„Bylo to jako zjevení. Najednou jste mohli sednout do auta a kdykoli vyrazit do zahraničí.“

Rozhovor s Eduardem Fuchsem o 17. listopadu 1989 a období před ním i po něm. O atmosféře na fakultě za socialismu, bouřlivém Listopadu i prvních cestách za hranice.

14. 11. 2020 Zuzana Jayasundera

20. listopadu 1989 se na Náměstí Svobody sešlo asi tisíc studentů a pedagogů nejméně ze dvanácti vysokých škol.

Od kdy je Váš život spojen s Přírodovědeckou fakultou MU? 

Jako student jsem přišel na fakultu v roce 1960. Ještě za studia, od 3. ročníku, jsem dělal tzv. asistenta s polovičním úvazkem. Studium jsem ukončil v roce 1965 a v tomto roce jsem nastoupil na místo asistenta. 

Když se ve vzpomínkách vrátíte do doby před Listopadem 1989, jaká byla situace na fakultě? 

Celkově fakulta stagnovala. Vše se začalo odvíjet po roce 1968 v období normalizace. Tam se stalo to, co fakultu poznamenalo do konce 80. let: ovládli ji lidé bez patřičného odborného zázemí i morální slušnosti. Vůdčí duo zločinných tendencí představovali manželé Vojtkovi, profesor Vojtek a profesorka Vojtková z biologie. Prof. Vojtková koncem 70. let velmi hrdě konstatovala, že „Konečně máme fakultu bez zvučných jmen, (protože je vyházeli) ale zato plnou lidí oddaných marxismu-leninismu.“ To bylo krédo lidí ve vedení fakultyA tato atmosféra přetrvávala přes velmi malé uvolnění v 80. letech až do Listopadu 1989. Matematika ale měla to štěstí, že u nás nebyly tak výrazně negativní osobnosti. 

Jak se to projevovalo v rovině profesního života zaměstnanců? 

Všichni pracovníci byly rozděleni do 4 kategorií, A, B, C, D. V kategorii A byli nejkovanější straníci. Ti méně významní, ale přesto režimu přijatelní, byli v kategorii B. Já jsem se i s manželkou octl v kategorii C, šlo o lidi trpěné, avšak bez možnosti profesního růstu; a kategorie D, to byli zaměstnanci odsouzení k odchodu z fakulty. Buď dostali rovnou vyhazov, nebo na ně byl vyvíjen ze strany vedení fakulty či univerzity takový nátlak, že pod ním odešli. 

Jaký byl tedy život zaměstnanců z kategorie C? 

Kategorie C, kde jsem byl já, znamenala, že jsem neměl povolení vycestovat. Dostal jsem třeba pozvání do Kanady s hrazením všech nákladů, ale stranická skupina výjezd nepovolila. Nemohli jsem, na rozdíl od kategorie A či B, publikovat. Publikování podléhalo na naší fakultě schvalováníčlověk musel před odesláním požádat o schválení. A já jsem měl fascikl vyjádření, že mi v zájmu fakulty není povoleno publikování práce vzahraničíBylo to období po této stránce velmi depresivní a kdo to nezažil, si to nedovede dost dobře představit, jak stísněné poměry byly. Úzká vrstva lidí, kteří bez problémů jezdili do zahraničí a publikovali, a pak kategorie lidí  sice režimu nepohodlných, ale trpěných, protože polovinu fakulty vyházet nemohli − ovšem bez možnosti vědeckého růstu. 

Jak takové negativní kádrové zařazení zasahovalo osobní a rodinný život? 

Určitě bych nikomu nepřál zažívat stresy typu, kdy nevíte, zda se vám dítě  i když je šikovné a má dobré výsledky  dostane na střední školu, zda mu stranická organizace z místa bydliště nenapíše takový posudek, že ho nevezmou. Šlo o věčné nepříjemnosti tohoto typu, které člověka po morální stránce devastovaly. 

Takto vypadl areál na Kotlářské za socialismu. Foto: Archív MU.

Jakou jste měl představu o své profesní budoucnosti v rámci socialistického režimu? 

Profesní budoucnost v rozumném slova smyslu byla totálně vyloučená. Nebylo mi povoleno dělat kandidaturu, nesměl jsem publikovat, jezdit na Západ. Viděl jsem na řadě kolegů, kteří na tom byli podobně, jak je to devastovalo. Třeba docent Sekanina, který se habilitoval, ale docentem už ho nejmenovali, a jeho profesní růst byl na 20 let zastaven. Představa růstu byla velmi omezená a člověk si proto hledal jiné únikové cesty, jak se realizovat.  

