BOTANIKA – DĚJINY OBORU NA MASARYKOVĚ UNIVERZITĚ V BRNĚ
Ústav a katedra za vedení doc. Jana Šmardy: 1951–1959
 
Vladimír Vacek, Vladimír Řehořek, Petr Bureš
 

Období, kdy botanický ústav vedl doc. Jan Šmarda, nelze zařadit mezi nejšťastnější etapy ústavu, neboť zásahy do organizace a chodu ústavu ze strany politických orgánů narušovaly vžitý program a chod výuky i personálních záležitostí.
Již zpráva z března 1951 o tom, že státní výbor pro vysoké školy v Praze uvažuje o přestěhování biologických ústavů Masarykovy univerzity do Olomouce, vyvolala v Brně značnou nejistotu. V této záležitosti se ujal iniciativy prof. Podpěra, který k věci vypracoval podrobný rozbor a vyslovil se zásadně proti návrhu. Na protesty Podpěrovy ani na protesty vedení fakulty však nebraly ministerské orgány zřetel; děkan fakulty však našel porozumění přímo u rektorky Palackého univerzity J. Popelové a činitelů Krajského národního výboru v Olomouci, kteří uznali důvody brněnské fakulty svědčící proti jejímu přestěhování do Olomouce.
Prof. Podpěra byl odvolán 1. září 1951 z vedení ústavu (fungujícího již pod katedrou biologie vedenou doc. Rypáčkem) a funkcí ředitele byl pověřen doc. Šmarda, ředitel Moravského muzea. Následující léta byla typická častými změnami v organizaci fakulty. Od šk. r. 1952/53 se velká katedra biologie rozdělila na dvě: katedru botaniky (vedenou dále prof. V. Rypáčkem) a katedru zoologie a antropologie (vedenou prof. S. Hrabětem), v následujícím šk. r. 1954/55 se pak rozhodnutím fakultní rady 10. února 1954 od katedry botaniky (vedené pak již doc. Šmardou) oddělila katedra fyziologie rostlin a mikrobiologie (vedená prof. Martincem), která se pak dále ve šk. r. 1957/58 rozdělila na katedru fyziologie rostlin a genetiky (vedoucí doc. Laštůvka) a katedru mikrobiologie (vedoucí prof. Martinec).
Dosavadní pedagogická práce J. Šmardy, především pak jeho působení ve funkci externího docenta přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, jakož i jeho dlouholeté zkušenosti ve floristice a dalších botanických oborech, zaručovaly růst odborné i vzdělávací úrovně na Ústavu všeobecné a systematické botaniky. V podstatě zamýšlel pokračovat v pedagogické i vědecké činnosti svého předchůdce a navrhl toto zaměření činnosti: směr ekologicko-systematický, tj. všeobecný a systematický průzkum phanerogamů i kryptogamů; fytogeografický a fytocenologický směr i se zřetelem k potřebám zemědělství a lesnictví; směr výzkumně-šlechtitelský, především ve výzkumu teplomilných a speciálních rostlin a dřevin vhodných pro jednotlivé oblasti Československa.
Ve floristice se J. Šmarda věnoval mnoho let výzkumu květeny jihovýchodních předhůří Českomoravské vysočiny, zejména květeny xerotermní. Ovšem nezajímaly ho jen rostliny vyšší, studoval i kryptogamy, zejména mechorosty a lišejníky, a zároveň vhodně aplikoval bryologii ve studiích ekologických a fytocenologických. Ke stěžejním úsekům jeho vědecké práce patřila geobotanika, zejména fytocenologická zpracování halofytní, psamofytní, xerotermní a slatinné vegetace některých oblastí Moravy a Slezska. Položil přitom i základy ke studiu a klasifikaci mechových a lišejníkových společenstev v republice. Dále nutno jmenovat fytogeografii, která naplňovala jeho dosavadní snažení, především studium geneze xerotermní květeny v Československu. Jeho oblíbeným pracovním prostředím byly i hory a horská květena, zejména flóra Tater a dalších horských soustav slovenských Karpat. Poznatky ze studijních cest do Polska, Maďarska, Rakouska, Jugoslávie, Rumunska, Bulharska, Francie, Švýcarska, na Korsiku a Island mu umožnily v jeho fytogeografických studiích srovnávat xerotermní i horskou flóru. Bzenec 13. května 1953: při studiu repartice Marta Skybová a Jan ŠmardaExkurze ve Strážnici: František Kühn, Jan Šmarda a František Figer, květen 1953Přidáme-li ještě Šmardovu práci v ochraně přírody a krajiny – přičemž ve všech těchto disciplinách získal zkušenosti vynikajícího terénního pracovníka – poznáváme, jak toto vše tvořilo základy vědění, které mohl jako vysokoškolský učitel předávat mladé generaci.
