BOTANIKA – DĚJINY OBORU NA MASARYKOVĚ UNIVERZITĚ V BRNĚ
Vznik ústavu a začátky výuky
 
Vladimír Vacek
 

Národní shromáždění vzniklé Republiky československé předložilo již 15. listopadu 1918 návrh zákona na zřízení druhé české univerzity v Brně a návrh školního výboru o zřízení univerzity se čtyřmi fakultami dne 28. ledna 1919 schválilo: fakulty právnická a lékařská měly zahájit činnost od zimního semestru 1919/20, fakulty filosofická a přírodovědecká od r. 1921/22. Proto tedy první schůze akademického senátu nově založené univerzity v Brně 27. října 1919 se konala za přítomnosti členů právnické a lékařské fakulty a na obou těchto fakultách začaly přednášky v listopadu, zástupci fakulty přírodovědecké byli jednání senátu přítomni až 25. září 1920. Zpoždění bylo dále ovlivněno i složitým jednáním o uvolnění budov pro přírodovědeckou fakultu v městském chudobinci na Kotlářské ulici. Přes toto dlouhé jednání rozhodl již profesorský sbor o rozdělení pavilonů mezi jednotlivé ústavy: ústavu botanickému byl přidělen pavilon číslo 5 „jako provisorní, dokud nebudou postaveny nové universitní budovy“. Nyní vyvstal hlavní úkol, obsadit „stolici“ botaniky, a to „dvojmo“, totiž botaniky všeobecné a rostlinné fyziologie. Pro obor systematiky rostlin, morfologie, ekologie a fytogeografie byl navržen Dr. Josef Podpěra, profesor II. české reálky v Brně, se zdůvodněním, že „... není sice habilitován na některé tuzemské vysoké škole (vrátil se z války teprve 9. srpna 1920), ale byl r. 1919 přidělen Ústavu pro výzkum Sibiře v Tomsku jako specialista v VI. třídě v hodnosti řádného univerzitního profesora“. Vedení ústavu fyziologie rostlin převzal Dr. Vladimír Úlehla.
Děkanův návrh na jmenování J. Podpěry profesorem vyřídilo Ministerstvo školství a osvěty 18. června 1921 a jmenovalo jej „řádným profesorem všeobecné a systematické botaniky“. Podpěra přijetí profesury ministerstvu podrobněji a zajímavě vysvětlil: „... chce obrátit vědeckou činnost, vedle botanického výzkumu Moravy, ku botanickému prozkoumání slovanských zemí balkánských a Rusi, prosí, aby mu ministerstvo neodepřelo podpory na soustavné vybudování v příštích letech botanického ústavu pro výzkum slovanských zemí a aby mu poskytlo ... mimořádnou podporu na zakoupení ruské botanické literatury, která u nás není vůbec zastoupena v ústavních knihovnách“. V těchto větách je patrný vztah Podpěrův ke slovanským a především ruským botanikům, který u něj vznikl již ve studentských letech a pobytem v Rusku a spoluprací s ruskými botaniky zesílil. Projevoval se však i v jeho fakultní činnosti: ve funkci ředitele botanického ústavu a zahrady podporoval morálně i finančně ruské a ukrajinské občany, především tím, že jim umožnil pracovat v zařízeních fakulty.
Přestavba pavilonu 5, který byl přidělen ústavu botanickému a zoologickému, se přizpůsobovala požadavkům na specifické úkoly botaniky: vedle pracoven, učeben a knihovny byl např. potřebný větší prostor pro umístění herbářových skříní a místnost pro dezinfekci herbářů.
Již v začátcích činnosti byly stanoveny základní zásady způsobu studia na brněnských vysokých školách: Na přírodovědecké fakultě bylo studium rozděleno na obory, které bylo možné studovat jen v předepsaných skupinách, jako přírodopis (kam patřily obory mineralogie, geologie, botanika a zoologie) a zeměpis jako předměty hlavní, nebo přírodopis jako předmět hlavní s kombinací předmětů vedlejších (jako matematika a fysika a další).
