BOTANIKA – DĚJINY OBORU NA MASARYKOVĚ UNIVERZITĚ V BRNĚ
Ústav v letech třicátých – do uzavření českých vysokých škol
 
Vladimír Vacek, Petr Bureš
 

Obrat desetiletí znamenal i postupné změny v činnosti botanického ústavu. Bylo to neustálé zkvalitňování výuky, i za přispění dalších pedagogů, větším počtem exkurzí, i když spíše jednodenních, účastí prof. Podpěry na mnoha československých i zahraničních konferencích a v neposlední řadě jeho jmenování děkanem Přírodovědecké fakulty na školní rok 1934/35 a posléze i rektorem Masarykovy univerzity na školní rok 1937/38.
Obě jmenování prof. Podpěry a funkční období nespadly do příliš poklidné etapy života na univerzitě. Nesnáze spojené s hospodářskou krizí po r. 1930 se samozřejmě nevyhnuly ani vysokým školám. Za děkanátu prof. Podpěry v květnu r. 1935 žádala přírodovědecká fakulta ministerstvo školství, aby se zasadilo alespoň o vyrovnání rozpočtu na stav před r. 1932; žádost byla zdůvodněna tím, že již bylo nutné přerušit mnohé styky s cizími vědeckými pracovišti, prudce se snížil odběr vědecké literatury, koupě pomůcek, přístrojů apod.
Celouniverzitní slavnost instalace rektora za účasti akademické obce a hostů z jiných vysokých škol, zástupců městských a zemských úřadů a představitelů kulturního života proběhla 16. listopadu 1937 v plném lesku a duchu tradičních ceremoniálů. Nový rektor proslovil inaugurační přednášku z oboru evoluční biologie Jak se vyvinovala myšlenka progresu ve studiu fylogenetického vývoje říše rostlinné.
Politická situace po nástupu nacismu v Německu se zhoršovala i na vysokých školách v Brně, kde vznikal neklid, ovlivněný i prolínáním a střety českého živlu s německou menšinou. Rektor Podpěra vydal proto v květnu 1938 prohlášení s výzvami ke klidu.
Ve studijním roce 1931/32 pokračovaly přednášky, praktika a exkurze prof. Podpěry v zaběhnutém sledu při doplňování jeho spolupracovníky J. Suzou a F. Nábělkem. K nim přibyl v r. 1932 profesor učitelského ústavu Bruno Valoušek, ustanovený jako lektor přírodopisného vyučování, který tuto didaktickou činnost provozoval dlouho i po válce. Po jmenování lektorem a po proslovení habilitační přednášky, měl G. I. Širjajev lekce z historie botaniky, cvičení z morfologie rostlin a praktické demonstrace v botanické zahradě.
Studující učitelské větve volili nejčastěji kombinaci přírodopis v širokém pojetí se zeměpisem. Zvětšující se nezaměstnanost aprobovaných kandidátů profesury přiměla prof. Podpěru navrhnout zkušební komisi pro učitelství na středních školách, aby nižší zkouška po dvou letech (nazývaná I. státní zkouškou) platila jako aprobace pro čtyřleté školy měšťanské a jim podobné nižší střední školy.
Specialisté předkládali disertační práce, vypracované pod vedením prof. Podpěry, a to z floristiky, systematiky a geobotaniky jak cévnatých rostlin, tak kryptogam. Z významnějších to byly práce R. Doležala Monografie o druzích rodu Cratoneuron, Hydroamblystegium a Amblystegium v Československu (1932), F. Nováčka Chroococcaceae serpentinového území u Mohelna (1932), B. Vincenta Geobotanické poměry Babího lomu u Brna ve vztazích k sousednímu území (1932), A. Uhrové Coronilla generis revisio critica (1933), L. Krajníkové-Filipové Parafylie u mechů (1935), L. Máčela Květena travertinů v oblasti Karpat v ČSR (1938), J. Šmardy Geobotanické poměry povodí Svratky a Svitavy (1938) a F. Unzeitiga Systematika a rozšíření čeledi Fontinalaceae (1939).
