BOTANIKA – DĚJINY OBORU NA MASARYKOVĚ UNIVERZITĚ V BRNĚ
Katedra za vedení doc. Františka Slavoňovského: 1959–1970
 
Vladimír Vacek, Petr Bureš
 

RNDr. František Slavoňovský byl jmenován vedoucím katedry botaniky od 1. července 1959, v prosinci podepsal přejímací protokol na majetek katedry a botanické zahrady. Doc. Šmarda byl zbaven pedagogické činnosti a členem katedry zůstal do 1. června 1961.
Dalšími zaměstnanci katedry byli J. Jedlička, M. Smejkal, Z. Šeda, J. Vicherek, odborný instruktor V. Láník, konzervátoři herbářů M. Volotovskij a M. Červínek, sekretářka V. Fučíková a uklízečka A. Minstrová. Pracovaly zde i dvě pomocné vědecké síly.
Záhy poznamenala katedru tragická událost: 7. prosince 1959 náhle zemřel doc. Jedlička. Při výuce se mu udělalo nevolno, nedbal však na přesvědčování studentů, aby cvičení přerušil. Posluchači se proto obrátili na zaměstnance katedry, kteří zajistili rychlou lékařskou pomoc. Přesto druhý den doc. Jedlička v nemocnici zemřel.
Zástupcem vedoucího katedry byl od 1. února 1960 jmenován Z. Šeda, J. Vicherek byl ustanoven odborným asistentem. Na místo zesnulého J. Jedličky byl vypsán konkurs a ze tří přihlášených byl vybrán a od 1. července 1960 přijat Jan Špaček, odborný asistent hospodářské fytopatologie na Vysoké škole zemědělské v Brně. Zároveň byl pověřen funkcí kustoda kryptogamologických sbírek herbáře.
Při poslední návštěvě pana Volotovského na katedře; 12. listopadu 1982Z dávných Podpěrových spolupracovníků odešel do důchodu 1. ledna 1961 Michail Volotovskij, ukrajinský utečenec, který pracoval v herbářích nepřetržitě od 1. října 1927 s přestávkou válečných let. Koncem roku 1961 byl přijat jako instruktor Karel Ambrož, který byl dobrým znalcem dřevin; později prokázal i své kreslířské schopnosti při přípravě výukových tabulí a vybudoval na katedře sbírku barevných diapozitivů rostlin.
V roce 1961 podle nových směrnic obhájili kandidátskou disertační práci dva odborní asistenti: v dubnu Jiří Vicherek na téma Typologicko-ekologická studie lučních společenstev dolního Podyjí a v prosinci Miroslav Smejkal na téma Taxonomická studie čs. druhů rodu Euphrasia L.
Ve školním roce 1961/62 přišel František Dvořák jako odborný asistent a Stanislav Blecha jako konzervátor herbářů (oba 1. 9. 1961). Marie Dvořáková a Matilda Jatiová, studentky pátého ročníku botaniky, byly 1. listopadu 1961 přijaty na asistentská místa s polovičním úvazkem; M. Jatiová po půl roce odešla do Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Brně, Marie Dvořáková (nar. 1940) pak přešla na celý úvazek asistenta. Jako odborný asistent přišel 1. října 1962 Jiří Unar (nar. 1938).
V r. 1964 obhájili další členové katedry kandidátské disertační práce. Zdeněk Šeda na téma Vegetační ochrana vodorysu zdrže a F. Dvořák Taxonomická studie v ČSSR rostoucích druhů rodu Hesperis a Deilosma; V r. 1965 pak předložil a obhájil kandidátskou práci Výzkum dřevokazných Basidiomycetes na jižní Moravě na ovocných stromech a srovnání jižní Moravy s ostatními oblastmi také J. Špaček.
K 1. lednu 1966 byli na katedře botaniky ustanoveni dva noví docenti: J. Vicherek a M. Smejkal, poté co byly v dubnu 1965 na zasedání vědecké rady přírodovědecké fakulty projednány jejich habilitační práce, a to Rostlinná společenstva halofytní a subhalofytní vegetace panonské oblasti ČSSR a Taxonomická studie čs. druhů rodu Scleranthus L.
