestovat, počítač, Atari. A dokonce tiskárnu, což byla tehdy úplná rarita. Takže když mě napadlo, že je potřeba existující informace šířit, první den, dva jsem přepisoval doma, u rodičů. Když se po mně ptali policisti, v ten moment jsem sbalil počítač a přesunul se na fakultu. Tam bylo relativně bezpečněji, protože tehdy už se zapojilo do stávky hodně lidí a říkal jsem si, že tam si prorežimní síly netroufnou, zatímco „vyzobávat“ nás po jednom doma a „dělat bububu“ si troufli. Takže jsem se přesunul na Kotlářskou. Tam, kde je nyní knihovna, zcela na konci areálu, byly malé místnosti: Já jsem měl jednu, kde jsem měl televizi, počítač a tiskárnu, přepisoval jsem zprávy o dění z televize a tisknul je. Ve vedlejší místnosti byli kluci z molekulární biologie, jedním z nich byl Milan Číž, a ti cyklostylovali všechny důležité informace (včetně těch ode mě). Vzpomínám si jak „jeli“😊, po zemi v celé místnosti byly připraveny hromádky cyklostylů. Produkovali letáky, malovali obrázky a tiskli informace tímto stylem. Odsud je odnášeli studenti, kteří je pak distribuovali po Brně a okolí. Rozšiřovali jsme například i prohlášení tehdejšího kardinála Tomáška.

Šlo o informace z našich nebo zahraničních médií?

V té době už česká média měla aktuálnější informace z přímého dění. V sobotu a neděli po 17. listopadu, to jsme si dohledávali informace na Hlasu Ameriky a Svobodné Evropě, kvůli doladění názoru, protože v českých médiích zněly spousty režimu poplatných „keců“, ale informace z dění už v televizi běžely. Tohle období a stávková pohotovost trvala do prosince, než zvolili Václava Havla prezidentem. Takže asi měsíc jsme seděli na fakultě a psali, tiskli a šířili informace. Pro informace si chodili i lidé z ulice, ne všichni se v nové situaci orientovali, a tak se přišli „zeptat“. Chodili i takoví, co byli za režimu „stopnutí“, přišli si popovídat, ptali se, chtěli něco dělat, chtěli se zapojit... Nicméně, u nás „vzadu“ jsme především přepisovali a tiskli. Do toho, co se dělo „vpředu“, jsem tak moc neviděl. Celé to bylo chaotické, každý dělal co uměl. My jsme tam vzadu jeli dost nezávisle, a jiní studenti organizovali přednášky, vyjížděli do okolních měst, ale do toho jsem nebyl zapojen, a necítil jsem to jako svou parketu.

Samozřejmě byla tehdy zcela jiná doba, zprávy nebyly tolik dostupné, nebylo tolik deníků ani televizních kanálů, natož internetové noviny s aktualizovaným zpravodajstvím. Proč bylo podle vás potřeba informace šířit? Byly v televizi, v novinách… Nebo lidé stále nedokázali uvěřit, že se něco děje?

Před Listopadem byly všechny informace cenzurovány (byly stejné „jak v tisku tak aj v tlači“ 😊). Lidé jim moc nevěřili, takže po Listopadu nastalo dost kritické období, kdy informace byly najednou „různé“ a mnohdy i protichůdné. Záleželo na tom, jak moc zůstávalo dané médium loajální komunistické straně. Bylo potřeba vybírat, připomínat a vysvětlovat informace. V té době byly informace od studentů (plakáty, letáky, vystoupení na náměstích) brány jako nejvěrohodnější a usměrňovaly běh dalších událostí.

Jaký měl tedy Listopad význam pro váš vědecký život?

Význam měl pro mne Listopad obrovský. Studoval jsem s tím, že si nejsem zcela jistý, co budu sevřený v totalitní zemi dělat dál. Uvažoval jsem o doktorátu, a že bych ve vědě pokračoval, ale nadšení či inspirace a zkušenosti – to mi prostě chybělo. Nevím, co by bylo, kdyby bylo, nevím, jestli bych dělal vědu, byl tady na fakultě, měl rodinu, kterou mám – Listopad byl obrovský zlom, který otevřel svobodný prostor pro rozhodování.

Vy jste velmi brzy po Revoluci odjel na stáž do zahraničí. Jaká byla hlavní motivace vycestovat?

Po Listopadu se začaly otevírat hranice, Železná opona se otevřela a já jsme viděl zcela nové možnosti, které by bylo škoda nevyužít. Jel jsem, abych si ujasnil, jak se tam dělá věda, v čem se dělá jinak než u nás, v čem se dělá stejně a jestli chci dál dělat biochemii. Cítil jsem, že bych byl v tehdejším Československu zavřený a představa, že budu jen vzhlížet k zahraničí, poslouchat, jaké to je, a jak je to kompetitivní, to nebylo nic pro mne. Chtěl jsem zjistit, zda mne to bude bavit, jestli to budu zvládat a jestli u vědy vydržím.

Kam vedla vaše první zahraniční cesta v roce 1990?