Jaké jste si hledal únikové cesty? 

Mojí únikovou cestou byla hudba. Už jako gymnaziální student jsem hrával na klavír vorchestru, věnoval jsem se také skladbě i aranžování. Pod cizími jmény se mi někdy podařilo něco uplatnit. V době největšího teroru na fakultě jsem dokonce uvažoval, že odejdu a budu se věnovat hudbě či něčemu jinému. Asi bych to udělal, kdybych neměl dvě malé děti. I když nebyla fakultní budoucnost zářivá, je něco jiného, když se člověk rozhoduje za sebe, a když bere ohled na rodinu. Nikdy jsem nedospěl k tomu, že bych byl ochoten riskovat zcela vše a ztratit zaměstnání, to dokázali jen někteří.  

Jak jste se Vy osobně stavěl k režimu? Proč Vás režim držel v takové stagnaci? 

Co režimu vadilo když jsem přicházel jako budoucí student, byl můj původ. Ten nebyl dělnický nebo podobně kladný, protože můj otec byl živnostník. (V  roce 1965, kdy jsem začínal na fakultě pracovat, už můj nedělnický původ nebyl problém.) A tak jsem měl problém se dostat už na střední školu a roli to hrálo při přijetí na fakultu. Já jsem už jako student patřil k těm, kteří nebyli nějak uzavření a tiší, ale když jsem se domníval, že si něco zaslouží kritiky, tak jsem to říkal, a to i před lidmi, kteří fakultu ovládli. Měl jsem visačku, ne zásadního rebela, odpůrce režimu, ale člověka, který se režimu nehodí, takže bylo jasné, že se ocitnu v kategorii C.

V jaké etapě kariéry Vás 17. listopad 1989 zastihl?

Byl jsem už od roku 1968 odborným asistentem, a žil jsem s pocitem, že jím i dlouhodobě zůstanu z důvodů, o kterých jsme mluvili. 

Kdy a jak jste se dozvěděl, že se 17. listopadu večer odehrává demonstrace, kterou se režim snaží potlačit násilím? Jak jste tyto okamžiky prožíval? 

Pamatuji si to velmi živě. Byl pátek a my jsme s manželkou byli na koncertu Brněnské filharmonie v Janáčkově divadle. Tam jsme chodili s velmi dobrými známými a o přestávkách jsme si povídali také politické situaci. To jsme ještě vůbec netušili, že se něco děje. Náš známý říkal: „To je hrozné, tady není nejmenší šance, že by se mohlo něco změnit, už i v Německu se situace trošku lepší, ale tady je to naprosto beznadějné, zabetonované, tady nepřipadá v úvahu, že by se něco podobného jako v Německu mohlo udát. Když jsme přišli domů, já jsem jako každý večer pustil rozhlasovou stanici Svobodná EvropaNajednou jsem slyšel, že v Praze se něco odehrává. Samozřejmě jsem měl ucho přilepené na rádiu přes celý víkend. Naše zpravodajské prostředky tehdy mlčely, respektive proběhlo několik zpráv ve stylu že „několik výtržníků se pokusilo něco provést“. Říkal jsem si, jestli se začne něco odehrávat i v Brně. A obrovský kámen mi spadl ze srdce, když jsem šel v pondělí 20. 11. 1989 do práceNa Kotlářské už byla zavřená brána, stála tam studentská hlídkanepouštěli nikoho cizího do areálu, už existoval studentský stávkový výbor a já jsem si řekl: „Výborně, už je to tady!“ Pak už to nabralo rychlý spád. 

Demonstrace 20. listopadu na Náměstí Svobody v Brně. Zdroj: http://www.zpravybrno.cz/item/31-v-brne-byl-dulezitejsi-20-listopad-1989.html

Jak na fakultě probíhal první dny po 17. listopadu až do generální stávky 27. 11. 1989? 

Ustavilo se něco jako výbor Občanského fóra, šlo o relativně úzký okruh lidí: budoucí rektor prof. Eduard Schmidt z fyziky, budoucí děkani prof. Jaroslav Jonas za chemii, prof. Rostislav Brzobohatý za vědy o Zemijá za matematiku a několik málo dalších. Nebyli jsme nijak voleni, vzniklo to impulzivně z lidí, kteří – nechciaby to znělo nabubřele – měli autoritu a znali poměry na fakultě dostatečně dobře, aby vše dovedli realizovat. Svolávali jsme schůze, podíleli se na tom, aby se o situaci diskutovalo, abychom komunikovali se studenty, abychom měli informace o dění na ostatních fakultách. Vždy jsme jako fakulta souhlasili s požadavky OF, s těmi v té době panoval všeobecný souhlas a šlo hlavně o vyjádření široké podpory.  