V říjnu 1931 předložil první Podpěrův asistent J. Suza habilitační práci Geobotanický průvodce serpentinovou oblastí u Mohelna na jihozápadní Moravě, a získal tak venia docendi pro botaniku. Poněvadž na podzim téhož roku odešel na Karlovu univerzitu, převzal funkci asistenta Richard Doležal (nar. 1907 v Obcích u Brna). Uveďme pro zajímavost tehdejší jeho úkoly a povinnosti, předané ředitelem ústavu: udržovat kryptogamologické sbírky herbáře ústavu, inventovat a upravovat ústavní sbírky, vést praktikum pro začátečníky, vést exkurze, určovat rostliny v botanické zahradě a pomáhat řediteli ústavu v administrativních pracích. Roční plat asistenta v této třídě byl 15 600 Kč.
Studenti ve funkci demonstrátorů se častěji střídali. Patřil k nim od r. 1937 další ruský emigrant Georgij Brižickij (nar. 1901 v Nikolajevu, v r. 1939 odešel s F. Nábělkem na univerzitu v Bratislavě). Od r. 1935 se stal demonstrátorem František Unzeitig, pozdější asistent (již v letech 1938-1939 a pak od r. 1945) a vedoucí katedry v letech 1959-1970. V r. 1946 přijal příjmení Slavoňovský podle obce Slavoňov v okrese Zábřeh, kam byl příslušný.
Od školního roku 1930/31 byl i botanický ústav v rámci fakulty postižen úspornými opatřeními v důsledku počínající hospodářské krize. Zprvu uložil Zemský úřad v součinnosti s ministerstvem učinit evidenci objednávek z ciziny „... s ohledem na soběstačnost a vzrůstající nezaměstnanost“. Komise jmenovaná k tomu, aby vyřešila tento zásah (profesoři Podpěra, Frejka a Zahálka), dopis odmítla, neboť „... vědecký profesionál nemá být zatěžován zbytečně administrativními pracemi“. Ministerstvo nepovolilo botanickému ústavu zálohy na exkurze na rok 1931/32. Podpěra se okamžitě odvolal s poukazem na studijní řád, že exkurze jsou pro posluchače botaniky povinné. Ministerstvo mělo ovšem pohotovou odpověď: exkurze, požadované ke II. státní zkoušce z přírodopisu, se mohou konat do nejbližšího okolí, zvláště jde-li o posluchače brněnské univerzity.
Začátkem roku 1932 nabádal oběžník ministerstva k úspornému provozu – hospodaření dotacemi, využití personálu, podpory na vědecké podniky, cesty, publikace atd. Proto ústavu nebylo povoleno zakoupit psací stroj, papíry na herbáře, byly pozastaveny dotace na zahraniční cesty a omezení dolehlo i na platy, „... byla zastavena a zrušena stipendia (vědeckých pomocných sil, demonstrátorů, knihovníků) od 1. července do 31. prosince 1932“.
Došlo i na výuku: začátkem zimního semestru 1932/33 vyšel z ministerstva návrh, aby určité přednášky a cvičení byly konány střídavě každým druhým rokem. Prof. Podpěra nedoporučil změnu a namítl, že plán výuky se provádí na 10 let, znamenitě se osvědčuje a nedá se beze škody redukovat. Z úsporných důvodů nebyla Podpěrovi povolena účast na VII. sjezdu českých přírodozpytců, lékařů a inženýrů v r. 1934. Na fakultě byla zvolena „úsporná komise“, aby zvážila snížení „neproduktivních“ výdajů: byla to položka na otop, a proto se přednášky měly zkoncentrovat do nejmenšího počtu poslucháren (z 13 poslucháren se navrhlo nouzově 5-6) a soustředit na určité dny s využitím hlavně poledních hodin, neměly se vytápět knihovny, sbírky a chodby. Na exkurze nebyla opět povolena dotace, a proto na jaře byly jen tři jednodenní exkurze. V r. 1937 se prof. Podpěra již z funkce rektora bránil zákazu dotací na exkurze, avšak ministerstvo neoblomně trvalo na svém. Byly tedy na jaře 1938 opět jen tři krátké exkurze do blízkosti Brna.
Do roku 1931 se Podpěrovi podařilo rozšířit knihovnu na 12 tisíc inventárních čísel, ročně přibývalo asi tisíc čísel, časopisů chodilo 112. V dalších letech byla knihovna doplňována při snížených dotacích, získala knihy i darem (např. prof. Arne Novák daroval knihy po svém tragicky zemřelém bratrovi botaniku Theodorovi). Za pobytu v Leningradě v r. 1937 na mezinárodním geologickém kongresu dostal Podpěra velkou kolekci (307) odborných botanických knih. Byl to cenný příspěvek pro botanický ústav, kde už před tím byla v mimoruské Evropě snad nejbohatší sbírka ruské botanické literatury.
