Rozhovor: Antropologické závěry je nutné prezentovat veřejnosti. Bez toho jde pouze o umělé projekty, říká profesor Malina

Ačkoliv je absolventem archeologie na Filozofické fakultě, založil po revoluci s kolegy Katedru antropologie na Přírodovědecké fakultě.  Prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc., autor mnoha beletristických knih, vášnivý tenista a milovník automobilů, se rozpovídal o studiu lidské sexuality, významu antropologie a vývoji Masarykovy univerzity v posledních padesáti letech.

4. 7. 2019 David Baláš

V roce 1993 jste přišel s nápadem vytvořit pětisvazkové dílo Kruh prstenu pojednávající o dějinách lidské sexuality. V roce 2007 vyšel první díl z této pentalogie, v jakém stavu je projekt nyní?

První díl je tlustá kniha, která má přes tisíc stran a váží asi 3 a půl kila, což je váha průměrného českého novorozence. Jeho realizace byla pekelně drahá, stálo to přes milion korun. V té době ale ještě byli sponzoři, dnes je problém na tak obsáhlé dílo sehnat peníze. I z těchto důvodů jsem další svazky vydal jako taková černobílá skripta. Projekt se přetavil ve volně přístupnou internetovou encyklopedii, kde jsou ve formě hesel všechna témata, která byla plánovaná.

Proč je sexualita v antropologii tak důležitá?

Antropologie se zabývá člověkem, jak se říká od nevidím do nevidím. Od dob, kdy se člověk objevil, až do současnosti. A také člověkem jako individuem od narození až do smrti. A v tomto směru se dá říct, se antropologie pěstuje ve dvou úvratích. To je zrození, a s ní ještě stále spojená sexualita, a smrt. Takže pokud antropologii bereme jako biologicko-sociologicko-kulturní vědu, je sexualita jedna z nejdůležitějších linií práce antropologů.

Vedl jste mnoho doktorských prací týkajících se právě sexuality. Namátkou lze jmenovat Sexuální zdrženlivost a celibátní praxe v minulosti a dnes nebo Role obličeje při výběru sexuálního partnera u člověka. Je i mezi studenty o toto téma velký zájem?

Této nevyčerpatelné tematice se věnuje řada studentů. Sexuální vzorce chování lze například zkoumat u jednotlivých etnik. V některých oblastech jsou od těch našich euroamerických zkušeností velmi odlišné. Je tedy možné provádět srovnávací výzkumy. Studenti jsou velmi otevření, takže se nedá říct, že by se nějak styděli těmito tématy zabývat.

Zdá se vám, že se v poslední době přístup k lidské sexualitě nějak změnil?

Naše euroamerická civilizace se ocitá v takovém vakuu, kdy ztrácí jakoukoliv sebekontrolu a sebereflexi. Vznikají třeba akademické práce, které tvrdí, že je potřeba vyřadit Sekorova Ferdu mravence z knihoven, protože je to maskulinní typ budující patriarchální vztahy. Prý kazí malé děti, které se nemůžou rozhodnout, jestli chtějí být chlapečky nebo holčičkami. U nás jsou to zatím takové náznaky, ale ve Španělku likvidují celé knihovny s literaturou tohoto typu. Ve Švédsku už je to dávno. Tyto skupiny pěstují čistě gender a biologie je pro ně okrajová věc, kterou prostě pomíjí. Všechno je podle nich v rukou jedince. Podle jejich názoru mají být všichni vychováváni neutrálně. Tak, aby nebyli zatížení předpojatostí a mohli se svobodně rozhodnout, čím budou.

Mohou tyto proudy ohrozit práci antropologů v podobě, v jaké je nyní?

Ohrožení je to značné, ale ne pouze naší práce. Pokud to takhle půjde dál, vedlo by to k civilizačnímu kolapsu. Z mého pohledu je to v historii třetí inženýrský pokus na lidech. Nacismus to vzal etnicky a rasově. Komunisti chtěli vychovat nového člověka na sociálním základě. A třetí, dost nebezpečný, pokus je tento. Jeho hlavní úskalí spočívá především v tom, že ty první dva pokusy se projevily jako hrůzné, kdežto tento je podáván tak, že se vychází vstříc každému. Tvrdí, že každá submikroskopická část tohoto světa má právo být uznána tím, čím se cítí být. Rodina, heterosexuální vztah, které jako jediné vytváří nové generace, v jejich pojetí nic neznamená. Na prvním místě je individuum a jeho seberealizace. Myslím, že ti lidé si ani neuvědomují, že kdyby tato teorie byla akcentována, tak v naší civilizaci nevznikne další pokolení.