V r. 1963 přišel na katedru návrh hlavních zásad nového zákona o vysokých školách; dávalo se v něm také k úvaze zavést znovu označení absolventů „doktor“ (Dr.), na vysokých školách technických a ekonomických „inženýr“ (ing.), neboť tituly, zavedené v r. 1953 (promovaný biolog apod.) se nevžily. Tento návrh byl uskutečněn vysokoškolským zákonem č. 19/1966 Sb. Ministerstvo školství schválilo v r. 1967 žádost katedry botaniky konat rigorózní zkoušky a udělovat titul RNDr., k čemuž byla jmenována rigorózní komise. Bylo jí přiznáno také právo udělovat vědeckou hodnost kandidáta věd z oboru botaniky a byli schváleni školitelé: F. Slavoňovský pro specializaci rizologie, M. Smejkal pro taxonomii vyšších rostlin a fytogeografii, J. Vicherek pro fytocenologii a J. Špaček pro mykologii.
Podle tohoto nového zákona bylo od listopadu 1967 do června 1968 schváleno 14 disertačních prací z botaniky.
Začátkem roku 1964 se rozvinuly debaty o sbírkách na katedrách, tedy o herbářích na katedře botaniky a o jejich možném vyčlenění z fakulty. Po intervenci J. Špačka v redakční radě časopisu Preslia se za oprávněnost herbáře katedry postavil vahou svojí autority prof. Karlovy univerzity F. A. Novák. Oslovil v tomto směru důrazně zejména prof. V. Rypáčka. Děkan a kolegium děkana poté navštívili katedru botaniky a vyjádřili názor, že „… herbáře jsou pečlivě vedené a velmi rozsáhlé, jsou nedílnou součástí katedry a nepostradatelné pro vědeckou i pedagogickou práci katedry“.
Herbáře byly průběžně doplňovány a počet položek se za 10 let (1960–1969) zvýšil téměř o 34 tisíce. Pozoruhodnější přírůstky byly v letech 1960, kdy díky XIV. centurii přišly zásilky ze 16 zahraničních ústavů, dále v r. 1963, kdy byl do katedrových sbírek zařazen herbář Františka Čouky (1886–1962). Byl to učitel, amatérský botanik a florista z okruhu Podpěrových spolupracovníků, který již v r. 1937 v závěti určil jako dědice své knihovny Státní studijní knihovnu v Olomouci a dědicem svých herbářů Botanický ústav Masarykovy univerzity. Pro nezájem olomoucké knihovny však převzala Čoukův majetek brněnská katedra botaniky celý (250 knih a 7500 herbářových položek).
Od r. 1965 předkládali posluchači jako doklady k diplomovým pracím z botaniky herbáře, takže přírůstky byly nyní každoročně vyšší. Větší množství rostlin bylo získáno také v r. 1969 z pozůstalosti po A. Fröhlichovi (1882–1969), profesoru gymnázia v Mikulově, taxonomu a geobotanikovi, a také po rozeslání XV. centurie (přírůstek 2300).
Byly však rozšiřovány i sbírky nižších rostlin a hub: F. Valkoun zhotovil 30 preparátů hub konzervací do válců, další preparáty v láhvích věnoval B. Kasala. Z popudu J. Špačka byla uzavřena smlouva s R. Doležalem z Ochozu na determinaci 520 herbářových položek mechů.
Ačkoli do knihovny katedry docházelo v té době jen 22 časopisů z Československa, knižní fond se rozšířil vedle zmíněného daru Čoukova díky iniciativě J. Špačka i o knihy z pozůstalosti J. Jedličky a R. Picbauera (1886–1955), mykologa ústavu pro fytopatologii Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského (ÚKZÚZ) v Brně.