Na osudu knihovny spolku Naturforschender Verein in Brünn lze demonstrovat kolegiální vztahy profesorů přírodovědecké fakulty k členům tohoto německého spolku. Ten měl knihovnu v Zemském archivu, odkud ji bylo nutné vystěhovat. Tehdejší rektor (v r. 1934) a ředitel zoologického ústavu prof. Zavřel a ředitel botanického ústavu, předseda Komise pro přírodovědecký výzkum Moravy a Klubu přírodovědeckého, prof. Podpěra zdůraznili velkou hodnotu knihovny a ochotu spolku půjčovat knihy vědeckým zájemcům i Masarykově univerzitě, proto požádali starostu města a presidium městské rady, aby pomohli knihovnu přemístit do jiné budovy. K tomu později došlo, a knihovna tak dostala místo v budově lékařské fakulty na dnešním Komenského náměstí.
Krize postihla i oba botanické ústavy. Vzhledem k finančním nesrovnalostem na fyziologickém ústavu rozhodlo ministerstvo školství „z důvodů nutných úspor, jakož i racionalizace vysokého školství“ sloučit v r. 1934 ústav pro fyziologii rostlin vedený prof. Úlehlou s botanickým ústavem, takže prof. Podpěra se stal ředitelem nového Ústavu pro botaniku a fysiologii rostlin. Vztahy mezi oběma profesory zůstaly i nadále vysoce korektní a přátelské.
V r. 1933 se začalo po 10 letech hovořit o hrozbě zrušení přírodovědecké a filosofické fakulty Masarykovy univerzity. Děkanát fakulty vydal tištěné memorandum a za vedení antropologa prof. Suka zpracovalo rozbor finančních a kulturních škod případného zrušení fakulty. Také prof. Podpěra nemlčel a napsal rozsáhlý článek s názvem „Chcete zrušit přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně“. Vysvětlil vznik a význam botanického ústavu a zahrady a vyslovil apel: „... Bije hodina dvanáctá a volám všechny kulturní lidi ... aby pomohli zachránit zničení tak velkého podniku kulturního, který nese jméno našeho pana presidenta. Snad i v této tak kritické době najde se možnost, aby přírodovědecká fakulta byla zachráněna lepším časům, a nebude zničeno to, co bylo touhou, nadějí a cílem celých generací nejen moravských, ale i celého národa československého“.
V říjnu svolal rektor prof. Zavřel mimořádnou schůzi akademického senátu, aby projednal návrh na zrušení dvou fakult. Prorektor prof. Vanýsek zaslal dopisy ministerstvu školství, obě fakulty poslaly memorandum. Koncem září 1933 bylo slyšení u ministrů školství a financí za účasti zástupců univerzit Karlovy, Masarykovy a Komenského. Výsledek byl pozitivní, fakulty pokračovaly v činnosti, univerzita zůstala celistvá.
Prof. Podpěra se stále nevzdával naděje na vybudování nové zahrady. Projekt výstavby univerzity počítal s umístěním zahrady v areálu budoucího „univerzitního města“ na Kraví hoře, což se Podpěrovi nezamlouvalo, tvrdil, že plochy budou zastíněny budovami, budou trpět kouřem a bude jich spíše použito jako ploch pro rekreaci. Stále se vracel k myšlence zakoupit Mniší horu. Zajímavý návrh přinesl v r. 1934 architekt J. Mráček. V rozsáhlém elaborátu „Návrh na přebudování zemského výstaviště v Brně“ navrhl v sedmi bodech zřídit zde i zoologickou a botanickou zahradu. Vidina botanické zahrady, důstojného moravského střediska přírodních věd, se však stále ztrácela v nedohlednu.
Vleklé spory o stavbu univerzity v Brně, jejichž historii podrobně popsali J. Pulec a J. Kalendovská v r. 1989, tedy i o budovu botanického ústavu a zahrady a celé přírodovědecké fakulty, ukončil architekt J. Šel, vládní rada Zemského úřadu, v brožuře z r. 1933: „... Program výstavby univerzity nutno podrobit pronikavé revisi. ... Veškeré objekty pro účely přírodovědecké fakulty mezi ulicemi Kounicovou, Kotlářskou a Veveří plně svému účelu vyhovují a budou vyhovovati i v daleké budoucnosti. V případě, že by snad bylo nutno rozšířit fakultu, možno tak učinit zabráním sousední průmyslové školy v ulici Sokolské. ... Tím by byla přírodovědecká fakulta plně saturována a není proto třeba, aby byla znovu budována na Kraví hoře, když se investovaly do jejích objektů milionové náklady (téměř 18 milionů Kč)“.