Proměnila nějak antropologie naše vnímání předků?

Pokud vezmeme lidskou evoluci, tak náhled na ni se změnil dramaticky. Ještě v půlce 19. století se mělo za to, že člověk začíná někdy před půl milionem let. Novými nálezy ve východní a jižní Africe se však ukázalo, že linii vzniku prvních lidí můžeme protáhnout až do doby před 4 miliony let. Byly vyvráceny představy, že lidé žijící před 30 tisíci lety, byli primitivní osoby. Naopak, před 30 tisíci lety tady byl člověk, který by si s námi nezadal. Jeho kamenné nástroje jsou často velmi sofistikované předměty, které bych klidně přirovnal k objevům Newtona nebo Einsteina. I tito vynálezci a objevitelé stojí na ramenou lidí, kteří tady byli před námi. Například jeden experimentální archeolog se nechal operovat pomocí pazourkových čepelí, které byly vynalezeny a užívány před 30 tisíci lety. Šlo o operaci tračníku. Lékaři se tomu chtěli vyhnout, ale pak zjistili, že tyto nástroje jsou mnohem lepší než ty současné z oceli. Jsou břitké a naprosto imunní vůči přijímání cizorodých látek.

Předpovídá antropologie i nějaký další vývoj?

Pokud jde o současného člověka, tak máme ambice zvládnout na základě dosavadního vývoje predikovat další možný biologicko-fyzický vývoj. V současnosti si však tento vývoj ještě nedokážeme plně představit, protože pořád nejsou k dispozici data o tom, co s námi dělají moderní technologie, mobily, počítače a tak dál. Existují zatím pouze dílčí studie, jsou to však pouze efemérní záležitosti. Například se zkoumá, co udělá neustálé klikání a psaní na mobilu s motorikou, zda se například v dalších generacích neobjeví nějaký dědičný prvek. Je však potřeba alespoň jedna generaci, aby se objevilo něco vědecky potvrditelné. Ale zatím to vypadá, že budeme takoví, jací jsme.

V čem je podle vás největších přínos antropologie?

Antropologie by měla dbát na to, aby výsledky své práce dokázala srozumitelně představit veřejnosti. V tom vidím ten hlavní smysl a přínos. Podobné je to i u archeologie. Dělal jsem si legraci, kolik mají archeologové šedé hmoty. Neustále se hrabou v zemi a pak nemají čas s tím vyhrabaným něco udělat a představit to veřejnosti. U těchto disciplín zvlášť záleží na tom, aby navázaly kontakt s veřejností. Každého totiž zajímá, jaká byla minulost člověka a lidstva. A pokud bychom tato zjištění neformulovali jazykem srozumitelným veřejnosti, nepřeváděli je do těch životních věcí, tak by se tyto disciplíny staly více méně nepotřebnými.

Vyplývá mi z toho, že u antropologie se nedá mluvit o společensky významných objevech, jako když například vědci naleznou lék proti nejrůznějším chorobám.

Antropologie je disciplína, kde nějaké ty objevy, jako v chemii nebo mikrobiologii zas tak nejsou. Je to o shromažďování mnoha materiálů, o navazování na práci předchůdců, dávání informací do souvislostí a hledání analogií po celém světě. Je to taková kumulativní práce, při které je nutné navštívit spoustu muzeí. O nějakých objevech, které by byly nějak společensky významné opravdu moc nejde. V některých oborech je jasné, že pokud se jej naučíte dobře a budete jej dobře aplikovat tak jsou smysluplné. Tady se ocitáme v pohyblivých píscích, kdy si říkáte, zdali ta práce má nějaký smysl. A bez odezvy veřejnosti to jsou umělé projekty, které pouze zaměstnávají lidi.

Vy jste ale původně vystudoval archeologii na Filozofické fakultě, jak jste se vůbec dostal k antropologii?

Zdálo se mi, že archeologie je vcelku jednostranně zaměřená a soustředí se pouze na artefakty. Já jsem ale měl pocit, že je třeba tu mrtvou kulturu oživit. Nepředstavovat jenom kamenné nástroje, ale říct, jak lidé, kteří je používali, žili, na co je využívali a tak dál. A to už je přesah do antropologie. Jevilo se mi to tedy jako lepší cesta. Navíc jsem v 60. a 70. letech studoval západní antropologickou literaturu a ta mě k tomu přivedla. Dostal jsem se k tomu do určité míry samostudiem.

