BOTANIKA – DĚJINY OBORU NA MASARYKOVĚ UNIVERZITĚ V BRNĚ
Poslední léta působení Josefa Podpěry na ústavu
 
Vladimír Vacek, Petr Bureš, Vladimír Řehořek
 

Věra Zlatníková, JUDr. Emil Kostka a prof. Josef Podpěra nad Drosera intermedia, exkurze u Libořez na Třeboňsku; 28. června 1947Osazenstvo Ústavu všeobecné a systematické botaniky s kolegy ze zoologického ústavu v r. 1947Po jmenování nových docentů získal prof. Podpěra nové spolupracovníky i v pedagogické činnosti. Od školního roku 1946/47 přednášeli Jan Šmarda o zeměpisném rozšíření rostlin, doc. A. Zlatník o biocenologii lesa, J. Jedlička pořádal praktika zaměřená na kryptogamy, především mechy, a organizoval na poznání mechů časté sobotní exkurze, obvykle do lokalit Moravského krasu. Od 1. září 1949 nastoupila jako asistentka dlouholetá Podpěrova spolupracovnice Dr. Anežka Hrabětová-Uhrová. Prof. Podpěra přednášel nadále pro studující farmacie.
O Podpěrovy přednášky projevila z podnětu děkana F. Nábělka zájem Slovenská univerzita v Bratislavě. V r. 1947 to byly lekce o mechorostech a jejich soustavě a praktikum určování mechů, v r. 1948 přednáška o areálech říše rostlinné a jejich geobotanickém významu.
Fakulta uctila památku členů akademické obce, kteří zahynuli za okupace. U pomníku v areálu fakulty promluvil 17. října 1947 prof. Podpěra.
Podpěra se zajímal i o osudy některých botaniků německé národnosti, s nimiž jej poutaly dlouhodobé kolegiální vztahy. Byl to např. zmíněný Dr. A. Latzel ze Šternberka, který daroval svůj botanický majetek (knihovnu, herbáře, mikroskopy) univerzitě. Také za Dr. F. Frimmela, který zůstal po r. 1945 v ČSR, se Podpěra přimlouval, aby byl ponechán v lednickém Mendeleu. Podpěra v dopise F. Petrakovi do vídeňského muzea tehdy sdělil, že „... za okupace jedině prof. Frimmel se nás zastal, avšak jeho dobře míněné snahy neměly úspěch“.
Rozvoj činnosti na univerzitě byl zlomen politickou změnou v únoru 1948. Již brzy se začaly objevovat názory na reformu studia. Vedle „nevinných“ opatření, jako bylo zrušení druhého testu (potvrzení návštěv) u přednášek v indexu posluchačů, to byly i návrhy závažnější, jako plánování studia, zavedení nového systému zkoušek a zkušebního řádu, povinná návštěva přednášek, úprava doby přednášek a prázdnin, zavedení písemné diplomní práce aj. Byl zrušen učitelský studijní obor „přírodopis“ a zavedena „biologie“ s různými kombinacemi (chemie, geologie a zeměpis). Farmaceutické studium bylo z Přírodovědecké fakulty přičleněno k fakultě Lékařské.
Krátce poté, co prof. Podpěra v listopadu 1948 dosáhl 70 let, jej tehdejší ministerstvo školství, věd a umění zprostilo učitelské činnosti a navrhlo přeložit jej na trvalý odpočinek. Avšak na návrh fakultního sboru, že se má zřídit botanická zahrada na Mniší hoře a přitom se nelze obejít bez Podpěrových zkušeností, byl Podpěra zatím ponechán ve funkci profesora a ředitele botanické zahrady.
