BOTANIKA – DĚJINY OBORU NA MASARYKOVĚ UNIVERZITĚ V BRNĚ
Činnost ústavu do začátku třicátých let
 
Vladimír Vacek, Petr Bureš
 

Po obtížných a svízelných začátcích – získání budovy a botanické zahrady, zřizování knihovny, herbářů a základních laboratorních pomůcek – se v dalších letech činnost Podpěrova ústavu slibně rozvíjela. Zvyšující se počet posluchačů, specializace přednášek a větší počet exkurzí vyžadovaly přijetí nových odborných pracovníků. Od r. 1925 přednášel přehled rostlinného systému František Nábělek, profesor reálného gymnázia v Brně-Králově Poli, který se v červnu 1924 habilitoval. V r. 1925 nastoupil Vladimír Krist. G. I. Širjajev měl vedle funkce kustoda herbářů i malý pedagogický úvazek. Po ukončení studia v r. 1929 nastoupila jako asistentka na přechodnou dobu Anežka Uhrová (nar. 1900 v Lomnici u Tišnova). Pro biologickou stanici v Lednici, která fungovala jako zařízení brněnských vysokých škol pod vedením profesora Vysoké školy zemědělské Emila Bayera, navrhl Podpěra jako vědeckou sílu RNC. Jindřicha Zapletálka (nar. 1905). Tato stanice byla zaměřena na hydrobiologický výzkum lednicko-valtických rybníků, zejména na algologii. V botanickém ústavu pracovali vždy 1-2 demonstrátoři z řad posluchačů botaniky.
Vedle botanického ústavu byl od r. 1921 v činnosti i ústav pro fyziologii rostlin pod vedením prof. Vladimíra Úlehly. Oba profesoři botaniky spolu se zoologem prof. J. Zavřelem přednesli v r. 1923 profesorskému sboru návrh na zřízení stolice pro genetiku na přírodovědecké fakultě; to se ovšem stalo mnohem později. Podpěra se kromě toho zabýval také myšlenkou, aby botanický ústav byl rozšířen o „ústav pro užitou botaniku“, neboť „... posud není v naší republice užitá botanika zastoupena na žádné vysoké škole“.
Prof. Podpěra se na zasedání akademického senátu 5. listopadu 1925 ujal funkce děkana přírodovědecké fakulty, což byla tehdy funkce jednoletá.
Svoji základní přednášku, Fylogenetická systematika rostlin, rozšířil Podpěra na lekci několikasemestrovou. Specializace určovala studujícím účastnit se na „samostatných vědeckých pracích“ v rozsahu 15 hodin týdně. Střídavě s prof. Úlehlou vedl konversace o nové botanické literatuře. Větší podíl na výuce měl i J. Suza jako Podpěrův asistent (určování tajnosnubných), zatímco F. Nábělek se specializoval v přednáškách na morfologii a principy fylogenetického uspořádání rostlin.
Bohaté a také náročné exkurze s Podpěrou utkvěly jeho žákům v nejlepších vzpomínkách „na dny strávené ve společnosti tohoto vědce, čistého demokrata a vytrvalého učitele a rádce“. Nebylo mu obtížné znovu a znovu vysvětlovat, a budit tím trvalý zájem pro botaniku, ale i přírodní krásy, přírodu a její ochranu. Studenti vzpomínali na výpravné exkurze do Liptovských holí, Slovenského krasu, na Muráň nebo do okolí Prešova. Různorodost lokalit měla posluchačům poskytnout přehled o bohatství československé flóry, a to i na kratších, mnohdy jen jednodenních exkurzích. Byly to v těchto letech návštěvy stepi u Pouzdřan, Pavlovských kopců, Výhonu, Větrníků, stepi u Mohelna, ale i Kotouče u Štramberka, Dářka a velké Podpěrovy lásky – Bílých Karpat.
Mimořádnou událostí byly pro vybrané posluchače zahraniční exkurze, které organizoval Podpěrův spolupracovník a přítel F. Nábělek. Ten podnikl v červenci 1927 dvoutýdenní cestu do severoitalských Dolomit. Dodnes tuto cestu připomíná objemné album, v němž vedle podrobného popisu trasy s floristickými poznatky a téměř poetického líčení přírody těchto velehor je 46 stran fotografií. Tento úspěch a zájem studentů podnítil Nábělka k organizaci dalších cest – v r. 1928 do Rumunska (podrobně ji popsal v časopisu Příroda) a v r. 1929 do Bulharska a Turecka. Také z této téměř sedmitýdenní cesty je album fotografií o 42 listech uloženo v archivech.