Doc. Šmarda po jmenování státním docentem v r. 1952 byl v r. 1955 navržen za člena zkušební komise pro závěrečné zkoušky pro botaniku a byl členem fakultní rady za katedru botaniky. V r. 1956 byl jmenován členem hlavní zkušební komise pro obor biologie pro závěrečné zkoušky absolventů. Již v říjnu 1954 předložila katedra botaniky fakultní radě žádost o vypsání konkursu na místo profesora botaniky vzhledem k tomu, že po odchodu prof. Podpěry do penze nebyl pro obor systematické botaniky jmenován profesor. Tato záležitost se však důkladně protáhla – další profesor systematické botaniky byl jmenován až v roce 1990!
Po příchodu nového ředitele pracovali na katedře botaniky tři učitelé (J. Jedlička, F. Slavoňovský a A. Hrabětová), z botanické zahrady přešel do funkce odborného instruktora Vladimír Láník, byli zde dva preparátoři herbářů, uklízečka, a tři studenti zastávali místa pomocných vědeckých sil a tři místa demonstrátorů.
V období 1952–1959 se okruh Šmardových spolupracovníků zvětšil: od října 1952 přišel Petr Marvan (RNDr., nar. 1929), jehož od dubna 1954 vystřídal Miroslav Smejkal. Koncem r. 1955 nastoupil do funkce asistenta Zdeněk Šeda a začátkem r. 1958 Jiří Vicherek.
Zvyšování počtu učitelů umožnilo v rámci odborného studia větší specializaci přednášek i cvičení; se zvyšováním počtu studentů pak rostl i samotný hodinový rozsah, především paralelně vedených cvičení. Ve šk. r. 1953/54 byly konány přednášky a cvičení z geobotaniky a rostlinné ekologie (J. Šmarda), systematiky jevnosnubných i tajnosnubných (J. Jedlička, F. Slavoňovský, M. Smejkal, A. Hrabětová, Z. Šeda), morfologie a užitkových rostlin (F. Slavoňovský), mykologie (J. Jedlička), ochrany přírody a krajiny a metodiky vyučování biologie (A. Hrabětová), botanický seminář (J. Šmarda), determinační praktikum (P. Marvan) a terénní cvičení (všichni učitelé).
Po vytvoření vysokých škol pedagogických v r. 1953 se začal uplatňovat názor, že především ony jsou povolány vychovávat učitele pro střední školy, zatímco fakultám přírodovědeckým a filozofickým má zůstat jen výchova odborníků. Na základě toho došlo ke snížení přijímaných uchazečů o učitelské studium a v letech 1952–1955 bylo studium učitelů zcela převedeno na vysokou školu pedagogickou, zatímco na přírodovědecké fakultě zůstalo jen studium odborné. To bylo v úplném protikladu k dřívějšímu zaměření fakulty, jejíž absolventi se mimo školství uplatňovali jen výjimečně. Záhy se však ukázalo, že toto rozhodnutí bylo neuvážené, a od r. 1956 bylo na fakultě opět zavedeno učitelské studium v dvoupředmětových kombinacích. Jako součást kampaně, která měla jméno T. G. Masaryka vymazat z historie, přestala od podzimu 1954 univerzita používat původní název Masarykova a nazývala se „brněnskou universitou“ (v letech 1960–1990 pak Univerzita Jana Evangelisty Purkyně).
V srpnu 1955 vydalo ministerstvo školství návrh, aby co nejvyšší počet studentů 2. ročníku školního roku 1954/55 byl převeden z přírodovědecké fakulty na Vysokou školu zemědělskou, neboť je nutné podstatně zvýšit zemědělskou výrobu a „… je třeba v letech 1954–1957 vyškolit a umístit v zemědělství ČSR 3500 agronomů, z toho 850 vysokoškoláků“. Byla potřeba také 90 rostlinolékařů, proto ministerstvo žádalo rozšířit při studiu biologie specializaci mykologie a fytopatologie. Došlo tedy k doplnění výuky a přijetí externích učitelů. Ve 4. ročníku byla zavedena specializace fytopatologie, kde vedle interních učitelů (J. Šmarda, J. Jedlička) přednášeli externisté z Vysoké školy zemědělské a Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského, a to 12 hodin přednášek v zimním a 11 v letním semestru a 7 týdnů praxe. Praxi absolvovali posluchači ve výzkumných zemědělských ústavech, a to ve výzkumném ústavu obilnářském v Kroměříži, přadných rostlin v Šumperku-Temenici, zelinářském v Olomouci, ovocnářském v Holovousích, pícninářském v Troubsku, bramborářském v Havlíčkově Brodě, olejnářském v Opavě a také v ÚKZÚZ, popřípadě v zahradnických podnicích (např. Květena Opava). V červnu 1955 uspořádala katedra dvoutýdenní kurs Základy zemědělství pro externí studium, kde přednášeli učitelé přírodovědecké fakulty i externí pracovníci.