I v třicátých letech pokračovalo rozšiřování herbářů, vydávání exsikátových sbírek. V r. 1931 vyšla VI. centurie, pak následovala každoročně další, takže poslední předválečná kolekce měla r. 1938 číslo XIII. Zvyšoval se nejen počet institucí a sběratelů, s nimiž byly sbírky vyměňovány, ale rostl i počet výpůjček ze zahraničí. V r. 1938 byla centurie zaslána více než 90 ústavům. Tehdy měl herbář 298 355 položek. Ačkoli z celkového množství sbírek tvořily asi tři čtvrtiny cévnaté rostliny, byly zde zastoupeny i mechorosty (tvořící asi 65 % ze zbývající části), lišejníky (18 %), houby (15 %) a řasy (2 %). O bohatou sbírku mechorostů měl zásluhu jako uznávaný přední evropský bryolog zejména prof. Podpěra. Mezi dárci herbářů byly někdy i význačné osobnosti, např. v r. 1935 věnoval 3257 exsikátů, z toho 1223 kryptogamů, Leopold Berchtold z Uherčic, velkostatkář v Buchlovicích, jako dědictví po hraběti Bedřichu Berchtoldovi.
Komise pro ochranu přírody Masarykovy akademie práce upozornila, aby do exsikátových sbírek nebyly zařazovány vzácné druhy nebo druhy sbírané v územích navržených na rezervace. Jako příklad uvedla vzácnou kapradinu Notholaena marantae z hadcových skal u Mohelna.
Nižší dotace na vědeckou činnost a cesty sice poněkud omezily Podpěrovu účast na zahraničních akcích, ale i tak jich Podpěra podnikl několik. Byla to VI. mezinárodní fytogeografická exkurze (I. P. E.) v r. 1931 v Rumunsku, kde Podpěra proslovil přednášku Moravská lesostep, a na stejné téma přednášel na III. sjezdu slovanských botaniků v témže roce ve Varšavě. Z Royal Botanical Gardens v Kew a British Museum v Londýně sdělili začátkem roku 1932, že na V. mezinárodním botanickém kongresu v Cambridge byl Podpěra zvolen za ČSR členem výboru General Comittee of Botanical Nomenclature. Station internationale de geobotanique mediterranéenne et alpine v Montpellier pozvala v červenci 1932 Podpěru do výboru komise pro prodromus rostlinné sociologie. V r. 1934 se Podpěra zúčastnil VII. mezinárodní fytogeografické exkurze I. P. E. v Itálii.
Josef Podpěra na 6. mezinárodním botanickém kongresu v Amsterdamu v roce 1935Debata během exkurze na 6. mezinárodním botanickém kongresu v Amsterdamu v roce 1935Žádost profesorů botaniky z přírodovědecké fakulty o příspěvek na cestu na VI. mezinárodní kongres botaniků v Amsterodamu v r. 1935 ministerstvo školství zamítlo, přesto se Podpěra a Nábělek sjezdu zúčastnili. Podpěra v přednášce srovnal středoevropské a ruské stepi a byl zvolen místopředsedou oddělení pro systematiku rostlin. V r. 1935 oslavila Státní univerzita v Tomsku 50 let trvání. V duchu milých vzpomínek na své tamní krátké působení poslal Podpěra tomské univerzitě pozdravný dopis. V srpnu 1936 se Podpěra zúčastnil IV. sjezdu slovanských geografů a etnografů v Sofii a za zásluhy o výzkum bulharské květeny byl jmenován čestným členem Bulharské botanické společnosti.
Další větší akce byla v červenci 1937 v Moskvě, a to Mezinárodní geologický kongres, kde se Podpěra účastnil schůzi ve fytopaleontologické sekci. Měl tehdy jedinečnou možnost absolvovat i s chotí 19denní exkurzi na Kavkaz; na zpáteční cestě pak strávil 3 dny v Leningradě, 10 dní v Helsinkách, 5 dní ve Stockholmu a 4 dny v Berlíně.