V r. 1924 byla prof. Podpěrovi předložena první disertační práce. Byl to Nástin zeměpisného rozšíření lišejníků na Moravě vzhledem k poměrům evropským J. Suzy a brzy následovaly další: v r. 1925 Zeměpisné rozšíření rzí na Moravě se zřetelem k poměrům evropským R. Picbauera, v r. 1926 Stepní květena Šév a jejich okolí A. Kudrmana a Onobrychis generis revisio critica, Pars I. G. I. Širjajeva. V r. 1929 předložil L. Sýkora spis Nardeta a přirozená ladní společenstva v údolí Bobrůvky u Bobrové“ a v r. 1931 V. Krist Hořce Československé republiky.
K obohacení herbářových sbírek podnikl prof. Podpěra závažný krok, když v r. 1925 vydal první centurii exsikátové sbírky Flora exsiccata Reipublicae Bohemicae Slovenicae. Tento materiál multiplikátů domácí květeny s tištěnými schedami sloužil k výměně se specializovanými institucemi a byl rozesílán na více než 70 míst celého světa. Herbářové doklady získané výměnou za exsikáty představovaly spolu s materiálem sbíraným každoročně pracovníky ústavu a materiálem získaným dary nebo koupí od různých floristů hlavní zdroj přírůstků herbáře. Do roku 1930 vydal Podpěra dalších pět centurií, takže do konce roku 1930 se ústavní herbář rozrostl na plných 215 182 položek.
Prof. Podpěra byl zván na významná mezinárodní shromáždění, kde často přednášel: na přelomu května a června 1924 se účastnil v Paříži kongresu Congres international pour la protection de la nature, hned nato byl na I. sjezdu slovanských geografů v Praze, na němž byla zřízena sekce pro rostlinnou geografii (geobotaniku). V r. 1930 se konal mezinárodní botanický sjezd v Cambridge, na který Masarykova univerzita vyslala profesory Podpěru a Úlehlu. Před tímto sjezdem se Podpěra ještě účastnil mezinárodního zahradnického kongresu v Londýně (9th International Horticultural Congress), kde byl zvolen do mezinárodního komitétu ředitelů botanických zahrad, který měl podporovat styk mezi univerzitními botanickými zahradami. Na kongresu v Cambridge podal Podpěra referát o epifytech v bukových formacích. Byl zde zvolen členem komitétu pro úpravu bryologické literatury. Pokračoval pak exkurzemi do Wisley, Ripley, Maidstone a Kentu a navštívil botanické zahrady v Kolíně nad Rýnem, Bruselu, Antverpách, Liege (Lutychu) a Norimberku.
V r. 1925 byl jmenován zahraničním členem společnosti Polskie towarysztwo botaniczne. Významné pocty se mu dostalo v říjnu 1926, kdy jej finská Societas pro Fauna et Flora Fennica jmenovala dopisujícím členem. Za dlouholetý úspěšný výzkum, podporu činnosti pořádáním přednášek a exkurzí jmenoval Přírodovědecký klub v Prostějově v r. 1927 Podpěru čestným členem, v r. 1931 byl zvolen členem geobotanické sekce Československé botanické společnosti a Československá národní rada badatelská jej v tomtéž roce zvolila členem výboru pro správu Geobotanické stanice v Montpellier.
Světoví fytogeografové se setkávali po dvou nebo třech letech na exkurzích s cílem navštívit oblasti, které byly zpracovány domácími botaniky. Podpěra smysl těchto setkání charakterizoval: "... za průvodu příslušného autora studují členové I. P. E (International Phytogeographic Excursion) určité území, vyslechnou výklad onoho botanika, který je vědecky zpracoval a buď na místě, nebo večer při odpočinku rozpřede se živá kritika a diskuse o navštívených místech a jejich společenstvech rostlinných, diskuse, která při odchylných názorech některých evropských (Uppsala, Curych, Montpellier) i amerických škol mívá někdy bystrý spád".