Jakmile skončily demonstrace, tak jsem se zase vrhnul na diplomku, a tu jsem stihnul v jarním semestru dokončit. Hned zkraje 90. roku mě táta vzal do Goettingen na Max Planck Institute k prof. Jovinovi. Tam jsem měsíc dělal na diplomce, takže jsem dohonil, co jsem kvůli Revoluci zameškal, a také jsem získal spoustu nových dat. Dostal jsem se k vybavení a do prostředí, o kterém se mi doma mohlo jenom nechat zdát. Něco takového už se mnoha kolegům z ročníku nepodařilo, my už jsme byli v páťáku jakoby „zabití“ v tomto ohledu. To byl první vliv, že jsem uviděl zahraniční laboratoř na vlastní oči, vydělal si první marky, to bylo prostě super. A „odstartovalo“ mě to, hodně mi to pomohlo, získal jsem to nadšení a inspiraci, která mi tu za komunistů, za zavřenými hranicemi, chyběla. Viděl jsem, že jestli mám dělal pořádnou vědu, jak jsem to znal od táty, musím cestovat.

 

Pak jste v letech 1992−1997 studoval doktorát ve Vídni. Jaký jste po návratu viděl v české vědě posun?

Já jsem se po vojně přihlásil do doktorského studia na Fakultě. Stipendium bylo přibližně 1 200 Kč v tu dobu, ale dozvěděl jsem se o možnosti studia ve Vídni, tak jsem odešel do Vídně, kde jsem měl tehdy stipendium 10 000 šilinků. Vídeňské Biocentrum se tehdy nově otevíralo, bylo skvěle vybavené a soustředil se zde nejlepší univerzitní výzkum. Byl to velký rozdíl. Po dokončení doktorátu jsem se „vrátil“ na Biofyzikální ústav AV ČR, kde jsem před Revolucí dělal diplomku. Posun byl vidět, ale financí bylo málo, a lidé se nezmění ze dne na den, zejména, když sedí stále na jednom místě. Cítil jsem potřebu vrátit se do motivujícího prostředí a šel jsem se na další postdoc pobyt do Anglie, kde jsem byl v letech 2002 až 2006 na University of Sussex v laboratoři prof. Lehmanna. Opět to byla úžasná zkušenost ze špičkového pracoviště s úžasným šéfem. Po návratu do Brna jsem zase viděl, jak se to tu posunulo a posunuje dál díky evropským dotacím a svobodě, kterou jsme před 30 lety získali (a je dobré si to připomenout).

Co bylo a je tématem vašeho výzkumu?

Já jsem se v rámci diplomky zabýval tím, jak je DNA poskládaná v jádře buňky. Je tam zkondenzovaná různým způsobem a dle toho je i různě přístupná. V Německu jsme to studovali pomocí protilátek a mikroskopem, tady na Biofyzikálním ústavu AV ČR jsme to analyzovali pomocí elektrochemických metod. To byl můj první náhled na chromatin, na DNA, a my se od něj přes určité peripetie dostaneme k tomu, co dělám dnes. Ve Vídni jsem začal trochu jiné téma, které se týkalo jiných částí buňky. Nicméně jsem při tom načerpal další okruh znalostí a dovedností. Když jsem se vrátil v roce 1997, tak jsem se začal věnovat tomu, jak se DNA opravuje, když je poškozená. Na University of Sussex jsem na téma opravy poškozené DNA navázal, ale postupně jsem začal nahlížet toto téma z pohledu chromatinu. Již v Británii jsme začali charakterizovat proteinový komplex důležitý pro opravu DNA a stále více se ukazuje jeho vztah ke struktuře chromatinu. Takže s návratem do Brna se tak trochu vracím i k tématu své diplomové práce 😊.

Co vám zahraničí dalo po stránce vědecké práce v kolektivu?

První pocit v zahraničí byl šok. Ve Vídni jsem pochopil, že český socialismus má daleko do rakouského sociálního státu, pochopil jsem jak moc komunisti lhali, a další, poněkud širší souvislosti. I to, když jsem začal pracovat v laboratoři profesora Ruise: se studenty si tykal, diskutovalo se. Neříkám, že to u nás neexistovalo, ale za mého psaní diplomky to nebylo zvykem. I organizace práce byla jiná, dnes už je to podobné v tom, že v pracovní skupině jsou i postdoci a Ph.D. studenti, tu zkušenost jsem z AV ČŘ neměl. Myslím, že dnes už jsme na tom velmi podobně, generace se proměnily, ze zahraničí se vrátilo spoustu lidí a zvyky si přinesly s sebou. Je moc důležité, aby spolupráce nefungovala na dogmatech, ale na tvůrčím prostředí a tvůrčí atmosféře. Pokud máte autoritu, máte ji proto, že spolupracujete a vedete studenty správným směrem, nikoli jen z pozice toho, že jste jejich nadřízený. Atmosféra za komunistů byla totalitní, vnímal jsem tu uzavřenost, to, že je tu někdo, kdo vás hlídá. Svoboda ve vědeckém bádání je velice důležitá.

Když mluvíme o socialismu, je vidět, že jsou ty vzpomínky pro vás tísnivé. Dokážete pocit z tehdejší doby vyjádřit?

Cítím to, ale dát tomu slova není lehké. Stísněnost. Velké obavy. Děda byl dvakrát zavřený. Máma kvůli tomu nemohla vystudovat medicínu. Táta mohl jezdit ven, protože byl špičkový vědec, ale dělali mu spoustu problémů. My jsme nikdy nemohli jet s ním. Člověk si připadal jako rukojmí, respektive, sloužili jsme režimu jako rukojmí, aby táta nemohl emigrovat. Jako věřícímu mi taky nebylo lehce. Když jsem na základce do dotazníku zmínil, že jsem věřící, tak to moje třídní učitelka vymazala, abych si tím nezkazil možnost studia na gymnáziu. O to víc si dnes vážím svobody a je mi líto, že spoustu lidí už zapomnělo na utrpení „nesvobody“, v které žili.

Více článků

Přehled všech článků