Od školního roku 1954/55 bylo na přírodovědecké fakultě zavedeno externí studium. Do prvního ročníku biologie bylo přijato 18 posluchačů, „směrné“ číslo bylo 15 osob. Na rok 1957 bylo katedře určeno „směrné“ číslo pro vědeckou aspiranturu; byl to jeden aspirant (Z. Šeda) pro obor fytocenologie, školitelem byl doc. Šmarda.
Doc. Šmarda vnesl do svých kurzů fytocenologie, v níž vycházel z curyšsko-montpellierské školy, důsledný ekologický přístup. Nevycházel při tom jen z teoretických úvah, ale opíral se o dlouholeté terénní zkušenosti získané díky mimořádnému pozorovacímu talentu, který byl jeho silnou stránkou a umožnil mu odhalit ekologické souvislosti observační metodou, bez použití měřicích přístrojů; stavěl tedy na empirii. Na jeho přednášky si snad už žáci ani nepamatují, nikdy však nezapomenou na to, co jim dal při terénních cvičeních, která dokázal s mimořádným úspěchem organizovat často ve spojení s praktickými úkoly řešenými na objednávku různých institucí. Pod jeho vedením a za účasti dalších odborníků jiných profesí se tak studenti podíleli na řešení otázek týkajících se úlohy rostlin při ochraně proti erozi; byly to práce tak říkajíc na zakázku pro podnik Hrazení bystřin Šumperk, které se zaměřily na rostlinný kryt strží v údolí Branné na svazích Šeráku v Hrubém Jeseníku a poté – zřejmě na základě kladných referencí – i pro obdobnou organizaci na svazích Labského dolu v Krkonoších. Pro správu Tatranského národního parku se po několik sezón zpracovávala flóra a vegetace Doliny Sedmi pramenů (Holubyho doliny) v Belanských Tatrách, a to v kooperaci se studenty tehdejší Pedagogické fakulty v Plzni pod vedením prof. Hadače, s nímž docenta Šmardu pojily zkušenosti z dřívější spolupráce během dlouhodobé výzkumné expedice na Island. Obdobně byla později zpracována flóra a vegetace Tomanovy doliny v Červených vrších (Západní Tatry). Rovněž po více sezón probíhal záchranný výzkum zátopového území plánované výstavby přehrady Šance na Ostravici, zahrnující i přehradním jezerem zničené vrchoviště Hutě pod Smrkem.
Z horských chat, kde byli studenti ubytováni, se na dobu pobytu staly laboratoře vybavené přinejmenším mikroskopem pro determinaci mechorostů, ale později i různými přístroji pro měření ekologických faktorů, vyvíjenými ve vývojových laboratořích ústavů tehdejší ČSAV v Brně např. ing. Rubešem, který je v terénu uváděl do chodu a testoval, než s nimi začali studenti pracovat. Se studenty tu často pobývali i umělci, kteří zde sbírali materiál např. pro kresby rostlin (Vojtěch Štolfa) nebo pro povídky s přírodovědným zaměřením (např. Jaromír Tomeček). To vše přispívalo k rozšíření odborného i kulturního obzoru studentů.
Josef Jedlička a Miroslav Smejkal v Bílých Karpatech cestou na Vojšické louky; 27. června 1956Několikadenní terénní cvičení se konala nejen na Moravě a ve Slezsku, např. v Bílých Karpatech, Pavlovských kopcích, okolí Mikulova a Lednice, v oblasti vátých písků u Bzence, na Českomoravské vysočině (okolí Dářka), ve slezském Javorníku (tehdy ještě existovaly překrásné slatinné louky v okolí Vidnavy), ale i na Slovensku, nejčastěji v okolí Štúrova (Kováčovské kopce, slaniska v dolině Hronu), na Záhoří, ve Slovenském ráji, Spišské kotlině nebo na Zoboru u Nitry.
Doc. Šmarda dokázal na exkurzích a terénních cvičeních zaujmout nejen studenty, ale i laické účastníky tak, že si z nich odnesli poznatky a dojmy navždy. Neomezoval se jen na suché pojmenování nalezených druhů, ale uměl jejich výskyt spojit se zasvěceným a poutavým výkladem o ekologických vazbách, účasti ve společenstvech, ale i o estetických hodnotách byť i těch nejobyčejnějších plevelů.