V r. 1964 navrhlo Moravské muzeum organizační připojení muzea k Univerzitě J. E. Purkyně. Zdůvodnilo to úsporami při koncentraci dokumentační práce; fondy muzea by sloužily praktické výuce těch seminářů a praktik, které jsou spojeny se studiem materiálu. Při tom by muzeum v podstatě zůstalo jako zvláštní útvar, organizačně postavený na úroveň fakulty. Katedra botaniky spojení obou institucí odmítla.
V březnu 1962 předložila přírodovědecká fakulta Ministerstvu školství návrh na zřízení biologického ústavu, který by sdružil výzkumnou práci tehdejších biologických kateder, které by byly odděleními ústavu. Katedra botaniky a katedra mikrobiologie s návrhem nesouhlasily. Botanikové naopak navrhli zřídit na katedře dvě oddělení: fytocenologie a ekologie rostlin (pod vedením J. Vicherka) a taxonomie vyšších rostlin a herbářů (pod vedením M. Smejkala). Tento návrh byl vědeckou radou fakulty schválen, k realizaci došlo o dva roky později. V suterénu budovy katedry byla v r. 1964 vybudována ekologicko-pedologická laboratoř pro účely státního výzkumu a výuky.
K 90. výročí narození prof. Podpěry byly v jihomoravské pobočce ČSBS přednášky (A. Hrabětová, V. Pospíšil a K. Kříž) a katedra připravila sborník s vědeckými pracemi šesti členů katedry, který vyšel v r. 1970 (Festschrift zum 90. Geburtstag des Akademikers Josef Podpěra. – Folia Sci. Nat. Univ. Purkyn. Brno 11/3: 1–119).
Výuka na katedře probíhala pro řádné studium – učitelskou i odbornou biologii – a pro dálkové studium učitelské i odborné. Jako příklad uveďme, jaká byla osnova přednášek a cvičení pro posluchače 4. ročníku odborné biologie se specializací na systematickou botaniku a geobotaniku ve školním roce 1965/66 (počet hodin přednášek/cvičení v podzimním a jarním semestru):
J. Vicherek   Ekologie rostlin a základy fytocenologie   2/0   0/3
M. Smejkal   Všeobecná taxonomie rostlin   2/1   0/0
M. Smejkal   Základy fytogeografie a fytochorologie   0/0   3/0
Z. Šeda   Ochrana přírody a krajiny   0/0   2/0
Z. Šeda   Květena ČSSR   1/0   0/0
F. Slavoňovský   Užitkové rostliny   0/0   2/0
J. Špaček   Fytopatologie speciální   2/0   0/0
M. Smejkal   Úvod do studia botanické literatury   0/0   1/0
K. Ambrož   Metody pěstování rostlin   0/2   0/2
J. Pelíšek (extern.)   Geologie a pedologie pro biology   2/0   0/0
Od r. 1967 byly pro diplomanty z botaniky zavedeny nově koncipované přednášky: Mikroevoluce rostlin, Vývoj středoevropské květeny (obě Smejkal), Přehled středoevropské vegetace (Vicherek), Speciální mykologie (Špaček) a Speciální ekologie (J. Unar).
Pro studující učitelské biologie byly zdůrazněny metodologické obory, které přednášel F. Dvořák: Didaktika biologie, Práce biologa na škole a Názorné biologické vyučovací pomůcky.
Od školního roku 1960/61 byla pro posluchače zavedena „měsíční výrobní praxe“. První proběhla o prázdninách 1961 ve Střední zemědělské technické škole v Moravské Třebové, v dalších letech byli posluchači posíláni do výzkumných ústavů biologického i zemědělského zaměření. Byly to Botanický ústav ČSAV v Brně, Ústav experimentální botaniky ČSAV v Praze, katedra botaniky Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity, Botanický ústav ČSAV v Průhonicích, botanické oddělení Moravského muzea, Mikrobiologický ústav ČSAV a další.
Exkurze a cvičení v terénu pokračovaly ve velkém rozsahu a na osvědčená místa. Pracovníci katedry poslali začátkem r. 1960 připomínky k učebnímu plánu: označení „exkurze“ dříve vedlo k nesrovnalostem, plynoucím z nesprávného názoru na jejich obsah. Doporučili název „cvičení v terénu“, který pak užívali.