První setkání I. P. E. bylo v Anglii, druhé v Severní Americe a třetí pak v r. 1923 ve Švýcarsku. Toho se účastnil i Podpěra a využil cesty ke sběru mechů ve švýcarských Alpách. Výsledky zveřejnil ve švýcarském geobotanickém sborníku. Pozvání na takové velké mezinárodní kongresy znamenalo uznání vědeckých výsledků univerzitních pracovníků. Švédsko a Norsko hostilo geobotaniky na čtvrté I. P. E. v r. 1925. Svoji cestu popsal Podpěra v časopisu Příroda na 26 stranách a informoval o ní členy Klubu přírodovědeckého přednáškami. Tato vědecká událost zaujala ovšem i místní populární tisk, který si všímal i „lidské“ stránky cizinců. Tak švédský list Dagens Nyheter zveřejnil charakteristiku některých botaniků a humorně vystihl Podpěru: „... přijde jako velká voda, jeho červený obličej září tučným zbožňováním slunce. Je to obrovská pivoňka ... Podává-li ruku a pozdraví-li, zní to jako »Servus, stará páro, a ukončeme to co možná rychle, jsou tu důležitější věci na práci.« Hřmotně nese se jeho tón tahací harmoniky o kráse Švédska, o osadách a lidech, které viděl, o půvabu cesty, o mravech a zvycích, které nejsou známy v Brně...“ (Překlad československého velvyslanectví ve Stockholmu z r. 1925.)
Podpisy účastníků 5. Mezinárodní fytogeografické exkurze (I.P.E.), konané v červenci 1928 v ČeskoslovenskuNa rok 1928 se připravoval pátý kongres I. P. E. do ČSR a Polska (po 20 dnech v každém státě). Pro československé botaniky včetně Podpěry tím nastalo mnoho příprav, a to i proto, že současně na rok 1928 se chystal VI. sjezd československých přírodozpytců, lékařů a inženýrů v Praze a v rámci toho pak II. sjezd slovanských botaniků; ti navštívili 1. července Mohelno. I. P. E. měla v ČSR vynikající průběh a úspěch, cestu spolu s profesory K. Dominem a K. Rudolphem organizoval prof. Podpěra. Na Moravě se zahraniční botanici zdrželi pět dní: 13. července navštívili Macochu, den nato Moravské muzeum a Špilberk, botanický ústav a botanickou zahradu Masarykovy univerzity (kde k jejich spokojenosti a v dobré náladě byla podána svačina), následovala návštěva Mohelna, Pavlovských kopců a Pouzdřan, přes Luhačovice jeli do Bílých Karpat a až do 22. července pokračovali v cestě po Slovensku. Ohlasy na sjezd byly značné, svědčí o tom děkovné dopisy (prof. A. Borza z Cluje, dr. R. Soó z Tihany, prof. L. Diels z Berlína, V. Iljin z Leningradu a dalších).
K 10. výročí republiky byla v r. 1928 v nově zbudovaném areálu výstaviště Brně uspořádána celostátní Výstava soudobé kultury v Československu. Centrální části výstavy dominoval hlavní pavilon, jehož prostory byly určeny pro expozice o našem školství, výtvarném umění a veřejné péči o živnosti a domácí umělecký průmysl. Asi čtvrtina této výstavní plochy byla vyhrazena pro vědu, kulturu a školství. Předsedou organizačního výboru této části výstavy byl prof. V. Úlehla. Také botanický ústav a botanická zahrada Masarykovy univerzity se účastnily a zajistily přípravu a úpravu botanické části, za což prof. Podpěra obdržel v říjnu 1928 diplom „za vystavené předměty vědecké ceny v expozici odboru vědy, duchové a technické kultury a školství vysokého“.
Stísněné poměry botanické zahrady, vklíněné mezi frekventované ulice, nutily neustále Podpěru hledat vhodnější lokality. Snahy projevil i profesorský sbor přírodovědecké fakulty, když navrhl v r. 1923 Městské radě hlavního města Brna, aby pro „příští všeobecnou botanickou zahradu Masarykovy univerzity rezervovala pozemky za Lužánkami nad Ponávkou až po Černá pole“. Znovu pak koncem téhož roku jednal děkanát na Podpěrův popud s ministerstvem zemědělství, zda a za jakých podmínek by bylo možné získat zámek a park v Židlochovicích ke zřízení botanické zahrady. Odpověď ministerstva byla záporná: Židlochovický zámek je rezervován k ubytování zahraničních hostů u příležitosti reprezentačních honů a dal by se těžko adaptovat na byty úředníků a zřízenců. V přízemí a pravém křídle zámku jsou totiž byty zaměstnanců velkostatku a panské konírny, skleníky, sklepy a ovocná zahrada budou dány k dispozici státnímu včelařskému výzkumnému ústavu.