Odborní pracovníci ústavu a katedry řešili také výzkumné úkoly, z nichž u některých bylo téma přímo nařízeno. Jmenujme některé z nich z počátku padesátých let: Meliorační problém degradovaných půd odlesněných ploch; Vegetační kryt na obnovených rybnících; Biocenologický výzkum lesa; Výzkum mechorostů jako indikátorů stanovištních podmínek; Šlechtitelský výzkum léčivých, aromatických a speciálních rostlin; Zalesnění nelesních ploch a kalamitních ploch; Výzkum vhodných lesních dřevin pro jednotlivé oblasti ČSR. Byl však řešen i výzkumný úkol Šlechtění rýže, bavlníku, čiroku, kaučukodárných rostlin a dalších teplomilných druhů – ve spolupráci s Výskumným a šľachtiteľským ústavom teplomilných rastlín v Hurbanovu-Sesíleši.
Vládní nařízení č. 60/1953 Sb. a vyhláška Ministerstva vysokých škol č. 248/1953 Úředního listu zrušily udílení doktorátů na vysokých školách a bylo zavedeno označení absolventů titulem „promovaný“ (s označením absolvovaného oboru). Zároveň toto vládní nařízení zavedlo vědecké hodnosti kandidát věd (Csc.) a doktor věd (DrSc.), které udílely nejen vysoké školy, ale i Československá akademie věd (ČSAV) a Čs. akademie zemědělských věd (ČSAZV) pod řízením Státní komise, později Státního výboru pro vědecké hodnosti.
Ministerstvo školství a kultury doplnilo v červenci 1956 označování absolventů odborného studia na univerzitách se zaměřením učitelským a úpravu diplomů „promovaný“ (např. promovaný biolog) a „učitel“ (na jedenáctiletých, odborných a pedagogických školách).
Pracovníci katedry byli často odváděni od odborné práce k účasti na různých akcích při výpomocných pracích, především v zemědělství. Byla to družstva, nad nimiž měla přírodovědecká fakulta toho času „patronát“; např. se jezdilo do družstev v Pouzdřanech, Marefách, Vranovicích a jinde. Byly i akce typu Milion stromů republice, výzvy ke sběru železného šrotu, vysílání „brigád“ na „mičurinské pole“ na Mniší hoře atd. Nelze nevzpomenout i na přípisy, že meziměstské telefonní hovory se předem hlásí, a to dopoledne referentce děkanátu, odpolední neodkladné hovory povoluje tajemník fakulty. V archivu katedry botaniky jsou zachovány takové dokumenty (žádosti o povolení telefonního hovoru na Slovensko v záležitosti urgence objednaných přístrojů…).
Herbář jako důležitá součást studijního materiálu byl trvale doplňován. Spravovala jej A. Hrabětová a od r. 1955 byl funkcí kustoda herbářů pověřen M. Smejkal. Přírůstky v jednotlivých letech různě kolísaly: např. v r. 1956 to bylo 1234 položek, zato o rok později 10 540 kusů díky sběrům M. Smejkala (9353 položek), J. Šmardy (395) a J. Vicherka (270). V r. 1958 přibylo v herbáři 10 960 položek, z toho bylo 10 315 dokladů ze sbírky A. Latzela (v tom 897 mechů). MUDr. Albert Latzel (1858–1946) byl vojenský lékař, většinu života strávil na Balkáně, kde botanizoval a sbíral pro herbář. Na odpočinku žil ve Šternberku. Herbář po válce věnoval botanickému ústavu Masarykovy univerzity a phanerogamologickou část jeho rozsáhlé sbírky zpracoval a výsledky uveřejnil pod titulem Plantae Latzelianae J. Jedlička. Už v r. 1957 se projevila aktivita nového kustoda M. Smejkala, když společně s vedoucím katedry J. Šmardou vydal po 19 (!) letech XIV. centurii (čísla 1301–1400), určenou k mezinárodní výměně herbářových položek. Konečný stav herbáře v roce 1959 byl 402 272 položek.
Začátkem roku 1955 byla zřízena Geobotanická laboratoř ČSAV, pobočka v Brně, a byla umístěna ve dvou suterénních místnostech katedry botaniky se zvláštním vchodem. O založení této pobočky se podstatnou měrou zasloužil doc. Šmarda, který věnoval mnoho času a pracovního úsilí rozvoji tohoto mladého vědeckého pracoviště; byl jeho externím vedoucím (1955–1961).