Josef Podpěra, jemuž bylo v té době 42 let, byl uvolněn ze služby na reálce začátkem roku 1921 a začal intenzivně budovat ústav. Měl za sebou rozsáhlou vědeckou činnost doma i v Rusku, doma pak velké zkušenosti a zásluhy v oblasti spolkové práce. Nejdůležitějším úkolem bylo začít s výukou a souběžně budovat základ jak pro výuku, tak pro výzkum. V prvé řadě to byla knihovna a sbírka herbářů. Tak v únoru 1921 získal rozsáhlé Rabenhorstovo dílo: Kryptogamenflora, dále 52 svazků časopisu Englers Botanische Jahrbücher, Beihefte zum Botanischen Centralblatt a 35 svazků periodika Hedwigia - ein Notizblatt für kryptogamische Studien, takže do konce roku 1921 měla knihovna ústavu již více než 1350 inventárních čísel. Ministerstvo školství celkem štědře podporovalo zakoupení potřeb pro výuku; např. v prosinci 1920 povolilo dotaci 49 tis. Kč na odborné časopisy a příruční knihovnu a na „opatření první vědecké výzbroje“. Knihy byly získávány i dary: např. starosta z Ivanovic daroval botanickému ústavu Matthioliho herbář z r. 1564.
Prof. Podpěra si byl vědom, že bohaté herbářové sbírky jsou nezbytnou součástí studijního materiálu botanika, a to jak systematika, tak fytogeografa. Základ ústavního herbáře byl dán již r. 1921 spojením dvou sbírek: prof. Podpěry (měl více než 2700 položek, převážně sběrů z Moravy) a prof. J. Lause z Olomouce (více než 13 300 položek). Dlouholetých zkušeností s výměnou herbářů již ze studentských let a známostí s četnými zahraničními sběrateli využil Podpěra k získávání herbářů cizích květen, a to výměnou i koupí, něco bylo získáno i darem, takže koncem roku 1921 měl herbář již 31 986 položek. Herbářové sbírky byly zprvu umístěny v pavilonu 3 (dnešní fyziologie rostlin). První zkušenosti s přípravou a dezinfekcí herbářů získali Podpěrovi pracovníci v botanickém oddělení Zemského muzea u kustoda Františka Skyvy.
Do budovy číslo 5 se prof. Podpěra nastěhoval na podzim 1922. Ústav byl postupně vybavován nábytkem i laboratorními přístroji (2 velké mikroskopy Reichert, 10 mikroskopů pro laboratorní studia posluchačů, mikrotomy, epidiaskop a další).
Přednášky zahájil Podpěra v říjnu 1921 v chemickém ústavu Vysoké školy technické na Falkensteinerově (nyní Gorkého) ulici. Prvních posluchačů botaniky bylo 18 řádných, 13 mimořádných a 1 hospitant. Byla mezi nimi známá jména jako Jindřich Suza, Karel Zapletal, Josef Sekanina, Otto Mrkos, Antonín Kudrman a Richard Picbauer. Na návrh profesorského sboru byly přednášky na fakultě veřejně vyhlašovány plakáty.
Rozsah přednášek byl zpočátku sice skrovný tématy, ale náročný obsahem. Již první výuka naznačovala, že typy přednášek a cvičení převzal Podpěra ze svých vysokoškolských studií. Přednášel týdně 5 hodin systematickou botaniku, začínal tajnosnubnými. V letním semestru přistoupil úvod z rostlinné sociologie a posluchači absolvovali týdně 5 hodin exkurzí a praktických cvičení. V dalším roce se rozsah zvětšoval o lekce Areály rostlinné a Geobotanické praktikum.
