Gregor Johann Mendel a brněnští evangelíci

Gregor Johann Mendel jako augustiniánský opat bývá jednoznačně spojován s katolickou konfesí. Zapomíná se přitom, že podobně jako například František Palacký vzešel z osvícenského prostředí, které na kunínském panství vytvořili brněnští evangelíci, a byl s tímto prostředím dlouhodobě v kontaktu, vlastně i prostřednictvím svého předchůdce, liberálního opata Cyrila Franze Nappa.

10. 11. 2022 Petr Peňáz Thomas Donaldson Sparling

Bez popisku
Viktor Heinrich Riecke (1759-1830).

Oslavy 200. výročí Mendelova narození přirozeně vedou k tomu, že se pozornost soustředí na osobnost samotného Johanna Mendela. Stejně důležité je však pochopit dobové souvislosti moravského veřejného života, které umožnily v Mendelovi talent rozpoznat a mimořádnou osobnost z něj vlastně vychovaly. Jde o velmi zvláštní okolnosti, které popsal už dříve Jiří Kroupa ve své monografii Alchymie štěstí: prostředí evropských iluminátů a svobodných zednářů, kteří na přelomu 18. a 19. století učinili z Brna duchovní a hospodářské centrum, jež upoutávalo pozornost celé Evropy.

Letošní mendelovské oslavy jsou zajímavé tím, že se Brno a jeho instituce otevřeně hlásí k představiteli německé katolické Moravy. První republika totiž učinila mnoho pro to, aby se do popředí zájmu dostaly tradice českého protestantství, a po druhé válce navíc už jen „české pokrokové tradice“. Řehoř Mendel v podání českého školství a osvěty druhé poloviny 20. století se jevil veřejnosti jako jakýsi český přírodovědec amatér, který z hmotné nouze žil ve starobrněnském klášteře. Odděleně od tohoto mediálního obrazu pak existovala jen úzká skupina těch, kdo více věděli o Mendelově němectví a jeho vědecké práci, nebo těch, kdo v něm viděli především augustiniánského opata.

Připomeňme tedy, že osvícenství představuje spojnici, která propojuje duchovní život německých starousedlíků na Moravě s českými. Zároveň však osvícenství propojuje také většinové katolictví s menšinovým, ale pro Brno naprosto klíčovým protestantstvím, jež na Moravě převládalo ve století šestnáctém a které se podařilo obnovit Tolerančním patentem Josefa II. Stále nedoceněnou osobností osvícenského Brna byl farář tolerančního luterského sboru, který v Brně vznikl z iniciativy bankéře a průmyslníka Johanna Leopolda, rytíře von Köffiller (1743-1814). Ten v rozsáhlém areálu o čtyřech nádvořích v blízkosti pozdějšího městského hřbitova mezi Velkou Novou ulicí (dnešní Lidickou) a ulicí Hřbitovní (dnešní Kounicovou) zahájil roku 1767 výrobu jemného sukna, jež se stala pýchou Josefa II. a posléze učinila z Brna rakouský Manchester.

Christian Karl André (1763-1831).

Odborní zaměstnanci textilky byli převážně němečtí protestanti a využili Köffillerova politického vlivu k tomu, že vznikla jakási podniková evangelická farnost. Jejím farářem se stal mladý württemberský osvícenec a teolog Viktor Heinrich Riecke (1759-1830), syn stuttgartského městského lékaře. Pobyl jako evangelický duchovní v Brně 20 let, než musel z politických důvodů odejít, a nejenže z podnikového sboru učinil duchovní centrum, kde později sídlili moravští luterští superintendenti, ale stačil za tu dobu zcela změnit intelektuální atmosféru celé Moravy tím, že byl jako svobodný zednář prost jakýchkoliv předsudků jazykových, politických či náboženských. V návaznosti na Jana Amose Komenského, jehož pansofické snahy vlastně postavily základ evropského zednářství a jehož duchovní dědictví bylo v té době živější v Německu než v českých zemích, pokládal Viktor Riecke za východisko všech svých snah vzdělání a osvětu, a proto věnoval obrovské úsilí vydávání osvětových časopisů a zakládání škol. Jeho klíčovým spolupracovníkem byl slavný německý pedagog Christian Karl André (1763-1831), který byl zprvu pověřen vedením brněnské evangelické školy, ale záhy přenesl do Brna mnohé ze publikačních a osvětových aktivit, jimiž proslul v Německu. Výsledky jejich působení se rozhodně neomezovaly na Brno a často se stávaly zřejmými teprve postupně, právě v oné tíživé době, kdy zakladatelům brněnského sboru nezbylo než odejít do Německa.