Díky přesné evidenci exkurzí a cvičení v terénu, kterou po celou dobu působení na katedře vedl M. Smejkal, zachoval se o nich přehled s uvedením vedoucího, popisu cesty, popř. i počtem zúčastněných posluchačů. Před zahájením cesty vyslechli posluchači přednášku vedoucího o všeobecných přírodních i floristických poměrech navštívené lokality i o druzích rostlin, které naleznou. Během cesty si zaznamenávali demonstrované druhy a podle pokynů vedoucího si sbírali některé rostliny do svých herbářů. Vedoucí exkurze se svými kolegy sbírali vybrané taxony do katedrového herbáře a ve větším množství pro centurii, která se právě v té době chystala k vydání.
Uveďme jako příklad ze záznamů M. Smejkala popis exkurze ve dnech 29. května až 3. června 1967 pro 3. ročník diplomantů botaniky do oblasti Kováčovských kopců a slanisk u Kamenína poblíže Štúrova (dříve Parkan). Vedl J. Vicherek, v rámci výzkumu se zúčastnili M. Dvořáková a M. Smejkal. – 29. května: Boží kopec u Štúrova. 30. května: písky u Čenkova. 31. května: slaniska u Kamenína a u Kamenného Mostu. 1. června: Kováčovské kopce (okolí Kamenice nad Hronom). 2. června: Belanské kopce, Modrý vrch a Veľký vrch. Pro tuto exkurzi byl pro posluchače rozmnožen průvodce s popisem trasy a soupisem druhů rostlin ve všech lokalitách.
V letech 1960–1970 organizovali učitelé katedry řadu jednodenních cvičení do míst a tras především v brněnském okolí: Stránská skála, kopce u Medlánek, Říčky–Hornek–Šumbera–Hády, Obřany–údolí Svitavy–Bílovice–Těsnohlídkovo údolí–Hády, Adamov–Josefovské údolí–Býčí skála–Babice, Babí lom, Čebínka u Kuřimi, Výhon u Židlochovic, Pouzdřanská step, Zaječické kopce–Šakvice, Strachotín–Dolní Věstonice–Popice, Nesyt u Sedlce, Pavlovské kopce, okolí Čejče, Moravský Krumlov–údolí Rokytné–Budkovice, Mohelno.
Při jednotýdenních a dvoutýdenních cvičeních v terénu navštívili studenti katedry na 44 cestách celkem 20 lokalit: Beskydy–Staré Hamry, Javorník–Velké Karlovice–Zděchov, Hrubý Jeseník–Karlov, Bítov a okolí, Cikháj u Žďáru nad Sázavou (zde bylo zřízeno učební středisko univerzity), Hodonín a okolí, Bílé Karpaty. Často se jezdilo na Slovensko, především do lokalit: Nové Mesto nad Váhom a okolí, Štúrovo–Kováčovské kopce a okolí, Šahy s okolím, okolí Lučence, Malá Fatra–Vrátna dolina, Nízke Tatry–Srdiečko, Súľovské skaly, Ružomberok a okolí, Slovenský kras–Plešivec, Spišská kotlina–Levoča, Vihorlat–Východoslovenská nížina–Michalovce.
Učitelé katedry Z. Šeda, J. Vicherek, M. Smejkal, F. Slavoňovský, F. Dvořák, J. Špaček a K. Ambrož vydali v r. 1963 brožuru Botanické exkurze v brněnském okolí, která byla pro posluchače velmi potřebná a jimi také vysoce oceněna.
Ve šk. r. 1968/69 bylo botanické praktikum katedry vybaveno 15 mikroskopy Meopta typové řady D s pětiobjektivovou revolverovou hlavicí (s jedním imerzním objektivem), křížovým posunem a výměnnou binokulární hlavicí se sadou okulárů. Tím byly nahrazeny v té době již zcela zastaralé mikroskopy firmy Reichert. (Mikroskopy Meopta pak sloužily při výuce nižších a vyšších rostlin až do r. 2001, kdy byly z větší části nahrazeny mikroskopy Olympus CX31).