Prof. Podpěra usiloval také o personální obsazení ústavu a v říjnu 1921 požádal o místo asistenta. Navrhl odborného učitele Jindřicha Suzu, který předložil u Podpěry vůbec první disertační práci v r. 1924. K prvním Podpěrovým spolupracovníkům patřil také ruský legionář Antonín Dvořák (nar. 1883 ve Štěpánovicích u Tišnova). Tento pracovitý člověk, zaměstnaný jako zřízenec, byl v botanickém ústavu až do 15. dubna 1941, do zrušení ústavu v době okupace. Na místo demonstrátora byl v červnu 1922 ustaven Otto Mrkos (nar. 1903 v Brně, později profesor Univerzity Palackého v Olomouci). Podpěra přijal také bývalého docenta Univerzity jurjevské (Tartu) v Estonsku Dr. K. V. Regela; ten však pobyl v Brně jen krátce, neboť byl jmenován profesorem Univerzity v Kovně v Litvě.
Již v prvním roce, na jaře 1922, zahájil Podpěra exkurze, které byly později proslavené a oblíbené jak posluchači, tak i širší veřejností (šlo o exkurze přírodovědeckého klubu a další). Vedle jednodenních exkurzí do brněnského okolí (údolí Bobravy, stepní stráně u Velatic, Hády a Bílovice) to byly i zájezdy vícedenní, např. týdenní v oblasti Súľova a Trenčianských Teplic. Červnové exkurze na Pavlovské kopce a do Lednice v r. 1922 se účastnili i pražští botanikové B. Němec, K. Domin, F. A. Novák, S. Prát a J. Wilhelm. Na Pavlovské kopce směřovaly exkurze často. O jedné z nich, týdenní v květnu 1923, Podpěra podrobně informoval Zemskou politickou správu: „... 19. května vyjel s 9 vybranými pokročilými kandidáty do Mikulova, kde se usídlil a konal denně za účelem mapovacím exkurze do Pavlovských a Mikulovských kopců, při čemž mu jeho žáci vydatně pomáhali ... Za studenty bylo zaplaceno jízdné do Mikulova a zpět do Brna a v hostinci nocleh a snídaně, ostatní si hradili exkurzanti ze svých prostředků”. Cesty se účastnil i magistr botaniky Grigorij Ivanovič Širjajev.
V herbářích pracoval také již od r. 1922 Leopold Suchánek, který popisoval etikety; jeho úhledný rukopis vidíme na herbářových položkách až do doby, kdy byla fakulta Němci uzavřena a herbářové sbírky přestěhovány do české techniky. Nutno se zmínit ještě o dalším ukrajinském běženci, který nastoupil jako konzervátor a preparátor herbářů v r. 1927. Byl to Michail Volotovskij (nar. 1895 v Kormě-Mogilevu), který s přestávkou válečných let působil v herbářích až do r. 1960.
Mezi ruské občany, jež Podpěra zaměstnal, patřila i Antonina Šulgina-Gromova (nar. 1904 v Moskvě), která pracovala v botanickém ústavu jako pomocná síla v letech 1926-1928.
Podpěrův vztah k Rusku, jeho známosti s ruskými botaniky a přátelství s ruskými lidmi byly známy. Nepřekvapí proto, že v r. 1921 se na něho obrátil o pomoc několika téměř zoufalými dopisy z Jugoslávie Gavriil Noskov, jako na českého přítele svého otce Alexandra Kuprjanoviče Noskova; kterého Podpěra znal z Ufy. Gavriil vypsal svou anabázi z éry generála Děnikina v Jekatěrinodaru a evakuaci armád na Krym do ochrany generála Vrangela. Avšak osud jej zavál do Uher, odtud do Topoly v Jugoslavii, kde byl později přijat na agronomickou fakultu v Zagrebu. Vzhledem k politické situaci v Rusku v r. 1921 mu Podpěra nemohl zprostředkovat setkání s příbuznými v Rusku ani informace o nich, pomohl mu však finančně. Později, jak ukázaly dopisy z let 1933-1935, mu pomohl získat i československé státní občanství, takže se Gavriil usadil v Chustu na Podkarpatské Rusi.