Poslední předválečná zahraniční cesta zavedla Podpěru do Berlína na XII. mezinárodní zahradnický kongres.
V rámci činnosti Klubu přírodovědeckého a dalších spolků organizoval Podpěra četné akce. Uveďme exkurzi pro Městský osvětový sbor v Brně na Pavlovské kopce v květnu 1933, přednášku Květena čs. republiky ve vybraných obrazech pro Svaz zahrádkářů a přátel přírody a exkurzi pro týž svaz na Čebínku a Zlobici u Tišnova. Jeho zkušeností využila vedle jiných redakcí i redakce časopisu Věda přírodní (vydával Melantrich), která jej požádala v r. 1934 o členství v redakčním sboru. Jeho zásluhy ocenila Čs. botanická společnost, když jej v r. 1936 zvolila čestným místopředsedou a členem výboru.
Extense, lidové přednášky pořádané přírodovědeckou fakultou, měly hlavní smysl v popularizaci vědy. Nešlo povětšině jen o nahodilou sestavu přednášek z různých oborů, ale o promyšleně sestavené cykly. V r. 1935 byly na programu přednášky prof. Podpěry společně s inspektorem zahrady F. Jiráskem o dějinách botanických zahrad včetně reminiscenční Jak jsme zařizovali botanickou zahradu přírodovědecké fakulty, v dalším roce hovořil Podpěra mimo jiné o květeně Slovenska a Podkarpatské Rusi. Přednášky byly hojně navštěvovány. Srovnejme tehdejší organizaci akce: vstupné na celý cyklus (19 přednášek) bylo 20 Kč, na jednotlivou přednášku 2 Kč, pro studenty 1 Kč. Výtěžek připadl fondu k podpoře nemajetných studujících přírodovědecké fakulty. Další cyklus těchto veřejných přednášek v r. 1937 nesl téma Kapitoly z dějin naší zeměkoule. Z botaniky přednesli Podpěra Základní myšlenky o vývoji říše rostlinné na zeměkouli a Nábělek Vývin říše rostlinné od nejstarších dob. Výnos ze vstupného byl věnován na tiskový fond Klubu přírodovědeckého a opět na podporu nemajetných studujících.
Prof. Podpěru zvali k projevům na jubileích význačných přírodovědců nebo organizátorů přírodovědeckého a kulturního života. Byl to důkaz o tom, že prestiž univerzity zakotvila v povědomí širší veřejnosti, která si přála, aby se její zástupci účastnili různých kulturních událostí. V červnu 1925 jako zástupce Přírodovědecké fakulty pronesl Podpěra slavnostní řeč při odhalení desky botaniku Filipu Kovářovi na jeho rodném domě ve Žďáru nad Sázavou. V červnu 1935 hovořil v Dolních Studénkách u Šumperka u příležitosti odhalení pamětní desky prof. Janu Kranichovi, spoluzakladateli Přírodovědeckého klubu v Brně, zakladateli Přírodovědecké společnosti v Moravské Ostravě a zakladateli a vydavateli časopisu Příroda. V září 1937 pronesl projev při odhalení pamětní desky Janu Ev. Purkyněmu v Libochovicích.
Rok 1938 byl pro prof. Podpěru jubilejním, neboť oslavil své 60. narozeniny. Vedle publikovaných vzpomínek přátel (F. Nábělek, J. Klika) i žáků (A. Uhrová, V. Krist) vydal Klub přírodovědecký jako samostatný svazek Vzpomínky na botanické exkurze s univ. prof. Drem Jos. Podpěrou. K Podpěrově jubileu se sešlo na 200 blahopřání, mezi nimiž je i ojedinělý dárek – píseň o dvou slokách „Jsme na jedné lodi!“, kterou na jeho počest složil Vladimír Pekárek.
V r. 1936 se prof. Podpěra s chotí přestěhoval z Bezručovy ulice, kde bydlel od příchodu do Brna původně se svou matkou a sestrou, do ulice Kotlářské čís. 5. Zde ze slunného bytu v horním patře měl krásný výhled na své životní dílo – botanickou zahradu s jejími ročními barevnými proměnami.
