„Snažím se vžít do stavu znalostí studentů a s výkladem začít tam, kde jsou si jistí,“ říká náš učitel fyziky, Zdeněk Bochníček, čerstvý držitel Ceny ministerstva školství

Rozhovor s naším učitelem fyziky, Zdeňkem Bochníčkem, který 27. 11. 2019 převzal Cenu ministra školství, mládeže a tělovýchovy za vzdělávací činnost na vysoké škole za rok 2019.

2. 12. 2019 Zuzana Jayasundera

Zdeněk Bochníček Foto: Daniel Hamerník

Co Vás napadlo jako první, když jste se dozvěděl, že jste získal Cenu ministra školství za vzdělávací činnost na vysoké škole?

Dostavil se dvojí pocit. Tím prvním byla samozřejmě ohromná radost a pocta. Už to, když jsem se dozvěděl, že jsem navržen za fakultu, mi udělalo radost. Že se nominace proměnila v ocenění, mne opravdu velmi potěšilo. A ta druhá emoce? Představuji si, jak to s výběrem oceněných bylo. Na fakultě proběhlo první síto výběru, druhé na univerzitě, pak na ministerstvu. Někteří se zkrátka museli přes ta tři síta udržet, a já jsem jedním z nich. Nepochybně hrály roli jemné nuance mezi nominacemi a ty v rozhodování vedly k výsledku, že jsem se ocitl mezi pěti vyvolenými. Nemyslím si totiž, že jsem mezi pěti nejlepšími pedagogy na vysokých školách v republice. Mezi první stovkou, dvoustovkou v republice, to snad ano, a i to je velká pocta. Shodou nějakých vlivů jsem jeden z těch pěti, ale ocenění by podle mne mohl stejně dobře získat někdo jiný z této budovy nebo z celé fakulty či univerzity. Beru to takto, nechystám si tričko s nápisem „nositel Ceny ministra školství“😊.

Jak vznikl a vyvíjel se vás vztah k fyzice? Sehráli v tom roli vaši učitelé?

Moji učitelé byli dobří, ale nebyli tím hlavním motivem. Ani nenastal jeden jediný moment, který by to spustil. Což se dnes může stát, když třeba dítě přijde do centra VIDA, a tento zážitek v něm vztah k oboru nastartuje. U mne to bylo pozvolné. Na základní škole mne jednu dobu velmi bavila chemie, vím, že jsme chtěli s kamarády mít chemickou laboratoř, takový nebezpečný nápad, ale z toho sešlo. Co se mi na fyzice a matematice líbilo, bylo logické uvažování, kdy jedna věc plyne z druhé. U ostatních předmětů mne odrazovalo to, že se zde učí velké množství informací nazpaměť, což mi ani nijak zvlášť nešlo. Spíše se mi dařilo o věcech přemýšlet a matematika i fyzika mne bavily. Fyzika zvítězila, protože v ní byl reálný svět, matematika mi přišla až moc abstraktní. Ve fyzice byla příroda. Teorie nebo experimenty vysvětlující jevy, které od dětství člověk sleduje, ale nijak nad nimi nepřemýšlí. A najednou pochopí, jak to funguje a proč to tak vlastně je. Zde také sehrál velkou roli můj táta. Měl jen stavební průmyslovku, ale vedl mne k zájmu o fyziku a techniku. Dodneška si pamatuji, jak mi vysvětlil, co je to jeden kůň, ve smyslu jednotky výkonu. „To je, jako když zvedneš 75 kg do výšky jednoho metru za jednu sekundu,“ řekl mi. Já jsem byl jako kluk blázen do aut a kolik má auto koní, zněl vždycky můj první dotaz. Do té doby byl „kůň“ velmi neuchopitelný pojem. Pak se řekne tato věta, a najednou je to jasné. Vysvětlení mého táty používám ve výuce do dneška. Pár takových věcí mi utkvělo a vztah k fyzice se tak u mě formoval postupně.

Zdeněk Bochníček se podílí na organizaci řady popularizačních aktivit spojených s fyzikou. Jednou z nich je i Fyzikální kavárna. Foto: Rastislav Bača

Co se Vám na fyzice jako na oboru líbí nejvíce?

Fyzika je krásná ze dvou úhlů pohledu. Jednak proto, že dokáže pomocí obtížných teorií a náročné matematiky uspokojivě věrně popsat dění v přírodě. Uspokojivě tak, že můžeme na základě popisu vytvořit například technickou aplikaci. To je jedna krása a síla fyziky. Druhá síla, která mne hodně oslovuje, je, že fyzika dokáže pomocí jednoduchých modelů navrhnout dobré odhady. U předmětů, které tady učím, což je například Fyzika v živé přírodě a Fyzika pro chemiky, mi tato druhá krása fyziky přijde velmi zajímavá. Fyzika je o souvislostech a vztazích. Abyste o nich mohli přemýšlet, vždy existuje množina faktů a vzorečků, kterou je třeba se naučit nazpaměť. Pokud si tuto množinu faktů osvojíte, snáze jevy v přírodě v těchto souvislostech vidíte.