Ačkoli spolková činnost v padesátých letech byla ve srovnání s akcemi za působení prof. Podpěry poněkud menší, lze z dokumentů vyčíst i několik významnějších akcí: na návrh Československé botanické společnosti (ČSBS) byl v červnu 1954 uspořádán sjezd moravskoslezských botaniků v Opavě. Organizace se ujal Slezský studijní ústav za spolupráce brněnské katedry botaniky (doc. Šmardy) a katedry pedologie a lesnické botaniky Vysoké školy zemědělské v Brně (doc. Zlatníka). Sjezdu se zúčastnili učitelé katedry. Dne 27. června měli sjezdové referáty mj. doc. Šmarda a Dr. Hrabětová. O den později byla sjezdová exkurze do Hrubého Jeseníku, 29. června na louky u Zábřeha a rybníky v okolí Jistebníka.
Další akcí, jíž se zúčastnili někteří členové katedry (J. Šmarda, A. Hrabětová, M. Smejkal) a studenti, diplomanti, byl 10.–17. července 1955 sjezd ČSBS ve Vysokých Tatrách (Starý Smokovec). Po skončení sjezdu až do 30. července probíhala v Belanských Tatrách (chata Protěž nad Tatranskou Kotlinou) provozní praxe diplomantů.
Zakládání herbářových položek po exkurzi, XII. I.P.E. (International Phytogeographic Excursion) v červenci 1958Významným mezinárodním podnikem, na němž měla účast ČSBS, a tedy i někteří učitelé katedry (J. Šmarda, A. Hrabětová, M. Smejkal), byla XII. I. P. E. (International Phytogeographic Excursion) v červenci 1958. Podobně jako kdysi za organizace profesorů J. Podpěry a K. Domina navštívili hosté katedru botaniky a botanickou zahradu Masarykovy univerzity.
Brněnská pobočka ČSBS byla založena 5. května 1956. Ustavující schůze se konala na Lesnické fakultě VŠZ, předsedou byl zvolen doc. Šmarda, jednatelem dr. A. Vězda. Později byla přejmenována na Jihomoravskou pobočku ČSBS. Od podzimu 1956 začala pobočka konat pravidelné přednáškové večery, které se konají dodnes. Úplný seznam přednášek (pozvánek) z let 1956–1997 shromáždil a uschoval M. Smejkal; po jeho smrti byl tento cenný dokument předán Archivu Masarykovy univerzity.
Klub přírodovědecký uspořádal 10. dubna 1959 vzpomínkový večer k 80. narozeninám prof. Podpěry a prof. Zavřela. O jejich životě a díle promluvili prof. Macků a prof. Teyrovský.
V roce 1959 byl na základě nepodložených obvinění J. Šmarda zbaven funkce vedoucího katedry a 1. června 1961 musel proti své vůli odejít z fakulty. Z fakulty odešla tím pádem také Šmardou založená brněnská pobočka Geobotanické laboratoře ČSAV. Katedra tak přišla o dvě místnosti, v nichž do té doby pobočka sídlila.
 
Miroslav SMEJKAL (* 31. 10. 1927 Nové Město na Moravě, † 24. 5. 1997 Brno). Trocha nostalgie v očích čerstvých absolventů loučících se v botanické zahradě se studiemPo maturitě na novoměstském reálném gymnáziu studoval v letech 1946–1950 na přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity učitelskou aprobaci přírodopis-zeměpis. Titul RNDr. získal v roce 1951 po předložení disertační práce Fytogeografická a fytocenologická studie Žďárských vrchů. Po dvouleté vojenské službě působil necelý rok jako smluvní pracovník v oddělení ochrany přírody a krajiny na Státním památkovém ústavu v Brně. Na katedru botaniky přešel 1. dubna 1954 a působil na ní až do své smrti, tedy celkem úctyhodných 43 let. V roce 1962 získal vědeckou hodnost kandidáta biologických věd a v roce 1965 se habilitoval. (docentem ustanoven 1. ledna 1966). V období normalizace byl jeho pedagogický růst násilím zastaven; profesorem byl jmenován až v r. 1990.
Bibliografie prací M. Smejkala zahrnuje celkem 178 titulů. Četné příspěvky věnoval floristice, především území jeho rodných Žďárských vrchů, ale i jiných oblastí. Díky floristické aktivitě shromáždil velmi bohatý herbář, který nezištně věnoval katedře. Formou taxonomických revizí postupně zpracoval četné rody a příbuzenských okruhů: Euphrasia, Scleranthus, Alyssum, Rapistrum, Cochlearia, Camelina, Veronica sect. Beccabunga, Epilobium, Symphytum, komplex Galeobdolon luteum, Corydalis, Fumaria a Cerastium. Popsal celkem 15 pro vědu nových taxonů. Jeho dlouholetá taxonomicko-nomenklatorická rešerše literatury o středoevropské květeně spojená s vlastními taxonomicko-chorologickými výzkumy na území Moravy vyústila v roce 1980 ve vydání Komentovaného katalogu moravské flóry. Vrcholem jeho vědecké a publikační činnosti byla příprava, významný autorský, ale i redaktorský podíl na díle Květena České republiky, pro kterou zpracoval několik čeledí a celkem 27 rodů. Mezi významné učební pomůcky patří jeho kapitola Podříše vyšší rostliny (Cormobionta) v Rosypalově vysokoškolské učebnici Fylogeneze, systém a biologie organizmů (1992). Bohatá byla jeho práce v jihomoravské pobočce České botanické společnosti, kterou pomáhal zakládat a jejíhož výboru byl po celou dobu členem, mnoho let pracoval také ve floristické sekci. Byl dlouholetým členem a vedoucím exkurzí Přírodovědeckého klubu v Brně.
