Všichni se musíme zaměřit na to, aby se genetika nezneužila, říká profesorka Relichová

Autorka učebnice Genetika populací prof. RNDr. Jiřina Relichová, CSc. provází genetiku na Přírodovědecké fakultě od samého počátku, je totiž její první absolventkou. Velká propagátorka Mendela si od genetiky v budoucnu slibuje ještě mnohé, varuje však před jejím zneužitím.

15. 10. 2019 David Baláš

Jaká byla vaše cesta na Přírodovědeckou fakultu MU do Brna?

Narodila jsem se a žila na vesnici a odmalička jsem měla ráda přírodu. Později na gymnáziu jsem se ale začala zajímat o předměty, které vedli dobří učitelé. Jedním z nich byl právě učitel biologie, a tak jsem uvažovala o medicíně nebo biologii. Nakonec jsem začala studovat odbornou biologii na Přírodovědecké fakultě MU. Vůbec jsem ale neměla představu, že by ze mě jednou mohla být genetička, poněvadž na gymnáziu se na přelomu šedesátých let genetika neučila.

Vzpomenete si ještě, jak vypadal studentský život?

Podle mě se tehdejší studentský život moc od toho dnešního nelišil. Podmínky byly ale jiné; bydleli jsme na kolejích, které byly v hrozném stavu, a často jsme se stěhovali. Jeden rok jsme dokonce bydleli v klášteře na Mendlově náměstí v obrovské místnosti spolu se studenty z Lékařské fakulty a ani jsme se navzájem všichni neznali. Ale brali jsme to tak, jak šel život. Chodili jsme na přednášky, společně se učili, ale taky jsme si užívali studentská léta. Byli jsme mladí a všichni na to rádi vzpomínáme.

Co byste řekla právě o studentech, změnili se?

Myslím, že dřív si studenti víc vážili učitelů i samotného studia. Dneska jsou jiní. Jsou víc otevření, mají víc kuráže. Myslím, že mají i menší povědomí o akademické obci. Dnes mají studenti velké možnosti svobodného rozhodování v samotném studiu, například volbu zaměření, výběrových předmětů a není výjimkou ani přestup z jednoho oboru na druhý. Dřív byl systém jednodušší, ale ne tak volný. Byli jsme skromnější, jak to vyžadovala doba. Někteří studenti pobírali sociální stipendium a za výborné studijní výsledky bylo prospěchové stipendium.

Jakou podobu měla výuka v době vašeho studia?

Asi 20 studentů tvořilo ročníkový kruh a měli jsme přiděleného ročníkového učitele, který se o nás staral a říkal nám, co a jak. Jezdili jsme na brigády v oblasti zemědělství, což byla výborná forma dnešních „adapťáků“. Ve studiu jsme zpočátku měli všichni společný biologický základ, v podstatě až do třetího ročníku. Potom jsme se specializovali třeba na genetiku, fyziologii rostlin, mikrobiologii a podobně. To je podobné jako dnes. Kromě odborných předmětů a jazyků jsme však měli i povinné předměty, jako je marxismus-leninismus, politická ekonomie nebo vědecký komunismus. Ve třetím ročníku už začaly specializovanější předměty. Já s kamarádkou jsme zůstaly na oddělení genetiky, kde jsme chtěly dělat diplomovou práci.

Jste vlastně jedna ze dvou prvních absolventek oboru genetiky na Přírodovědecké fakultě MU, je to tak?

Začala jsem studovat na fakultě v roce 1962, byla to doba velkých změn. Po uvolnění režimu v Sovětském svazu se na přelomu padesátých a šedesátých let začala genetika jasně vymaňovat z područí „lysenkismu“ a prostor pro genetiku se uvolňoval. Genetika, přestože se ve světě rychle rozvíjela, byla u nás od poválečného převratu zakázaná jako buržoazní pavěda. Ale rok 1965 byl v tomto směru přelomový; to jsem byla ve třetím ročníku. Československo a další socialistické země se ke genetice znovu přihlásily. V tom roce bylo v Brně velké mezinárodní sympozium, na které přijeli genetici z celého světa a začalo se usilovat o zřízení samostatné Katedry genetiky. To se podařilo v roce 1967, kdy jsem končila studium.

Na Katedře genetiky jste hned po studiu zůstala a genetiku na Přírodovědecké fakultě jste doprovázela až do vašeho odchodu do důchodu. Jak to s ní bylo po založení dál?