Marie Walburga hraběnka von Truchsess‑Zeil (1762-1828).

Nejdůležitější a nejpozoruhodnější odnož brněnských evangelických snah představovalo Philanthropinum, vzdělávací ústav v severomoravském Kunvaldu (něm. Kunewald, dnes česky Kunín), na panství Marie Walburgy hraběnky von Truchsess‑Zeil (1762-1828), rozené von Harrach. Dcera rakouského polního maršála a dědička statků moravské harrachovské větve se narodila v Brně a byla pokládána za jednu z nejkrásnějších a nejvzdělanějších žen rakouské monarchie. Provdala se r. 1779 za Klementa Aloise, německého říšského hraběte von Waldburg-Zeil-Hohenems (1753-1817) a prožila s ním romantická léta, nejprve v Miláně, později na harrachovském panství v Kuníně. Manželé ale přišli během 6 let o tři děti a hraběnčino zoufalství vyvolalo krizi, v důsledku níž se manželé v polovině 80. let 18. století vzájemně odcizili a rozešli.

Hraběnka poté našla nový smysl života v brněnské tajné iluminátské společnosti. Přispěl k tomu jednak Ignaz šlechtic von Mehoffer (1747-1807), který si jako hlava brněnské lóže oblíbil pedagogické myšlenky Rieckovy i Andrého a propagoval je jako jozefínský školní inspektor, jednak Bernard Seybold, další člen lóže, katolický kněz a hraběnčin poradce. Oba hraběnce brněnského kazatele doporučili, a tak Riecke už r. 1788, tedy ve stejné době, kdy zakládal vlastní školu v Brně, navrhl koncepci učebních osnov pro kunínský pedagogický institut a také jeho knihovnu. Hraběnka poté na Rieckův podnět se svým osobním kaplanem Johannem Schreiberem navštívila jednak Ochranov, protože ji zajímala Obnovená Jednota bratrská jako hnutí vzešlé z jejího vlastního panství, jednak iluminátské vzdělávací ústavy v Německu, počínaje Salzmannovým Philanthropinem. Hraběnka poté na kunínském zámku založila vlastní Philanthropinum a její knihovna se díky Rieckově péči stala ve své době nejlepší pedagogickou knihovnou na Moravě vůbec.

František Palacký (1798-1876)

Hraběnčin institut, i když byl formálně katolický a německý, natolik proslul svou osvícenou ekumenickou nadkonfesností a pedagogickou nonkonformností, že přesvědčil i vlasteneckého českého luterského učitele Jiřího Palackého z Hodslavic, aby mu svěřil svého syna Františka Palackého (1798-1876). Evangelický Otec národa František Palacký, jemuž němečtí politikové nabízeli místo v německém parlamentu ve Frankfurtu a císař František Josef I. místo ministra školství, je tedy duchovním dítětem Rieckova brněnského týmu, přestože se s Rieckovými a Andrého pedagogickými zásadami setkal až v době, kdy Riecke byl už nucen Brno opustit. Palacký ve svém životopise zmiňuje mezi svými učiteli mimo jiné kněze Josefa Ignáce Turka (1783-1850) a pedagoga Karla Josefa Jurenda (1780-1842). Nezmiňuje naopak Johanna Schreibera, který musel opustit pozici hraběnčina kaplana už roku 1806. Tito tři mladí muží se postupně vystřídali v hraběnčině osobní blízkosti tak těsné, že to upoutalo veřejnou pozornost a později přispělo k tomu, že místodržitelství ústav uzavřelo.

