Glioblastom, IDH-wildtype (GBM) je nejběžnější a vysoce agresivní primární nádor mozku. Vzhledem k jeho vnitřní heterogenitě, invazivní povaze a lokalizaci je kompletní chirurgické odstranění prakticky nemožné. Navzdory inovacím v zobrazovacích metodách a soustavnému zkoumání možností léčby je medián celkového přežití pacientů s GBM 14-16 měsíců. Standardní léčba spočívá v maximálně bezpečném odstranění ložiska GBM a následné pooperační radioterapií v kombinaci s konkomitantní a adjuvantní chemoterapií Temozolomidem. Přibližně v 80 % případů dochází k rekurenci ve vzdálenosti do 2 cm od původního místa nádoru s mediánem doby do rekurence 7-8 měsíců po chirurgickém odstranění primárního nádoru. Rekurentní GBM jsou obvykle nepřístupné resekci a rezistentní vůči konvenční léčbě. Mechanismy vedoucí ke vzniku a rozvoji radiorezistence, charakteristického rysu rekurentního GBM, zatím nejsou zcela objasněny. Radiorezistence tak představuje v onkologii závažný problém, jelikož rozsáhlé využití radioterapie v léčbě rakoviny je často výrazně omezeno rozvojem radiorezistence u nádorových buněk. Sekvenování nové generace umožnilo efektivní identifikaci klinicky relevantních biomarkerů a připravilo tak půdu pro precizní medicínu. Ačkoli biomarkery mají obrovskou prognostickou a prediktivní hodnotu a vedli k revoluci jak v diagnostice, tak v stanovovaní léčebných postupů, nemusí se přímo podílet na patogenezi onemocnění, a proto nemusí být nutně vhodnými terapeutickými cíli. Na rozdíl od studia biomarkerů umožňují metody funkční genomiky identifikaci genů spojených přímo s vybranými fenotypy. Propojení transkripčního profilování klinických vzorků s výsledky CRISPR screeningu umožňuje objevování základních mechanismů ovlivňujících radiorezistenci a identifikaci klinicky relevantních terapeutických cílů nezkresleným a vysoce efektivním způsobem.