Po ukončení studia jsem byla na Katedru genetiky přijata jako odborná asistentka. Ale bohužel, tak jak to s genetikou bylo už před tím, upadla znovu v nemilost a Katedra genetiky byla z politických důvodů po dvou letech zrušena. Byla pak jako oddělení přičleňována k příbuzným katedrám. V přednáškách a výzkumu se ale pokračovalo dál a byly zaváděny nové přednášky a cvičení jako například přednášky z molekulární genetiky, evoluční genetiky, historie genetiky a další.

Já jsem nespadala do té správné škatulky, tak jsem nemohla být vedena jako pedagogický, ale jako vědecký pracovník. I tak jsem ale učila, psala jsem skripta a připravovala přednášky.

Mohla byste přiblížit, jak vypadal tehdejší výzkum?

To se absolutně nedá srovnávat s dneškem. Začínali jsme s výzkumem genetické variability přírodních populací. Jako modelový objekt jsme si vybrali Arabidopsis thaliana, nenápadnou malou rostlinu, která se běžně vyskytuje v přírodě. Tehdy to byl málo známý model pro genetický výzkum. Rostlina, se kterou pracovalo jen pár evropských laboratoří. Postupně se však ukázalo, že pro své unikátní vlastnosti je to neocenitelný model pro genetický výzkum v různých oblastech, včetně molekulární genetiky, a tak je dnes používána v laboratořích po celém světě. Naše výzkumné zaměření tedy od počátku přineslo uznání i v zahraničí. Podmínky pro výzkum však byly omezené. Řešili jsme dílčí plán státního výzkumného úkolu, který se upřesňoval vždy po pěti letech. Na rok jsme dostali asi 10 tisíc korun, za to jsme nakoupili potřebné věci pro pěstování rostlin a zřídili vlastními prostředky „fytotron“, osvětlenou místnost pro celoroční pokusy. Přístroje jsme si mohli objednat tak jednou za dva roky, byly to ty nejzákladnější, jako třeba termostat. Skoro každý rok jsme měli možnost objednat si za valuty nějakou knihu nebo chemikálii ze zahraničí. Věci dorazily za rok, nebo třeba vůbec. Hodně jsme ale spolupracovali s Biofyzikálním ústavem Akademie věd a tam byly možnosti a finance na výzkum nesrovnatelně větší.

Mimochodem, s rostlinou Arabidopsis thaliana jsem nakonec pracovala většinu své kariéry, jednak s jejími přírodními populacemi, a potom s mutacemi. Naše mutantní linie jsou dodnes součástí světové sbírky v Arabidopsis Stock Center, kde slouží dle potřeby různým laboratořím. Velká pozornost byla věnována studiu genetického poškození vlivem xenobiotik v prostředí. To je monitorování a odhad genotoxického rizika polutantů na různé organismy včetně člověka. Až od roku 2000 jsme se dostali i ke grantům, které byly zaměřeny na lidskou genetiku.

Jak se změnily možnosti pro genetiku po roce 1989?

Jak jsem říkala, genetika to u nás neměla zpočátku jednoduché. Po revoluci se ale všechno vrátilo k normálu. Ilustrovat to může například to, že jsem dostala povolení k obhajobě kandidátské dizertační práce až po 14 letech od podání, kdy se už politické poměry uvolnily.

V návaznosti na otevření se světu se genetika prosazovala i u nás a konkrétně také na fakultě. Získali jsme zahraniční učebnice genetiky, grantové prostředky na výzkum, z nichž jeden dlouhodobý byl zaměřen na genomy různých organismů a jejich funkce. Měla jsem také možnost získat zkušenosti a naučit se nové metody výzkumu na stáži v Max-Planck Institutu v Německu. Byla zřízena Katedra genetiky a molekulární biologie, otevřeli jsme nový obor studia Molekulární biologie a genetika a obdrželi jsme akreditaci pro dva obory doktorského studia Genetika i Molekulární a buněčná biologie. To vše vyžadovalo i adekvátní personální zabezpečení oboru. V českých zemích nebyl na konci devadesátých let aktivní žádný profesor genetiky, a tak, když jsem byla jmenována profesorkou genetiky a dva kolegové z katedry se habilitovali, získala fakulta také akreditaci k habilitačnímu a profesorskému řízení.

Hodně se zajímáte o osobnost G. J. Mendela, který bývá označován za zakladatele genetiky. Jaký je jeho význam z vašeho pohledu a důležitost jeho vazby na Brno?