Josef Podpěra na exkurzi na Svatém Kopečku u Mikulova 22. 5. 1949Od školního roku 1948/49 bylo studium diferencováno na učitelské pro přípravu pedagogů na gymnáziích a vyšších středních školách a na odborné pro výchovu dorostu vědeckého a pracovníků pro výzkum. Týkalo se to 1. a 2. ročníků, vyšší ročníky zreformovány nebyly, a byly zavedeny přednášky nepovinné nebo doporučené. Tomu přizpůsobil i Podpěra své přednášky a cvičení, zařadil např. doporučenou přednášku o progresu ve fylogenetickém vývoji rostlinné říše, což byla doplněná jeho akademická přednáška při inauguraci rektora. Zavedení samostatného odborného studia bylo významnou kvalitativní změnou v koncepci výuky, neboť původní zaměření přírodovědecké (ale i filosofické) fakulty bylo na přípravu středoškolských profesorů, kteří končili studia druhou státní zkouškou. Po vykonání druhé státní zkoušky mohli získat absolventi také doktorát; činili tak obvykle „dálkově“ již jako středoškolští profesoři. Po válce po určitou dobu představoval doktorát alternativu druhé státní zkoušky (ke které se dokonce mohli přihlásit jen ti, kteří se zavázali učit v pohraničí).
Ve školním roce 1950/51 vedl prof. Podpěra ústav poslední rok. Přednášel již jen systematickou botaniku, ostatní přednášky a praktika převzali J. Šmarda, J. Jedlička, F. Slavoňovský a A. Hrabětová. V témže školním roce došlo na fakultě k významným organizačním změnám: vzniklo 6 kateder - nadstavbových orgánů sdružujících ústavy příbuzných vědních oborů. Dne 7. prosince 1950 tak zřídilo MŠVU katedru biologie, do jejíhož čela byl postaven doc. Dr. Vladimír Rypáček; pod tuto katedru připadly ústavy zoologický, antropologický, ústav fyziologie rostlin a mikrobiologie i ústav všeobecné a systematické botaniky.
Obnovená botanická zahrada dostávala nové úkoly, vykonávala činnost expertizní. Uvažovalo se např. o obnovení kultur mandlovníku na jižní Moravě a pod odborným vedením prof. Podpěry a spolupracovníků z botanické zahrady (F. Jirásek a další) byly na Hustopečsku založeny rozsáhlé školky sazenic mandlovníků a postupně byly předávány k vysazení na vhodných pozemcích. Změněná hospodářská situace, zejména v možnostech dovozu zboží po r. 1948, nutila některé neodborníky k naivním úvahám o možnosti pěstování subtropických, ba i tropických plodin v Československu – čajovník, blahovičník, skořicovník, náhražka „mořské trávy“ (Posidonia oceanica, popř. Zostera marina), používané k vycpávání matrací aj. Prof. Podpěra se musel k těmto otázkám vyjadřovat a mnohdy pracně tyto myšlenky vyvracet.
V červnu 1949 bylo Masarykově univerzitě přiděleno polesí Mniší hora v Bystrci pro účely botanické zahrady. Děkan prof. V. Morávek je odevzdal do správy botanického ústavu a botanické zahrady a prof. Podpěra připomněl „... dávné úsilí ... vybudovat pro brněnskou univerzitu jejím potřebám vyhovující objekt ... Rozlohou téměř 57 ha to bude největší podnik tohoto druhu ve střední Evropě“. V témž roce se však univerzita dohodla se Spolkem pro zřízení zoologické zahrady v Brně (zal. 1935), že zde vedle botanické zahrady bude i zahrada zoologická. Část plochy byla oplocena a v r. 1950 zde bylo vysazeno množství rostlin. To zde zůstalo jako park při zoologické zahradě, která zde byla nakonec v letech 1950–1953 zbudována (slavnostně otevřena 30. 8. 1953).
V r. 1947, po smrti prof. E. Bayera, profesora Vysoké školy zemědělské v Brně, byl prof. Podpěra pověřen správou Biologické stanice brněnských vysokých škol v Lednici.
V Klubu přírodovědeckém, kde Podpěra zůstával nadále předsedou, byl k jeho 70. narozeninám v r. 1948 večírek, na němž byla oceněna jeho práce jako dlouholetého předsedy. Pravděpodobně poslední exkurze, které se prof. Podpěra účastnil za Klub přírodovědecký, byla velká botanicko-zoologická exkurze učitelů a studentů přírodovědecké fakulty a členů Klubu přírodovědeckého do Lednice 22. října 1950. Bylo na ní asi 70 osob.