Jak jste vnímal roli studentů, kteří byli primárními hybateli v listopadových událostech? 

Mně to přišlo prostě vynikající. Nečekal jsem to. Určitě to nebyli všichni, ale překvapilo mne příjemně, jak rychle a dobře reagovali a jaká s nimi byla skvělá spolupráce v tak krizové situaci.  

Jaké byly postoje zaměstnanců na fakultě k listopadovým událostem? 

Postoj lidí byl různý. Vy jste se ptala, zda mám nějaké fotografie. Tehdy fotografovat nešlo, člověk by byl dokonce podezřelý. Nechvalně známý prof. Vojtek, kterého jsem zmiňoval v počátku jako zástupce prorežimního vedení fakulty, ten chodil po fakultě a fotografoval všechny transparenty, nápisy, lidi, a úplně z něj čišelo, jak si myslí: „Počkejte, my vám to spočítáme a pěkně vám to vrátíme.“ Tato skupina ale nebyla co do počtu silná, šlo o desítky lidí na celé fakultě, kteří se v těch dnech takto chovali. Pak tu byli lidi z řad aktivnějších straníků, kteří měli obavy a neukazovali se na veřejnosti. Přeci jen nikdo nevěděl, jestli třeba nevypukne masakr stoupenců socialismu, to se za tak revoluční situace nedá odhadnout… Tito lidé měli obavy o svou budoucnost, báli se, že budou vyhozeni z fakulty, pokud se poměry změní. Tak se ale nový režim nechoval a tyto lidi nevyhazoval, respektive ne ve velkém. Existovala velká skupina lidí, kterým se sice líbilo, co se odehrává, ale měli strach se veřejně projevit, a vyčkávali. Takže skupina aktivních nebyla v začátcích masovávětšina čekala, co se bude dít. A protože v Praze situace eskalovala silně, začalo se to v Brně a dalších městech přizpůsobovat a brzy bylo jasné, že ke změně dochází. 

Demonstrace 20. listopadu na Náměstí Svobody v Brně. Zdroj: http://www.zpravybrno.cz/item/31-v-brne-byl-dulezitejsi-20-listopad-1989.html

Posuňme se v dění ke 23. 11. 1989, kdy ministr obrany navrhoval použít armádu k obnovení pořádku; návrh ale nebyl vládou přijat. Došlo k prohlášení Občanského fóra, které opět vyslovilo své požadavky, jež nebyly splněny, a vyzývalo občany k připojení se k plánované generální stávce. Komunistický poslanec Miroslav Štěpán odjel na mítink dělníků do vysočanského podniku ČKD, kde v projevu nazval protestující studenty „patnáctiletými dětmi“, a byl dělníky vypískán. Vypískání Štěpána je některými považováno za zlomový okamžik sametové revoluce. Do té doby totiž existovala možnost, že revoluce bude vojensky potlačena. Po této události komunisté poznali, že ztratili podporu pracujícího lidu a dál už jen ustupovali. Kdy jste Vy začal věřit, že socialistický režim opravdu skončí? 

Vypískání Štěpána už dokonce vysílala televize a byl to velmi silný zážitek, člověk pookřál na duši. Pro mne a řadu jiných byl klíčový moment, když se konala jedna z prvních manifestací na Václavském náměstí. Stále ale nebylo jasné, zda vláda nezasáhne s pomocí násilí a armády a milicí. A najednou Jindřišskou ulicí přicházel obrovský dav zaměstnanců ČKDbyla to obrovská masa dělníků. Podle mne byl toto moment, který řekl: Teď už to nejde potlačit. 

V těchto dnech probíhaly demonstrace po celé republice. Jak to vypadalo v Brně? 

VBrně se konaly demonstrace, i když ne tak velké jako v Praze. Já jsem na Náměstí Svobody chodil a náš tehdy 21letý syn a student tam trávil celé dny. To jsem ještě trnul, jestli se vrátí domů nebo jestli ho někam odvezou antonem a zavřou. 