V r. 1938 bylo zřejmé, že politická situace ve střední Evropě spěje ke krizi. Po připojení Rakouska k Německu došlo k odtržení pohraničních území Československé republiky a k útěku českého obyvatelstva z okupovaných území. Zimní semestr 1938 začal proto opožděně, neboť ministerstvo školství zastavilo výuku a konání všech zkoušek, začátek zápisu posluchačů odsunulo na 19. října a výuku na začátek listopadu. Teprve pak pokračoval program výuky na botanickém ústavu obvyklými přednáškami prof. Podpěry ze systematiky a geobotaniky a probíhaly i přednášky a praktika jeho spolupracovníků F. Nábělka, G. I. Širjajeva a mykologa J. Macků (nar. 1851 ve Volfířově u Dačic; profesora I. českého gymnázia v Brně, od r. 1935 mimořádného profesora na brněnské technice). Do činnosti ústavu ovšem zasáhla mobilizace v září, jež postihla V. Krista a J. Suchánka, na ústavě zůstali G. I. Širjajev, J. Brižický a M. Volotovský. Pro ně musel ředitel vyžádat povolení, že Zemský úřad jim jako ruským emigrantům dává souhlas k zaměstnání za podmínky, že jako cizinci nebudou zaměstnáni na úkor zdejších sil. Do služeb botanického ústavu se přihlásil ing. Jan Nevole (nar. 1878 ve Vídni), profesor reálného gymnázia v Brně, kterého si Podpěra velice vážil pro jeho dřívější geobotanické studie z rakouských Alp, Litavských vrchů, Hainburských kopců, Malých a Bílých Karpat a Podkarpatské Rusi (srovn. např. Příroda 21: 319-320 nebo Preslia 50: 11). Zastupoval asistenta V. Krista po dobu jeho povolání do vojenské služby.
Vztah zahraničních vědců, Podpěrových přátel, k našemu národnímu osudu charakterizují jejich dopisy. Úryvek z dopisu prof. Rolfa Nordhagena, ředitele botanického ústavu a zahrady v Bergenu: „... Hier ... haben wir alle mit tief gefühlter Sympathie die verhängnisvolle Entwicklung des tschechoslowakischen Staates zugeschaut – unsere Hoffnung ist jetzt: möge die künftige Lage für ihr Volk besser und glücklicher nach diesem Aufenthalt im Fegefeuer werden!“ a dr. Adama Paszewskiho z Poznaně: „... Najserdeczniejne wyrazy kondolencji i sympatii w tych tak ciężkich dla ojcyzny Pańskiej chwilach“.
V této době se rozvířila i otázka penzionování. Komise profesorů přírodovědecké fakulty navrhla, aby vysokoškolští profesoři byli penzionováni až po 65. roce, aby pak i nadále spolupracovali při vedení vědeckých spolupracovníků a doktorandů, a aby jim bylo na ústavě rezervováno místo, kde by mohli svobodně a nerušeně pracovat, používat knihovny, sbírky a přístroje. Jejich práce by měla být podporována zvláštními dotacemi. Profesorský sbor schválil tento návrh 13. března 1939. Prof. Podpěrovi bylo v té době přes 61 let.
Osudného 15. března 1939 vydal rektor Arne Novák protest proti spáchané křivdě a výzvu akademické obci: „... Setrvávejte ... při soustavném studiu a ve vážném přemýšlení o tom, jak budoucnost, snad nedaleká, dá nám v českém Brně nadějnou jistotu, o které mluví básník: vytrvat, žít a růst na svém!“
Hned téhož dne vydal komisař říšské německé armády profesor německé techniky Krieso pokyn, aby se zaměstnanci při vstupu do ústavů univerzity legitimovali. Univerzitní budovy byly zabrány vojskem a okupanti přikročili hned k zatýkání. První měl být zatčen rektor, resp. úřadující prorektor, tedy prof. Podpěra. Před tím však zatkl policejní komisař ředitele univerzitní kanceláře a přitom jeho rodině řekl: „Ich habe Haftbefehl auf Herrn Podpěra“ a ukázal ho v kapse. Záminkou k uvalení vazby na prorektora a dalším opatřením proti Masarykově univerzitě měla být patrně otázka studia a pobytu cizinců, o kterých předpokládali, že jsou pátou kolonou. Avšak po výslechu „... byl ředitel univerzitní kanceláře propuštěn a prorektor zůstal na svobodě“ (z projevu rektora prof. V. Neumanna v akademickém senátě 16. července 1945).
Letní semestr, již pod dohledem okupačních orgánů, se s obtížemi podařilo dokončit. Bylo dokonce podniknuto i několik exkurzí – do oblasti Klobouk, Čejče a Mutěnic, Ždánického lesa, Mohelna a Bílých Karpat.