Vedle vybudování botanického ústavu vzal na sebe prof. Podpěra také další závažný a obtížný úkol – zřídit botanickou zahradu. Její důležitost pro účely výuky i širší brněnskou veřejnost zdůvodnil ministerstvu v r. 1922; elaborát byl doplněn návrhem rozpočtu na základní zařízení a práce prvním zahradníkem Jindřichem Jiráskem (1888-1928), který měl bohatou praxi v několika předních evropských botanických zahradách (působil v Berlíně-Dahlemu, v Royal Botanical Gardens v Kew, na pařížské Jardin des Plantes a na univerzitních botanických zahradách ve Vídni a Innsbrucku). Avšak pro závažnou nemoc místo zastával jen krátce a inspektorem zahrady se stal jeho bratr František Jirásek, který udržoval vysokou úroveň sbírek v zahradě i ve sklenících až do r. 1957. Umístění botanické zahrady v areálu budov mezi Kotlářskou a Veveří ulicí bylo od samého začátku pokládáno za provisorní. Na ploše 1,5 ha, která byla předtím součástí starobince jako zeleninová zahrada pro potřeby kuchyně, začal Podpěra budovat se spolupracovníky zahradu, a to na ekologickém základě, totiž jako soustavu rostlinných formací se zřetelem k moravské květeně. Vedle formací moravské květeny byly v zahradě zastoupeny také květena Balkánu, horská květena Kavkazu a Himálaje, vápencových Alp, východní, střední a severní Asie, Severní Ameriky, Japonska a Číny. Část zahrady byla zaměřena na přehled rostlinného systému. Zde byla část plochy věnována též Mendelovým pokusům zákonů dědičnosti, Linnéově soustavě, léčivým i dalším užitkovým rostlinám.
Brzy byla postavena také vodní nádrž poblíž hlavního vchodu a byly sem přenášeny vodní a bažinné druhy. Rostliny pro sbírky v zahradě – než začala zahrada vydávat samostatný Index seminum, jenž umožnil dalekosáhlou výměnu vzorků semen nebo sazenic s analogickými institucemi celého světa – získávali zprvu i studenti na exkurzích, později i zaměstnanci zahrady. Sám ředitel zahrady prof. Podpěra na exkurzích Klubu přírodovědeckého již na podzim r. 1920 vyhledával některé vzácnější druhy (např. Stipa dasyphylla, S. tirsa, S. capillata, Arenaria grandiflora, Dianthus plumarius, Astragalus exscapus a Avenastrum desertorum), které přenášel do kultury jako základ pro formaci Moravicum v budoucí zahradě.
Victoria regia ve skleníku botanické zahrady Masarykovy univerzity v Brně, 18. června 1925Díky houževnatosti a píli Podpěry a jeho spolupracovníků byly v letech 1924-1926 vybudovány svépomocně tři skleníky, dva kultivační a jeden sbírkový s vodní nádrží, kde – především zásluhou Františka Jiráska – již v r. 1924 vykvetla viktorie královská. Skleníky byly dokončeny v r. 1932 na ploše asi 120 m2, postupně pak po celá desetiletí k nim byly přistavovány další až do rozlohy 1000 m2.
Prof. Podpěra ovšem s umístěním a velikostí botanické zahrady spokojen nebyl a usiloval od prvopočátku o získání jiných ploch, důstojných pro takovou kolekci rostlin. Tak již v lednu 1922 navrhl Zemské stavební správě koupi pozemků mezi plochou budoucí botanické zahrady a Wilsonovým lesem. S botanickou zahradou a skleníky se totiž počítalo v areálu nové univerzity, kde však byla postavena jako jediná budova právnické fakulty. Ale Podpěra vyvíjel snahy o získání dalších, i vzdálenějších lokalit.