Johann Andreas Edmond Schreiber (1769-1850) byl časově prvním z těchto hraběnčiných přátel a intimních důvěrníků. Procestoval s hraběnkou Německo jako její osobní kaplan během první studijní cesty roku 1796 a pomáhal kunínskou školu zakládat. Byl stejně jako hraběnka sama v živém kontaktu s Viktorem Rieckem, a přestože byl katolík, podpořil hraběnčin zájem o Obnovenou Jednotu bratrskou v Ochranově a na počest Komenského přijal sám jméno Amos. Kaplan Schreiber se dokonce inspiroval Rieckovými liturgickými postupy a prosadil do kunínských mší některé evangelické písně. Byl kromě toho zkušeným pedagogem kunínské školy, mimořádně zběhlým zvláště v biologii. Roku 1806 se však po hraběnčině boku objevil nový oblíbenec Jurende a svému důvěrnému kaplanovi hraběnka zařídila místo na nově zřízené faře svého panství, totiž ve Vražném (něm. Petersdorf), odkud přinejmenším do r. 1808 stále dojížděl do kunínské školy jako učitel.

Přifařenou obcí Vražného byl Heinzendorf (česky Hynčice), kde v červenci 1822 pokřtil Johann Amos Schreiber Johanna Mendela (1822-1884), syna drobného německého sedláka Antona Mendela. Ještě za života hraběnky Walburgy začal budoucí objevitel genetických zákonů chodit do hynčické školy, kde se stal jeho učitelem Thomas Makita (1774-1837), původem z Klokočova, ale větší vliv si na chlapce uchovával farář Schreiber jako mnohem výraznější intelektuální autorita. Johann Schreiber na své zahradě prováděl pomologické experimenty, spolu s Antonem Mendelem otcem také experimenty včelařské a byl k nevoli svých církevních nadřízených oceňovaným expertem fytotechnickým i včelařským pro celou farnost. Jako Rieckův a Andrého obdivovatel přispíval Schreiber do zpravodaje Moravsko-slezské společnosti pro zvelebení zemědělství, přírodovědy a vlastivědy, kterou v Brně založil André a v níž po odchodu Riecka i Andrého publikoval jednak bývalý kunínský ředitel Jurende, jednak brněnský augustiniánský opat Napp, který se stal předsedou této vědecké společnosti. Byl to právě Schreiber, kdo rozpoznal nadání Johanna Mendela, motivoval ho svými experimenty ke studiu přírodních věd a spolu s učitelem Makitou pak přesvědčil rodinu, aby syna nechala studovat (zprvu na piaristické škole v Lipníku, později na gymnáziu v Opavě a poté na filozofické fakultě v Olomouci), přestože měl malý Johann původně převzít statek.

Německý katolík Johann Mendel je tak po českém luteránovi Františku Palackém dalším duchovním dítětem Rieckova pedagogického vlivu na Moravě, tím spíš, že i pozdější Mendelovo působení v Brně s evangelickými aktivitami souviselo. Vědecké prostředí, které s pomocí Johanna Nepomuka hraběte Mitrovského v Brně vytvořil Christian André, přilákalo totiž do Brna jak publicistu Karla Josefa Jurenda, dalšího z důvěrníků hraběnky Walburgy, tak i augustiniánského opata Cyrilla Franze Nappa, kteří přispívali do vědeckého sborníku Andrého Moravsko-slezské společnosti. Franz Napp (1792-1867) pocházel – poněkud netypicky na řeholníka – z německé evangelické rodiny, jeho otec však konvertoval ke katolictví a syn se stal velmi otevřeným, osvícenským katolíkem. Zcela vědomě navazoval na vědeckou a publicistickou práci brněnských evangelíků a z augustiniánského kláštera učinil duchovního dědice Rieckových a Andrého osvícenských snah, mimo jiné i tím, že nabídl hmotné zajištění a vysokoškolské vzdělání Johannu Mendelovi, který mezitím přijal řádové jméno Gregor.

Když 15. 12. 1861 v Brně vznikal z iniciativy Gregora Johanna Mendela Naturforschender Verein, Přirodovědný spolek, jehož ročence Mendel svěřil výsledky svých genetických výzkumů, nebyla žádná náhoda, že se v čele této společnosti ocitl jako patron Vladimír hrabě Mitrovský (1814-1899), vnuk Johanna Nepomuka, který předtím sponzoroval aktivity Christiana Karla Andrého. A když se Gregor Johann Mendel stal nástupcem Cyrilla Franze Nappa jako opat augustiniánského kláštera, nechal svého faráře Johanna Schreibera, jehož vzorem a inspirací byl evangelík André, vyobrazit na jedné z vedut na stropní fresce své pracovny jako svou vlastní inspiraci.