Mendel rozhodně je otcem genetiky. To, že jeho objevy zde v Brně v Augustiniánském klášteře daly v roce 1865 vznik nové vědě, se ve světě ví, i když byla jako genetika pojmenována až na počátku 20. století. Místo, kde Mendel prováděl své pokusy, je hodně navštěvováno. V refektáři kláštera přednášelo mnoho nobelistů, kteří vždy vyjadřují obdiv a váží si toho, že jsou na místě, kde vznikla genetika. Já jsem na spojení Brna, genetiky a Mendela vždycky kladla velký důraz. Ve svých přednáškách jsem studentům zdůrazňovala, že by měli vědět o Gregoru Mendelovi a jeho díle co nejvíce, když studují ve městě, kde uskutečnil své epochální objevy. O Mendelův odkaz se od roku 1965 stará a rozvíjí Mendelianum Moravského zemského muzea a v posledních letech v prostorách Augustiniánského kláštera Mendelovo muzeum Masarykovy univerzity. Díky těmto institucím stoupá v městě Brně i povědomí jeho obyvatel o této výjimečné osobnosti.

Je i pro dnešní genetiku Mendelovo učení platné?

Jeho základní principy mají obecnou platnost. Koneckonců on sám to předvídal, když se vyjádřil, že jeho objevy budou platné pro celý organický svět. Jeho principy segregace a kombinace platí i pro člověka. Tak, jak se například dědí žlutá a zelená barva hrachu, tak se dědí u člověka mnohé nemoci, třeba cystická fibróza. Poté, co byly začátkem 20. století v Morganově laboratoři prokázány a potvrzeny Mendelovy objevy na chromozomové úrovni u živočišného druhu mouchy octomilky, začal velký rozvoj genetiky v mnoha směrech a od té doby se stále objevují nové možnosti jejího využití v různých oborech a specializacích.

Změnila genetika nějak náš běžný život?

Obrovským způsobem. Minulé století bylo stoletím rozvoje genetiky a v tomto století se získaných poznatků využívá prakticky u rostlin, živočichů, ale i u člověka. Poté, co byl začátkem našeho století přečten celý lidský genom, bylo identifikováno mnoho genů, které jsou zodpovědné za dědičná onemocnění. A pak už je možné cílit léčbu. Já myslím, že do budoucna můžeme očekávat další převratné změny. Dnes už je běžná prenatální diagnostika nejen v rodinách, ve kterých je riziko, že potomek zdědí určitou genetickou poruchu. Metody, které se k tomu používají, se stále zdokonalují a zároveň se objevují možnosti nápravy vadných genů nebo jejich špatné funkce.

Trochu to působí tak, že jednou budeme mít možnost tvořit téměř dokonalé lidi bez vad a obtíží. Není už za hranou, zasahovat do toho, co stvořila příroda?

Dnes je zakázáno měnit genetickou informaci pohlavních buněk, které se předávají do další generace. Mohou se měnit pouze buňky somatické, tělní. Možnosti jsou tak velké, že obavy zde pochopitelně jsou. Je potřeba, abychom se všichni zaměřili na to, aby se zásah do genetické výbavy člověka nezneužil. Hranice je podle mě tam, kde se ještě člověku pomáhá od různých dědičných nemocí. V poslední době jsme však svědky toho, jak snadno lze využít nové metody editace genů k cílené mutaci genu, a zde je obzvlášť důležité dodržovat dané etické hranice.

Hodně se brojí i proti geneticky upraveným rostlinám a potravinám.

Ke genetickým modifikacím, mutacím, dochází v přírodě i spontánně. A pokud jde o vnesení cizorodého genu do určitého organismu, ať už to jsou rostliny nebo zvířata, existují dostatečné kontroly toho, o jaké geny se jedná, zda jsou bezpečné a zda přinášejí požadované zlepšení. Považuji tak geneticky modifikované organismy za prospěšné a nikoli nebezpečné.

Působení na vysoké škole spojuje jak vědeckou, tak pedagogickou činnost. Jaký je váš vztah k výuce?

Dobře vedená výuka na jakékoli škole je její nezbytnou součástí. Na Přírodovědecké fakultě, kde připravujeme studenty na budoucí povolání je samozřejmě nutná i kvalitní praktická vědecká příprava, především formou cvičení, bakalářských prací, a hlavně pak diplomových a doktorských prací. To vyžaduje, aby akademický pracovník byl jak výborným učitelem, tak úspěšným vědeckým pracovníkem s grantovými projekty. Podle mého názoru a zkušeností nelze dělat obojí na sto procent. A tak někteří akademičtí pracovníci mají mnoho výukových povinností, široký odborný přehled a velké počty studentů a zbývá jim pak méně času na výzkum, a naopak ti velmi úspěšní ve vědě učí spíše výběrové úzce specializované přednášky pro malé počty studentů. Obojí jsou pro školu důležití.