Československá botanická společnost uspořádala jubilejní sjezd k 50. výročí založení společnosti v červenci 1962; byli zastoupeni také někteří učitelé z brněnské katedry. V září 1964 se konaly v Opavě oslavy 150. výročí založení Slezského muzea. Z brněnské katedry se jich zúčastnili J. Vicherek a M. Smejkal, a to botanického sympozia a exkurze Opava–Zábřeh–Jablunkov–Horní Lomná–Hutě pod Smrkem.
Přes určité společenské uvolnění šedesátých let představovaly i v tomto období komplikaci pedagogické práce povinné účasti na „brigádách“. Tak v září 1960 působili J. Vicherek a M. Smejkal jako vedoucí na třítýdenní lesní brigádě s tzv. nultým ročníkem ve Vidlích pod Pradědem. (Pokud se zájemce o studium nedostal do 1. ročníku, mohl absolvovat v oboru jednoletou praxi, jež se nazývala nultý ročník.) O rok později byl M. Smejkal vyslán s posluchači filosofické (!) fakulty na „bramborovou brigádu“ k Velkému Meziříčí.
Pracovníci katedry pokračovali v řešení dlouhodobých státních výzkumných úkolů, zaměřených podle vlastní specializace, a podávali za ně roční zprávy. V tomto období se řešila témata Biologická ochrana půdního povrchu – protierozní výzkum xerotermofytů (F. Slavoňovský), Ekologie vodních a pobřežních rostlin a jejich protierozní význam na březích vodních nádrží (Z. Šeda), Fytocenologická charakteristika halofytní a stepní vegetace jižní Moravy (J. Vicherek), Výzkum dřevokazných Basidiomycetes na ovocných stromech na jižní Moravě ve srovnání s ostatními klimatickými oblastmi Moravy (J. Špaček), Výzkum vyšších rostlin ČSSR – Diplotaxis, Crambe, Cochlearia, Bunias, Rapistrum (M. Smejkal), Hesperis (F. Dvořák), Thlaspi (M. Dvořáková).
V těchto letech znovu ožilo plánování výstavby nových budov pro přírodovědeckou fakultu. První verze se objevila v únoru 1961 a podle ní výhledový plán byl tento: „v 1. etapě výstavba pavilonu navazujícího na průmyslovou školu s frontou do botanické zahrady; ve 2. etapě výstavba centrální výškové budovy mezi pavilony 3–4, 1–5 za předpokladu zbourání dožitých pavilonů 1, 2, 3, 4 a 5 v letech 1965–1975. Ve 3. etapě pak úprava budov 6, 7 a 8, nástavba pavilonů 6 a 8 a zbourání pavilonů 7 a 9 v letech 1975–1980. Nový pavilon měl být osmipodlažní, na podlaží 8200 m2. Stavba skeletová, bude hotova do r. 1965“. Katedra botaniky počítala s plochou 200 m2 v 1. poschodí a 740 m2 ve 2. poschodí.
Ve druhé verzi v r. 1964 se hovořilo o přípravách na výstavbu nové fakulty v Bohunicích, avšak vyšlo se ze současné reality: zatím budou prováděny generální opravy a údržby v současných pavilonech.
V budově botaniky byly pak skutečně v r. 1965 zahájeny adaptační práce: postavením přepážek v 1. poschodí byly získány nové malé pracovny a další práce – výměna elektrických a plynových rozvodů – následovaly až po malování. Vším tím byla výuka dost narušována.
Plánovalo se (nekonečně již od dob Podpěrových) vybudovat botanickou zahradu v oblasti Kraví hory; zahrada by spadala pod rektorát univerzity a tvořila by její složku na úrovni katedry. Podle verze z jara 1960 měla mít rozlohu 10 ha v nejvyšších částech Kraví hory. Byla jmenována komise, aby posoudila vhodnost umístění zahrady na tomto místě. Ta konstatovala, že z hlediska půdních poměrů vyhovuje, nevyhovují však poměry vodní.