Podpěrovo vědecké dílo, nahlíženo zveřejněnými publikacemi, bylo již do první světové války obrovské: vedle známého prvního vydání Klíče na určování nižších rostlin tajnosnubných (1908), Studie o vývoji a zeměpisném rozšíření květeny v českých zemích (1906) a rozsáhlé Květeny Hané (1911) lze v jeho bibliografii napočíst 113 publikovaných prací vedle dlouhé řady (74) recenzí. Vědecké společnosti jeho dílo ocenily: po návratu z války byl 6. května 1921 jmenován zakládajícím členem Přírodovědecké společnosti v Moravské Ostravě, 25. listopadu 1921 dopisujícím členem Královské české společnosti nauk, 16. února 1922 čestným členem Klubu přírodovědeckého v Praze.
Organizační, badatelská i popularizační činnost Podpěrova v brněnském Klubu přírodovědeckém, v němž zastával od 18. září 1911 funkci předsedy, pokračovala po pětileté válečné přestávce. Na valné hromadě klubu 14. března 1921 byl Podpěra znovu zvolen předsedou a zároveň ředitelem botanické sekce. Hned nato uspořádal v klubu přednášku Ze sociologie rostlin a koncem května vedl vícedenní exkurzi na Pavlovské kopce za účasti pražských přírodovědců botanika K. Domina, geologa R. Kettnera, zoologa A. Mrázka, botanika B. Němce, mineraloga a geologa F. Slavíka a dalších. Koncem října 1921 byl 1. sjezd čs. botaniků v Praze, kde Podpěra prezentoval brněnské botaniky přednáškami Družiny (heterie) rostlinné a jejich význam v sukcesi rostlinné, Fytogeografické snímky listu brněnského a Nové zajímavé rostliny květeny moravské.
Dne 1. dubna 1925 se konala valná hromada Komise pro přírodovědecký výzkum Moravy a Slezska. Komise byla od svého vzniku 1903 pomocným sborem Muzejní společnosti, při reorganizaci správy Moravského zemského muzea se však osamostatnila. Předsedou byl zvolen prof. Podpěra.
 
Jindřich SUZA (* 12. 1. 1890 Třebíč, † 19. 11. 1951 Praha) byl prvním Podpěrovým asistentem od r. 1921 (promoval v r. 1924). Již od gymnaziálních studií byl ovlivněn třebíčskými přírodovědci F. Zavřelem, J. Uličným a R. Dvořákem; již v r. 1911 žádal z Třebíče prof. Podpěru o půjčení lichenologické literatury. Po maturitě absolvoval jednoroční kurz na brněnském učitelském ústavu a působil na měšťanských školách, mj. v Brně, kde se seznámil s J. Podpěrou. Později navázal vědecké kontakty také se žďárským lichenologem F. Kovářem a zejména pak s vynikajícím vídeňským lichenologem A. Zahlbrucknerem, který mu během první světové války umožnil studovat lišejníky ve vídeňském muzeu a bral jej sebou na exkurze do Alp.
Suzův záběr v botanice byl široký; byla to geobotanika i floristika, ale především lichenologie, jíž se věnoval od dob studií. Publikoval přes 300 prací hlavně z lichenologie a rostlinné geografie. Vydával také exsikátovou kolekci Lichenes Bohemoslovakiae exsiccati (10 svazků), čímž na základě výměny shromáždil velký herbář lišejníků z celé Evropy. Lichenologickým průzkumem bližšího i vzdálenějšího okolí Brna v době působení na univerzitě zásadně přispěl k rozvoji této disciplíny na Moravě. V Brně pobyl však jen do r. 1932, kdy přešel na botanický ústav Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity (mimořádným profesorem 1936 tamtéž). Po příchodu do Čech se věnoval se stejnou intenzitou floristickému výzkumu v Čechách. Zpracoval i lišejníkovou flóru Slovenska a byl vynikajícím znalcem slovenské květeny. Geografický záběr jeho publikací však zahrnoval také Dolní Rakousy, Štýrsko, Dalmácii, Bulharsko, Srbsko, Polsko a Labrador.