Máte své oblíbené fyziky? Jaké a proč?

Pokud mám říci jedno jméno fyzika, který dostal Nobelovu cenu, je to Richard Feynman. Jednak mne oslovil svou učebnicí fyziky, kterou jsem krom dalších zdrojů při studiu fyziky používal. Moje sympatie vzbudil i popularizačními knihami, které psal, například To přeci nemyslíte vážně, a obecně řečeno, vtipným a podle mne zdravým pohledem na svět.

Jak jste se dostal k učení fyziky na fakultě?

Na fakultě začal pracovat po pětiletém studiu odborné, nikoli učitelské fyziky, na pozici − dnes bychom řekli − výzkumný pracovník v aplikovaném výzkumu, kde jsme spolupracovali s průmyslovými podniky, například Teslou Rožnov, ČKD Polovodiče. Já jsem pro ně řešil různé výzkumné úkoly, tehdy pod hlavičkou Katedry fyziky pevné fáze. Po revoluci v roce 1989 se uvolnilo místo asistenta na Katedře obecné fyziky, a já jsem ho ve výběrovém řízení získal. Učení fyziky mne lákalo, byť jsem při výběru vysoké školy vůbec nepřemýšlel o tom, že bych fyziku učil. Nemám žádné učitelské vzdělání, ale pedagogické kompetence mi asi začalo utvářet doučování.

Jak Vás tedy doučování učilo učit?

Na základní škole to byla kamarádská výpomoc, na střední škole jsem to pojal i komerčně, a ještě když jsem měl malé děti, několik hodin týdně jsem doučoval. Hodně jsem se u toho naučil. Když totiž něco řeknete, vidíte, jak na to žák reaguje. Jste spolu v přímé interakci. A když zjistíte, že to nezabralo, přemýšlíte: „Jak to říci jinak? Jaký obrázek namalovat, aby to pochopil?“ Pokud člověk jen přednáší, tuto školu nemá. Vykládá svou látku a myslí si: jak to má krásně uspořádané, ale co se děje v hlavách publika, to netuší. Řekl bych, pokud jsou na středních školách mladí lidé, které doučování baví, ať přijdou studovat učitelství a mohou najít naplnění svého života.

Jak dlouho učíte fyziku na PřF MU?

Učím zde více než čtvrt století. Po studiu jsem stále na fakultě, v podstatě jsem neopustil toto patro. Neříkám to jako výhodu či nevýhodu, jen to konstatuji jako fakt.

Byly v něčem Vaše začátky učitelství fyziky náročné?

Určitě ano. I když to nebylo o tom, že bych měl strach se postavit před třídu a přednášet. Ačkoli se považuji spíše za introverta, když přijdu před třídu, stává se ze mě jiný člověk, a introvertní rysy ze mne jakoby zmizí. Náročné to bylo zejména v přípravě přednášek a seminářů po stránce náplně.

Jsou témata, jejichž způsob výuky jste několikrát přepracoval, než jste byl s výkladem spokojený?

Když si listuji přípravami k výuce Fyziky pro chemiky, vidím, že zhruba z jedné třetiny to dělám jinak než na začátku. Je to dáno tím, že se mi kupí zkušenosti se studenty. Zkouším výhradně ústně, i když mám 150 studentů, protože se tak dozvím hodně o jejich znalostech a schopnostech. Při ústním zkoušení někdy odhaluji neznalosti a nedostatky, se kterými jsem dříve vůbec nepočítal. Protože chci, aby to, co jim vykládám, bylo obsahem i rozsahem přiměřené, je bohužel vývojem redukce učiva. Přednášky modifikuji tak, že do nich vkládám podrobnější vysvětlení látky, která dříve zůstávala nepochopena. Tím mi však ubývá čas na rozsáhlejší a možná i obtížnější témata.

 Zdá se, že chodí studenti ze středních škol hůře připraveni?

Průzkumy občas ukazují, že ne, ale my máme pocit, že chodí připraveni hůře. Ale ono už za starého Říma si lidé stěžovali, že mládež je hrozná😊. Faktem je, že za nás matematické znalosti, jako derivace a diferenciální počet, měli skoro všichni, nebo si jejich výukou alespoň prošli. Nyní je takových studentů stále méně.

Co je podle Vás základem úspěchu ve vysvětlování fyziky studentům?