Já jsem začínala jako elévka zavedením Cvičení z genetiky, a v průběhu svého působení na genetice jsem zavedla či převzala přednášky a cvičení z různých předmětů, jako je Genetika rostlin, Mutageneze, Cytogenetika, Historie genetiky, Genetika populací a stěžejní přednáška z Obecné genetiky pro zhruba 300 studentů.

Myslíte, že jste byla oblíbenou nebo spíše obávanou vyučující?

Myslím, že od každého něco. Z anonymního hodnocení studentů jsem vyšla vždycky dobře. On samotný předmět Genetika je velmi zajímavý, a tak zřejmě studenty zaujal. Zároveň je genetika i poměrně obtížný předmět, a proto jsem u zkoušek byla obávaná zkoušející, protože jsem nehodlala slevit z určitého standardu vědomostí. Myslím, že je potřeba celkově držet vysoký standard jak ve výuce, tak ho požadovat i u zkoušek. Přitom považuji za důležité studenty motivovat, nikoli deprimovat.

Byla jste redaktorkou prvního i druhého českého vydání americké učebnice Genetika (Snustad a Simmons), která po třiceti letech nahradila dosavadní již zastaralou učebnici. Jak probíhala práce na tomto překladu?

Byla to první komplexní učebnice současné genetiky v češtině. Na více než 800 stranách je ve 24 kapitolách prezentován průřez všemi oblastmi genetiky spolu s dalšími náležitostmi, jako jsou řešené problémy, příklady, rejstřík a podobně. Jako celostátní učebnici ji používají i na Slovensku. U prvního překladu jsem oslovila odborníky s dlouholetou zkušeností ve výuce, a to nejen profesory z Masarykovy univerzity, ale i z Veterinární a farmaceutické univerzity, z Mendelovy univerzity a z Biofyzikálního ústavu Akademie věd. Všichni přistupovali k překladu s velkým nadšením. Já jsem kromě překladu byla také editorkou celé učebnice. Narazili jsme samozřejmě na mnoho překážek. Problém byl například s terminologií, která se musela ustálit a sjednotit. Jak jde pokrok v genetice rychle kupředu, tak se v mluvené řeči běžně používá laboratorní hantýrka a zde se pak musely citlivě volit české ekvivalenty. Díky zmíněnému nadšení a profesionálnímu přístupu vedení MUNI Press, se podařilo téměř nemožné – že česká verze učebnice vyšla ve stejném roce jako americké vydání. Po osmi letech jsme pak vydali druhé aktualizované vydání s celou řadou nových a zásadních poznatků. Byla to velmi radostná práce a já osobně v tom spatřuji pěkné zakončení mé profesní kariéry.

Napsala jste také svou vlastní knihu Genetika populací, v čem byla práce na této knize jiná?

Práce na překladu Genetiky byla úplně jiná. Genetiku populací jsem předtím dlouho učila, a proto jsem mohla využít svých zkušeností, jak látku studentům podat. Učebnice k tomuto předmětu u nás chyběla a byla žádaná především proto, že se jedná o obtížný předmět, studenti ho neměli moc rádi a měli s ním problémy. Je tam totiž potřeba úplně jiného myšlení; v úvahu se nebere genová výbava jedince, ale celé populace. Navíc, některé zahraniční učebnice používají velmi obtížný matematický aparát, proto bylo třeba pro tyto účely použít matematiku přístupnou biologům, a přitom neubrat na srozumitelnosti.

Uvedla jste, že pedagogická dráha hrála ve vašem profesním životě prim. Řadíte proto zmíněné publikace mezi své největší úspěchy?

Rozhodně. Ale kromě toho, když bilancuji svých 45 let působení na fakultě, tak můžu říct, že jsem stála na počátcích genetiky a za ta léta napomohla jejímu rozvoji ve výuce i ve vědě až k dnešnímu stavu. Toho si velmi vážím.

Masarykova univerzita letos slaví 100 let od založení. Co byste jí popřála do další stovky?

Aby měla co nejlepší pedagogy i vědecké pracovníky. A díky tomu, aby postupovala v žebříčku univerzit stále k prvním místům. Přírodovědecké fakultě bych přála, aby k tomu přispěla co nejvíce.

Více článků

Přehled všech článků