Fotografie demonstrací na Náměstí Svobody. Encyklopedie Brna. Zdroj: http://www.munimedia.cz/prispevek/po-stopach-brnenskeho-sametu-kde-to-v-listopadu-1989-vrelo-15958/

Jak se fakulta připojila ke generální stávce 27. 11. 1989? 

To si pamatuji velmi živě, ty pocity mám v sobě silně zapsané, jako by to bylo včera. Zaměstnanci fakulty odcházeli průvodem na Náměstí Svobody a mně přišlo až komické, že v tom průvodu šli, sice se svěšenými hlavami a vyděšeným výrazem, ale šli, i stoupenci komunistického režimu. I tehdejší děkan, který určitě v hloubi duše do poslední chvíle doufal, že se situace nezmění a že se vše vrátí do normálních kolejí. Smát se člověk nemohl, ale do dneška si pamatuji ten pocit, kdy jsem si říkal „Tak hoši, takhle jste dopadli, s těmihle pocity tady teď musíte být a máte strach o to, co se s vámi bude dít.“ V ten den už bylo zřejmé, že situace je nezvratná, i když nebylo jasné, co se bude konkrétně dít. 

Zdroj: http://www.zpravybrno.cz/item/31-v-brne-byl-dulezitejsi-20-listopad-1989.html

Připomeňme si ve zkratce dění dalších dní, a jak došlo k převratu ve vedení republiky. Premiér Ladislav Adamec představil 3. prosince svoji obměněnou vládu, která se skládala z 15 komunistů, 1 lidovce, 1 socialisty a 3 nestraníků. Proti nové vládě vystoupilo Občanské fórum, které ji kritizovalo a vyslovilo, že komunistické vedení zcela ztratilo podporu občanů. Nová vláda byla i přesto jmenována. Na nátlak veřejnosti 7. prosince rezignovala. Sestavením další vlády byl pověřen Marián Čalfa, připravený přijmout požadavky Občanského fóra. 10. prosince komunistický prezident Gustáv Husák jmenoval první vládu bez převahy komunistů od února 1948. Poté podal demisi. 29. prosince 1989 byl Václav Havel zvolen prezidentem Československa. Stal se tak po 41 letech prvním nekomunistickým prezidentem. Jak se na pozadí tohoto převratného dění měnila fakulta měnila coby instituce? 

Šlo o aktivity spontánní, o kterých jsem mluvil. Po formální stránce se volilo nové vedení fakulty a oborových sdružení kateder (formálně šlo o ústavy, i když neměly pravomoci jako dnes). Konaly se první volby, kde byl zvolen první děkan, prof. Lumír Sommer. Já jsem se stal vedoucím ústavu matematiky. Velice rychle se nastolila nová organizace, měnily se učební plány a budování všech struktur fakulty na nových základech. To se dělo velice rychle a v dobrých kolejích, protože bylo jasné, co za lidi je třeba dostat z vedení fakulty. Do nového vedení nebyl navrhován nikdo, kdy by neměl všeobecnou podporu, a tak to proběhlo velmi hladce, rychle a jednoduše. 

Prof. Rostislav Brzobohatý (vlevo) a prof. Jaroslav Jonas (vpravo), aktivní člen stávkového výboru. Foto: Archív MU, 90. léta 20. století, nedatováno).

Kdy a kam jste se poprvé podíval za hranice do bývalého západního bloku? 

Začnu zase vzpomínkou na socialismus. Když se nesmělo jezdit na Západ, pořádala univerzita zájezdy do Maďarska, do GyőruV sobotu 25. 11. 1989 jsme měli opět vyrazit. Čekali jsme v 6 hodin na autobus, a ten nepřijel. kdo z žertu prohlásil: „Dobře, že nejedeme, až se uvolní hranice, pojedeme do Rakouska.“ A my jsme opravdu první den, kdy to bylo povoleno, tedy 4. 12. 1989, odjeli s fakultou autobusem do Rakouska, do Vídně, což byl opravdu nezapomenutelný zážitek. Rakušani za hranicemi stáli, mávali a tleskali. Pocit to byl prostě úžasný. Otec mé první ženy byl Vídeňák, měli jsme ve Vídni rodinu, ale nesměli jsme je navštěvovat po dlouhá léta socialismu, takže to byla po spoustě let první možnost, jak se s nimi potkat. Jde o opravdu nezapomenutelné, v paměti silně vryté pocity.  

Kdy jste poprvé profesně vycestoval? 