Současná zahrada mezi ulicemi Veveří, Kotlářskou a Kounicovou se stala od 1. ledna 1962 účelovým zařízením univerzity, personálně i hospodářsky spadajícím pod děkanát přírodovědecké fakulty.
František Slavoňovský v rhizologické laboratoři, 70. léta 20. stoletíDoba, po kterou doc. Slavoňovský vedl katedru botaniky, patřila rovněž ke složitějším etapám. Avšak díky uvážlivému jednání, klidnému vystupování i smyslu pro technické záležitosti se doc. Slavoňovskému podařilo udržovat dobrou pedagogickou i vědeckou úroveň katedry. Za jeho vedení dosáhla katedra po stránce technického vybavení, prostorových úprav apod. největšího rozvoje od svého založení. František Slavoňovský podporoval personální i materiální růst katedry, díky svému technickému talentu zdokonalil metodu sušení rostlin pro herbáře a podporoval vybavení katedry jak optickými, tak jinými přístroji. Snažil se i o úzkou spolupráci s botanickou zahradou.
 
Jan ŠPAČEK (* 16. 1. 1927 Drásov u Tišnova) se již jako gymnaziální student v Brně zajímal o mykologii. Trocha nostalgie v očích čerstvých absolventů loučících se v botanické zahradě se studiemV letech 1946–1951 studoval na Přírodovědecké fakultě MU obory přírodopis a zeměpis. Během studia působil v letech 1949–1951 jako vědecká síla. Titul RNDr. získal po obhájení disertace o teplobytné mykoflóře Moravy.
Po absolvování fakulty nastoupil jako asistent na Vysokou školu zemědělskou v Brně do ústavu prof. Baudyše a začal se v rámci mykologie specializovat na fytopatologii. Zde se vedle práce vědecké věnoval také intenzivně činnosti pedagogické. V roce 1960 přešel na katedru botaniky Přírodovědecké fakulty MU, kde pak získal v r. 1965 vědeckou hodnost kandidáta biologických věd. Z politických důvodů se mohl habilitovat až po r. 1990, kdy byl jmenován a ustanoven docentem botaniky.
Bibliografie J. Špačka čítá přes 100 titulů. Svoji publikační činnost zahájil mykofloristickým příspěvkem o Hrubém Jeseníku (1951), k tématu mykofloristiky a mykogeografie se pak ještě vícekrát vrátil. Dominantní místo mezi jeho publikačními aktivitami však představuje zejména redakční a autorský podíl na čtyřdílném kompendiu Zemědělská fytopatologie (1958–1962) během jeho půsovení na VŠZ a fytopatologické práce zaměřené na užitkové dřeviny Pyrus communis a Juglans regia (1988), Prunus domestica (1992) a Cerasus avium (1986, 1992). Praktickou pomůckou zemědělců a zahradníků jsou obrazové atlasy zaměřené na škůdce olejnin (1965), obilnin (1967), luskovin (1968) a řepy (1985); poslední vyšel i v Holandsku a Polsku. Jeho zájem o historii botaniky se odráží ve velkém množství příspěvků věnovaných životopisům botaniků a vývoji botaniky na Moravě. Mezi významné učební pomůcky patří kapitola Podříše nižší rostliny (Thallobionta) v Rosypalově učebnici Fylogeneze, systém a biologie organismů (1992) a skriptum Hlenky, houby, řasy (1999).
K významným aktivitám J. Špačka patřila činnost v Mykologickém klubu, jehož členem a organizátorem byl již od založení v r. 1946. V jihomoravské pobočce České vědecké společnosti pro mykologii, která na činnost klubu navázala, organizoval četné exkurze, přednášky a aktivně působil v jejím výboru. Organizačně se spolu s ing. K. Křížem podílel na přípravě výstavy u příležitosti sjezdu evropských mykologů (1960), jehož se zúčastnil i jako vedoucí exkurze. K vrcholům jeho mykologické činnosti patří odborná garance a organizace (na přípravě se podílelo více než 100 odborníků) rozsáhlé výstavy Houby/Fungi v Moravském muzeu (v letech 1964–1968).