Během svého pedagogického působení na botanickém ústavu Masarykovy univerzity vedl např. přednášku Regionální členění Československé republiky s hlediska geobotanického či speciální přednášky jako Lišejníky s hlediska synekologického, Nástin vegetačních poměrů na území československých Karpat nebo Geobotanický rozbor moravské xerothermní oblasti. Vedl také určovací praktikum rostlin tajnosnubných a kryptogamologické exkurze. [Životopis viz např. Čs. Bot. Listy 2: 94-95, Preslia 18/19: 22-36, 25: 90-93, Vlastiv. Sborn. Vysoč. 1: 75-77, Folia Hist. Fac. Sci. Masaryk Univ. no. 56.]
Grigorij Ivanovič ŠIRJAJEV [také ŠIRJAEV] (* 24. 1. 1882 Charkov, † 18. 6. 1954 New York) patřil k významným osobnostem botanického ústavu v letech 1923-1945. Studoval v Charkově na gymnáziu a na přírodovědeckém oddělení charkovské univerzity, kde ukončil studium jako magistr botaniky. Působil jako pedagog na různých školách v Charkově, věnoval se studiu flóry jižního Ruska včetně Krymu a Kavkazu a pracoval v několika evropských herbářích (Lausanne, Ženeva, Berlín). Účastnil se světové války, v r. 1919 vstoupil do Děnikinovy armády a v r. 1920 uprchl s Vrangelovou armádou z Krymu; dostal se do Turecka, Bulharska a posléze do ČSR. Zde krátkou dobu pracoval v botanickém oddělení Národního muzea v Praze a v říjnu 1922, zřejmě na popud prof. Podpěry, si podal žádost děkanátu přírodovědecké fakulty v Brně; sem se trvale přestěhoval v lednu 1923. Na botanickém ústavu ho prof. Podpěra pověřil péčí o herbáře. Tabule 5 z první části Širjajevovy Onobrychis generis revisio critica, 1925Vzhledem k výsledkům své dosavadní vědecké a publikační činnosti (do příchodu do ČSR publikoval 20 prací) a potom i v ČSR usiloval o získání titulu RNDr. Předložil v r. 1926 disertační práci Onobrychis generis revisio critica, Pars I. a v r. 1927 byl jmenován doktorem přírodních věd.
Ruští emigranti byli placeni z emigrantského fondu ministerstva zahraničí. Poněvadž tento fond byl od r. 1932 zrušen, žádal děkan fakulty ministerstvo školství o povolení „paušálu na kustoda herbářů“. Širjajevova platová otázka se vyřešila v r. 1935, kdy mu po přednesení habilitační přednášky byla udělena venia docendi pro obor systematické botaniky s povinností 6 hodin přednášek týdně. V září 1939 jmenoval na návrh prof. Podpěry profesorský sbor fakulty G. Širjajeva mimořádným profesorem Masarykovy univerzity. To se však odehrálo již v době německé okupace a před uzavřením českých vysokých škol.
Po krátkém působení „výzkumného ústavu“ v letech 1940-1941 byl Širjajev pověřen německým komisařem, aby nadále spravoval herbář a knihovnu ústavu. Na sklonku války, těsně před příchodem Rudé armády v dubnu 1945, s manželkou Věrou Ivanovnou opustil Protektorát. V srpnu 1945 se ozval prostřednictvím Červeného kříže v Ženevě z uprchlického tábora u Mnichova a v období od srpna 1946 do prosince 1947 poslal odtud Podpěrovi osm dopisů. Čiší z nich nejistota štvance, stesk po druhém, i když přechodném domově v Brně, nerozhodnost skromného člověka stanovit si další životní osudy a směry; Širjajevovi bylo koncem r. 1947 již téměř 66 let. V několika táborech uprchlíků v Německu učil na ruských a ukrajinských školách, nějakou dobu pracoval bezplatně v botanické zahradě v Mnichově. Teprve v r. 1951 se mu podařilo přestěhovat s manželkou do USA, kde však nezískal postavení odpovídající jeho schopnostem a pracoval jako zahradník, vrátný, topič a v posledním roce života jako dělník v továrně na zápalky. Širjajev ukončil tedy svou životní pouť v USA.