Měl jste i nějaké přírodovědecké zázemí?

Kromě studia archeologie jsem docházel na mineralogii a petrografii. Zabýval jsem se kamennými nástroji. A petrografie vám umožní říct jaký je to kámen a odkud ten kámen pochází. To je důležité zejména proto, že díky tomu můžeme vytvářet teorie. Například po zjištění, že pazourek je baltského původu, vyvstaly otázky, jak se přesouval na takovou dálku, protože se objevil samozřejmě i u nás ve Věstonicích. Přesto že to byly jednoduché lovecké společnosti, existovaly zřejmě určité komunikační kanály. To byl další průnik do života paleontologických lidí, před 30 tisíci lety. Takže tady jsem poznal ty přírodovědecké metody a způsoby uvažování.

Jaká v době vašeho studia vládla společenská nálada? Promítala se nějak do studia?

Šedesátá léta, kdy jsem studoval, byla ještě poznamenána nutností prezentovat se u zkoušek znalostmi z oblasti vědeckého komunismu, historického materialismu nebo politické ekonomie. Ale zároveň to byla doba, která do historie vstoupila pod metaforickým označením „zlatá šedesátá“. Tehdy vytryskl úžasný pramen kreativity, který se projevil ve výuce, vědě, umění a v kultuře obecně. V srpnu 1968 došlo k invazi „bratrských vojsk“, náš svět se vrátil do totalitních kolejí, byť oproti padesátým letům přece jen „změkčených“…

Porevoluční změny pak umožnily, abyste na začátku devadesátých let 20. století společně s Janem Benešem a Vladimírem Novotným znovu založil Katedru antropologie tady na Přírodovědecké fakultě. Co to obnášelo?   

S kolegou a kamarádem Benešem, který je biologický antropolog, jsme už od těch 60. let uvažovali, že jestli nastane příhodná doba, tak se pokusíme založit katedru. Vytvořili jsme studijní programy, kde jsme skloubili obě linie antropologie, sociální i biologickou. Navíc to bylo potřeba udělat ve třech navazujících stupních, od bakaláře až po doktorské studium. To se nám v ranných 90. letech podařilo. Beneš byl proděkanem fakulty, takže po administrativní stránce to šlo dobře. I atmosféra na fakultě tomu byla příznivě nakloněná.

Co bylo stěžejním cílem, ke kterému měla katedra směřovat?

Zejména jsme chtěli uchovat ten půdorys celostní antropologie. To se podařilo a stále daří, i pod novými šéfy se na ústavu stále takto uvažuje. Dále jsme dbali na kontakty se zahraničím. Sledovali jsme nejnovějších metody a využívali jsme je, včetně nejnovějších grantů, které to umožnily dotovat i přístrojově.

Proč je tak důležité klást důraz na spojení obou větví antropologie? 

Sociální antropologie nebo biologická antropologie poskytují pouze jednostranný pohled. Lidskou bytost ovlivňuje jak kultura, tak biologie. Při studiu pouze jedné z těch dvou částí nutně dochází k úniku souvislostí. Navíc čím více jdeme do minulosti, tím silnější je právě ta biologická stránka, a naopak čím blíž jsme současnosti, tak tím více jsme ovlivněni kulturou a sociálními jevy. Obě ty složky se však prolínají.

Sociální antropologie se v současnosti i na Fakultě sociálních studií. Existuje nějaká spolupráce mezi fakultami?

Nikoliv. Za dob, kdy to ještě vedla Hana Librová, tak určitá komunikace mezi fakultami probíhala, ale v současnosti už to dost dobře není možné. Důvodem je bohužel zcela odlišné směřování a zaměření oboru sociální antropologie na Fakultě sociálních studií, než bych si představoval za vhodné. To by ale bylo na dlouhé povídání.

Proměnila se nějak Masarykova univerzita od dob vašeho studia?

Za těch padesát let se proměnila v některých věcech pozitivně a v některých negativně. Vynikající je, že je univerzita otevřená světu. Kvituji existenci Erasmu a dalších programů, umožňujících studentům nahlédnout do okolí. Negativem je na druhé straně nárůst byrokracie. V době, kdy jsem tady začínal, bylo byrokracie a byrokratů desetina, studentů ale nebylo zas o tolik méně než dnes. Tento jev však souvisí s byrokratizováním celospolečenským, v tom není univerzita žádnou výjimkou.

Změnila se nějak i struktura studia?