Ústav získal knihy, časopisy a separáty z majetku spolku Naturforschender Verein a také spolkový herbář a velkou sbírku lišejníků H. Sandsteda z Brém, kterou Němci uložili ve výzkumném ústavu v Temenici. Díky pochopení prof. Podpěry, přesné a pilné práci sběratelů a exaktnímu vedení kustodů G. Širjajeva a později J. Jedličky a práci řady preparátorů se podařilo do konce roku 1951, do odchodu prof. Podpěry z funkce ředitele shromáždit v herbářích 366 280 položek, které jsou ve velmi dobrém stavu díky pravidelnému a pečlivému ošetřování. I orientace v tomto množství rostlin je vynikající. Tato obrovská sbírka byla vytvořena z darů nesčetných botaniků, i amatérů, zčásti i koupí a díky výměně s desítkami ústavů v zahraničí. Sám prof. Podpěra věnoval ústavnímu herbáři téměř 18 700 položek. Vedle sbírky cévnatých rostlin měl prof. Podpěra i velký herbář mechů a jatrovek, které nashromáždil téměř za celý život. Tuto sbírku zakoupilo v r. 1952 Národní muzeum v Praze.
Po odchodu do penze docházel po roce 1952 prof. Podpěra na botanický ústav, kde působil ještě jako examinátor např. u rigorózních zkoušek. Vyvíjel úsilí, aby dvě jeho velká životní díla, dosud v rukopisu, vyšla tiskem. Byla to zmíněná Květena evropské části SSSR, čítající asi 1000 stránek rukopisu. Podle vyjádření Dr. Slavomila Hejného, který se s rukopisem podrobně seznámil a pokusil se o jeho zařazení do edičního plánu Nakladatelství ČSAV, je Podpěrovo dílo „... spíše obrovským materiálem k jednotlivým problémům, který musí být nejen upraven, ale přetaven“. Rukopis zůstal v ústředním archivu ČSAV v Praze.
Úspěšnější byla Podpěrova snaha o vydání objemného rukopisu Conspectus muscorum europaeorum. S podporou Československé botanické společnosti zařadilo v r. 1953 Nakladatelství ČSAV dílo o 1136 stranách rukopisu do edičního plánu. Recenzentem byl Podpěrův žák doc. Jedlička, který také provedl korekturu díla, jež vyšlo posmrtně v r. 1954.
Prof. Podpěra se zúčastnil 21. června 1952 sjezdu abiturientů gymnázia v Mladé Boleslavi. Bylo mu tehdy 73 a půl roku a byl zde pravděpodobně naposledy fotografován.
Prof. Josef Podpěra zemřel 18. ledna 1954, pohřben byl s akademickými poctami na Ústředním hřbitově v Brně dne 22. ledna.
 
Jan ŠMARDA (* 27. 12. 1904 Třebíč, † 7. 12. 1968 Brno) studoval nejdříve na učitelském ústavu v Brně a svá středoškolská studia uzavřel na reálce v Novém Městě na Moravě. Poté až do r. 1945 učil na obecných a měšťanských školách na různých místech západní Moravy. Po externím studiu a úspěšně obhájené disertaci Geobotanické poměry povodí Svratky a Svitavy získal v r. 1938 titul RNDr. Krátce po skončení 2. světové války nastoupil jako kurátor herbáře Moravského muzea, později stal vedoucím botanického oddělení a v letech 1949–1952 ředitelem Moravského muzea. Současně přednášel jako externí učitel na botanickém ústavu; v r. 1946 se habilitoval u prof. Podpěry, habilitační spis vypracoval na téma Květena Žďárských vrchů se zvláštním zřetelem k mechorostům.