Botanický ústav vstupoval po prázdninách 1939 do posledního předválečného neuzavřeného ročníku. Mimořádná schůze profesorského sboru byla již 4. září 1939; na ní byl doc. Jan Macků jmenován mimořádným profesorem systematické botaniky a kulturních rostlin. Prof. Nábělek se odstěhoval do Bratislavy. S ním odešel i Podpěrův asistent J. Brižický. Krátkou dobu zaměstnával v tomto roce prof. Podpěra i manželku G. I. Širjajeva Věru Ivanovnu jako pracovnici pro mikroskopii.
Prof. Podpěra zastupoval jako prorektor nemocného rektora prof. Arne Nováka. Ten mu sdělil 29. září 1939 z Poličky, že tam leží v nemocnici. „... Vy jste zatím přelaskavě s Drem Zhánělem převzal mé rektorské funkce, ale já věru nevím, jak dlouho se to takto bude moci provisorně obstarávati. Kdyby se vynořil v akademickém senátu přece jenom názor, že se musí přistoupiti k volbě nového rektora ... nebraňte tomu ...“. Prof. A. Novák zemřel 26. listopadu 1939. Jeho pohřbu se na brněnském ústředním hřbitově zúčastnilo na 5000 lidí.
Velká demonstrace studentů proti okupantům v Praze 17. listopadu měla tragické následky: uzavření českých vysokých škol a deportace mnoha studentů do koncentračních táborů nebo na nucené práce do Německa.
 
František UNZEITIG [od r. 1946 SLAVOŇOVSKÝ] (* 2. 12. 1913 Ostrava-Přívoz, † 24. 6. 1986 Brno) studoval po maturitě na olomoucké reálce v letech 1932-1937 na Přírodovědecké fakultě MU, v r. 1939 získal doktorát přírodních věd. Válka přerušila jeho pobyt v botanickém ústavu, kde byl nehonorovaným asistentem prof. Podpěry a studoval zde hlavně morfologické problémy. U firmy Baťa, kde pracoval značnou část protektorátního období, získal praktické zkušenosti využitelné v budoucím bádáni. Zvláště srovnávání kvality dřeva na různých přístrojích ho inspirovalo později ve vědecké práci při zkoušení pevnosti a protažitelnosti kořenů. Po návratu na fakultu v r. 1945 pracoval jako asistent u prof. Podpěry, později se habilitoval z morfologie a ekologie rostlin.
Bibliografie doc. Slavoňovského čítá asi 60 původních publikovaných prací, nepočítaje četné závěrečné zprávy z výzkumných úkolů, psané většinou v němčině. Do r. 1948 převažují teratologicky orientované práce, od r. 1951 již studie o vegetaci (především na březích rybníků na Ostravsku, na loukách jižní Moravy, na svážných terénech v Hrubém Jeseníku i na březích Vranovské přehrady). Hlavní význam vědeckého díla F. Slavoňovského je v rizologii, v níž byl – podle uznání sovětské geobotanické školy, reprezentované prof. Šalytem – zakladatelem aplikované části této vědní discipliny. Věnoval se ekologickému výzkumu, který jej přivedl ke studiu vztahů mezi kořenovými systémy rostlin, především trav, a půdou. Později přešel na studium psamofytů na přesypech jihozápadního Slovenska a jihovýchodní Moravy a detailní studia potom přenesl do laboratoře, kde pomocí aparatur, zhotovených podle vlastních návrhů, studoval kvalitativní – meliorační a zpevňovací vlastnosti kořenů.
Do výuky se aktivně zapojil hned po válce, kdy vedl praktika k přednáškám prof. Podpěry. Vedl především přednášky z rostlinné morfologie a ze systematické botaniky (rostlin jevnosnubných), později pak také výběrovou přednášku užitkové rostliny; podílel se rovněž na vedení terénních cvičení a jako vedoucí katedry i botanického semináře. Přednášel také posluchačům farmacie, pokud byl tento obor součástí přírodovědecké fakulty, a externě také na Agronomické fakultě Vysoké školy zemědělské. Vedl celkem 20 diplomových prací zaměřených zejména na morfologii a rizologii. [Životopis Preslia 46: 89-91, Folia Hist. Fac. Sci. Masaryk Univ. no. 60.]