Ta se moc nezměnila. Ale u nás, na ústavu antropologie, se změnilo její vnímání. Jak jsem říkal, nyní je chápána jako celostní věda, biologicko-socio-kulturní. Za minulého režimu byla sociokulturní antropologie na indexu, protože přinášela ve svých výzkumech jiné názory na společenský vývoj. Byla v opozici proti vidění světa, který představoval historický a vědecký materialismus. Za minulého režimu antropologie přežívala jenom v podobě biologické. Obnovení antropologie v celostní podobě, která je smysluplná, umožnilo až porevoluční dění.

Jak byste konkrétně charakterizoval současnou Přírodovědeckou fakulta, která letos slaví 100 let od založení?

Z pozice antropologa považuji Přírodovědeckou fakultu za svobodomyslné badatelské i pedagogické refugium, v němž zatím nemají místo některé tendence projevující se zejména na vysokých školách takzvaného humanitního zaměření. Svým studentům v tomto kontextu doporučuji četbu antiutopických/dystopických beletristických děl – My od Jevgenije I. Zamjatina, 1984 z pera George Orwella nebo Brave New World od Aldouse Leonarda Huxleyho, která jsou otřesným portrétem zmechanizovaného a odlidštěného budoucího světa.

Právě literatura se zdá být vaší vášní. Sám jste kromě odborných antropologických publikací napsal také řadu beletristických publikací. Nacházíte v próze větší autorskou volnost než v odborné literatuře?

Tím, že z odbornosti člověk přejde do jiné oblasti, obnoví sílu se zase vrátit zpět. Pokud jde o otázku, zda je fantazie v beletrii nebo v básnění rozvinutější než v té odborné práci, tak to si nejsem jistý. Je to spíš zábavnější, psát beletrii a básnit než se probírat těmi kamennými nástroji nebo pravěkými nádobami. Docela dobře se na to hodí příhoda německého matematika Davida Hilberta, kterého se ptali, kde skončil jeden z jeho nejnadanějších studentů, který prostě vymizel z matematických kruhů. Hilbert odpověděl, že se dal na básnění, na matematiku měl prý příliš málo fantazie. Je to samozřejmě nadnesené a velice záleží na úrovni, kde se člověk pochybuje, jak v beletrii, tak ve vědě.

Některé své knihy jste zasadil do prostředí nejmenované brněnské univerzity. Je pro vás Masarykova univerzita inspirací?

V podstatě píšu o věcech, které jsem zažil. Je to z akademického prostředí, takže se tam objevují postavy, ve kterých se kolegové trošku poznávají.

V roce 1993 jste také založil Nadaci Universitas Masarykiana (od roku 2004 Nadace Universitas), která umožňuje vydávat publikace i začínajícím autorům. Co vás k tomu vedlo?

Chtěli jsme obnovit polozapomenuté tradice Masarykovy univerzity. Do roku 1989 byly totiž zakladatelské figury – Masaryk, Engliš a Jirásek – tabu. Engliš byl sice prvním rektorem, ale za komunismu byl zapomenut a poslán kamsi mimo tento svět. Právě z těchto důvodů jsme založili několik knižních edicí. Jedna se jmenuje Edice Osobnosti, tam už teď vyšlo asi 27 svazků. A právě první svazky byly věnovány těmto personám, které jsou zakladateli a bez nichž by univerzita nebyla.

Další smysl této nadace je propojení vědy a umění. Je to docela inspirativní záležitost. Například foyer rektorátu zdobí socha Zvídavost od Olbrama Zoubka, a i na různých fakultách jsou rozmístěny sochy. Právě kontakt s uměním může být pro vědce hodně inspirativní.

Máte kromě literatury a vědeckých činností ještě nějaké další záliby?

Jednoznačně jsou to auta a sport. Přes veškeré úspěchy ve vědě a umění jsem nejhrdější na své úspěchy z tenisu, který chodím hrávat prakticky denně. Mým cílem je teď překonat rychlost podání 200 kilometrů za hodinu. Baví mě i stolní tenis. Když jsem zahajoval přednášku Úvodu do antropologie, který je takovým elementárním předmětem pro první ročník, řekl jsem v nadsázce studentům, že jestli je na ústavu opravdu kvalitní předmět, pak je to výuka hry v ping pong. Koukali na mě dost překvapeně. Když jsem se jich zeptal, jestli někdo hraje ping pong, sem tam se někdo přihlásil. Nabídl jsem jim tedy, že pokud mě někdo z toho ročníku porazí, tak to zabalím a odcházím. No, pořád jsem tady.

Více článků

Přehled všech článků