V r. 1952 převzal vedení ústavu (později katedry botaniky) a byl ustanoven do funkce docenta. V té době se zasloužil o zřízení a vybudování brněnské pobočky Geobotanické laboratoře ČSAV; tuto pobočku jako externista vedl od r. 1955. V roce 1961 byl na základě nepodložených obvinění zbaven funkce vedoucího katedry a proti své vůli musel odejít z fakulty. Až do své předčasné smrti pak pracoval v Kabinetu geomorfologie (pozdějším Geografickém ústavu ČSAV v Brně) jako vědecký, později vedoucí vědecký pracovník biogeografického oddělení.
Publikační činnost doc. Šmardy byla bohatá. Od r. 1927 uveřejnil více než 200 vědeckých prací, zpráv a pojednání nepočítaje množství popularizačních článků, jimiž široké veřejnosti dával k dispozici svoje bohaté poznatky. Jeho vědecké zaměření se vyznačovalo mimořádnou šíří záběru; jeho zájmy kromě toho zasahovaly i do jiných přírodovědných oborů, ale i do sféry kultury, což se odrazilo v jeho těsných kontaktech jak s vědeckými pracovníky různých profesí, tak s umělci – literáty i výtvarníky. Již jako učitel se věnoval studiu teplomilné květeny a jejího pronikání říčními údolími do nitra Českomoravské vrchoviny. Vlivem svých učitelů – prof. Podpěry a prof. Suzy, jakož i přítele bryologa Rudolfa Vaňka, se začal hlouběji zajímat rovněž o bryologii i lichenologii. Tato orientace vyústila v práce věnované bryogeografii Moravy a Slovenska, při nichž využil poznatky o indikační hodnotě mechorostů ve fytocenologii. Dalším v řadě hlavních směrů vědecké práce doc. Šmardy byla fytocenologie, kde byl inspirován prof. Klikou, s nímž publikoval např. práce o rašelinných společenstvech. Věnoval se i studiu xerotermní, halofytní a psamofytní vegetace. Časem se jeho láskou stala vegetace horských masivů, jako je Hrubý Jeseník, Beskydy, na Slovensku pak především Belanské Tatry a Červené vrchy (součást Západních Tater), kde během studia vegetace vychoval mnoho odborníků z řad svých žáků.
Úvahy o genezi naší xerotermní flóry inspirovaly doc. Šmardu k cestám do Maďarska a na Balkán, které mu poskytly odpovědi na mnohé otázky týkající se tohoto problému. Ve všech jeho studiích je obsaženo i ochranářské hledisko. Mnoho energie věnoval prosazování praktických ochranářských principů, vyjadřoval se neúnavně k problematickým zásahům do přírody a krajiny, čímž si často proti sobě popudil tehdejší stranický aparát. Mnoho úsilí věnoval doc. Šmarda i organizační činnosti spojené se zrodem nových vědeckých institucí a orgánů ochrany přírody v téměř celém Československu. Byl členem mnoha vědeckých rad, komisí a výborů vědeckých společností.
Výuku na fakultě zahájil J. Šmarda ve šk. r. 1946/47 přednáškami Zeměpisné rozšíření rostlin ČSR a Rostlinná společenstva střední Evropy a geobotanickou exkurzí pro pokročilé, kterou pak vedl i v letech následujících. Jeho stěžejní přednáškou se později stala Geobotanika a ekologie rostlin, zajišťoval však i další přednášky jako např. Rostlinné areály nebo Rostlinní indikátoři stanovištních podmínek, po kratší dobu přednášel i základní kurz systematické botaniky. Vedl několik desítek diplomových prací především s geobotanickým a ekologickým zaměřením. [Životopis viz Preslia 37: 86-90, 42: 274-281, Čes. Mykol. 19: 193-194, Čas. Mor. Muz. 50: 335-336, Zpr. Geogr. Úst. ČSAV Brno 6: 1-2, Folia Hist. Fac. Sci. Masaryk Univ. no. 39.]
Jan Šmarda (1904–1968) (V. Řehořek) – stať ke 100. výročí narození.