Snažit se začínat na jejich úrovni. Což skoro nemožné, protože to je u každého studenta jiné. Přesto se snažím vžít do stavu aktuální znalostí studentů. Kde jsou si jistí, tam chci začít a pokračovat. Abych nezačal „vysoko“ a nepokračoval „ještě výš“. Protože tak by celé vzdělávací úsilí mohlo přijít nazmar. Pak mi pomáhá, že si vzpomínám, jak jsem se danou látku sám učil, co mi dělalo problémy, a v kterém momentě jsem to pochopil. Snažím se na vlastní „aha momenty“ vzpomenout a aplikovat je do výuky. Také často zařazuji příklady. Pro studenty prvního ročníku se často látka ze vzorečků stane jasnější, když dosadíte konkrétní čísla, ve kterých dokáží snadněji počítat. Nebráním se také občas říci něco, co se domnívám, že je vtipné, jsem rád, když se studenti zasmějí. A pak si myslím, že studenti vidí, jak mne fyzika a výuka baví. I když k fyzice student nemá vztah, nabíjí ho to pozitivně, že taková divná věc někoho tak moc může bavit.

Na budoucí povolání připravujete na fakultě studenty učitelství fyziky, které prošlo od roku 2010 poměrně velkou inovací. V čem se například změnilo?

Domnívám se, že studenti učitelství přichází s jinou motivací než studenti tzv. odborného studia. Silnější motivací je podle mne učitelství, nikoli sama fyzika nebo jiná přírodní věda. „Já bych chtěl učit. A fyzika se mně líbí,“ takové je spíše pořadí priorit. V bakalářském studiu se totiž studuje hlavně věda. Oborově didaktické a praktické pedagogické přicházejí až v magisterském studiu, pedagogika a didaktika je v bakalářském stupni velmi teoretická. Tedy to, že tito studenti se silnou motivací učit míří k učitelství, se od začátku výuky dříve nijak zvlášť neprojevovalo. Mimo jiné také proto jsme v roce 2012 zavedli předmět Inspiratorium pro učitele, kde studenti svoje učitelské kompetence mohou rozvíjet na samém počátku učitelského studia. Největší inovací u všech nových učitelských studijních programů pak bylo podstatné navýšení pedagogické praxe.

Co je specifické ve vzdělávání budoucích učitelů fyziky, která je obecně chápána jako velmi těžký předmět?

Učitel fyziky oproti některým jiným oborům méně sděluje informace, více musí být schopen vysvětlit vztahy a souvislosti, vyvodit konkrétní důsledky ze známých zákonů nebo pravidel. Učí fyziku pochopit a porozumět jí. Naši studenti učitelství se musí nejprve dobře naučit fyziku. A pak je tu další, vyšší stupeň, aby to dokázali sdělit v logické a uspořádané struktuře. V tom je fyzika blízká matematice. Také proto je nejvýhodnější studovat fyziku v kombinaci s matematikou.

V roce 2012 jste si vzal malý úvazek na Gymnáziu Křenová. Co Vám pro praxi učitele budoucích fyzikářů dává zkušenost učitelství Fyziky na střední škole?

Připadlo mi nestandardní, že studenty učitelství fyziky připravuji k práci, kterou jsem sám nikdy nedělal. Nebyl jsem si jistý, zda jim vždy dávám dobré rady. K učitelům na středních školách a k jejich zkušenostem mám velký respekt. Přínos pro sebe vidím v tom, že když zkušenost učitele na střední škole mám, zmenší se riziko, že studentům budu dávat rady špatné. A že získám sebevědomí. Nyní mohu říci: „Já jsem to dělal takto!“. To byla hlavní motivace. Šel jsem tehdy na Gymnázium Brno, Křenová a Gymnázium Brno, třída Kapitána Jaroše. Oba ředitelé souhlasili, i když věděli, že nemám učitelské vzdělání. Pro Gymnázium Křenová jsem se rozhodl proto, že na Jarošce tehdy studovaly moje děti, a ty řekly: „Nikdy!“. (smích). Na Křenové jsem dostal třídu od prvního ročníku a učil jsem je tři roky, co mají povinnou fyziku. Bral jsem to tak, že se součástí mé práce trvale stane i dvouhodinová výuka fyziky na střední škole. Pak jsem se stal proděkanem pro studium a ztratil jsem odvahu to vše zvládnout. Ale často na to myslím a moc rád vzpomínám.

V čem je učitelství na střední škole odlišné od učitelství na fakultě?

Na střední škole je ke vztah ke studentům osobnější. Učíte je souvisle celé tři roky, jsou také přístupnější k výchově a máte větší možnost je inspirovat. Zažil jsem i to, že jsem sedm z těchto studentů tady na fakultě osobně imatrikuloval a čtyři z nich promoval. Byť ne z fyziky😊. Jak skončím proděkanství, hodlám v učení na střední škole pokračovat. Už se na to těším.

Více článků

Přehled všech článků