Pedagogicky začal působit M. Smejkal ihned po svém příchodu na katedru botaniky ve šk. r. 1954/55, kdy vedl přednášku z botaniky systematické, dále pak i determinační a terénní cvičení, na kterých se pak trvale podílel. Spektrum předmětů, které vyučoval, ale také zcela nově do učebních plánů zavedl, bylo velmi široké. Od šk. r. 1959/60 začal přednášet rostlinnou taxonomii a také fytogeografii a fytochorologii pro odborné studium botaniky. Tyto přednášky pak nalezly trvalé místo ve studijním plánu systematické botaniky, stejně jako přednáška Fytogeografický přehled ČSSR která se později sloučila s přednáškou Květena ČSSR. Dále zavedl specializované přednášky Mikroevoluce rostlin, Úvod do studia botanické literatury či Metody floristického výzkumu. Podílel se na přednáškách Biogeografický a pedologický přehled světa (v šedesátých letech spolu s J. Pelíškem) nebo Evoluční biologie (v osmdesátých a devadesátých letech spolu s J. Gaislerem). Mezi jeho nejprestižnější patřila také přednáška Systém a fylogeneze vyšších rostlin na odborném i učitelském studiu, kterou převzal po odchodu doc. Slavoňovského v sedmdesátých letech. Jeho přednášky se vyznačovaly širokým odborným rozhledem, kultivovaností a laskavým osobním přístupem ke studentům, kteří si ho vážili a ctili jako přirozenou autoritu.Vedl celkem 68 diplomových a disertačních prací s převážně taxonomickým, popřípadě floristickým zaměřením. [Životopis viz Preslia 59: 363–368, 70: 77–82, Universitas 1992/5: 76, Veronica 11/2: 49.]
Zdeněk ŠEDA (* 19. 9. 1930 Boršice u Buchlovic) po absolvování gymnázia v Uherském Hradišti studoval na přírodovědecké fakultě MU v letech 1949–1953. Nejprve si zapsal učitelskou kombinaci biologie-geologie-zeměpis, od druhého ročníku pak přešel na odborné studium. V disertační práci se věnoval pod vedením J. Šmardy zpevňování vátých písků v území mezi Bzencem a Hodonínem. Po krátkém působení na zemědělské technické škole v Čáslavi nastoupil v r. 1955 jako asistent na katedru botaniky.
Ve své kandidátské práci (1963) se věnoval ekologii pobřežní vegetace, zejména přehradních nádrží. Toto téma jej pak provázelo i v dalších letech, během kterých fytocenologicko-ekologicky dokumentoval většinu moravských přehrad. Bibliografie Z. Šedy čítá přes 100 publikovaných prací a velkou řadu expertíz věnovaných vegetačnímu průzkumu, v posledních letech v rámci programu TOCOEN, zaměřeného na dokumentaci znečištění v okolí velkých moravských průmyslových podniků. Je také autorem několika skript, zaměřených na ochranu přírody nebo ekologii rostlin.
Pedagogicky se orientoval nejprve na praktika z morfologie rostlin a systému vyšších rostlin. Později převzal přednášku věnovanou ochraně přírody a po určitou dobu také přednášku Květena ČSSR; posluchačům učitelské biologie přednášel geobotaniku a ekologii a vedl terénní cvičení. V roce 1983 odešel na katedru ochrany a tvorby životního prostředí. Vedl celkem 46 diplomových prací z botaniky. [Podle podkladů doc. Unara – viz Preslia 62: 359–364.]
Jiří VICHEREK (* 28. 12. 1929 Petřvald ve Slezsku). Čekání na odjezd z exkurze ve Strážnici: s balíkem herbářů Jiří Vicherek; květen 1953Po maturitě na reálném gymnáziu v Orlové v r. 1949 a po ukončení vojenské prezenční služby studoval v letech 1951–1956 na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně odbornou botaniku ve specializaci geobotanika. Krátce pak působil jako externí pracovník Slezského studijního ústavu v Opavě a Státní památkové správy v Brně, než byl přijat na interní aspiranturu pro obor fytocenologie luk ve Výzkumném ústavu krmivářském tehdejší Československé akademie zemědělských věd v Brně, kterou nastoupil od 1. října 1956. Začátkem února 1959 získal místo odborného asistenta na katedře botaniky Přírodovědecké fakulty, kde o tři roky dříve ukončil svá vysokoškolská studia; z interní formy aspirantury přešel na externí formu.