Anežka HRABĚTOVÁ-UHROVÁ (* 5. 9. 1900 Lomnice u Tišnova, † 4. 5. 1981 Brno). Její neobyčejná pracovitost a houževnatost ji vedla od absolvování jednoročního obchodního kursu v Brně v době 1. světové války k prvnímu pracovišti, pojišťovně Kosmos, a po vzniku ČSR do Zemského úřadu v Brně, kde pracovala v letech 1919–1927. Díky pochopení představených v úřadě mohla pracovat odpoledne a dopoledne navštěvovala reálné gymnázium. Po maturitě zapsala přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity a při zaměstnání studovala až do 3. ročníku. Zde studovala přírodopis a zeměpis a po ukončeném studiu v r. 1929 krátkou dobu učila na gymnáziu v Brně. Již za studií upozornila na sebe svým velkým zájmem, znalostmi a pílí v botanice prof. Podpěru, takže ji ustanovil demonstrátorkou a později nehonorovanou asistentkou botanického ústavu.
V roce 1930 přešla jako asistentka na Vysokou školu zemědělskou v Brně, kde vedla cvičení a exkurse posluchačů zemědělství a lesnictví u prof. O. Vodrážky. Po jeho smrti se ujala správy ústavu i zahrady až do příchodu prof. R. Dostála. Na jeho přání se věnovala studiu experimentální morfologie a dokončila zde i disertační práci (monografii rodu Coronilla). Byla první ženou, která dosáhla doktorátu přírodních věd na botanickém ústavu Masarykovy univerzity; promována byla v r. 1933.
V letech 1935-1947 působila jako profesorka na středních školách v Českých Budějovicích a v Brně. V té době udržovala stálý kontakt s botanickým ústavem Přírodovědecké fakulty. Přešla sem trvale v r. 1946 a v dubnu 1950 byla ustanovena asistentkou. Své bohaté zkušenosti uplatnila v přednáškách ze systematické botaniky a z metodiky vyučování biologie. Její přednáška Ochrana přírody a krajiny byla opřena o mnohaletou konzervátorskou práci a vyznačovala se originální koncepcí, neboť ochranou přírody se A. Hrabětová-Uhrová zabývala již od vysokoškolských studií. Její státní práce nesla název Přírodní památky na Moravě. V časopise Příroda na popud prof. Podpěry vedla od dvacátých let rubriku Ochrana přírody. Pracovala ve Svazu pro ochranu přírody a domoviny, od r. 1947 byla konzervátorkou ochrany přírody pro okres Brno-venkov a město Brno a navrhla zřízení některých rezervací.
V seznamu uveřejněných prací A. Hrabětové-Uhrové nalezneme téměř 110 titulů. Její vědecká práce směřovala do několika botanických disciplin, v prvé řadě k taxonomii rodů Coronilla, Hippocrepis, Cotoneaster a Crataegus. Věnovala se též historii botaniky na Moravě, což je práce značně náročná na čas a trpělivost v pátrání po údajích v archivech, studium starých spisů, mnohdy již špatně čitelných apod. V řadě článků přiblížila již zapomenuté osobnosti a úseky dějin botaniky na Moravě; napsala i řadu jubilejních článků nebo nekrologů botaniků. Završením její aktivity v historii botaniky byl encyklopedicky pojatý přehled botaniků na českém a moravskoslezském území, který zpracovala spolu s I. Klášterským a J. Dudou (1970, přepracovaný znovu vyšel 1982). Její barevně ilustrovaná kniha Herbář léčivých rostlin (1938) byla tak úspěšná, že vyšla v krátké době ve třech vydáních. Její obliba tkvěla v komplexním a stručném pojetí s vhodnými obrázky a se zaměřením na praktické využití. [Použito publikovaných i rukopisných prací J. Špačka; životopis viz Preslia 42: 284-287, Pr. z Oboru Bot. 1970: 3-15, Ochr. Přír. 1: 10, Folia Hist. Fac. Sci. Masaryk Univ. no. 57.]