Podpěra však na akademický senát útočil dále: v r. 1927 navrhl umístit botanickou zahradu za město, nejlépe „do krajiny severně Žabovřesk“. Rozsah pozemků by byl 30-60 ha a Podpěra vypočetl vedle nákladů na pozemek i náklady na jednotlivé budovy, skleníky a zabýval se i detaily (plot, úprava cest apod.) v celkové hodnotě vyšší než 4 miliony Kč.
Když i tento návrh vyzněl bez pozitivní odpovědi, jednal Podpěra v r. 1929 se Zemským úřadem v Brně a navrhl pro zahradu několik lokalit: nejvhodnější je Mniší hora nedaleko plánované přehrady, hlavní budovy a příchod by byly od silnice u dnešní myslivny. Další vhodnou lokalitou by byl les Holedná, jejímž nedostatkem je však málo polí na kultivační plochy a skleníky. Komínský vrch pod Mniší horou se hodil méně pro příliš suchý terén a podobně méně vhodná se Podpěrovi zdála i Kozí hora.
Při této rozsáhlé práci pedagogické, vědecké, organizační a konzultační měl Podpěra na starosti, podobně jako jiní jeho kolegové, i chod ústavu z hlediska provozu, péče o budovu a zařízení. Vždyť tehdy v budově bydleli někteří asistenti a dokonce zřízenec s rodinou. Z tohoto období je např. zajímavý archivní dokument o problémech, které způsobila legendární zima 1928/29. Děkanát v polovině února sdělil, že dosud nedošlo topivo objednané pro fakultu a že jeho dodání nelze pro dopravní obtíže očekávat. Vyzval proto k omezení vytápění místností, a začátek letního semestru bylo nutno posunout na 3. března. V budově botanického ústavu popraskalo mrazy sedm tabulí skla v oknech.
Přírodovědecký klub v Brně pod vedením prof. Podpěry plnil nadále své poslání, uložené stanovami: pokračoval ve vydávání Sborníku s bohatým obsahem, seriózními publikacemi výsledků výzkumu a bádání moravských přírodovědců, pořádal oblíbené a četně navštěvované exkurze i přednášky pro široké publikum. Neúnavný Podpěra referoval o cestě po Švýcarsku (1923), o Amplitudě druhu rostlinného u kapradin moravských (1924), o Geobotanických vztazích Moravy (1925). Přednáška v r. 1926 měla název Za polárním sluncem. Podpěra přednášel i v brněnském Radiojournalu: V klášteře sv. Bernarda (1928) a Příroda v Rusku (1929).
Josef Podpěra se oženil 4. srpna 1928 s Annou Kunovskou z Uherského Ostrohu (nar. 1904 v Olomouci), posluchačkou přírodních věd Masarykovy univerzity.
 
František NÁBĚLEK (* 3. 5. 1884 Kroměříž, † 10. 6. 1965 Uherské Hradiště) absolvoval po maturitě na kroměřížském gymnáziu filosofickou fakultu vídeňské univerzity (PhDr. 1907). Působil plných 33 let jako gymnaziální profesor v Lipníku a později v Brně-Králově Poli. V roce 1925 se habilitoval ze všeobecné a systematické botaniky, mimořádným bezplatným profesorem byl jmenován v r. 1934. Roku 1939 odešel do Bratislavy jako smluvní (od r. 1940 řádný) profesor Slovenské univerzity, na níž vybudoval velkoryse botanický ústav a botanickou zahradu. Ve školním roce 1947/48 byl pak rektorem bratislavské univerzity. Po penzionování v roce 1950 působil ještě jako vědecký pracovník Slovenské akademie věd v Arboretu Mlyňany až do r. 1960.
Vrchol Nábělkova vědeckého díla představuje spis Iter Turcico-Persicum (1923-1929), v němž zpracoval nálezy z 21měsíční botanické cesty po Palestině, Sýrii, Kurdistánu, Arménii, Mezopotámii, Arábii a Kilíkii v letech 1909-1910 a popsal z této oblasti 78 nových druhů. Z cesty, při které mu jediným dopravním prostředkem byl kůň nebo osel a při které po tři měsíce bojoval s malárií, dovezl na 5000 herbářových dokladů a přes 2000 fotografií. O kritičnosti jeho taxonomického studia svědčí i to, že při svém studiu využil významné herbářové sbírky z Orientu – Haussknechtovu ve Výmaru, Boissierovu a De Candolleovu v Ženevě. Během dalších cest navštívil Alpy, Balkánský poloostrov a četné evropské země. Popularizaci přírodních věd věnoval mnoho svých článků cestopisných, zahrádkářských či z oboru ochrany přírody.