Vědecká bibliografie J. Vicherka čítá celkem 72 tituly. Již během studií, kdy se v rámci diplomního úkolu věnoval studiu sukcese vegetace strží na svazích Šeráku v Hrubém Jeseníku, krystalizoval jeho zájem o fytocenologii a ekologii. Vědeckou hodnost kandidáta biologických věd získal po obhájení disertace Typologicko-ekologická studie lučních společenstev v dolním Podyjí na Biologickém ústavu ČSAV v Praze v r. 1962. Studiu lučních společenstev se věnoval i nadále, současně studoval „stepní“ a psamofytní vegetaci jižní Moravy. Zajímaly ho i otázky chorologické, např. výskyt montánních prvků v nížině těšínského Slezska, ostrůvkovitý výskyt teplomilných druhů na severovýchodní Moravě apod.
Ze zahraničních studijních pobytů v Bulharsku a na Ukrajině čerpal materiál k pracím o vegetaci černomořského pobřeží a rostlinných společenstvech na píscích nivy dolního a středního toku Dněpru. Postupně se kromě luční, „stepní“ a psamofytní vegetace začal věnovat studiu vegetace slanisk. Z toho vzešla i jeho habilitační práce o halofytní a subhalofytní vegetaci panonské oblasti tehdejšího Československa; habilitoval se na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně v r. 1965 a od r. 1966 byl ustanoven docentem pro obor systematické botaniky a geobotaniky.
V období normalizace byl zbaven možnosti pedagogického působení, naštěstí však mohl ještě několik let pracovat vědecky a dokonce se po mnoha peripetiích podařilo vydat tiskem jeho stěžejní knižní publikaci Die Pflanzengesellschaften der Halophyten- und Subhalophytenvegetation der Tschechoslowakei v řadě „Vegetace ČSSR“.
Z politických důvodů byl nakonec nucen opustit katedru, a tak od 1. ledna 1976 přešel do Jednotného zemědělského družstva Brťov v okrese Blansko, kde pracoval až do r. 1990. V únoru téhož roku se vrátil na fakultu, získal profesuru a postupně začal obnovovat po stránce personální, prostorové i materiální katedru botaniky ve funkci jejího vedoucího. Kromě pedagogické práce se znovu začal intenzivně věnovat vědě. Získal postupně několik grantových projektů: od r. 1993 byl nositelem široce koncipovaného projektu Grantové agentury ČR zaměřeného na studium flóry a vegetace NP Podyjí/Thayatal, na jehož řešení se podílela celá řada spolupracovníků z několika institucí; tento projekt vyústil ve tři knižní publikace, z nichž první, dvojjazyčně psanou studii o lesních společenstvech, uveřejnil společně s M. Chytrým. V téže době byl prof. Vicherek rovněž spoluřešitelem projektu evropského přehledu vegetace (nositelem byl dr. Moravec z Botanického ústavu AV ČR), pro který zpracoval halofytní společenstva České republiky, podílel se i na řešení projektu sledujícího dopad existence jaderné elektrárny Dukovany na biotu regionu aj. Poslední velký grantový projekt, na němž se podílela řada spolupracovníků z katedry i dalších institucí, byl zaměřen na oblast obory Soutok jižně od Břeclavi a Lanžhota; vyústil v r. 2000 ve vydání monografie Flóra a vegetace na soutoku Moravy a Dyje.
V letech 1959–1973 přednášel J. Vicherek fytocenologii a ekologii, ekologii přednášel později také samostatně. Ve šk. r. 1968/69 zavedl dále přednášku Přehled středoevropské vegetace; přechodně zajišťoval zpočátku také cvičení k systematické botanice a po celou dobu pravidelně vedl terénní exkurze. Stejné přednášky pak vedl také po návratu na katedru od r. 1990, kdy jako vedoucí katedry převzal i botanický seminář. [Životopis viz Preslia 61: 371–374, 72: 91–93.]
Brněnská pobočka Geobotanické laboratoře ČSAV v Průhonicích přesídlila v šedesátých letech mimo katedru botaniky. Její působiště, název i zastřešující ústav se vícekrát měnily.