Širjajevovo dílo, jež vytvořil v Brně za více než 20 let, je velké: publikoval 43 práce, mezi nimiž jsou vynikající rozsáhlé (téměř 1000 stran) monografie či taxonomické revize několika rodů čeledi Fabaceae psané latinsky: Onobrychis (1925-1937), Trigonella (1928-1934) a Ononis (1932). Dílo o rodu Astragalus v Brně již nedokončil a teprve po r. 1951 publikoval jako spoluautor prof. K. H. Rechingera z Vídně šest prací ze systematiky tohoto rodu. Celkový počet publikací G. I. Širjajeva je 74 spisů.
Během pedagogického působení na botanickém ústavu Masarykovy univerzity přednášel Dějiny botaniky a Vybrané kapitoly z morfologie rostlinné, rovněž vedl morfologické praktikum pro pokročilé. Některé z jeho přednášek však mohou být v přednáškových seznamech vedeny pod jménem Podpěrovým. [Životopis viz Phyton 6: 24-30, Preslia 37: 24, Folia Hist. Fac. Sci. Masaryk Univ. no. 55.]
František JIRÁSEK (* 8. 12. 1896 Štětkovice u Sedlčan, † 30. 9. 1985 Brno) byl absolventem Vyšší zahradnické školy v Lednici. Když si jej prof. Podpěra vybral za spolupracovníka při budování botanické zahrady, měl za sebou F. Jirásek zkušenosti z tříleté práce v botanických zahradách v Tbilisi a v Kyjevě v době první světové války. Originální Podpěrovo pojetí botanické zahrady, tak aby zachycovala především charakter významných biotopů Moravy a Republiky Československé, dovedl F. Jirásek s úspěchem uskutečnit. V plánku v příloze k Jiráskově průvodci po botanické zahradě z roku 1948 tak lze nalézt mj. oddělení květena Pavlovských kopců, jihomoravská niva, jihomoravský háj, jihomoravská step, moravská Sahara, písčiny slovácké, skalní step na křemenitém slepenci, rostliny slanisté, rašeliny jihočeské, černavy polabské, květena Fatry, oblast lesních Karpat či Bielské Tatry vápencové.
Jak píše Š. Husák v Živě (63:100), využíval F. Jirásek každé příležitosti k návštěvě cizích botanických zahrad, z nichž snad nebyla tehdy v Evropě jediná, kterou by nenavštívil (zejména v letech 1945-1949). O těchto návštěvách pak referoval v mnohých článcích. Ve svých přednáškách a mnohých příspěvcích však také dovedl zprostředkovat bohaté zkušenosti s pěstěním rostlin. Tomuto tématu věnoval i knihy: Chcete míti krásnou zahrádku? (1932), Květiny pro Váš byt (1938), Mandloně a jejich pěstění v ČSR (1950), Pěstujeme teplomilné užitkové rostliny (1955) a Květiny v našich domovech a na pracovištích (1959) či kapitoly Palmy a Amaryllidaceae ve Vaňkově knize Zahradnické květinářství (1944). Je také autorem příručky České názvy rostlin (1954). Díky dlouholetému působení ve vedení redakce rubriky „Příroda a zahrádka“ v Lidových novinách navázal blízké přátelství s bratry Čapkovými. Průkopnický byl také jeho zájem o ozeleňování hald a výsypek na Rosicku-Oslavansku, který jej přivedl ke spolupráci s prof. Vaníčkem z Vysoké školy zemědělské v Brně.