Neumím říci datum, ale už v roce 1990 jsem byl v Anglii a ve Francii. Samozřejmě zmizelo schvalování, výjezdní doložky, nebyl problém s financováním. Navíc nám zahraniční univerzity často nabízely, že uhradí náklady spojené s výjezdem. Takto jsem byl na univerzitě ve Florencii. To bylo jako zjevení. Ještě v roce 1989 si člověk myslel, že se ani do té Vídně, která je od nás 120 km, nikdy nepodíváa najednou sedl do auta a mohl kdykoli odpoledne do Vídně odjet nebo odletět služebně do Cambridge.  

V čem jste vnímali rozdíl ve vědecké práci u nás a v zahraničí? 

Na matematice bylo hodně lidí, kteří měli mezinárodně dobré jméno, takže jsme byli rovnocenní partneři a bylo skvělé, že naše dlouhodobě fungující spolupráce, zejména korespondenční, se prohloubily o rozměr osobních setkání i větších účastí na konferencích, jak našich v zahraničí, tak zahraničních hostů zde. Za matematiku mohu říci, že nebyl důvod, abychom trpěli komplexem méněcennosti v odborné rovině. Ale je to hodně dáno oborem, který není příliš propojen s ideologiemi. Co se začalo velmi rychle zlepšovat, byl náš za socialismu omezený přístup k zahraniční, západní, vědecké literatuře. To se naštěstí změnilo velmi rychle.  

Co změna režimu dala Vám osobně? 

Vedle věcí, které už jsem popsal, je pro mne zajímavé sledovat postoj lidí. Jak rychle zapomínají na straně jedné, a na straně druhé, jak považují za naprosto samozřejmé něco, co pro nás dlouhé roky vůbec samozřejmé nebylo. Když se hranice uvolnily, vždy, když jsem je překračoval, měl jsem takový pocit zadostiučinění. Říkal jsem si, ono sopravdu podařilo to, co jsem si myslel, že nikdy nenastane. A říkám si to dodneška, i když jsem už hranice překročil stokrát. To už dnešní mladí nezažijí, pro ně je to naprosto samozřejmé (ne tedy za dob pandemie), možnost vycestovat je pro ně banalita, nad kterou nestojí za to uvažovat. Jednou mne šokovala situace, kdy jsem se vracel z Vídně a přede mnou v autobuse seděly studentky žurnalistiky z Prahy a stěžovaly si na současné poměry: „Sice jsme byly ve Vídni a můžeme si psát, co chceme, ale ve skutečnosti se proti socialismu nic nezměnilo.“ A já jsem si říkalStudentky žurnalistiky, a pro ně se nic nezměnilo, když říkají, že si mohou psát, co chtějí? Vždyť to bylo něco tak nepředstavitelného... Samozřejmě, jsou tu věci, se kterými nesouhlasím, strany, které bych nikdy nemohl volit, ale ta základní věc, ta totální změna, to je něco úžasného a zásadního. To, že jsme se vymanili z režimu, který všechny lidi omezoval a degradoval na zoologickou zahradu zavřenou plotem železné opony kolem nás, je zásadní a úžasné. 

Eduard Fuchs z Ústavu matematiky a statistiky je s naší fakultou spojen od roku 1960, kdy zde začal studovat. Foto: Antonín Reňák

Doc. RNDr. Eduard Fuchs, CSc., vystudoval odbornou matematiku na PřF MU, kde od roku 1965 působí i pracovně, v současnosti jako docent na Ústavu matematiky a statistiky. V době Sametové revoluce byl členem stávkového výboru fakulty. Po Listopadu 1989 působil jako vedoucí katedry matematiky, v letech 19901999 byl vedoucím sekce matematiky. Hlavní oblastí jeho výzkumu je teorie uspořádaných množin, historie a didaktika matematiky. Vytvořil a vedl kolektivy, které vypracovaly standardy pro výuku matematiky na základních i středních školách, je spoluautorem mezinárodně oceněných učebnic matematiky pro druhý stupeň základní školy, spolupracovníkem Národního pedagogického institutu ČR, čestným členem Jednoty českých matematiků a fyziků a předsedou české Společnosti učitelů matematiky. 

 

 

Více o 17. 11: 1989 na PřF MU a MU 

Rozhovor o dění na PřF MU v období Listopadu 1989 očima našeho biochemika, Jana Palečka. https://www.sci.muni.cz/clanky/socialismus-clovek-si-pripadal-jako-rukojmi 

 Další fotografie z listopadového dění v roce 1989 v Brně: https://100.muni.cz/festival-30-let-svobody/fotogalerie 

Více článků

Přehled všech článků