Pracovníci tohoto ústavu, E. Balátová-Tuláčková, K. Rybníček, E. Rybníčková, F. Šmarda a před přechodem do Průhonic také R. Neuhäusl, spolu s dalšími 12 externími, především brněnskými spolupracovníky v letech 1956–1961 zajišťovali pracné terénní mapování moravské části rekonstrukční geobotanické mapy Českých zemí v měřítku 1 : 200 000. V šedesátých letech se E. Balátová-Tuláčková, K. Rybníček, E. Rybníčková, V. Jankovská a J. Lazebníček výrazně zapojili také do přípravy geobotanické mapy Slovenska. M. Rychnovská a B. Úlehlová se věnovaly autekologii především stepních druhů.
V letech 1965–1974 se pracovníci brněnské pobočky Geobotanické laboratoře M. Tesařová, E. Balátová, J. Květ, B. Úlehlová, Š. Husák, J. Jakrlová, J. Svoboda, V. Zelená, J. Gloser a K. Fiala pod vedením M. Rychnovské zaměřili na výzkum funkcí vegetace a jejích dominantních druhů v hydrosérii polopřirozených luk jihomoravské nivy, v rámci dílčího Projektu Lanžhot mezinárodního biologického programu – IBP. Paralelně prováděli také výzkumy v ekologii rákosin na Nesytu. V letech 1972–1975 navázal na IBP program UNESCO Člověk a biosféra (MAB), jehož součástí byl publikačně velmi úspěšný Projekt Kameničky zaměřený na studium funkce travinných ekosystémů v pramenné oblasti. Mezitím paleobotanická skupina reprezentovaná především E. Rybníčkovou, K. Rybníčkem, V. Jankovskou a J. Kinclem, později i M. Peichlovou a H. Svobodovou zaměřila svůj palynologický výzkum zejména na oblast Pošumaví, Jihočeské pánve, Českomoravskou vrchovinu, bývalé jezero u Vracova a další části jižní Moravy; ale také na Slovenské Beskydy a Oravskou kotlinu.
Vedle podílu na komplexních ekologických výzkumných projektech a na paleoekologických výzkumech se někteří pracovníci výrazně prosadili také jako fytocenologové. Mezinárodního věhlasu v tomto směru dosáhli zejména E. Balátová-Tuláčková ve fytocenologii luk a K. Rybníček fytocenologie rašelinišť.
V devadesátých letech se ústav přesunul na ul. Poříčí a stal se opět součástí Botanického ústavu AV ČR v Průhonicích. Tvoří jej nyní skupina vedená K. Fialou; členy týmu jsou P. Holub, J. Jakrlová, V. Jankovská, K. Rybníček, E. Rybníčková, I. Sedláková a I. Tůma. Někteří pracovníci tohoto ústavu se postupně zapojili jako externisté do výuky katedry botaniky. Kamil Rybníček se v roce 1992 na katedře habilitoval. Vede od počátku devadesátých let jako externista přednášku z paleoekologie; cvičení zajišťuje s manželkou E. Rybníčkovou. Také další pracovníci ústavu působili na katedře jako externí učitelé, J. Jakrlová (produkční ekologie) a V. Jankovská (vybrané problémy botaniky).
Jihomoravská pobočka Československé, později České botanické společnosti (od 5. 5. 1956 dosud) byla od počátku úzce spjata s katedrou botaniky, a to především s osobou prof. M. Smejkala, který byl dlouholetým členem jejího výboru od založení až do r. 1995. Jeho přednášky v rámci každoročních cyklů pořádaných pobočkou patřily k nejzajímavějším, a tedy i nejnavštěvovanějším. Podnětný pro moravské floristy byl od šedesátých do devadesátých let seriál jeho téměř každoročních přednášek zaměřených na taxonomické a nomenklatorické novinky české a slovenské květeny, významné však byly také jeho přednášky taxonomické o rodech Euphrasia (1963), Geum (1987), Chamerion a Epilobium (1994), či teoretické, např. Poznámky ke koncepci druhu v různých evropských zemích (1962), K otázce stáří rostlinných druhů a tempa speciace (1985) nebo jeho poslední přednáška Hadec jako chorogenetický a taxogenetický činitel (10. 4. 1997). Ve výboru pobočky se však uplatnili významně také další členové katedry: J. Šmarda (jako předseda v letech 1956–1963), J. Vicherek v šedesátých a sedmdesátých letech, M. Dvořáková (v sedmdesátých a osmdesátých letech).
Od devadesátých let je pak sepětí pobočky s katedrou botaniky ještě užší než v minulosti, neboť přednášky probíhají od podzimu 1993 trvale v prostorách katedry a členové katedry tvoří většinu ve výboru pobočky: V. Grulich (od r. 1989), P. Bureš (od r. 1989), J. Vicherek (1992–1999), M. Chytrý (od r. 1995) a V. Řehořek (od r. 1999).