Pedagogicky působil v botanickém ústavu Masarykovy univerzity od školního roku 1925/26, kdy začal přednášet Kmeny říše rostlinné. Tuto přednášku zajišťoval až do školního roku 1939/40. Po kratší dobu vedl také botanické exkurze, určovací praktika, morfologické praktikum či specializované přednášky Ochrana přírodních památek v ČSR nebo Květena Balkánu a její vztah ke květeně ČSR. Bohaté cestovatelské zkušenosti uplatnil při třech exkurzích s posluchači do jihovýchodní Evropy v druhé polovině dvacátých let. Všechnu výuku vedl na botanickém ústavu jako externí učitel vedle svého hlavního působiště na gymnáziu v Brně-Králově Poli. [Životopis viz Preslia 26: 329-330, 36: 311-312, 38: 218, Acta Fac. Rer. Natur. Univ. Comen. - Bot. 14: 3-5.]
Vladimír Krist s botanickou torbou na geobotanické exkurzi do Nivnice v červnu 1927Vladimír KRIST (* 8. 2. 1905 Zubří u Rožnova pod Radhoštěm, † 27. 3. 1942 Mauthausen). Po maturitě na reálném gymnáziu ve Valašském Meziříčí v r. 1925 se zapsal na přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity, kde se do středu jeho zájmů dostala botanika. Studoval zde učitelskou větev a v r. 1930 složil státní zkoušku. Již od 2. ročníku, od r. 1926, působil u prof. Podpěry jako demonstrátor a v r. 1930 byl zde ustanoven nehonorovaným asistentem. Po návratu z dvouleté vojenské služby se stal v r. 1933 asistentem honorovaným a v témže roce získal hodnost doktora přírodních věd po předložení disertační práce o československých hořcích.
Zeměpisné rozšíření vnitrozemských slanisk ve střední Evropě. Mapka č. 9 z Kristovy práce Halofytní vegetace jihozápadního Slovenska a severní části Malé uherské nížiny (1940)K poznání československé flóry podnikal časté cesty na Slovensko a Podkarpatskou Rus a brzy nato, v r. 1934, přidal i studijní cestu do Bulharska a Rodenských hor v Rumunsku, odkud přivezl množství cenného dokumentačního materiálu. V ústavu prof. Podpěry zastával pedagogické funkce a chystal docentskou habilitaci. Habilitační spis Halofytní vegetace jihozápadního Slovenska a severní části Malé Uherské nížiny (publikován 1940) patří k vrcholům jeho publikační činnosti. Další snahy V. Krista přerušila okupace Československa a následné uzavření vysokých škol. Přetržený chod práce v botanickém ústavu a personální změny postihly i V. Krista: v červnu 1941 byl přeložen do dendrologického ústavu Vysoké školy zemědělské.
S okupací ČSR se Krist nemohl smířit; připojil se k důstojníkům pracujícím v odboji: Dr. F. Gregorovi, F. Weissovi, členu zpravodajské služby, a Dr. L. Máčelovi. Skupina se scházela i v budově botanického ústavu, avšak gestapo ji časem odhalilo. Vladimír Krist byl 20. listopadu 1941 zatčen, vyslýchán v Kaunicových kolejích a odvlečen do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde 27. března 1942 podlehl útrapám. Po skončení války bilancovala i Masarykova univerzita míru svých nejvyšších ztrát a vzdala různými akcemi poctu těm, kteří obětovali život. V r. 1946 byl RNDr. Vladimíru Kristovi udělen čestný titul docenta pro obor systematické botaniky in memoriam.
Vladimír Krist napsal v letech 1930-1940 téměř 40 původních vědeckých prací z různých oblastí botaniky, zejména z taxonomie, floristiky a fytocenologie a ekologie. Věnoval se i adventivním rostlinám, neboť chápal jejich praktický význam jako nebezpečných plevelů, alergenů či jedovatých rostlin. K jeho stěžejním dílům patří také taxonomická monografie Hořce Československé republiky (1933-1935). Nutno zdůraznit i Kristovu činnost v ochraně přírody, v práci popularizační a spolkové: byl jednatelem Přírodovědeckého klubu v Brně a podílel se na jeho přednáškách a exkursích. [Použito publikací J. Unara k životu a dílu V. Krista; životopis viz Sborn. Kl. Přírod. Brno 27: 22-25, Naše Věda 24: 126-128, Výr. Zpr. Morav.-Slez. Akad. Věd Přír. 21: 21-22, Folia Hist. Fac. Sci. Masaryk. Univ. no. 45.]