 

Bez popisku

Vítejte u série podcastů Člověk Mendel, kterými chce Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity přispět k oslavám 200. výročí narození Gregora Johanna Mendela, jež si v roce 2022 připomínáme.

Chtěli bychom Mendela představit jako člověka, osobnost a charakter. Série proto začíná podcasty, které napsala i namluvila naše emeritní profesorka genetiky a znalkyně Mendelova díla i osobnosti, Jiřina Relichová. V nich představuje osobnostní portrét Mendela, a to na základě studia jeho osobní korespondence, vzpomínek blízkých, ale také životopisu a poezie, jež napsal sám Mendel.

Následuje díl, který napsal a namluvil dr. Petr Peňáz, klasický filolog a bohemista, ředitel Střediska Teiresiás Masarykovy univerzity. Jeho text pomáhá pochopit dobové souvislosti moravského veřejného života, které umožnily v Mendelovi talent rozpoznat a mimořádnou osobnost z něj vlastně vychovaly.

Na portrét Mendelovy osobnosti a článek dokreslující dobový a společenský kontext navazují články představující Mendela jako vědce s velmi širokým oborovým záběrem, jako pečlivého zapisovatele přírodních jevů i počasí Brna a okolí, jako botanika i odborníka na včelařství. Těmito texty přispěli do série vědkyně a vědci z několika ústavů naší fakulty.

Užijte si vědu poslechem, vědu SCItem PRO MENDELA.


V podcastu je použita hudba Courage and Willpower od Keys of Moon | https://soundcloud.com/keysofmoon
Music promoted by https://www.free-stock-music.com
Attribution 4.0 International (CC BY 4.0)
https://creativecommons.org/licenses/by/4.0/

Seznam použité literatury

K. R. Riecke, Heinrich [online]. In: Allgemeine Deutsche Biographie 28 (1889), str. 508-512. Cit. 1. 10. 2021. Dostupné z URL: https://www.deutsche-biographie.de/pnd115362177.html#adbcontent

BOLOM-KOTARI, Sixtus. Victor Heinrich Riecke a Brno jako osvícenské srdce moravského protestantismu. In: Brno v minulosti a dnes 28 (2015), s. 195-225.

Denkmal für Victor Heinrich Riecke von einigen Verehrern und Freunden des Seligen aus der Brünner Gemeinde A. C. Wien 1831. Cit. 1. 7. 2021. Dostupné z URL: https://play.google.com/books/reader?id=l0ZYAAAAcAAJ&pg=GBS.PA1

KROUPA, Jiří. Alchymie štěstí: Pozdní osvícenství a moravská společnost 1770-1810. 2., rozš. a upr. vyd. Brno: Era 2006.

SMUTNÝ, Bohumír. Brněnští podnikatelé a jejich podniky: 1764-1948: encyklopedie podnikatelů a jejich rodin. Brno, 2012. ISBN 978-80-86736-28-0. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:e1dfc740-9438-11ea-929f-005056827e52

TRAUTENBERGER, Gustav. Geschichte der evangelischen Kirche in den königlichen Städten Mährens, besonders der königlichen Landeshauptstadt Brünn. Brünn: Evangelische Gemeinde, 1864. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:1a220b90-0a7f-11e3-a616-5ef3fc9bb22f

TRAUTENBERGER, Gustav G. Aus der evangelischen Kirchengemeinde in Brünn. 1. díl [online]. Brünn: G. G. Trautenberger 1866. Dostupné také z: https://dnnt.mzk.cz/view/uuid:67ec6da0-b892-11e2-b6da-005056827e52?page=uuid:9dbf93f0-cc59-11e2-8c63-5ef3fc9ae867

TRAUTENBERGER, Gustav G. Aus der evangelischen Kirchengemeinde in Brünn. 2. díl. Brünn: G. G. Trautenberger 1867.

ZEZULČÍK, Jaroslav: Mládí Františka Palackého v Hodslavicích a na škole v Kuníně. In ORLITA, Zdeněk a Radek POLÁCH, Jaroslav ZEZULČÍK. Památník Františka Palackého v Hodslavicích. Hodslavice: Muzeum Novojičínska, Obec Hodslavice 2018. Str. 57-86.


Redakční zpracování podcastu Kateřina Radová, Zuzana Jayasundera, Leoš Verner


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.