Během svého pedagogického působení vedl od počátku po 36 let základní přednášku a cvičení k nižším rostlinám na odborném i učitelském studiu. Po dobu, kdy bylo na katedře odborné studium, přednášel také fytopatologii. Z dalších předmětů vyučoval doporučené přednášky ze speciální mykologie (Basidiomycetes a Lichenes) a později rovněž vedl mykologické determinační praktikum. V hojné míře se podílel jak na kryptogamologických tak phanerogamologických terénních cvičeních. Počet diplomových prací které vedl, je úctyhodný; bylo jich celkem 77, převážně mykologických. Diplomanty vedl Jan Špaček nejen k exaktnímu a detailnímu zpracování tématu, ale zajímal se i o jejich další uplatnění v praxi a v životě. Při tom jim podle všech možností pomáhal či radil; v tom se projevoval jeho altruismus a silné sociální cítění.
František DVOŘÁK (* 17. 11. 1921 Měřín u Velkého Meziříčí). Po gymnaziálních studiích studoval na Přírodovědecké fakultě MU v Brně. Studia ukončil druhou státní zkouškou v únoru 1948. Poté působil jako středoškolský profesor mj. v Novém Jičíně, Jinošově a naposledy jako ředitel gymnázia v Bystřici nad Pernštejnem. Doktorát z přírodních věd získal na Přírodovědecké fakultě UP v Olomouci.
Od 1. září 1961 nastoupil jako odborný asistent na katedru botaniky. Do taxonomického studia zde byl uveden dr. Hrabětovou; záhy se začal věnovat studiu některých zástupců čeledi Brassicaceae, především rodů Hesperis a Deilosma. Kandidátskou práci zaměřenou na taxonomii těchto rodů obhájil v roce 1963. V letech 1963–1992 uveřejnil 150 odborných příspěvků (zejména v časopisech Biológia, Preslia, Österreichische botanische Zeitschrift, Phyton, Taxon, Folia geobotanica et phytotaxonomica, Feddes repertorium, Annalen des naturhistorischen Museums in Wien, Časopis Národního muzea, Práce z oboru botaniky a Zprávy československé botanické společnosti, jakož i ve fakultních časopisech Spisy, později Scripta a Folia). Jeho publikace jsou zaměřeny především na taxonomii, karyologii a morfologii různých zástupců čel. Brassicaceae. Od osmdesátých let pak svá taxonomická studia zaměřil na rod Chenopodium, zřejmě pod vlivem spolupráce s dr. F. Grüllem, CSc., který měl v tomto směru již kontakty s P. Aellenem a P. Uotilou. František Dvořák dále zpracoval některé druhy čeledí Brassicaceae, Caryophyllaceae (ve spoluautorství také rod Chenopodium) do Květeny České republiky. Spolu s dr. B. Dadákovou uveřejnil od první poloviny sedmdesátých let četné přehledy chromozómových počtů; řidčeji publikoval také práce zaměřené na rozšíření druhů (většinou v návaznosti na zpracování Květeny České republiky) či floristické příspěvky (spolu s diplomanty). Pedagogické zkušenosti z dob působení na středních školách prezentoval v řadě článků věnovaných didaktice biologie (v časopise Přírodní vědy ve škole). Je také autorem dvou učebních textů věnovaných fylogenezi rostlin a didaktice biologie.
Během pedagogického působení na katedře botaniky vedl jednak botanické předměty zvláště na učitelském studiu, např. cvičení z morfologie a později i z vyšších rostlin, doporučenou přednášku fylogenie rostlin (později vývojová biologie), podílel se také na cvičení ze speciálních metod botanických a samozřejmě na vedení terénních exkurzí. V šedesátých a sedmdesátých letech vyučoval rovněž předměty orientované na didaktiku biologie jako byla školní biologická technika nebo metodika vyučování či didaktika biologie. Vedl celkem 46 diplomových prací.